Eva nikdy nevynikala zvláštní fantazií. Neznamenalo to, že byla hloupá, naopak, její inteligence dokázala zastínit už na střední škole nejednoho vyučujícího. Eva jen nikdy nedopustila, aby její představivost byla na překážku logickému myšlení. Disponovala přesně vyváženou směsí chytrosti, schopnosti improvizovat a netečnosti k věcem, které pro ni nebyly důležité. Z toho důvodu se hned po vysoké škole stala v Medexu asistentkou jednatele. Samozřejmě, že to nebyl obyčejný pracovní pohovor, na který přijdete na základě inzerátu v novinách a na který si oblečete upjatý kostýmek. Tohle bylo jiné. Byla oslovena. Jednoho dne, nedlouho po začátku posledních prázdnin na ni počkal před jejím domem nenápadný muž, který jí místo pozdravu dal do ruky složku s fotografiemi. Když si je prohlédla, věděla, že si získal její pozornost. Každý v mládí uděláme nějaký ten hříšek a ten její byl… o něco závažnější, než jen nahé fotografie na studentském mejdanu. Netušila, jak na to někdo přišel, protože si byla jistá, že chata vyhořela do základů a oheň pohltil kromě otisků prstů i to hlavní tělo. Ale protože měla svoji vzácnou povahu, prakticky v jedné sekundě logicky odvodila, že o vydírání nepůjde, protože její majetek nebyl nijak veliký. Muž jí nechal fotografie prohlédnout, potom jí opět beze slova podal bílou vizitku, na které byla pouze adresa, datum a čas. Eva nebyla vyděšená. Byla zvědavá. Že je výjimečná o sobě věděla už dlouho, přibližně od chvíle, kdy zabila první kočku na sousedovic zahradě. Že tu a tam chytila toulavého psa a připravila mu v anonymitě lesů za městem nepříjemnou smrt vnímala jako ne úplně běžný koníček, ale byla sama se sebou vyrovnaná. Navenek působila jako vzorné děvče z dobré rodiny (jakým ostatně v zásadě byla), ale jednou za čas přišla její chvíle a ona potřebovala cítit to zvláštní vzrušení, jaké zažijete jen, když berete něčí život. A ta chata… nebylo to plánované, ale stalo se. A někdo to věděl. V Medexu jí čekala usměvavá starší asistentka, udělala jí kávu a po nějaké době ji uvedla k panu řediteli. Byl to vysoký, štíhlý a elegantní muž, který se jí po výměně zdvořilostních frází zeptal, jestli by měla zájem pro něj pracovat. Když se zeptala, o jakou práci se jedná, jen se usmál a řekl, že o běžnou správu kanceláře. Jen je třeba mít pochopení pro obor, ve kterém firma podniká. “Úklidové práce?” zkusila to Eva naslepo a hned věděla, že se strefila. “Ano, to jste řekla výstižně, “ usmál se na ni její budoucí šéf, “svým způsobem to jsou úklidové práce. My ovšem dáváme přednost zavedeným označením. Věnujeme se zprostředkovávání kontaktů pro klienty, kteří vyžadují tu menší, tu větší opravu na jedné straně a pro schopné mechaniky na straně druhé.” Povídali si pak ještě nějakou dobu, aby zjistili, že si budou rozumět. Pravidlem číslo jedna bylo nikdy, za žádných okolností nepoužívat jiné, než dohodnuté termíny. Pravidlem číslo dva pak absolutní mlčenlivost. Eva věděla, že není třeba žádné písemné dohody, protože kdyby jedno z těchto dvou pravidel porušila, sama by se stala něčím, co by musel mechanik opravit. Nastoupit měla za týden jako náhrada za stávající asistentku, která odcházela do penze. Plat byl více než dobrý, pracovní doba příjemně krátká a náplň… Eva sama by řekla jako první, že pro některé věci se prostě narodíte. Těšila se. Článek Eva se nejdříve objevil na ESC Room.