V posledních pár článcích tady na blogu jsme se usilovně věnovali Peru. Pojďme se teď ovšem přesunout zase o kousek dál, do sousední země. Čeká nás Bolívie a s ní asi nejznámější silnice na světě. Camino de la Muerte neboli Yungas Road, česky překládáno jako Cesta smrti. Držte si klobouky, bude to jízda! Už samotný název zvedne člověku adrenalin Přízvisko, které si tato nechvalně známá silnice za dobu své existence vysloužila, patrně mluví za vše jedná se o jednu z nejnebezpečnějších silnic na světě. Dnes už tudy jezdí jen blázniví turisté, nejčastěji cyklisté a motorkáři. Ještě před pouhými zhruba deseti lety, než byla na vedlejším kopci postavena zbrusu nová asfaltová silnice, tudy však běžně projížděly autobusy plné lidí, a taky těžké a plně naložené náklaďáky. Obousměrně. A to i přesto, že na většině míst je tato cesta široká jen kolem tří metrů, což je šířka tak na jeden osobák, nikoli na dva předjíždějící se nebo míjející se autobusy. Není tak divu, že zde auťáky během vzájemného vyhýbání poměrně často zahučely ze srázů dolů. Statistiky jsou hrozivé I dnes, ačkoli je tu provoz téměř nulový, se tu člověku sebemenší chyba může stát osudovou. Když totiž tady sjedete z vozovky, čeká vás pád z extrémně strmých, více jak půl kilometru hlubokých srázů kamsi daleko do džungle pod vámi. Možnost na záchranu prakticky nulová. Podle některých odhadů zde ještě před otevřením alternativní asfaltové trasy přišlo ročně o život na 200 až 300 lidí. Dodnes člověka podél cesty namísto svodidel doprovází řada křížů a křížků na památku zesnulým. Což, popravdě řečeno, člověku na nebojácnosti zrovna dvakrát nepřidává. Pro vaši představu takhle nějak vypadá Cesta smrti z protějších svahů: Přes hory, přes doly, ze zimy do tepla Abychom se na Cestu smrti vůbec dostali, musíme se nejprve vydat z hlavního města La Paz (3 640 m n. m.) směrem na severovýchod. Na asi dvaceti kilometrech překonáme výškový rozdíl více jak 1 000 metrů, abychom se dostali na nejvyšší bod naší trasy, ležící v průsmyku La Cumbre (4 650 m n. m.). Odtamtud pak během následujících osmdesáti kilometrů na cestě do městečka Coroico (1 200 m n. m.) opět klesáme tentokrát o bezmála 3 500 metrů. Nahoře v horách mrzne až praští, zatímco dole v džungli je příjemné teplíčko. Celou trasu patrně nejlépe vystihuje tento obrázek: Jak vidíte, trasa vede z hnědé přes bílou až po zelenou část mapy. Při kliknutí na obrázek ↑ nebo tento odkaz se vám na serveru Mapy.cz otevře celá trasa. Můžete si tam podrobně prohlédnout i výškový profil, zoomovat, zkrátka blbnout, jak je libo. S kokou ve tváři nás nic nezastaví Co vám budu povídat, takovéto stoupání a klesání v rychlém spádu za sebou netrénovaného člověka celkem unaví. Naštěstí si s sebou prozíravě vezeme balíček koky, ze kterého v pravidelných intervalech uzobáváme a tyto sušené lístky převalujeme v ústech. Už v Peru se nám tahle zázračná bylinka osvědčila, a tak na ni ani tady v Bolívii nedáme dopustit. Ostatně, jímá mě podezření, že právě dnes jsme v rámci naší trasy s Bramborou vystoupali doposud vůbec nejvýše. Překonali jsme tak náš osobní rekord z Peru, kde jsme cestou na Machu Picchu museli přejet sedlo Abra Malaga ve výšce 4 316 m n. m. O tom, jak se nám tenkrát v těchto výškách jelo, si můžete přečíst v článku Peru: Posvátné údolí Inků? Větší pecka než samotné Machu Picchu. Vstříc (Cestě) smrti Když se konečně po zhruba dvou a půl hodinách cesty přenádhernými serpentinami a ještě hezčími scenériemi dopravíme do městečka Coroico, nějakou dobu bloudíme. I přesto, že je dnes Cesta smrti celkem velkou turistickou atrakcí, ukazatelů je tu pomálu. Když už nás hledání nebaví, obracíme se na místní strážníky. Ti nám ochotně vysvětlí kudy kam, a tak se nakonec konečně ocitáme na kýženém místě. Naskýtá se nám tu další krásný výhled do okolí, a je tu doslova boží klid. Klid, ze kterého až mrazí. Takový ten, který se objevuje před bouří. Zlověstný Však to znáte Při vstupu platíme vstupné 25 bolivianů, což odpovídá zhruba 80 korunám, prohlídneme si na vývěsce mapku trasy, která nás dnes čeká, podrbeme místního psa za uchem, prohodíme pár milých slov se strážným, usedáme do sedel a vydáváme se vzhůru, vstříc Smrti. Pardon, vstříc Cestě smrti, samozřejmě. Čeká nás stoupání z nějakých 1 200 metrů nad mořem zase zpátky až do zmiňovaného průsmyku La Cumbre. Z deštného pralesa vysoko na Antiplano, výškový rozdíl více jak tři kilometry. Jako v Anglii Málo se ví, že Camino de la Muerte je jedinou silnicí v Bolívii a dost možná i jedinou silnicí v celé jižní Americe, na které platí obrácený způsob řízení. Levostranné řízení tu však má své opodstatnění díky němu totiž ti, kteří na své cestě stoupají (a mají tudíž složitější rozjíždění při vzájemném vyhýbání), jedou po bezpečnější straně silnice, a logicky naopak ti, kteří jedou dolů, pak musí jet blíže strmému srázu. Problémem však je, že spoustu lidí tady toto pravidlo vůbec nedodržuje. Buď o něm vůbec nevědí, anebo jej zkrátka a dobře nerespektují. Výsledkem je šílených chaos, kdy nikdy nevíte, z jaké strany se na vás za zatáčkou vyřítí auto, motorka nebo zběsilý cyklista. Je proto více než vhodné před každou zatáčkou (a že jich je!) troubit jako o život. Inu, když se to vezme kolem a kolem, tak vy vlastně vskutku troubíte o život, nikoli jenom jako I přes vehementní troubení klaksonem naší Brambory se nám však několikrát stalo, že jsme se jen tak tak vyhnuli protijedoucím cyklistům, pro které je sjezd této vozovky jeden velký (a hlavně rychlý) adrenalinový zážitek. Sviští si to tu hlava nehlava, a neberou ohledy na ostatní. Jímá mě děs a hrůza Z Coroica zpátky na asfalt je to nějakých 37 km. Tuhle vzdálenost je člověk tímto druhem terénu bez přestávek schopen ujet tak za hodinu a tři čtvrtě. My však nikam nespěcháme, nic nás nehoní, a tak děláme pravidelné přestávky a kocháme se výhledy do krajiny. Tedy abych to uvedla na pravou míru Fanda se kochá, já oddychuji. Na rozdíl od Fandy, kterému výšky nedělají problém, jsem na tom se svým strachem z výšek o dost hůř. Jízda po této úzké vozovce, která je po mé levé ruce lemována vysokou horou, zatímco po mé pravé ruce zeje jen hluboká propast, mi dává vážně zabrat. Snad poprvé na naší cestě lituji toho, že jsem jen batůžek a neřídím vlastní motorku. Můj život teď doslova a do písmene záleží na Fandovi. Vše je teď jen a jen v jeho rukách, ve kterých třímá řídítka naší Brambory. Když začne být silnice opravdu úzká nebo kluzká (místy projíždíme pod vodopády, pod kterými se buď tvoří kluzké bahýnko, anebo musíme přejet po vlhkých kluzkých kamenech, občas i lehce brodit), anebo když se přiblížíme blíže ke srázu, jímá mě čirá hrůza. Propadám panickým atakům, křičím, pláču, nadávám, kleju, modlím se ke všem svatým A pak zase křičím a pláču. A takhle pořád dokolečka. Když už přes samý strach nemůžu pomalu ani dýchat, děláme přestávky, abych se mohla vydýchat a na chvilku zase vyklidnit. Jsme zhruba v polovině cesty, takže vracet se zpátky na start už nemá význam. Musíme dojet až na konec, i kdybychom snad měli jet krokem. Co oči nevidí V druhé polovině Fanda najednou prohlásí: Tak se prostě nedívej. Světe div se, tahle skoro až triviální rada celkem zabírá. Po zbytek cesty se snažím upírat svůj zrak buďto přímo před sebe, takže vidím jen Fandovu zářivě bílou helmu, anebo vzhlížím doleva na vysokou zelenou zeď, která jako hradba obepíná silnici po celé její délce. V nejhorším případě zavřu oči úplně. Nutno říci, že tahle alternativa se mi celkem osvědčuje. Takže zatímco já mám zavřené oči a v duchu odpočítávám každou vteřinu, kdy jsem ještě naživu, Fanda neohroženě projíždí druhou polovinu celé trasy, až nás nakonec bezpečně doveze zase zpátky na asfalt. Přežili jsme to bez ztráty kytičky, třikrát hurá. Psychoterapie jako kráva Možná si teď říkáte, že to jistě nemohlo být zase tak strašné, a že mnohdy není potřeba jet do Bolívie, aby se po podobné cestě mohl projet. Kamarádi si z nás dělají srandu, že takové srázy zažili třeba v Rumunsku, anebo v Alpách. Věřte ale, že se mi ještě dnes, několik měsíců poté, co jsme Cestu smrti zdolali, svírá žaludek, když vidím fotky nebo videa z této silnice. Musím říct, že jsem tam nahoře sama sebe vůbec nepoznávala. Když si dnes zpětně analyzuji, proč jsem tam tenkrát měla takové hysterické záchvaty, napadají mě dvě příčiny: Tak za prvé nemám zrovna dvakrát v lásce výšky. Když je někde zábradlí, není problém, ale jakmile mezi mnou a tou hloubkou pode mnou není žádná bezpečná zábrana, necítím se zrovna komfortně. Je fakt, že když se místy na Cestě smrti objevila svodidla, na okamžik jsem si vydechla. A za druhé jsem člověk, který má rád vše pod kontrolou. A tady jsem najednou neměla pod kontrolou vůbec nic. Mohla jsem jen klidně sedět a čekat, jak to dopadne. Všechnu zodpovědnost jsem přenesla na Fandu a věděla jsem, že když on selže, může nás to oba stát život. Tohle bylo asi vůbec to nejtěžší, s čím jsem se musela na cestě vypořádat. Pustit kontrolu a nechat věci, ať se stanou. Dodnes z tohoto zážitku čerpám a když mám tendenci mít vše v životě až moc nalajnované, vzpomenu si na Cestu smrti a řeknu si: Pusť to, dobře to dopadne. Zpětně tedy musím uznat, že mě zážitek z Cesty smrti vcelku zocelil a možná i změnil. Dokázala jsem se postavit svému strachu z výšek a dokázala jsem přenechat zodpovědnost, kontrolu a vedení někomu jinému. Když pominu dětská léta, kdy za mě nesli zodpovědnost moji rodiče, bylo to možná poprvé, co jsem se v životě nespoléhala jen sama na sebe. Musela jsem se naprosto oddat a nechat věci plynout. A právě smířit se s tím, že nemám a v životě ani nikdy nemůžu mít úplně vše pod kontrolou, pro mě byl snad ještě větší oříšek, než celý ten zpropadený strach výšek. Když odkryješ masku Moudré jazyky tvrdí, že svým strachům bychom se měli postavit. Troufám si říct, že mě se to na Cestě smrti povedlo. Co se mi však rozhodně nepovedlo, bylo zachovat si před Fandou masku tvrdé holky, kterou nic a nikdo nezlomí. Tady, uprostřed bolívijské džungle, jsem mu odkryla svou hysterickou, bojácnou, nejistou a křehkou tvář, kterou, troufám si říct, za těch dlouhých x let, co jsme spolu, doposud nepoznal. Ukázala jsem mu, že i paní Dokonalá má svoje slabá místa. A víte co? On tuhle mou stinnou stránku přijal s naprostým přehledem. Že nikomu neprozradíš, že jsem celou tu cestu probulela? doprošovala se ho ta část mojí osobnosti, která touží být za každých okolností perfektní. To víš, že ne, prohlásil s pochopením Fanda. A vskutku, nikdy o tom nikomu neřekl pokud jsem tedy na toto téma já sama nezačala. Od té chvíle vím, že je to chlap, o kterého se můžu opřít a svěřit mu doslova i svůj život, a zároveň je to někdo, před kým už nemusím nosit žádné masky, přetvářet se, a hrát si na perfektní, ideální, skvělou a vynikající. A taky mi došlo, že nic takového jako dokonalost neexistuje, a že právě v nedokonalosti je ta dokonalost. AHA?! Všechny tyhle AHA momenty přinesl jeden krátký výlet do pralesa. Takže Camino de la muerte ve zkratce? Pro jednoho z nás nezapomenutelný zážitek a skvělá adrenalinová jízda: Klidně bych si to střihnul znovu! prohlásí vždy má drahá polovička, kdykoliv na toto téma padne řeč. Ten druhý plakal strachy do helmy a v zatáčkách neopomněl přidat i vyděšené výkřiky a kletby. A taky si leccos uvědomil a něco nového se o sobě naučil. A jestli bych i já jela znova? Určitě. Svým strachům se přeci máme postavit! Jedině tak můžeme dál růst. Mějte se krásně, bando. Příště se spolu podíváme na největší solnou pláň na světě Salar de Uyuni. Bolívii zdar! The post Bolívie: Cesta smrti jako psychoterapie a zkouška vztahu appeared first on WayAway: Na Bramboře kolem světa.
Standardně píšu spíše popularizační články o psychoterapii pro laickou veřejnost. Loni jsem se ovšem rozhodla pokořit i metu impactovaného odborného periodika a sepsala text o párové práci s cizojazyčnými osobami. Článek si můžete zdarma přečíst zde: htt
projít na článekJiří Vacek O mystické smrti, ve které umírá ego, jak jsem zjistil, panuje mnoho nesprávných názorů. Někteří ji dokonce zaměňují za jakousi sebevraždu až tělesnou smrt. Tak tomu není... ... V mystické smrti je rozpuštěna naše nepravá totožnost s těle
projít na článekVyprávění o tom, jak činčiláci (Jan a Andrea Policarovi) cestovali přes Peru a Bolívii. Zasnoubili se na Machu Picchu, ztratili se v norách a tak dál... ;-)
projít na článekJiří Vacek Mnoho autorů se shoduje o důležitosti našeho stavu před smrtí. Tvrdí, že je velmi důležitý až rozhodující pro zdárný průchod bardem. Jistě mají značnou pravdu, ale nikoliv naprostou. Představa, že se o svůj osud nemusíme starat a stačí se na
projít na článekJak se vyrovnat se smrtí blízkého? Smrt blízkého je velká rána, jejíž zármutek si dokáže představit jen ten, který ho už někdy zažil. Jedná se…
projít na článek