Jsa hochem, zaujala mě v dětském časopise rubrika každotýdenních výročí. Jen mi připadala neúplná, i začal jsem pro rodinu barevně psát a vyvěšovat vlastní tabulky, aniž mě napadlo uvažovat ne téma, KOLIK výročí vlastně je. Dnes to napravím a zauvažuji. Výročí je nekonečně. Irituje mě proto rozhlas, ze kterého například slyším: „Dnes, ale před X lety lety začala stavba observatoře v Greenwichi. A před Y lety prvně užil doktor Z dezinfekci.“ Uznejte sami, má něco podobného smysl? Vsadím se, že stavba známé observatoře v reálu začala o den dřív a že dezinfekci onen lékař v soukromí užil již o týden dříve. I kdyby to nebyla pravda, jaký smysl má připomínat ona původní data? Dobrá, řeknete. Ale sto let od narození malíře Omega snad je správné připomínat. Na to odpovím, že nevím. Jde o zažitou tradici, ale co by se, propána, stalo, kdybych uspořádal na Žofíně oslavu a napsal: „Je to proto, že se před sto lety, jedním měsícem, jedním týdnem a jedním dnem (a jednou hodinou) narodila feministka Beta!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Navíc... Nezdá se vám, že výpočty jsou poněkud ošemetné? Tak například v Rusku se, jak známo, v čase revoluce měnil kalendář. K obdobnému skoku v počítání dnů došlo však všude jinde už o pár století dřív, i ptám se: JAK slavit výročí lidí, kteří se narodili OKOLO těchto dat? Když se pak zamyslíte nad věcí ještě hloub, dojde vám, že i dala vzdálenější od těchto zlomů jsou vlastně falešná; nebo snad ne? Onen posun byl přece papežem stanoven náhodně a mohlo k němu zrovna tak dojít o padesát pět let později. Ale aspoň vlastní narozeniny slavíš, ne? To dodáte. Na to odpovídám, že ano, ale nerad. Jsem vždy o rok starší a nepřipadá mi, že bych proto měl toho dne pracovat víc anebo naopak vůbec. Přesto lidé neustále nějaká výročí slaví, a kdyby byla zrušena práce, tak se vsadím, že by takřka nic jiného nezbylo než každodenní slavení desítek, ne-li stovek výročí. Není totiž dne v dějinách, kdy by se nepřihodilo milion významných věcí. Proč se ale raději nedívat kupředu?
Jsou dny, které jsou na nás nezávislé – třeba slunovrat. Pak jsou dny, na které nejde zapomenout – 21. srpen 1968 třeba. Nakonec jsou dny, o kterých jsme se dohodli, že v nich budeme veselí a budeme je slavit, protože to, co bude dál, nikdo nezná – to je
projít na článekPražce (a koleje) se objevují ve spoustě trampských písniček, Pavel Dobeš má jednu písničku – hříčku celou o pražcích, jestli mě paměť neklame. Ti, co se rádi toulají, ti …po kolejích táhnou bosí/ a na špagátu nosí / celej svůj dům… deku a co? (Wabi Daněk
projít na článekViděli jste ten obraz? Jistě ne, protože dokud jsem ho nedokončil, tak tady na světě vůbec nebyl. To je na obrazech to zvláštní. A Julie mi napsala, abych k Modré kytaře něco napsal – takže píšu: Na první pohled je na obrazu vidět tvar části ozvučnice, př
projít na článekČas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Je
projít na článekSkončily, je to tak. Už se nepíšou. Už nečekáš na pošťačku jestli. Jestli dnes nějakou obálku přinese. List od milé. Růžové psaníčko / znamená randíčko / ty moje zlatíčko / já mám tě rád… Tak nějak byl ten starý šlágr z doby černobílých filmů, že? Vy
projít na článek