Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku. Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže. Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací. Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat. Mikolášek je také dost obsesivní postava. Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný. Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace. Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla. Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím. Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti. Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost. Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp. Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction} Autorka je filmová publicistka.
Obrazy z podzemí charkovského metra, seniorky na kolech, nepublikované záběry Václava Havla, fenomén deep fake, filmy natočené umělou inteligencí či televizní pastoři, kteří ovlivňují mezinárodní politiku USA. Retrospektivy bratří Mélièsových a Václava Tá
projít na článekPo 36 natáčecích dnech padla na začátku července poslední klapka nového filmu polské režisérky Agnieszky Holland Šarlatán, ve kterém ztvárňuje hlavní roli léčitele herec Ivan Trojan. Ve filmu se objeví také jeho syn Josef. Scénář napsal Marek Epstein. Po
projít na článekČeská filmová a televizní akademie (ČFTA), která stojí za udílením cen Český lev, každoročně vybírá i kandidáta na Oscara za Českou republiku. Letos do boje o nejprestižnější filmovou cenu vysílá drama Šarlatán. Svůj poslední snímek, inspirovaný skutečný
projít na článekwww.kociciprani.cz/projekt/Kastrace+a+vakcinace+pro+Ko%C4%8Dky+Bohum%C3%ADn/47
projít na článekSdružení českých filmových kritiků předalo 6. února své výroční ceny. Filmem roku 2020 se stalo historické drama Bohdana Slámy Krajina ve stínu. Ocenění se dočkalo i dalších sedm děl. Nejlepší film Krajina ve stínu, černobílé drama z vesnice v pohraniční
projít na článek