Po celodenním výletu na Cestu smrti se ještě naposledy vracíme do La Paz. Tentokrát již bohužel nemíříme do bytu sečtělého transvestity Parise, který nás zde hostil dvě předchozí noci (a o kterém jsme se rozepsali v tomto článku). Paris nám již předem avizoval, že bude v těchto dnech mimo město, a že nám může poskytnou azyl jen na dvě noci. A tak sháníme ubytování jinde v La Paz. A vůbec to nejde podle našeho očekávání Sehnat ubytování v La Paz? Nadlidský úkol Jakmile sjedeme z Ruta Nacional 3, štrádujeme si to směrem do centra po Avenida de las Americas. Jsme přesvědčeni, že najít ubytování tady v La Paz nebude žádný problém. Jenomže ejhle. První ubytko je plné, druhé předražené, třetí zavřené, ve čtvrtém není kde bezpečně zaparkovat motorku, a tak se to opakuje pořád dokolečka. Po mnoha neúspěších stavíme u x-tého ubytování. Dovnitř se ovšem z ulice nedá dostat, neboť železná branka brání „vetřelcům“ v průchodu. Nezbývá tedy, než zazvonit na zvonek a čekat, zda nám někdo přijde otevřít. Po chvíli se otevřou dveře, vzdálené od branky asi pět metrů. Za nimi poměrně nevrlá Bolivijka. „Co chcete?“ ptá se neurvale a výraz její tváře naznačuje, že ji svým zvoněním dosti otravujeme. „Sháníme ubytování.“ odpovídám paní domácí a ukazuji na nápis „HOSPEDAJE“ nad brankou. „Hmm,“ pokrčí rameny s nezájmem Bolivijka, načež namísto toho, aby mi šla otevřít, usedá na křeslo za dveřmi a s nedůvěrou v očích si mě prohlíží od hlavy až k patě. Volám na ni zpoza několik metrů vzdálené kovové brány: „Máte ještě volný pokoj na dnešní noc?“ „Sí“ odsekává stroze žena v černých šatech, aniž by byla do rozhovoru nějak více zainteresovaná. Kdo si počká, ten se možná nikdy nedočká Tímto stylem se skrze branku bavíme několik dlouhých minut. Ruch z blízké silnice a vzdálenost od branky na křesílko za vchodovými dveřmi způsobuje, že občas mám problém porozumět, co mi paní vlastně říká. Po nějaké době se dovtípím, že volno mají, a zjistím také, kolik stojí pokoj. Není to zrovna málo, ale není to ani zase tak moc. Navíc ubytování sháníme už notnou chvíli, takže jsme ve fázi, kdy bereme, co je. „Můžete mě prosím pustit dovnitř, abych si mohla prohlédnout pokoj?“ Paní v černých šatech se dlouze zamyslí a pak odvětí: „Můžu, ale až v šest.“ Dívám se na hodinky: „Ale to je až za dvě hodiny. pronesu nechápavě. „Potřebujeme se ubytovat teď, jsme unavení.“ „Teď to nejde, až za dvě hodiny.“ trvá na svém dáma v černém, přičemž ve svém pohodlném křesílku nehne ani brvou. Když se ptám, proč je tomu tak, a že jsme se s něčím podobným v jiných ubytovacích zařízeních ještě nesetkali, nedokáže mi dát žádnou racionální odpověď. Zkrátka ubytování je možné až v šest a pokoj nelze vidět předem. Ber nebo neber. Když jsi „gringo“, zaplatíš a budou se na tebe mračit Mám toho dost. Když nestojíme paní ani za to, aby otevřela branku (nebo se přinejmenším zvedla z křesla a přistoupila blíž), když není schopná ukázat nám pokoj a vpustit nás dovnitř dříve jak v šest večer (obvykle je check-in možný už třeba v poledne), když na sebe musíme hulákat přes branku Zkrátka a dobře tenhle dlouhý rozhovor nám vzal tak akorát čas a energii a vůbec k ničemu nevedl. Nakonec tedy startujeme telefon, připojujeme se na data a zkoušíme štěstí online. Zjišťujeme, že ceny v La Paz absolutně neodpovídají našim představám o ceně ubytování v Bolívii. A tak se nakonec chtě nechtě musíme smířit s vyšší cenou. Dalším oříškem je však najít ubytování, kde bychom mohli bezpečně zaparkovat Bramboru. Takové ubytovací jednotky jsou buď plně zabookované, anebo přímo v centru a tedy vysoko nad náš rozpočet. Nakonec nacházíme vhodné ubytování doslova pár set metrů od Parisova příbytku. Osud nás tedy zavane do stejné čtvrti, v jaké jsme trávili předchozí dvě noci Jsme utahaní jako koťata. Cesta smrti nám dala zabrat. Co nás ovšem dennodenně vyčerpává ještě mnohem víc je neochota některých místních. Podobně, jako tomu bylo u výše zmiňované paní recepční, setkáváme se takřka každý den na cestě touto zemí s nevlídností a mrzutostí. Možná je to tou nadmořskou výškou, možná chudobou, která tu vládne. Nicméně s ničím podobným jsme se na cestách Latinskou Amerikou ještě nesetkali. Od Mexika dolů, ať jsme přijeli kamkoliv, vždy k nám byli lidé velice přívětiví. Se zamračenými výrazy tváře se tu denně setkáváme i v restauracích a obchůdcích. Po pár dnech si tu nepřijdeme zrovna dvakrát vítáni. Největší vrásky na čele nám však dělá fakt, že se nám tu velmi špatně shání benzín. Sehnat v Bolívii benzín? Komedie hadr Sehnat palivo tady v Bolívii se pro nás stalo prakticky každodenní výzvou. Většina benzínek totiž nemá oprávnění prodat benzín cizinci. Je-li benzinová pumpa opatřena kamerovým systémem, je vymalováno prodejci si netroufnou nám pohonnou směs vůbec prodat. Nepomáhají prosby na kolenou, psí oči, úplatky Je to zkrátka marný. Zkoušíme tedy trik, kdy zastavíme ještě před benzínkou, daleko od dohledu kamer, načež já se chopím kanystru a prosím o jeho naplnění. Tato strategie vychází asi tak v padesáti procentech případů. Někteří prodejci odmítnou natankovat do kanystru s tím, že se to prý v Bolívii nesmí. Jiní odmítají, protože prý je při pohledu na nás evidentní, že jsme cizinci, a cizincům se benzín prodat nesmí. Ostatní prodají, ale většinou si řeknou mnohonásobně víc, než je oficiálně stanovená cena. A oficiální doklad o zaplacení? Na ten můžete rovnou zapomenout. Oficiální benzínky pro turisty A pak je tu třetí možnost. Existují benzínky, které mají oficiální oprávnění prodat pohonné hmoty turistům. Pokud máte štěstí, že narazíte na takovou čerpačku, máte vyhráno. Nicméně si tady pro změnu dosti silně připlatíte. Zatímco místní platí v průměru nějakých 3,50 bolivianos za litr (asi 12 Kč), cizinec platí 8,50 BOB, tedy zhruba 28 Kč. To je víc jak dvojnásobek. Existují, nikdo ale neví, kde je najít Takové nařízení se holt musí akceptovat, to se nedá nic dělat. Potíž je v tom, že tyto čerpací stanice nejsou nijak speciálně značeny. Víme tedy, že oficiální benzínky pro turisty existují, je to s nimi ale asi jako se zlatým prasátkem na Vánoce všichni jsme o něm někdy slyšeli, jenom ho nikdy nikdo neviděl. Takže nezbývá, než zastavit u každé benzínky, kterou člověk na cestě potká, a ptát se. Po několika dnech si už vážně připadáme, s prominutím, jak u blbečků na dvorečku. Navíc když už palivo seženete (a platíte za něj jak mourovatí), pak je to ve většině případech osmdesáti oktanový benzín. A na to ta naše mašina v těchto nadmořských výškách dvakrát dobře nejede. Zkrátka komedie hadr. Rychle odsud pryč do Argentiny Fakt, že se tu na nás na většině míst kaboní, chtějí nás natáhnout a nechtějí nám prodat benzín, nakonec způsobí to, že Bolívii opustíme dřív, než bylo původně v plánu, a kromě jednoho krátkého výletu se například vůbec nepodíváme do nížin na východě země. Míříme rovnou na jih, do Argentiny. Cestou už navštívíme jen pár míst. Couchsurfing je zdarma (všude jinde na světě) Ve městě Oruro spíme na zemi u vcelku milého couchsurfera. Vezme nás na místní trh, kde kupujeme kuře a pytlík paprikového koření. K večeři mu za poskytnuté ubytování vykouzlíme silný vývar a kuře na paprice dle receptu Fandovo dědečka. Jaké překvapení, když po nás druhý den ráno tenhle týpek chce za střechu nad hlavou zaplatit. Vždyť přeci couchsurfing funguje zásadně zadarmo, na tom je to celé postavené. Bereme to jako podpásovku. Pokud potřebuje finančně píchnout, mohl to říct hned na začátku. Nicméně než abychom se s ním handrkovali, nějakých pár bolivianos mu dáme. Další noc ovšem nezůstáváme, platit za tvrdou podlahu se nám nechce. Namísto toho míříme do Potosí a ubytováváme se v hotelu. Okradený Paris a nepřímé obvinění z krádeže Mezitím nám přichází SMS od Parise s tím, že mu z bytu zmizlo 100 dolarů a jestli prý s tím nemáme něco společného. „Takže nyní jsme dokonce v podezření, že u našich hostitelů krademe?“ obracím se nechápavě a přiznávám, také trošku přinasraně na Fandu. A opravdu si Paris myslí, že kdybychom v tom skutečně nedej Bože měli prsty, že bychom mu na základě jeho SMS jeli ony peníze vrátit? Máme pocit, že se svět asi zbláznil Bolivijci jsou pro nás zkrátka nečitelní, nepředvídatelní, dalo by se říct až nepřátelští. Začínáme mít celé slavné Bolívie pomalu ale jistě po krk. Uyuni místo, kde si připlatíte i za toaletní papír V Potosí seženeme jediný volný hotel, který disponuje topením (ano, ačkoli se nacházíme 4 000 m n. m. a v noci teploty klesají k nule, málokteré ubytování nabízí vytápěný pokoj), a na dní se tu zavřeme. Když nabereme síly na další cesty, pokračujeme dál na jih. Cestou navštěvujeme světoznámou Salar de Uyuni, největší solnou pláň světa. Ubytováváme se v Uyuni. Ceny jsou zde díky oblíbenosti solné pláně přemrštěné do nebeských výšin. Když pak na pokoji usednu na toaletu, zjišťuji, že si nemám do čeho utřít zadek. Hoteliér zapomněl na toaleťák, stane se. Vysílám tedy Fandu, aby na recepci toaletní papír vyzvedl a dál trpělivě čekám usazená na prkénku. Fanda se vrací rozčílen: „Ten zmetek si za toaletní papír účtuje, a dokonce poměrně nemalej peníz!“ „A řekl jsi mu, že to není papír navíc, ale že na pokoji žádný nebyl?“ doptávám se. „Samozřejmě. Toaletní papír prý není v ceně ubytování zahrnut,“ kroutí Fanda nechápavě hlavou. Tak tohle mě vážně zvedá ze židle (respektive z prkýnka)! Něco takového se nám ještě nikdy předtím na cestách nestalo. Že bychom na hotelu museli platit extra za toaletní papír? Tahle drobná nepříjemnost už je posledním hřebíčkem do rakvičky našeho pobytu v Bolívii. Jsme definitivně rozhodnuti, že po návštěvě solné pláně vyrazíme nejkratší možnou cestou na jih, do Argentiny. Bolívie však ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. Salar de Uyuni bílá jako po vyprání Solnou pláň si na rozdíl od Fandy ani trochu neužívám. Bolí mě celý člověk a je mi na zvracení. Nevím, zda jsou to nakumulované nervy a únava z cest (přeci jen už jsme na cestě dobrých 14 měsíců), anebo nadmořskou výškou či něčím, co jsem snědla, nicméně fakt, že se nacházím na úžasném přírodním skvostu který ve světě němá obdoby (více jak 10 000 km² zářivě bílé soli, to už je přece jenom raritka), mě ani trochu nedojímá Svou blbou náladou za nedlouho nakazím i Fandu, který se sem původně neskutečně těšil (mno, to je to riziko toho, když s sebou vezmete na vandr ženskou). Dech beroucí bílá pustina kam jen oko dohlédne, a naštvaná a rozmrzelá Káča. „Idylka“ na Salaru. Druhý den ráno s novými silami v žilách vyrážíme na jih (a zbytek toho zpropadeného předraženého toaleťáku si samozřejmě bereme s sebou, když už jsme ho zaplatili, že jo!). Čeká nás posledních 300 km na hranice s Argentinou. Podle Google Maps výlet tak na 5 hodin. Hned za městečkem však končí asfalt a začíná hluboký písek. Je nám jasné, že půjde-li to takhle dál, do pěti hodin jízdy se nevejdeme, ani kdybychom se modlili ke všem bolivijským svatým. Cestou necestou, polem nepolem Aneb tohle už jsme jednou zažili Kdo kdy řídil takového půltunového mastodonta v písku, umí si představit, jaký je to záhul. Pokládáme to prakticky ještě na dohled Uyuni. Oba s Fandou pociťujeme silné déjà vu. Rázem, jako bychom se ocitli znovu kdesi uprostřed Mongolska. Akorát s tím rozdílem, že v Mongolsku nám s položeným strojem pomáhali naši italští kamarádi (viz například článek Mongolsko: Jak jsme píchli v polopoušti a málem tam nechali duši). Kéž by tu teď Sandro s Claudiem byli pomohli by nám zvednout nejen Bramboru, ale dost možná i náladu a cestovní morálku. Každopádně my se jen tak lehce nenecháme Bolívií pokořit. Plni nových sil a entuziasmu z toho, že již dnes tuto zpropadenou zemi opustíme, to bereme s humorem. To však ještě netušíme, že od této chvíle se stav „vozovky“ bude už jen a jen zhoršovat. Tak já pádím, pouští nepouští Hluboký písek se vždy jednou za čas vynoří znovu a znovu. Po mnoha kilometrech offroadem, když už je další vesnice a s ní i asfalt doslova na dohled, čeká nás poslední zkouška. Přejezd písečných dun. Vyjeté koleje se tu ztrácí pod hlubokým nánosem zlatavého písku a široko daleko není, kudy to objet. Posledních pár kilometrů tak jedeme doslova krokem. Respektive Fanda jede, já šlapu pískem pěšky za ním, abych tak Bramboře a jemu alespoň trošku ulehčila. Když se nad tím tak zamýšlím, slovo „krokem“ je vlastně vcelku přehnané, protože místní pěší jsou mnohem rychlejší než Fanda na jeho stroji. V jednu chvíli nás například předhání jakýsi stařeček, který ještě k tomu na zádech nese objemný vak a v ruce další plnou tašku. Písek sem, písek tam, písek, kam se podívám To jsme to dopracovali, když už i stařík je rychlejší, nežli mlaďoch v sedle. Na tomto asi kilometrovém písčitém úseku se trápíme asi hodinu. Spojka smrdí a z nás obou leje pot. Fanda se trápí s motorkou a mě zase vyčerpává chůze v hlubokém písku. Občas musím Fandu a Bramboru tlačit, aby nezapadli hlouběji do písku. Někdy mi za to přistane písečná nálož od zadního kola rovnou do zpoceného obličeje. Nádhera. Tady, uprostřed pouště, zpocená a vyčerpaná, si začínám klást otázku, co že mě vlastně před odjezdem na cestu kolem světa na té slavné Bolívii tolik fascinovalo. Vždyť přeci tahle země měla být jedním z top míst, které cestou navštívíme. Malovala jsem si vzdušné zámky o této exotické zemi, a ve chvíli, kdy tu jsem, nejsem schopná její krásu, jedinečnost a originálnost docenit. Naopak, téměř od samého příjezdu mě tu něco vytáčí. Ironií osudu je, že jakmile již je asfalt doslova na dohled, rozjede se proti nám pluh a namíří si to směrem, ze kterého jsme se právě doslova vyhrabali. Ano, jako máme u nás sněžné pluhy, tady v Bolívii musí čas od času některé cesty prohrnout pluh písečný. A tak nám posledních asi sto až dvě stě metrů zavátou polňačku místní silničáři upraví do relativně sjízdného stavu. Nevíme, zda se tomu smát, anebo plakat. To už je vážně jak naschvál. V nejbližší „restauraci“ se řádně posílíme a frčíme dál. Z písku do louže. Doslova Radujeme se, že máme již to nejhorší za sebou a že i přes notné zpoždění se dnes konečně dočkáme vytoužené hranice s Argentinou. Záhy však zjišťujeme, že se Google se svým časovým odhadem hrubě přepočítal. Správcům map asi nikdo neřekl, že silnice vedoucí na jih je z poloviny offroad a z druhé poloviny v rekonstrukci. A tak, namísto očekávané asfaltky, se teď většinu cesty plahočíme roletami připravenými na pokládku nového povrchu, a objížďkami vedoucími šílenými prdelkami. V jednu chvíli doslova jedeme několik kilometrů rozbláceným korytem říčky, přičemž na obou březích je břeh tak vysoko, že se to prostě jinudy vzít nedá. Tak nevím, co je lepší zda písek nebo bahno. Matlavý povrch klouže a já mám strach, že co chvíli skončíme čumáky v blátě. Naštěstí se ukazuje, že Fanda mnohem líp ovládá Bramboru na kluzkém, nežli v hlubokém písku. A tak kilometry krájíme pomalu, zato ale bez úhony. O tom, že jedeme správně, nás přesvědčuje čilý dopravní ruch. V bahnitém terénu nás tu míjí autobusy, mikrobusy, džípy a občas i nějaká ta malá motorka. Arizona? Nikoliv. Bolivijská Tupiza Po celém dni plahočení se terénem přijíždíme již za soumraku do městečka Tupiza. Jakoby na usmířenou nám tu Bolívie zase jednou nabízí překrásné výhledy do kraje. Místní scenérie nám silně připomíná přírodu v Arizoně na jihu USA. V městečku seženeme ubytování, co na tom, že je opětovně předražené až hanba. Vždyť je to naše poslední noc v Bolívii, tak nač syslit. Druhý den nás čeká posledních necelých sto kilometrů touto zemí a pak už konečně ¡Adiós, Bolívia! a ¡Hola Argentina! Přílišná očekávání Aneb Poznámka pod čarou Zpětně, když zrovna nejsme po uši zavaleni v písku, anebo nemusíme škemrat o benzín a vyjednávat normální cenu za ubytování, to samozřejmě vůbec nevidíme tak černě. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma, a tak se stává, že když je člověk na místě a musí řešit všechny ty patálie, nedokáže se na věc dívat s dostatečným odstupem a nadhledem. Vše si bere moc osobně a je zklamán, že to tam není takové, jaké si to vysnil ve své hlavě. S odstupem času jsem samozřejmě přišla na to, že problém nebyl v Bolívii jako takové, problém byl jen a jen v našich hlavách. Na návštěvu téhle země jsme se oba nesmírně těšili, já snad ještě dvojnásob co Fanda. Vymalovali jsme si v našich myslích vzdušné zámky o tom, jak to tam bude úžasné a hodobožové, a právě toto vysoké a posléze nenaplněné očekávání narušilo veškeré naše vnímání. Nebyli jsme zkrátka schopni přijmout Bolívii bez příkras, takovou, jaká skutečně je. Je to asi jako, když se dítě těší celý rok na Ježíška, a pak pod stromečkem najde ponožky. Zkrátka a dobře, přílišná očekávání jsou někdy spíše na škodu nežli k užitku. Od chvíle, kdy jsme si tohle životní moudro uvědomili, už se nám pak cestovalo mnohem lehčeji. S novým heslem NO EXPECTATIONS jsme si to od té chvíle vesele štrádovali světem dál. A pak, že si z návštěvy Bolívie neodnášíme nic pozitivního The post Bolívie: Věčně prázdná nádrž a mračící se domorodci aneb Jak mohou přílišná očekávání zkazit celý dojem appeared first on WayAway: Na Bramboře kolem světa.
Když tvoji potomci zjistí, že máš poloprázdnou nádrž a chtějí ti udělat radost The post Když máš poloprázdnou nádrž… first appeared on .
projít na článekVyprávění o tom, jak činčiláci (Jan a Andrea Policarovi) cestovali přes Peru a Bolívii. Zasnoubili se na Machu Picchu, ztratili se v norách a tak dál... ;-)
projít na článekS realizací výrobku jsme byli velmi spokojeni. Kvalitnější zpracování v podobném oboru jsem ještě nikdy neviděla. Prostě naprosto bez kazu. Výborné jednání, dochvilnost, dodržování termínů. Spolupráce při finalizaci výrobku, tak aby výsledný dojem byl per
projít na článekJe to už pár let. Je začátek horkého a suchého léta. Už teď jsou vedra. Příštích několik dní strávím s partou kaprařů na přehradě. [C5] [NEDĚLE] Ráno se sjíždíme u přístaviště. Všichni jsou místní a...Celý článek na MRK.cz
projít na článekMohlo by se zdát, že jednoduchá aktivita, jakou je malování bytu, bude hračkou. Nenechte se zmást, i ta totiž vyžaduje Read More... The post Vymalování bytu aneb Jak na to appeared first on Bydlení v Praze.
projít na článek