Po skončení útrap napoleonských válek nastal zlom ve feudální společnosti. Po zhroucení francouzského císařství po roce 1815, začalo měšťanstvo přejímat i životní hodnoty klasicismu a logicky je přeměňovat podle potřeb a svého osobitého způsobu života. Po klasicismu Ludvíka XVI. a empíru to byla třetí varianta klasicismu – vznikl měšťanský biedermeier. Tento sloh se stal posledním evropským slohem, který svým charakterem plně odpovídal své době. V nábytkářství je možno jej vymezit mezi lety 1815-1848. Život v tomto období byl tak spontánní, že umožnil sjednocení všech součástí věcného světa – sjednocení nábytkových předmětů, oblečení ale i celého zařízení domácností. V první polovině 19. století byli již měšťané natolik majetní, aby si mohli pořizovat výrobky, které jim pro svou náročnost byly dříve finančně nedostupné (např. čalouněný nábytek, porcelán atd. – díky zavádění tovární výroby se náklady na jejich zhotovení snížily). Protože však příjmy měšťanů nedosahovaly takových výší, aby si mohli dovolit stavět městské domy či paláce, zůstal biedermeier především stylem užitého umění. Nábytkové předměty biedermeieru se svou přiměřeností mohly uplatnit i v nově vznikajících nájemních bytech, ale i ve starých měšťanských domech. Nábytek byl pořizován postupně podle finančních možností. Výrobci se snažili vyjít vstříc požadavkům svých zákazníků. Nejvýznamnější manufakturou byla vídeňská dílna Josefa Danhausera. Bytové zařízení vyjadřovalo upřímnou touhu po pohodlí. Biedermeier se vyznačoval zaoblenými tvary s jednoduchými liniemi. Vedle tvarosloví, kde se po strohém empíru uplatily i prvky baroka, přibyly i vlivy lidového umění. Nábytkové kusy jsou důsledně symetrické a v jeho podobě se uplatňuje vytříbený cit pro materiál a jeho tvárné možnosti.Ve zdobení detailu je na rozdíl od předcházejícího empíru biedermeier skromnější. Nábytek je tvarově jednodušší a bez přebytku antických dekorativních prvků. Uplatňují se motivy kruhů a čtverců, z materiálů převládá světlá dýha a kořenice. Novinkou v měšťanských domech v období biedermeieru se stala světnice – byl to vlastně předchůdce dnešního obývacího pokoje. Místo zámeckých representačních salónů byl tento prostor vybavován jednoduchým, pohodlným a poctivě vyrobeným mobiliářem s pozoruhodným přínosem v jeho uspořádání. Byly to útulné a dobře obyvatelné prostory. Základním nábytkovým předmětem nově pojímaných obývacích pokojů je stůl – stal se jakýmsi středem života každé měšťanské rodiny. Nejoblíbenější byly stoly s kulatou stolní deskou, zpravidla na štíhlých nohách nebo s jednoduchým středovým sloupcem, běžnými se stávaly i stoly roztahovací, velkou oblibu měly i různé typy přenosných, servírovacích a odkládacích stolků. Do náročné podoby se vyvinul i psací stůl – byl vybaven zásuvkami a galerkou na stolní desce, honosnější byly se zásuvkovým nástavcem a pracovní plochou potaženou zpravidla zeleným suknem. Velkou oblibu měly sekretáře, toaletní stolky, vitríny na vystavování porcelánu a skla, otevřené etažéry a vžila se tzv. garnitura – sestava čalouněných křesel, pohovky, sedadel bez opěrky a stolu. Biedermeier se projevil i v umění – právě byla velmi módní inspirace romantismem, zejména v malířství (zobrazovaly se měšťanské pokoje, dvorky a zátiší, oblíbený byl také portrét). Zdroj: Milan Togner, Historický nábytek, Datel 1993