Ano, dnes navážu na můj starší příspěvek: Jak to vše začalo. Byl jsem v osmé třídě a přišla na řadu otázka, kam dál. Jakou si vybrat školu. U nás ve třídě šla většina spolužáků v zajetých kolejích, tedy gympl, nebo holky ekonomka a zdravotka a kluci strojárna či stavebka. A samozřejmě i naši třídu neminul nábor na horníky a vojáky (byl rok 1988) a po tom co se někteří z kluků přihlásili agitátorům, během měsíce se jim zničehonic zlepšil průměr známek, a tak byl ze čtyřkaře dvojkař, to asi aby dobře reprezentoval tyto dvě povolání a tím i naši socialistickou vlast. Ale já jsem chtěl něco jiného, bavilo mě kreslit, malovat, modelovat z papíru, plastu či dřeva, a tak jsem hledal, kde bych to využil a dělal to dál. Když jsem přišel domů a probíral to s rodiči, máma mi říká, že se hodím na truhláře. Což mě naštvalo, jako že já s jednou trojkou, (a to ještě z ruštiny) mám jít na učňák? Jako by nestačilo, že jsem celou základku poslouchal od učitelek: „No Lukáši brácha byl šikovnější, ten to měl rychleji a lépe.“ A teď by ze mě měl být učeň a brácha bude gymnazista? Ne! Půjdu na střední, ale ten truhlář není blbej, neexistuje střední truhlářská? Mohl bych kreslit nábytek a i ho vyrábět. A existovala, našel jsem ji v takové té bílé brožuře se seznamem středních škol. Střední průmyslová škola dřevařská obor nábytkář v Bystřici pod Hostýnem. Jo tam jdu, a vydal jsem se hrdě tuto novinu ohlásit rodičům. Když se to dozvěděli, táta se rozesmál a šibalsky mi říká: “běž to říct dědovi.” Nechápal jsem, ale šel jsem. Děda bydlel hned naproti v paneláku a po tom, co jsem mu to oznámil, se rozzářil a říká mi: “Lukášku to mám radost v Bystřici jsem se totiž narodil.” To přeci nemůže být náhoda, a tak bylo definitivně rozhodnuto. A tak mi máma, i když mě vlastně nejdřív naštvala, dala impuls, za který jsem dodnes vděčný. A já začal studovat na střední škole Nábytkářské. A byly to úžasné 4 roky. Začalo to tím, že protože jsem domluvil, že nebudeme psát písemku z chemie, mě spolužáci zvolili předsedou třídy, což naše třídní okomentovala: “no tak budeme opakovat volbu,” což spolužáci nepřijali, a tak jsem předsedou zůstal. Pak jsem hned po 14 dnech chytil dutku ředitele školy, po tom co jsme ze srandy zavěsili spolužáka (s jeho souhlasem – bude prdel) za nohy z mezipatra hlavou dolů a on, vzhůru nohama pozdravil zástupce ředitele kráčejícího po schodech nahoru. Hlavně že mi rodiče říkali ať se na začátku dobře zapíšu. No, myslím že jsem to splnil, ale asi né tak, jak si mysleli, ale zapsaný v myslích pedagogů jsem byl zaručeně. Pokračovalo to neskutečnými zážitky na internátu, což byla bývalá továrníkova vila, kde nás bylo na pokoji 8. A kde panoval dnes už asi neuvěřitelný režim ,který se skládal z povinného studia, ale také mimo jiné povinných sledování televizních novin, tedy do 17.11.1989 ,poté byly zase na určitou dobu zakázány. Jak paradoxní to bylo, když byly povinné, všemožně jsme se schovávali, abychom na ně nemuseli a když jsme pak po revoluci chtěli vědět, co se děje a sešli se u televize úplně všichni, tak nám vychovatel televizi vypnul a noviny zakázal. Byla to zajímavá doba a my si ji užívali. Měli jsme ve třídě bezva partu, a tak jsme postupně tvořili všemožné akce, ať už veřejného či školního charakteru jako byl ples, přijímání do cechu, různé exkurze, lyžák, noční přechod Hostýnských vrchů, všemožné kalby a akce naší party, ale taky podnikání. Ano, byl jsem možná jedním z prvních podnikatelů po revoluci. To bylo totiž tak, nechtělo se nám každý den povinně dorazit na intr do 16, a tak jsme vymýšleli, jak na to vyzrát. A jednou jsme se takhle courali na intr a viděli paní co zápasí s lopatou a uklízí kupu uhlí. A tak jsme jí pomohli, ona nám dala dvě stovky a na intru prošlo, že jsme přišli dýl. A podnikatelský záměr byl na světě. Na úřadě jsme oznámili, že budeme pomáhat starším lidem, samozřejmě za jablíčko marmeládu atd. A tak jsme dostali oficiální povolení na pozdní návraty na intr, schránku na objednávky přímo uprostřed městského úřadu a ještě naši aktivitu vyhlásili v rozhlase a vyvěsili na plakátech. No a práce se hrnula, schránka byla stále plná. A tak jsme skládali uhlí, ryli zahrádky, natírali okapy, malovali, obouchávali omítku a spoustu dalšího, účtovali jsme si 25,- na hodinu, nadělali si spoustu známých a ještě jsme na vrch dostávali jako bonus ty jablíčka, kompoty a potom třeba i slivovici. Ale hlavně, ať už jsme měli či neměli práci, byli jsme svobodní a nemuseli jsme na intr, protože jsme měli papír. Na konci druháku už přišla svoboda absolutní, většina z nás přesídlila na priváty. A tam začala další velká jízda. Ten náš byl za 150,- na měsíc a měl jen kohoutek se studenou vodou, na dvoře pumpu a suchý záchod. Topili jsme si v kamínkách přímo na pokoji, tedy topili, spíše netopili, zalezli jsme pod peřiny, no a komu pak byla největší zima a už to nevydržel, šel zatopit a ostatní si oddychli. Zážitky byly neuvěřitelné, ať už sprchování se v dešti, sledování videa 24 hodin v kuse, protože jsme vyhráli jeho půjčení právě na 24 hodin a to se musí využít, kalba kde se sešlo tolik lidí, že už nebylo z čeho pít, tak posloužily sklenice od kompotů, výpravy na Hostýn, ze kterého nás přivezla veřejná bezpečnost, protože si nás s někým spletli a spoustu dalšího. A při tom všem, jsme studovali, z ruštinářky se stala angličtinářka, ředitel už nebyl ředitel a branná výchova skončila úplně a začaly počítače. Z vyvrhelů s dlouhými vlasy se staly hvězdy a z naší třídy, čím dál tím větší parta. Já na tuto školu a období mého studia nedám dopustit a dodnes stále čerpám, co nás páni profesoři a paní profesorky naučili a co mě tato škola a život s tím spojený daly. Zamiloval jsem si ten kraj a lidi a moc rád se sem vracím. A taky jsem zde poznal svoji milovanou ženu, ale to je zas na nějaký další příběh. A jak to vlastně všechno skončilo? No jasně maturitou a o ní si můžete přečíst v mojí další povídce.MATURITA - povídka Poslední zvonění: Po léta bylo zvykem, udělat poslední zvonění jako vystoupení pro celou školu. Takže i my jsme to tak pojali a protože jak to tak bývá, nebylo kdy to nazkoušet, no popravdě spíš jsme to celé vymysleli ráno před vystoupením, jednalo se o čirou improvizaci. No a já jsem v ní hrál nemalou roli. Představení se skládalo ze scének mapujících jeden den studenta, prokládaných písněmi. A tak jsem byl studentem, poté profesorem a nakonec profesorkou matematiky, kterou jsem řádně zparodoval. Celá škola se dobře bavila a na konci, po mohutném potlesku, předstoupila před všechny ona paní profesorka matematiky a celé škole oznámila, ať se přijdou podívat na moji maturitu z matematiky, aby si někdo nemyslel, že se mi mstí za to, jak jsem ji ztvárnil. Svaťák: Chtěl jsem si vše ještě projít a doučit se, ale když jsem přijel domů, zrovna se dláždila kuchyň, a tak i když jsem nemusel, dal jsem přednost míchání lepidla a jiným věcem. Prostě všechno mělo přednost a do vypracovaných otázek se mi vůbec nechtělo. V odborných předmětech jsem si byl jistý, šlo hlavně o češtinu a matiku.No nakonec jsem si většinu prošel a měl pocit že jsem připravený až na 2 otázky v matice, kde jsem vyhodnotil, že to nemá cenu a budu věřit, že je nedostanu. Předvečer před maturitou: Sedím si na privátě, když tu někdo zvoní. Á Martin spolužák "Co se děje?" "Ty vole Luky já jsem v hajzlu. Já nic neumím, já chodím po pokoji, čumím do zrcadla a je mi zle. Já to zejtra nedám." Spustil na mě. " Hele v pohodě, to dáš, pojď projdem to a bude to ok." A tak jsme prošli všechny otázky, tedy prošli, spíš prolítli stylem: "no Komenský ten byl na ženský, Němcová na chlapy ale měla Babičku a Hašek zase Švejka." Martin se trošku uklidnil, a tak jsem navrhl, že půjdem na volejbal. Po volejbale, kde se hrálo proti učitelům, kteří byli překvapeni, že jsme přišli, když druhý den maturujeme, jsme šli na jedno. No u jednoho nezůstalo, a tak jsem kolem jedné v noci blaženě uléhal do postele. Jo ještě nařídit budík, ať na tu maturitu nezaspím Maturitní den: Ráno někdo zvoní jako na poplach. Celý pokoj na privátě spí. Zvonění nepřestává, kouknu na budík, ještě mám půl hodiny, tak jen řeknu Alešovi, ať koukne z okna, kdo to zvoní. Aleš kouknul a řekl: „Je tam Véma“ Véma byla přezdívka spolužáka z druhé třídy, takový trošku šprt, a tak jsme všichni leželi dál. Ale zvonek neustal a dokonce jsem měl pocit, že zvoní na domácí žijící pod námi. A taky že jo, během pár vteřin k nám na pokoj vlítla rozzuřená domácí a zařvala: „To to neslyšíte dole na Zajíčka zvoní spolužák, tak se s ním domluvte!“ Co mi chce? Prolétlo mi hlavou. „Aleši vykoukni a zeptej se ho, co otravuje, takhle ráno,“ vyzval jsem spolubydlícího. Aleš tedy vykoukl a vznesl dotaz, proč nás budí. „Posílá mě vaše třídní, že jestli Lukáš nebude do 10 minut ve škole, maturuje až na podzim“ Cože, vždyť mám čas, proběhlo mi hlavou, ale opak byl pravdou, nejenom že jsem se měl dostavit, tak jako všichni hned na začátek, ale zároveň jsem si špatně spočítal časy, počítal jsem totiž čas na potítku a čas u zkoušení násobeno počtem žáků přede mnou, jenže na potítko se šlo, zatímco už byl někdo jiný zkoušený, čímž se čas zkrátil na polovinu. Výlétl jsem z postele hodil na sebe košili a oblek, kravatu do kapsy a letěl jsem dolů. Skočil jsem na kolo a ujížděl směr škola. Ve vestibulu už si mě přebraly spolužačky, jedna mě česala, druhá vázala kravatu a zapínala košili a třetí ji zastrkávala do kalhot. Do třidy jsem vstoupil ještě zadýchaný ale s dobrým pocitem, že jsem to stihnul přesně do deseti minut. Předseda maturitní komise se na mě podíval, pak koukl na hodinky a nakonec se přitočil k třídní a něco si s ní šeptal. Patrně to, zda jsem to opět já, ten který první maturitní den, hlučně vtrhl do třídy, kde se maturovalo, řádně neupraven, v tričku a teniskách podpořit své spolužáky a kterého on osobně vykázal ven a jak někdo takový může dělat předsedu třídy. To už jsem ale seděl na potítku a připravoval si otázku z češtiny – Historická próza. Lepší otázku jsem asi nemohl dostat, ale asi ten stres spěch a vše dohromady mělo svůj vliv a naše češtinářka si po mé maturitě šla do kabinetu dát prášek na nervy. Nevím jestli ji rozhodila má památná odpověď na otázku o čem pojednával román Ivanhoe od Waltera Scotta, kterou jsem hrdě pronesl s naprostým klidem a přehledem: „Tak To vím přesně, román Ivanhoe je román o rytířích z rytířské doby, který pojednává o boji rytířů, proti jiným rytířům za rytířskou čest.“ Ale myslím, že paní profesorka už byla rozebraná z předešlého maturanta, spolužáka Michala, který svou otázku úplně nezvládal, a tak mu dala záchranou, aby se alespoň chytl. „Michale, tak nám alespoň řekni, kdo je hlavní postavou nejznámějšího románu Boženy Němcové,“ Michal se zamyslel a uvolněně pronesl: „Kněžna“ Následovaly odborné předměty, na které jsem si věřil, nejvíce na konstrukci a taky že jo. Otázku, kterou jsem dostal v konstrukci nábytku, jsem znal dokonale, a tak jsem si ani netvořil přípravu a na potítku si na papír kreslil letadla a vrtulníky (úplně nevím, co mě k tomu vedlo, ale byl jich plný papír), když mě potom předseda maturitní komise vyzval na zkoušení, stočil jsem onu přípravu do ruličky a spustil jsem. On mě zastavil a říká. „Nejdříve bych se rád podíval na Vaši přípravu studente“ Nepomohlo mé vysvětlování, že tam nic není, prostě ten papír plný letadel létajících po papíře mezi vrtulníky chtěl vidět. Když ruličku rozmotal okomentoval to stručně: „Vy mě stále nepřestáváte překvapovat studente Zajíčku“ Pak už mě ale nechal rozjet se a protože mě tento předmět bavil, nebyl jsem k zastavení a bylo jasné, že tady není co řešit. Dalším předmětem byla technologie, kde mě náš vyučující, jak bylo jeho zvykem, potopil, nevím zda za jeho parodování při posledním zvonění, či naše vtípky při praxích, kdy jsme mu měnili vzorky sušených dřev za mokré a on se nemohl dopočítat úbytku vody, ale protože odborné předměty mě bavili, zvládl jsem to i přes jeho snahu, mi to co nejvíce stížit. No a šlo se na matiku. Do třídy už se pomalu začínaly hrnout davy přihlížejících, tak jak je paní matikářka vyzvala. Všichni byli zvědaví, jak to proběhne. Hlavně si nevytáhnout jednu z těch 2 otázek a mám to. Co myslíte, vzal jsem jednu z nich? No jasně, osmičku. A jsem pěkně v prdeli. Tak o tomto jsem nevěděl opravdu nic, jakože nic. A asi to na mě začalo být vidět a potítko potvrdilo svoje jméno, jen jsem se na něm potil, ale nic mě nenapadlo snad až na myšlenky, tak já všechno dám a podělám to na jedný otázce z matiky. Ale nemělo to řešení a já se připravoval na výbuch, který bude sledovat půlka školy, která se mačkala ve třídě natěšená na mé zkoušení. Přelétl jsem bezmocným pohledem spolužáky, čehož si všiml Martin. Ano, ten Martin kterému jsem den před maturou vlil trošku klidu do žil a který měl již maturu za sebou a cítil že to dal. Několikrát nadzvedl obočí, jako co se děje a já mu naznačil, že tuto otázku netuším. A Martin snad z nějakého pocitu revanšovat se, začal jednat. Hned si přesedl k nejchytřejšímu spolužákovi ze třídy a naznačil mu co se děje. Pavlík byl fakt chytrý a to až tak, že měl všechny otázky z matiky v hlavě, a tak v klidu začal diktovat postup výpočtu. Ale protože to byl Pavlík diktoval to tak, že i kdybych seděl vedle něho, měl bych co dělat, abych to slyšel, natož když jsem od něho byl na půl třídy. Takže když už jsem získal naději, rázem jsem ji zase ztratil. S tím se ale nespokojil Martin, drkl do Pavla a po chvíli začal polohlasem diktovat vše, co mu Pavel šeptal. A to už jsem slyšel a začal vehementně zapisovat do šmíráku. Díky ruchu všech přihlížejících zanikalo Martinovo diktování výpočtu a profesorka nás napomenula jen 2x. Předseda maturitní komise tam naštěstí nebyl, někam si odskočil. Tak přišel čas na zkoušení. Na tabuli jsem opsal to, co mi spolužáci nadiktovali ještě jsem při opisování spletl znaménko a na víc jsem se nezmohl. Ale výsledek byl dobře, profesorka se mě ještě snažila přimět k postupu, rozebrání rovnice či alespoň něčeho k druhé otázce, ale nedostala ze mě nic. A tak byl konec a všichni jsme čekali co bude. Když jsme nastoupili, abychom se dozvěděli výsledky, procházela okolo mě profesorka matematiky a pošeptala mi „Nezlobte se na mě Lukáši“ polilo mě horko a pochopil jsem že je vše ztraceno a profesorka pokračovala: „Vždyť vy jste ani nechodil na ranní nepovinou přípravu na maturitu,“ jasně můžu si za to sám, prolétlo mi hlavou a začal jsem se cítit zahanbeně „já jsem Vám nic jiného než tu čtyřku dát nemohla“ „YES“ vyštěkl jsem s radostným zatnutím pěsti. Je to tam ! Profesorka na mě chvilku nevěřícně hleděla a pokračovala dál. A tak jsem to zvládl a stal jsem se tak „hotovým člověkem“.
Jedna vysoce aktuální sci-fi povídka o AI, tedy umělých inteligencích.
projít na článekPovídka Scotta Alexandra, který se proslavil blogem Slate Star Codex, přeložená se svolením (samozřejmě) z originálu Idol Words.
projít na článekPředstavovali jste si někdy, že by mohlo být skvělé nechat se digitalizovat a zbavit se tak limitů fyzického těla? Sci-fi povídka Lena (pojmenovaná podle švédské modelky Lenny Forsén) vám tuto perspektivu možná trochu pokazí.
projít na článekNěkdy je těžké najít kde něco začíná a kde končí. Kdyby šikmé značení pokračovalo až na asfalt, tak by se dalo stát i na silnici. Jen by bylo potřeba nechat dveře u aut otevřeny, aby se chodcům lépe prolézalo. The post Začátek a konec appeared first on M
projít na článekWeb Putování za uměním rozšiřuje svůj obsah o seriál autorských povídek českých a slovenských autorů, či přesněji, v Česku a na Slovensku působících a píšících autorů. Jako dalšího představujeme novináře a spisovatele Ivana Černého a jeho povídku Stará lá
projít na článek