BASKEŤÁCI + povídka

Baskeťáci Josefov byli jednou z mých velkých životních etap. V roce 2005 kdy Vojtovi (náš prvorozený syn) bylo 6 let, rozhodovali jsme se co s ním. Myšleno na jaký ho dát sport. Po pokusech na fotbale, už v jeho čtyřech letech, kdy přeběhl hřiště s o 5 let staršími spoluhráči a málem umřel, jsme se rozhodli že počkáme do jeho 6 let ale hledali jsme něco, co by ho mohlo bavit. Stále nás nic neoslovilo a pak při jedné akci, jen tak mezi řečí, jsem řekl: tak když nás nic neupoutalo, tak něco založíme. No a protože jsem do svých 14 let hrál basket, rozhodl jsem se založit basketbalový oddíl. A tak se 1.9.2005 konal první trénink BASKEŤÁKŮ, na který přišlo 6 dětí. Postupně dětí přibývalo, přihlásili jsme se i do soutěže a nakonec, v roce 2008, odjeli i na naše první mistrovství ČR nejmladších minižáků, kam nás vybrali, po mých neustálých žádostech, na divokou kartu. Přestože jsme hráli soutěže jen 2 roky, světe div se, my na tomto MČR získali bronzové medaile. A od té chvíle se rozjela velká jízda, přibývaly další děti až do počtu 150 chlapců a dívek, pořádali jsme úspěšně MČR minižáků u nás a získávali další medaile. Postupně jsem se díky basketu dostal do komunální politiky, stal jsem se předsedou výboru ČAMB, naučil se organizovat akce pro veřejnost a získávat na ně dotace, organizovat MČR, soustředění, zájezdy a spoustu dalšího. Poznal jsem úžasné lidi, upravoval pravidla v soutěžích dětí a vše si neskutečně užíval. Zároveň to ale bylo taky neskutečně času tráveného v tělocvičně (9,5 hodin týdně), většina víkendů na zápasech, k tomu schůze výborů a komisí a noční vyplňování dotačních či jiných papírů na poslední chvíli. U Zajíčků se postupně o ničem jiném nemluvilo a vše se točilo kolem basketbalu. Postupně nehrál jen Vojta, který to dotáhl k několika mistrovským titulům a kapitánování v Nymburce, ale přidala se i Káťa (moje dcera), která nejdříve jako čtyřletá začala spolu s kamarádkami, jako roztleskávačka a přes hráčku se dostala až k trénování přípravky, ale samozřejmě i Adam (nejmladší syn), který ještě stále aktivně hraje za BK Pardubice. Ale nejen děti a mě basketbal zasáhl, Vraťka se stala trenérkou roztleskávaček a na jejich sestavy se k nám těšil celý kraj, brácha mi začal pomáhat s trénováním, to on získal náš první titul, no a z táty jsem udělal organizačního pracovníka. Samozřejmě nám pomáhalo postupně spousta dalších lidí, především z řad rodičů a všichni jsme byli bezva parta. Ale vše má svůj začátek a konec, a tak po několika událostech, které mne zasáhly a šly proti mému přesvědčení, jsem začal uvažovat o konci. Čím dál více se také ukazovalo, že je v takovém kolosu, jakým se Baskeťáci stali, čím dál tím těžší je skloubit s mojí prací, která mě bavila úplně stejně a ještě mi přinášela peníze na rozdíl od Baskeťáků, do kterých jsem spíše investoval. Bylo to těžké opustit svoje „dítě“, které postupně vyrostlo a za těch 15 let získali Baskeťáci Josefov 12 medailí z MČR, zorganizovali 3 MČR, spoustu akcí pro veřejnost, úspěšně se účastnili soutěží a turnajů a vychovali spoustu dětí k lásce k basketu, mezi nimi i reprezentanty ČR. Posledním co rozhodlo, byla chvíle, když jsem stál na tréninku přípravky jako trenér a už jsem necítil tu radost, kterou mi to dříve dávalo. A tak jsem hledal nástupce a našel jsem ho, byl to jeden z těch 6, kteří byli na prvním tréninku. Postupně jsme si vše předali, já opustil všechny své funkce a teď už jen s radostí sleduji své odchovance, jak stále drží jejich party i když už nehrají, tak se schází třeba na plesech či podobných akcích a mám z toho radost. Mám radost, že jsem toho všeho byl součástí a moc rád jsem to vše prožil. Zároveň jsem rád, že jsem to ukončil a mám čas na jiné aktivity. Bylo to fajn a abyste malinko okusili, co jsme mimo jiné zažívali, mám pro Vás jednu z mých starších povídek, která se hodí k dnešním letním dnům. LOVEC POKLADŮ - povídka Jako trenér jsem se snažil dětem podávat basketbal po svém-jako kombinaci zábavy a sportu. A tak se jedno léto podařilo vycestovat s celým týmem dvanácti letých kluků do Itálie, do města Terst, na turnaj. Už cesta autobusem byla výživná. Co chvíli mě někdo zatahal za triko s otázkou: “ Kdy už tam budem, kdy budeme stavět na čůrání, můžeme si něco koupit? “a samozřejmě taky: „Pane trenére, Honza mě otravuje“ a podobně… Nicméně cestu jsme přežili a turnaj jsme zahájili úspěšně. Po výhře nad domácím celkem, jsem tedy klukům slíbil koupání v moři. Kluci si to užívali! Mimo jiné lovili na dně moře mušle a různě je směňovali a Tomáš (jeden z kluků) je dokonce překvapeným Italům nabízel k odkoupení za eura. Velký poprask ale nastal, když jeden z kluků vylezl s obrovskou mušlí ve tvaru slzy. Nesl si ji pod paží a byl náležitě hrdý. Kluci se na něho seběhli a hned: “Kdes ji našel, ta je mega, tý vole ta je hustá!“ Ale protože nás čekala večeře, zavelel jsem k odchodu na hostel, kde jsme bydleli společně s maďarským týmem. A tak se šlo. Ale kluci už měli v hlavě plán. Druhý den, po zápase s Maďary, jsme opět vyrazili k moři. Musím říct, že jsem zpozoroval, že kluci plavou dále od břehu a mohutně se potápějí, ale nevěnoval jsem tomu zvýšenou pozornost a pokračoval v pozorování opalujících se Italek. Ze snění mě vytrhl Filip, který doslova přiletěl po schodech od moře a spustil na mě: "Lukáši potřebujem tě! To můžeš zvládnout jedině ty!" Vytřeštěně jsem ho sledoval a snažil se zjistit, o co mu jde. " Co jako mám zvládnout, to zas budou nějaký vaše srandičky co?" "Ne, ne, ne, pojď se mnou do moře a uvidíš, fakt !" halekal Filip a už mě táhnul dolů po schodech. Plavali jsme docela kus od břehu a až teď jsem si všimnul, že tam 4 další moji baskeťáci v hloučku šlapou vodu a sem tam se někdo z nich potopí. Jen co jsme doplavali k nim, hned na mě spustili: "Je jich tam mrtě" "A sou obrovský!" "Že nám je vytáhneš?" " A co mám vytáhnout? " nechápavě jsem odvětil. "No ty mušle, ty obrovský a je jich tam plno, tak každýmu aspoň jednu." Vzdychnutim a zvednutím očí k nebi jsem klukům naznačil, co si o jejich nápadů myslím. Ale kluci nepolevili - naopak spustili: "Lukáši prosím, fakt, ty to zvládneš, my se tam k nim ani nemůžeme dostat." Snažil jsem se oponovat: "Na co vám budou a vůbec nemám ani brejle na potápění a kdo ví, jestli tu hloubku vůbec dám." V tu ránu se mi objevili před obličejem potápěčské brýle doprovázené srdceryvným : "Ty to dáš, fakt ty seš dobrej, prosím." Nevím, jestli to byla moje ješitnost nebo co, ale nasadil jsem brýle a potopil jsem se. A opravdu na dně, které bylo dost hluboko, byla spousta obrovských mušlí ve tvaru kapky, špičkou zabodnutých v písku. Začal jsem tedy plavat směrem k nim, ale protože byly opravdu hluboko, pociťoval jsem velký tlak v uších a také mi docházel dech. Radši jsem to otočil a vynořil se. "Tý jo to nedám, jsou strašně hluboko a bolej mě uši" snažil jsem se opět zbortit akci kluků. Filip zareagoval nejrychleji. "Hele, na to pomáhá žvejka "a než jsem stihl cokoli říct, vyndává z pusy rozžvýkanou žvýkačku. " Zkus to, fakt je to lepší. " Vložil jsem tedy do úst ten kus gumy a hned ucítil nečekanou chuť. Byla úplně slaná, pochopil jsem, že ji Filda používá k potápění fakt dost dlouho. Žvýkání opravdu pomohlo, a tak jsem se snášel asi do 6 metrové hloubky k překrásným lasturám. Když už jsem byl jedné z nich na dosah a chtěl ji vyjmout, najednou se její vrcholek pohnul a lehce se otevřel. Nevím proč, ale lekl jsem se asi tak, jako kdyby na mě otevřel tlamu rozzuřený žralok a plaval jsem se rychle nadechnout . " Tak co máš?" Spustili na mě kluci. " Ne vy volové, vona se hejbe sem se lek" "Neboj voni ti nic neudělaj" zahlásili kluci tónem zkušených odborníků na faunu a floru. Neměl jsem šanci se z toho vyvléknout a tak jsem šel zas pod vodu, uchopil mušli a snažil se ji vytáhnout. Nejen že byla pokryta ostrými bodlinami které mě rozdrásaly ruce až do krve, ale ještě nešla vůbec vytáhnout, jako by ve dně byla zakořeněná. Uchopil jsem ji tedy obouruč přitáhl se ke dnu do podřepu a odrazil se ode dna, čímž jsem ji vytrhl jak řepu. Cítil jsem se jako lovec pokladů, vyzvedávající jednu z relikvií ze dna moře. Sice jsem tak tak vydržel s dechem, ale povedlo se! A kluci se radovali :"super, tak ještě aspoň 4" hustili do mě . Udělalo se mi mdlo, ale šel jsem do toho. Když jsem předával poslední pátou, byl jsem rád, že to mám za sebou a vracíme se na břeh. To jsem však netušil, co bude následovat. Zatímco já jsem v klidu usedl na nábřeží a vydýchával se z náročné akce, kluci procházeli podél moře s lasturami v rukou a všem je pyšně ukazovali. Když však procházeli kolem jedné z postarších Italek, kterou jsem ve svém zorném poli neměl, dočkali se salvy italských vět směrovaných na ně. A protože, jak jsem již zmínil, kluci byli velcí znalci, hned pochopili, že paní chce lastury odkoupit a tak jí - kdo jiný než Filip, okamžitě vpálil:"10 euro paninko" a doprovodil to ještě neverbálním vyjádřením desítky, pomocí rozevřených dlani před jejím obličejem a znovu dodal "euro". To ji rozohnilo ještě více a začala ječet na celé kolo. Filip neznalý italštiny usoudil: "Asi nemá 10 euro!“ a všichni kluci se začali smát a pokračovali dál plni hrdosti na své trofeje. Já jsem zatím v nevědomosti v klidu podřimoval na lehátku. Z klidu mě probral až zvuk sirény policejního auta. Lehce jsem se rozkoukával, co se děje, zdali neuvidím zásah proti kapesnímu zloději, či dokonce proti obávané italské mafii. Jaké bylo moje rozčarování, když vidím 2 italské karabinieri, vedoucí namísto mafiánských bosů moje baskeťáky, mající v podpaží a v rukách ony obrovské Kyjovky. "Lukáši voni po nás něco chtějí a pořád ukazujou na ty škeble" informoval mě Filip. „A chtěj nám je sebrat" dodal Tomáš s Honzou. A samozřejmě, když jsem se kluků zeptal co vyváděli, ozvalo se hromadné " niiic, fakt nic!" Nasadil jsem tedy úsměv a tvář zodpovědného trenéra a chystal se na pohovor s italskými policisty. To už se však kolem nás tvořil hlouček zvědavců a všichni čekali co se bude dít, včetně oné Italky, která se tvářila nasupěně. Po základních frázích v angličtině, zda jsem vedoucí těchto kluků a co tu děláme, mi jeden z policistů oznámil důvod jejich návštěvy. Někdo jim na služebnu zahlásil, že tu lovíme vzácné a chráněné Kyjovky obrovské a snažíme se je prodávat. Rychle jsem zareagoval, že je nikdo prodávat nechce, že to mají kluci jako suvenýr. Na to mě policista vyrazil dech! Že je ten suvenýr vyjde draho. Jedna Kyjovka je chráněna pod pokutou 2000 EUR, dodal. Vstřebával jsem tuto informaci a lehce jsem ztrácel barvu. To už do našeho hloučku dorazil můj asistent s dotazem co se děje. Když jsem mu vylíčil naší situaci a hrozící pokutu 10 000,- EUR ještě než stihnul zblednout prohlásil směrem k Filipovi: "Hochu, tak to asi taťka bude muset prodat to vaše nový auto!" Filip se rozbrečel. V tom z davu, který se již kolem nás vytvořil, začal vykřikovat jakýsi italský dědeček v kloboučku, očividně mající rád děti, nadávky na policisty. Něco v tom smyslu, že : „Na bambina si troufaji a copak by takové malé děti dokázaly ty mušle vytrhnout ze dna? to by museli mít sakra sílu!“ . Nenápadně jsem si dal své podrásané ruce za záda a navázal na onoho dědečka: " My jsme to nevěděli, že jsou chráněný " což nevypadalo úplně věrohodně, protože jedna z tabulí které lemovaly celé pobřeží byla přímo před námi a z ní na mě zářil obrázek přeškrtnuté kyjovky a ona pokuta. Ale já si jí předtím opravdu ani nevšim – své pohledy jsem věnoval důležitějším objektům a kluci ty už vůbec ne.: Italský dědeček se stále nevzdával a pokřikoval na policisty: „Ty mušle jsou určitě mrtvé a kluci je našli vyplavené!“ .K tomu jsem se raději nevyjadřoval a jen jsem lehce pokyvoval hlavou. Policista se po dlouhém zamyšlení rozhodl: „Dobrá, sepíšeme to jako upozornění a rozejdete se“. Oddechl jsem si, ale předčasně, protože policista mě vyzval k předložení pasu a ten já nechal na zamčeném hostelu, který otvíral až za tři hodiny. Policista po informaci, že pas nemám, začal být silně nevrlý a ostrým hlasem mi sdělil, že pokud mu nepředložím pas, aby vše mohl sepsat, bude nucen nás zadržet a pokutě se nevyhneme. Bohužel i můj asistent nechal pas na motelu. Co teď? Do toho mi začal zvonit telefon. Chtěl jsem ho hned típnout vzhledem k situaci, ale volal táta, tak jsem to nakonec vzal. "Ahoj Luky, vracíme se z Chorvatska a vzali jsme to přes Terst, kde vás najdeme?" Ozval se tátův hlas z telefonu. "Máš pas?" Vychrlil jsem místo odpovědi. "Samozřejmě, proč, co blbneš?" zareagoval překvapeně táta. Na nic jsem už nečekal, nahlásil jsem mu adresu a informoval policisty, že za pět minut jim dám pas. Táta nás našel rychle. Mohutný hlouček kolem nás se nedal přehlédnout. Když jsem otci vše vylíčil a natahoval ruku pro jeho pas, reagoval slovy: " Hele, jako já ti ho nedám - ještě budu mít nějaký průšvih." Na nic jsem nečekal, vytrhnul jsem mu ho z ruky a se slovy "neblbni" jsem běžel k policistům. Ti vše sepsali, mušle za smutných pohledů kluků naházeli do moře a odjeli. Oddechl jsem si a už jsem se těšil na hostel. Když jsme se k němu ale blížili, zdálo se mi divné, že všichni Maďaři postávají a posedávají před hostelem, divně se na nás pošklebují a kroutí hlavami. Ještě než jsme stačili vejít dovnitř, vyběhla z hotelu provozní a začala na mě tak ječet, že jsem ji musel požádat, aby mi vše ještě jednou zopakovala v klidu, abych jí vůbec rozuměl. Lámanou angličtinou mi tedy znovu sdělila, že pokud okamžitě nesjednám nápravu, dnes už u nich nespíme a myslela to smrtelně vážně. Netušil jsem o co jí jde a ani jsem nedostal šanci se jí zeptat, protože nasupěně práskla dveřmi a zmizela. S odhodláním zjistit co se děje, jsem vstoupil do hostelu. Poznal jsem to hned. Celým hostelem se linul smrad, jako když vám vysypou rybí trh doprostřed obýváku. No bylo to snad ještě horší, něco tak odporného, hnijícího jsem ještě v životě necítil. Hned mi to docvaklo. To je určitě ta včerejší Kyjovka! Vletěl jsem na kluky ať to okamžitě zlikvidují, jinak že nám hrozí vyhazov z hostelu, a šel jsem se nadýchat před budovu čistého vzduchu. Lepší čelit pošklebkům Maďarů, než tomu smradu. Milně jsem se domníval, že kluci situaci vyřeší. Právě naopak. Když jsem totiž vstoupil cca po půl hodině zpátky do hostelu, zježily se mi i chlupy na uších. Smrad z tlející mušle byl doplněn silnou směsí pánských deodorantů ve spreji. Pochopil jsem, co zažívali vojáci za 1. Světové v zákopové válce při chemických útocích chlorem. Sundal jsem tričko, přiložil ho na obličej jako provizorní roušku a vnikl jsem do pokoje, kde stále mohutně kluci zahlazovali stopy. Jeden vstřikoval deodorant do igelitky plné mušlí, další rozprašoval sprej po pokoji a třetí z partičky dekou vyháněl ten ukrutný zápach z pokoje na chodbu – tím tedy do celého hostelu. Po mé velmi jemné verbální domluvě, při které se rozdrnčely skla oken, že takhle jsem si to teda nepředstavoval, putovala igelitka do popelnice a postupně jsme otevřeli spolu i s velmi nadšenými Maďary všechna okna, čímž jsme si zachránili nocleh. Klukům jsem nakonec vše vysvětlil a myslím, že to bylo pro nás všechny velké ponaučení. A já osobně, jako člověk, který se snaží chovat v souladu s přírodou a nikdy by ho nenapadlo úmyslně nějakému živočichu ublížit, natož chráněnému, jsem si uvědomil, že se nemám hned nechat zblbnout a hrát si na lovce pokladů, obzvlášť, když to jsou opravdové poklady přírody, které by se lovit nikdy neměly a měly bychom se z nich radovat tam kde jsou. A taky, že někdy chuť udělat někomu radost, může jiné zarmoutit, když nepřemýšlíte, co během toho provádíte. Ale můžu Vám říct, že od teď poznám kyjovku obrovskou i na sto metrů.

projít na článek

Scott Alexander: Turingův test

Jedna vysoce aktuální sci-fi povídka o AI, tedy umělých inteligencích.

projít na článek

Scott Alexander: Slova zboží

Povídka Scotta Alexandra, který se proslavil blogem Slate Star Codex, přeložená se svolením (samozřejmě) z originálu Idol Words.

projít na článek

Qntm: Lena

Představovali jste si někdy, že by mohlo být skvělé nechat se digitalizovat a zbavit se tak limitů fyzického těla? Sci-fi povídka Lena (pojmenovaná podle švédské modelky Lenny Forsén) vám tuto perspektivu možná trochu pokazí.

projít na článek

Povídka - Ivan Černý: Stará láska nerezaví

Web Putování za uměním rozšiřuje svůj obsah o seriál autorských povídek českých a slovenských autorů, či přesněji, v Česku a na Slovensku působících a píšících autorů. Jako dalšího představujeme novináře a spisovatele Ivana Černého a jeho povídku Stará lá

projít na článek

Sviňa

/Povídka inspirovaná (ne)životem roku 2020./ Čekalo se, že tu sviňu (jak ji s oblibou říká strejda Laďa) jako první mezi nás přitáhne Sára. Naše malý baculatý štěstí. “Kdo je to?” ptám se jí u ranního frenchpressu, zatímco se v naší koupelně sprchuje t

projít na článek