V minulých staletích byli myslivci obestřeni podivnou směsí strachu, úcty a obdivu. Dělo se tak proto, že přicházeli do styku s tajemným prostředím lesa, a navíc disponovali palnými zbraněmi. Myslivec měl v sobě něco neobyčejného, vábivého, a také proto v pohádkách a pověstech se za myslivce často převléká – čert. Prastaré povídačky o tom, jak pekelník lidem „pomáhal“, se dočkaly i uměleckého ztvárnění. Pojďme se na celou věc podívat blíže… V období druhé poloviny 17. a první poloviny 18. stol., kdy myslivost u nás prodělávala velký rozkvět, rozmohlo se množství loveckých pověr a kouzel. Na odbornost tehdejšího myslivce z povolání se kladly vysoké nároky a požadavky, související s celou řadou způsobů lovu. Aby se z mládence stal právoplatný myslivec, musel se tři roky pilně učit poznávat les, jeho obyvatele, nejrůznější kategorie lovu, učil se zacházet s koňmi a psy. Návrh scény 2 Weberova Čarostřelce, s litím čarovných kulí; Výmar 1822 (Archív autora) Musel splňovat následující předpoklady: Víru v Boha.Výborný zrak.Výborný sluch.Dobrý dech.Zdravé a rovné zuby.Houževnatost.Ostražitost.Vytrvalost.Abstinence.Loajalita.Zdravý úsudek.Statečnost.Lásku ke psům.Dobrou a dobře udržovanou zbraň.Mlčenlivost.Nesměl být závistivý. Myslivcovým největším zadostiučiněním byl a dodnes je úspěšně završený lov (autor: Adolf Eberle) (Archív autora) Jak bezpečně trefit Na jisté ráně a loveckých úspěších často závisela myslivcova existence, takže není divu, že se utíkal k různým pověrám a čarování. Cílem střeleckých kouzel bylo dosáhnout především přesné střelby na zvěř i do terče, znehodnocení pušky soupeře, v neposlední řadě též získání neviditelnosti. K přípravě různých „kouzel“ sloužila – mimo jiné – krutým způsobem zabíjená zvířata, jejich vnitřnosti, krev, chlupy, peří i kosti. Jednalo se nejen o vybrané druhy savců (jelen, netopýr …), ptáků (holub, sova …), plazů (zmije …) a hmyzu (včela, veš …), ale také např. o ještěrky, žáby nebo žížaly. Pověry o čarostřelcích (Freischützen) byly rozšířeny převážně v Německu a Rakousku, u slovanských národů nejvíce mezi Čechy, Slováky, Slovinci, Lužickými Srby a Ukrajinci. Velmi zřídka se vyskytovaly ve Skandinávii, neznámé byly v Anglii. Nizozemský lidový tisk z 19. stol., představující různé druhy lovu (Archív autora) S kouzelnými kulemi se daly provádět neobyčejné kousky. I nepatrné cíle zasáhl myslivec na velkou vzdálenost a byl si jist zásahem tam, kam se obyčejný střelec vůbec neodvážil vystřelit. Trefoval bez míření, nebo dokonce, i když mířil jiným směrem. Svou oběť ani nemusel vidět, a přesto ji trefil. Kule vypálené proti němu samému beze škody chytal do klobouku nebo vytřepával ze své kamizoly atd. atd. Ovšem, čas každého čarostřelce byl omezen na dobu, uvedenou ve smlouvě s ďáblem. Po uplynutí stanovené doby pekelník řídil kule místo na cíl zpátky na čarostřelce, jindy jej rozčtvrtil či roztrhal, jindy odvezl v kočáře … Čarodějné obřady k získání kouzelných střel, jistých výstřelů apod. časem nabývaly na rozměrnosti, vytříbenosti a rafinovanosti. Jejich dějištěm byla boží muka, hřbitovy, rozcestí, časem konání obvykle různé svátky – především Velikonoce a Vánoce. Čarovné kule bylo možné získat přímo od ďábla, který se myslivcům někdy zjevoval jako vyšňořený mladík, předvádějící jim neuvěřitelné střelecké kousky. Takové pověry se udržovaly hluboko do 18. stol., ačkoli v lidových vrstvách vydržely místy až do začátku 20. stol. Ďábel se lidem často zjevoval jako uhlazený myslivec (NDB Brno) Čarostřelectví Je paradoxní, že víru v jejich existenci a účinnost dlouhou dobu podporoval zákon, jako např. „Jeho Milosti Římského císaře … nové právo útrpné a hrdelní pro Království České, Markrabství Moravské a Knížectví Slezské“ z r. 1708, který adeptům na čarostřelectví hrozil upálením. Nejznámější takový případ se udál r. 1710 v Domažlicích, kde tehdy žil mladý písař, toužící vyniknout v terčové střelbě. Spolčil se s jakýmsi zkušeným „myslivcem z hor“, který mu slíbil pomoc při odlévání 63 kulí – 60 z nich bylo kouzelných. Oba muži přišli v Abdonův den (30. července) na lesní křižovatku a vše činili v ochranném kruhu, který vyznačil horský myslivec svým tesákem. Úderem 11. hodiny noční začali s odléváním kulí, a měli být hotovi do půlnoci. Po chvíli je však začaly rozptylovat různé nadpřirozené jevy, probíhající vně kruhu. Vydrželi dlouho, až přijel jezdec na černém koni a omráčil muže pekelným puchem. „Myslivec z hor“ včas utekl, avšak písař byl nalezen a zatčen. Byl odsouzen ke stětí a spálení těla, rozsudek mu ale zmírnili na 6 let žaláře a nucených prací. Tato historka se stala podnětem k slavné opeře Karla M. Webera (1786–1826) Čarostřelec, která měla premiéru 18. června 1821 (ve výroční den bitvy u Waterloo) v Berlíně. Stará pověra tak ožívá dodnes, ovšem již jen na hudební scéně … Operní pěvec, komponista, archivář Alois Jelen (1807–1857) jako Max v opeře Čarostřelec (autor: Antonín Machek) (Archív autora) Nicméně, na kouzla a čáry nevěřili již mnozí současníci. Zkušený myslivec, lesník a spisovatel Heinrich Wilhelm Döbel (* 1699 – † asi 1760) ve své knize Neueoffnete Jäger-Practica (Lipsko 1754) kouzla popisuje, ale pojednání o nich končí moudrými slovy: „Snad se najdou mnozí, kteří toto čtou a chtěli by znát dobrý kouzelný prostředek, aby při střelbě přesně a jistě trefovali. Podle mého přesvědčení je k jistému zásahu při střelbě potřebí dobře a přesně zhotovené pušky, která má hlaveň z dobrého, čistého železa a právě tak zhotovený vnitřek hlavně a pružiny zámků; k tomu dobrého, rychle hořícího prachu a čistého olova; zvláště však záleží na schopném střelci, který musí mít dobrý odhled, a zvláště pak dovést rychle odhadnout, jak daleko od něho zvíře stojí, běží, letí nebo se plazí, aby dokázal mžikem zamířit; pak se věc podaří; a já to pokládám za nejlepší.“ Kulovnice těšínka, 17. stol. Zajímavý exemplář se dvěma kolečkovými zámky, které měly odpalovat postupně dva náboje naládované v jedné hlavni (Archív autora) Čím se střílelo První palné zbraně se v Evropě objevily ve 14. stol. a sloužily k vojenským účelům. O století později byl vynalezen doutnákový zámek, sloužící k odpalování ručních palných zbraní – arkebuz, později mušket. Tento druh zámku se však k loveckým účelům nehodil, protože dým ze zažehnutého doutnáku plašil zvěř. V prvních letech 16. stol. se objevil kolečkový zámek, který našel uplatnění nejen ve vojenství, ale i v lovectví a myslivosti. Kulovnice s kolečkovým zámkem a drážkovaným vnitřkem hlavně (tyto hlavně se objevují již v 15. stol.) pak lovcům sloužily až do hloubi 18. stol. Postupně je vytlačovaly pušky s dokonalejšími a levnějšími zámky křesadlovými, z nichž nejrozšířenějším se stal francouzský křesadlový zámek. Od konce první čtvrtiny do 70. let 19. stol. převládaly zbraně s perkusním zámkem. Lovecká brokovnice, dvojka systému Lefaucheux – lefoška (Sbírka autora) Vynález a sestrojení nových jednotných nábojů kolem poloviny 19. stol. znamenaly zásadní zlom ve vývoji zbraní – došlo k rozvoji zadovek (ačkoli princip nabíjení hlavně nikoli ústím, ale její zadní částí, je známý již od 16. stol.). Různé systémy zadovek zdokonalovaly jejich funkčnost, rychlost obsluhy a usnadňovaly střelbu vleže. Nejznámější lovecké pušky nabíjené zezadu jsou lefošky alankasterky, modernější pak hamerlesky, používané dodnes. Edgar Pachta Zdroje: Jaroslav Lugs: Střelci a čarostřelci, Naše vojsko Praha, 1973Václav Kasal: Lovecké zbraně z expozic loveckého zámku Ohrada, Hluboká nad Vltavou, Národní zemědělské muzeum Praha, 2002 Článek ČAROSTŘELCI se nejdříve objevil na Armykup.cz.