Jaké je nejdůležitější pravidlo, které by si měl začínající fotograf třikrát zopakovat před spaním, vyrýt na foťák nebo alespoň fixou napsat na ruku? Co by zachránilo každý den (doslova) stovky milionů fotek před zbytečným cvaknutím a jejich autory před otráveným konstatováním “něco dělá ten foťák nebo já zase blbě”? To pravidlo pravidel zní jednoduše: Když to nejde, nefoťte. Že jste ho neslyšeli? Ale slyšeli to je takové to “Nefoť proti oknu, bude to hnusné. Nefoť o půlnoci, bude to hnusné. Nefoť Pražský Hrad v dešti, bude to hnusné.” Ne každému začínajícímu fotografovi však hned dojde, že chyba není v něm, že problém není v tom, že to on NEUMÍ a je to hnusné. Problém je v tom, že to prostě NEJDE vůbec (a hurá tedy, chyba není ve vás). Po pěti letech kurzů fotografování tímhle pravidlem zaútočím na účastníky hned zkraje a řeknu jim, že umění fotit spočívá v přesné analýze toho, zda to za dané situace vůbec má smysl cvaknout. Proč nešla vyfotit ukázka kung-fu Tohle je zcela neřešitelné, a tedy nevyfotitelné: špatné světlo, špatné pozadí, šance pořídit něco slušného je blízká nule. Ztrácíte se? Tak rychle příklad před nedávnem jsem testoval Canon 80D (recenze zde), opravdu povedený stroj s opravdu povedeným objektivem. Mimo jiné jsem ho zkoušel i na bonsajovém festivalu, kde probíhaly ukázky kunf-fu. Viz fotka níže. Tohle je zcela neřitelné, a tedy nevyfotitelné: špatné světlo, špatné pozadí, šance pořídit něco slušného je blízká nule. Teď si asi říkáte: Hm, no to ses teda, frajere, moc nevytáhl, ta fotka není nic moc! Ano, nevytáhl, jenže ono to prostě nešlo a je to krásný příklad, kdy to za dané situace vlastně vůbec nejde, bez ohledu na foťák a schopnosti fotografa. Proč to nejde v tomhle případě? Kvůli světlu: je kolem poledne, a světlo je tedy moc ostré, velké kontrasty spolehlivě zahubí skoro každou fotku. Barvy budou navíc takové nějaké “vyšisované”. Blesk zde moc nepomůže. Kvůli oblečení: černé kung-fu oblečení ještě posiluje kontrastnost scény a vlastně to nemůže dopadnout dobře, poměr nasvícení obličej/oblečení dopadne vždy blbě. Kvůli špatnému pozadí: jde o veřejnou produkci na nádvoří zámečku tedy je nulová šance nějak “zklidnit” pozadí, aby bylo hezké, harmonické, “čisté”. Vždy bude rušivé a fotku zahubí. Kvůli nevylepšitelné kompozici snímku: fotím z hlediště, tedy nemám nad ničím moc kontrolu, nemohu blíž, abych udělal nějakou rozumnější kompozici, nemohu přinutit bojovníky, aby se třeba trochu podřídili světlu. Prostě marnost. Zkrátka to nejde a je tak trochu zbytečné se o to pokoušet takto kruté to je… Mimochodem, můžete se ptát, a jak něco podobného vyfotit? V danou chvíli by byla jediná šance přinutit účastníky zapózovat v nějakém rozumnějším světle, třeba někde pod stromy, případně je nějak relativně složitě nasvítit externím bleskem (ideálně s alespoň jedním softboxem), zároveň vymyslet jiné pozadí, a přesunout je tedy třeba někam do zeleně pod strom k hezké staré zdi. A zkusit pár variant kompozicí, od akčnějších reportážních, po klasický (a jednodušší) portrét Vyfotit nejde skoro nic Výše zmíněný a poněkud depresivní příklad má přece jen v sobě zrnko pozitivna fotka alespoň vznikne. Bude sice hnusná, ale vznikne, alespoň na památku. Mnoho situací však spadá do ještě krutější kategorie: kdy to prostě nejde vůbec, kdy jsou proti nám navíc ještě fyzikální principy focení jako takového. Klasickým příkladem je častý dotaz na kurzech nebo na mém fóru jde o něco ve stylu: “Jak mám dobře vyfotit mé dítě hrající večer volejbal v naší staré školní tělocvičně?” Tady to zní krutá odpověď prostě nepůjde vůbec, protože se ona situace vymyká technickým možnostem aparátu: fotka bude rozmazaná, anebo velmi ošklivá (to když na scénu blesknete nějakým silnějším bleskem). A je tedy jedno, zda máte foťák za deset, nebo sto tisíc Pojďme tu depresi tedy nějak rozebrat a utřídit. Fotit nejde, když… 1. Když svítí slunce moc Tohle prostě nemá smysl fotit, nudné světlo, nudná kompozice. Lépe to za dané situace nejde Neupravená fotka. Začátečníkům občas nedojde, jak krutě zásadní a tím pádem podceňovaná je ona “banální” poučka, že pro focení je třeba dobré světlo. Když není, nedá se fotit, a většinou to je tedy zcela mimo naši kontrolu a nejsme to schopni nijak ovlivnit. Nadbytek slunce je patrně nejčastějším problémem při fotografování a je o to nebezpečnější, že si ho mnozí neuvědomují. Ač se začínající fotografové obvykle ze slunce radují, realita je pak krutá: fotky budou plné kontrastů, lidem nebude vidět do obličeje, barvy budou vyšisované, bude to takové celé nějaké dosti plonkové. Co nejde například fotit: Dítě stojí v pravé slunečné poledne na Karlově mostě Domorodec kráčí po Sahaře Kamarád cyklista hrdě pózuje na hřebeni Šumavy Kamarádka lyžařka hrdě pózuje na sluncem ozářené sjezdovce Krajina je zalitá intenzivním světlem Výjimky: Neexistují v plném slunci se prostě fotit nedá, snad s výjimkou hry se stíny typu “černé postavy proudí městem”. Co s tím: Tmavý obličej či stíny v něm občas dokáže prosvětlit blesk, to je jediné a někdy docela účinné řešení (pro situace typu dítě na mostě, kamarád cyklista na Šumavě). Ale obecně to moc nepomůže, plonkovosti se nezbavíte, protože fotka bude taková nějaká divná. 2. Když slunce nesvítí Nedostatek slunce je většinou stejně ničivý jako jeho nadbytek, byť přece jen občas nějaká naděje vysvitne. V zamračeném dni se téměř nedá fotit (tedy rozumně fotit) ve městě nebo v krajině, fotky budou z definice nanicovaté. Co nejde například fotit: Krajina v zamračeném dni Město v zamračeném dni Domorodec v džungli v zamračeném dni Výlet do hor s nudně zataženou oblohou Portrét manželky, která je v blbém světle prostě nasvícená z definice tak nehezky, že bude vždy nespokojená Jedna z mála šancí jako fotit město je počkat na soumrak tady to je alespoň trochu koukatelné. Neupravená fotka. Výjimky: Pokud bude nedostatek hezkého světla kompenzován něčím jiným, fotka samozřejmě šanci má (zářivé barvy přírody, tajuplná mlha….). Stejně tak zamračený den dokáže vykřesat krásné světlo v interiérech (světlo není přímé), a pokud je sice zamračeno, ale světlo je poměrně intenzivní, může to být třeba v bytě světlo dokonce zcela fantastické. Co s tím: Obecně se s tím moc dělat nedá, jediné řešení je použít nějaké “umělé zvýrazňovače”, a prostě fotku v nějakém editoru trochu “pozvednout”, aby alespoň vyšisované barvy byly trochu výraznější. Nic to většinou nezmění na faktu, že fotka bude obvykle na nic. 3. Když je světlo umělé Dalším bezmála neřešitelným oříškem je focení v umělém světle, které je opět téměř vždy plonkové a nic moc neumožňující. Co nejde například fotit: Večírek se sousedy u nich doma Vánoční večeře u vás doma Porada vaší firmy nasvícená 10 let starými zářivkami Prodejna koberců v Asii nasvícená podivně barevným světlem Ulice v Praze nasvícená žlutým světlem lamp, které jsou opravdu žluté Výjimky: Pokud je zdroj světla kvalitní (má dobrou/zajímavou barvu/teplotu) a nasvicuje jen část fotky, může to dopadnout dobře. Například na koncertu, je-li hudebník dobře nasvícený bodovým světlem (a moc se tedy nehýbe, viz dál). Co s tím: Ošklivou žluť umělého osvětlení obvykle dokážeme zlikvidovat změnou nastavení vyvážení bílé. Ne vždy se to podaří, a fotka zevnitř stejně bude obvykle maximálně na památku. 4. Když chybí dynamický rozsah (= proti oknu to nejde) Každý ví, že fotit “proti oknu” jaksi nejde vznikne obvykle jen černá silueta proti bíle zářícímu moři světla. Konstantinův oblouk v Římě prostě nejde vyfotit Buď je tam oblouk, ale není nebe (anebo, viz dále) Méně logické ovšem mnohým přijde, že stejně tak (a ze stejného důvodu) nejde vyfotit například mnoho výrazně banálnějších věcí. Třeba postavu manželky na břehu moře nebo nějakou věž při procházce městem v běžném až pravděpodobném případě, kdy na manželku či věž nesvítí přímé světlo, totiž bude obé výrazně tmavší než obloha za nimi. Ano, dokážeme to vyřešit kompenzací expozice, fotku dokážeme celkově zesvětlit a postavy vytáhnout ze stínu, ale obloha kamsi zmizí… Proč to tak je? Foťáky mají ve srovnání s lidmi výrazně menší tzv. dynamický rozsah, tedy schopnost zachycovat rozdíly mezi světly a stíny. Což znamená až překvapivě často, že se prostě nedá fotit. Co nejde například fotit: anebo je tam nebe, ale oblouk je jaksi temný Kdokoliv cokoliv v místnosti, kde musí být vidět okno (což je skoro vždy) Krajina, v níž je nebe výrazněji světlejší než zbytek scény (což je skoro vždy) Město, v němž se nám do focení zastíněných kousků připlete nebe (což se připlete skoro vždy) Postava, která má obličej ve stínu a za ní je výrazně světlejší nebe (což je skoro vždy) Postava ve stínu, za níž je třeba kus ulice či cokoliv světlejší (což je skoro vždy) Jediná šance je HDR, tedy smíchání obou (či více) obrázků Co s tím: Cesty jsou dvě, obě zahrnují úpravy v počítači. Pokud je rozdíl relativně malý, jde například nebe “vytáhnout” z rawu, což je jediná možnost, jak s tím něco provést v případě, že na obrázku jsou lidé. Pokud tam nejsou, stojí za to zkusit vše vyřešit pomocí HDR, tedy složením záběru z několika dílčích snímků to je často jediná rozumná varianta. (Více o HDR zde v samostatném článku). A samozřejmě, postavu schovanou ve stínu je možné i přisvítit i bleskem , jak jsem zmínil výše hezké to ale nejspíš stejně nebude. 5. Když se něco pohybuje v bídném světle Jak už jsem zmínil o trochu výše, nejvíce vzteku způsobí začínajícím fotografům zjištění, že jejich vysněný foťák za desítky tisíc neumí vyfotit něco banálního tedy pohyb v nevalném světle. Jenže to nejde fyzika je fyzika. Co nejde například fotit: Podvečerní fotbalový zápas školního týmu Taneční vystoupení v nevalně nasvícené školní tělocvičně Cyklistické závody v hlubokém lese a za zamračeného nebe Pes běžící před soumrakem parkem Svižné dítě na houpacím koni v místnosti za šedivého dne Co s tím: nic moc se dělat nedá: vždy proti sobě budou stát dvě veličiny: aby se podařilo zmrazit pohyb, je potřeba rychlý čas (alespoň 1/250, ale obvykle výrazně kratší). A aby bylo možné docílit rychlého času v blbém světle, je potřeba mít možnost nastavit vysokého hodnoty ISO. No a těch se bude nebude dostávat, anebo i když ano, fotka stejně bude šumět. 6. Když je něco daleko v bídném světle Tohle je další častý bolehlav, s nímž je dobré smířit se poměrně rychle když je špatné světlo, nedá se nejen fotit pohyb (viz výše), nedá se ale ani zoomovat. Zní to banálně, ale osobně po pěti letech pořádání kurzů focení právě tuhle větičku považuji za jednu z těch pravd, jejichž rozšíření by celosvětově přiblížilo příchod fotografického ráje tak ničivé je její ignorování. Zóna, v níž se nedá fotit, je při zoomování opravdu blízko tady, při představení japonského divadla, to je už na hraně Canon 80D, ISO 2500, čas 1/100 Zkrátka: fotíte-li něco z ruky, pro neroztřesení obrázku stačí čas plus minus 1/15… Když se ale rozhodnete třeba jen o něco málo zazoomovat, a vše se změní už je potřeba času výrazně kratšího, tedy vyšší ISO. Jinými slovy: v blbém (= málo intenzivním) světle se vlastně vůbec zoomovat nedá. Novopečený fotograf se velmi často a velmi rychle dostane do situace, “kdy to prostě nefotí” Nebezpečí tohoto chytáku je zřejmé: ne každý hned pochopí, proč to nefunguje, proč jsou ty fotky rozmazané to proto tolik špatných fotek. Na kurzech to vždy ukazuji na příkladu abych i za normální poměrně slušného světla v učebně dosáhl při focení portrétu na použitelný čas cca 1/100 musím někdy vyjet až na absurdně vysoká čísla ISO například 12 800. Ona hranice, kdy to “najednou nejde”, je vždy tedy hodně, možná až děsivě blízko. Co nejde například fotit: Peroucí se dítě v rohu kavárny, na nějž matka zoomuje z pár metrů Zpěvák na nevalně nasvíceném jevišti, k němuž nejde jít blíže než na pár metrů Detail fasády domu ve špatném světle (před západem slunce) Portrét (se zoomem) manželky v místnosti Mnich kráčící temným klášterem pár metrů od vás Co s tím: Nic moc. Jen maximálně zvednou ISO, snažit se foťák nějak opřít, aby stačil poměrně dlouhý čas, případně se snažit používat světelná skla. A ano, pokud možno prostě jít blíž 7. Když někde nejsou lidé (krajiny a města) Krajinu má smysl fotit jen tehdy, pokud bude výsledkem dechberoucí obraz Jinak to nebude fungovat Tohle je poměrně drsné konstatování: krajiny a města se vlastně pořádně nedají fotit, navzdory tomu, že se o to neustále všichni pokoušejí. Jde to jen v naprosto unikátních situacích, kdy je na straně fotografa štěstí (tedy je dobré světlo) a navíc má velké znalosti kompozice… Fotografovat lidi v krajině i ve městech je též těžké, ale když se to povede, fotka má šanci přece jen něco říct a přežít má v sobě kus emoce a příběhu. Naproti tomu, fotit věci statické je často zhola nemožné a nemá to prostě smysl. Co nejde například fotit: Všechny ty fotky, na něž se už nikdo nikdy po dovolená nepodívá: 77 fotek schodišť v Římě, 325 pohledů na mořskou zátoku, 287 snímku lesa v Bílých Karpatech Veškeré fotky krajiny (když nevypadá jako obraz) Veškeré fotky z města (pokud nevypadají jako obraz) Veškeré fotky interiérů (pokud nevypadají jako obraz) Veškeré statické fotky (pokud nevypadají jako obraz) Výjimky: Samozřejmě, i v krajině a městě se dají vyfotit fotky, které mají šanci být fotkami v pravém smyslu slova, ne jen obrázky na památku. Vyžadují však ony dva bezmála nesplnitelné faktory: světlo a hodně zkušeností (včetně úprav fotek). Co s tím: To je prosté: fotit ve městě a krajině jen tehdy, kdy výsledek bude dechberoucí obraz. Jinak to nemá smysl, fotka zemře pár vteřin po svém pořízení. 8. Když je někde moc lidí Fontána di Trévi se dá vyfotit pouze tak, že davy se prostě nějak do toho obrázku zakomponují (Neupravená fotka) Z minulého bodu vyplývá, že statické scény z měst a krajin nemá smysl moc fotit, protože to téměř vždy nemá šťávu a dopadne to prabídně. A že lidé jim dokáží pomoci, protože jsou prostě nositeli toho klíčového, co dělá obvykle fotku fotkou: příběhu a emoce. Jenže když je lidí na obrázku moc, nastane další pohroma fotka prostě dopadne též blbě. Jinými slovy: fotit skupiny lidí nejde, obrázky budou vždy působit chaoticky. To zná každý, kdo se někdy pokoušel vyfotit třeba dětský večírek. Vždy se někdo otočí zády, vždy někdo bude vypadat nepříliš inteligentně, vždy se něco pokazí. Jenže, zní logicky kruté pravidlo, pak ta fotka prostě nebude dobrá náš mozek touží po harmonii a fotka se mu bude líbit jen tehdy, pokud v ní harmonii zahlédne… Co nejde například fotit: Jakýkoliv rodinný výlet, kde je na fotce více než jeden člověk v pohybu Jakákoliv fotka z ulice s lidmi Téměř jakékoliv fotka z jakékoliv akce, na níž je více než jeden člověk Skupinová fotka á la svatba nebo škola na níž je více než jeden člověk Jakákoliv fotka s něčím pohyblivým, je-li toho více než jeden kus (koně, psi, lodně na vodě, atp…) Výjimky: Každému fotografovi se jednou za čas povede nějaká fotka, na níž se lidé nějak zázračně a náhodně uspořádají zpravidla to je pak fotka opravdu magická. Co s tím: Cesty jsou dvě. Tou první je snažit se tohle pravidlo prorazit statisticky pokud uděláte na dětském večírku fotek například 400, je možné, že jedné se všichni aktéři nějak zázračně a půvabně uspořádají a bude to fungovat. Druhá cesta je jistější: omezte počet lidí na fotce, případně si při focení vždy vyberte jednu ústřední postavu a zbytek rozmažte za hloubkou ostrosti. 9. Když je blbé pozadí Marná sláva, snaha byla, ale to svítící město v dáli na pozadí prostě tu fotku kazí Poměrně zásadní chyba pronásleduje začínající fotografy na cestách zahlédnout něco skvělého, třeba buddhistického mnicha spokojeně meditujícího na břehu jezera. Jenže v té euforii zapomenou, že hezký objekt sám o sobě nestačí. Pokud fotku cvaknout tak, že za mnichem je třeba kus auta, silnice, prostě zcela cokoliv neharmonického, fotka v tu chvíli zemře a bude nehezká. Bez hezkého pozadí se prostě nedá fotit a často to je opět limit zcela nepřekonatelný, viz například příklad ze samého začátku článku: vyfotit onoho chlapíka předvádějícího kunf-fu nejde i kvůli tomu, že vždy za ním bude něco nehezky rušivého. Co nejde například fotit: Kdokoliv a cokoliv v městě na místě, kde není kus něčeho harmonického Dítě na pískovišti uprostřed ošklivých domů Postava v místnosti před ošklivou zdí Jakákoliv rozpohybovaná scéna na nepříliš hezkém místě Zvíře v Zoo pobíhající před ošklivým pavilonem Výjimka: Podstatnou výjimkou z oné skepse jsou portréty v různém industriálním/městském prostředí, kde naopak celkově ošklivé pozadí (ušmudlaná stěna) dokáže vytvořit zajímavý kolorit. Co s tím: Rada je prostá za každou cenu se snažit do fotky narvat něco harmonického, hezkou zeď, bariéru zeleně ze stromů, nebe…Samozřejmě záleží na tom, s jakým objektivem fotíme, při zoomování je šance vylhat se ze špatného místo trochu větší, navíc může pomoci práce s hloubkou ostrosti. 10. Když kompozici “něco” chybí Ač to tak nevypadá, tohle není aranžovaná fotka, prostě jsem manželku cvakl na jedné venkovní oslavě. Byla to dost fuška, protože světlo pod plachtou bylo nazelenalé, pozadí nic moc A na každém, opravdu každém detailu záleží (Fotka je bez úprav). Krutá pravda o dobré fotce zní: Fotka prostě musí být dokonalá, jinak ji divákův mozek prostě za dobrou považovat nebude. Nedílnou součástí dokonalosti je dokonalá kompozice, tedy to, jak jsou jednotlivé věci ve fotce poskládány. Začínajícím fotografům trvá obvykle nejméně 15 20 let než pochopí, že právě práce s kompozicí je podstatou fotografování a že před ní není úniku. A že právě kompozice je opravdu jediné, na čem (kromě práce se světlem) ve focení záleží. Na kurzech tomu říkám “depresivní vložky” stačí třeba foťákem otočit o pár stupňů, a zajímavý obrázek zahyne. Stačí, aby fotografovaný pohlédl na obrázku někam jinam, a snímek zemře. Stačí malá, drobná nedokonalost, a fotit se prostě nedá, přesněji: nemá to smysl. Co nejde například fotit: Krajina, v níž chybí nějaké výrazné linie Krajina, v níž chybí výrazné nebe Pražský Hrad z břehu Vltavy s výjimkou asi tří míst, kde to funguje Náhodné postavy v reportážních fotkách nezapadají do asi 20 hlavních kompozičních pravidel Dítě hledící na pískovišti vytrvale na pískoviště nebo do objektivu Co s tím: Pochopit, že kompozice je klíčovým stavebním kamenem fotky a že záleží na naprostých detailech protože to prostě musí být dokonalé. Zkoušet, dívat se kolem, být lehce skeptický ke svému focení. A vydržet pár desítek let, než se věci pohnou… (No a no, trochu vtipkuji, i když…) Závěrem: Kdy tedy lze fotit? Pokud nyní trochu propadáte trudomyslnosti, přece jen optimistický závěr. Je samozřejmě mnoho situací, kdy fotit lze. Tedy: Fotit má smysl, když se v perfektním světle na perfektním pozadí odehrává něco tak perfektního, co má šanci dát vzniknout perfektní fotce, tedy obrazu schopnému dokonale zachytit kouzlo onoho okamžiku tak, aby ona dokonalost byla zjevná ještě někomu jinému a i po delším období než právě teď. Jednoduché, že? The post 50 x pravidlo pravidel: Když to nejde, nefoťte first appeared on Amaze.cz - Kurzy fotografování.
Zhruba před měsícem jsem zkusil sabotovat jedno zcela zbytečné pravidlo, a to psaní mě/mně. V češtině dělám chyby spíš výjimečně, ale mě/mně mě vždycky při psaní nutilo se na milisekundu zamyslet, což je otravné a trhá to kontinuitu myšlenky. Navíc trpím
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. The post Guerrilla growing a pár pravidel pro pěstování v přírodě appeared first on naarden.
projít na článekJedním ze základních stavebních kamenů teorie chaosu se stal objev meteorologa Edwarda Lorenze z počátku šedesátých let 20-tého stol., který byl později nazván motýlím efektem. Tento efekt znamená, že chování složitých nelineárních dynamických systémů je
projít na článekPodívejte se, jaké to je, když sedíte za volantem auta, které samo zrychluje a nedá se zastavit. Čeká nás tohle až budou všude auta s autonomním řízením?
projít na článekV tomto článku se dozvíte, co dělat, když nejde načíst externí disk, čím to může být způsobeno a jak těmto problémům předcházet.
projít na článek