Fejeton o výročích

Jsa hochem, zaujala mě v dětském časopise rubrika každotýdenních výročí. Jen mi připadala neúplná, i začal jsem pro rodinu barevně psát a vyvěšovat vlastní tabulky, aniž mě napadlo uvažovat ne téma, KOLIK výročí vlastně je. Dnes to napravím a zauvažuji. Výročí je nekonečně. Irituje mě proto rozhlas, ze kterého například slyším: „Dnes, ale před X lety lety začala stavba observatoře v Greenwichi. A před Y lety prvně užil doktor Z dezinfekci.“ Uznejte sami, má něco podobného smysl? Vsadím se, že stavba známé observatoře v reálu začala o den dřív a že dezinfekci onen lékař v soukromí užil již o týden dříve. I kdyby to nebyla pravda, jaký smysl má připomínat ona původní data? Dobrá, řeknete. Ale sto let od narození malíře Omega snad je správné připomínat. Na to odpovím, že nevím. Jde o zažitou tradici, ale co by se, propána, stalo, kdybych uspořádal na Žofíně oslavu a napsal: „Je to proto, že se před sto lety, jedním měsícem, jedním týdnem a jedním dnem (a jednou hodinou) narodila feministka Beta!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Navíc... Nezdá se vám, že výpočty jsou poněkud ošemetné? Tak například v Rusku se, jak známo, v čase revoluce měnil kalendář. K obdobnému skoku v počítání dnů došlo však všude jinde už o pár století dřív, i ptám se: JAK slavit výročí lidí, kteří se narodili OKOLO těchto dat? Když se pak zamyslíte nad věcí ještě hloub, dojde vám, že i dala vzdálenější od těchto zlomů jsou vlastně falešná; nebo snad ne? Onen posun byl přece papežem stanoven náhodně a mohlo k němu zrovna tak dojít o padesát pět let později. Ale aspoň vlastní narozeniny slavíš, ne? To dodáte. Na to odpovídám, že ano, ale nerad. Jsem vždy o rok starší a nepřipadá mi, že bych proto měl toho dne pracovat víc anebo naopak vůbec. Přesto lidé neustále nějaká výročí slaví, a kdyby byla zrušena práce, tak se vsadím, že by takřka nic jiného nezbylo než každodenní slavení desítek, ne-li stovek výročí. Není totiž dne v dějinách, kdy by se nepřihodilo milion významných věcí. Proč se ale raději nedívat kupředu?

projít na článek

Žít bez klíčů?

Jsou dny, které jsou na nás nezávislé – třeba slunovrat. Pak jsou dny, na které nejde zapomenout – 21. srpen 1968 třeba. Nakonec jsou dny, o kterých jsme se dohodli, že v nich budeme veselí a budeme je slavit, protože to, co bude dál, nikdo nezná – to je

projít na článek

Fejeton Martina Patřičného: Pražec a dřevo

Pražce (a koleje) se objevují ve spoustě trampských písniček, Pavel Dobeš má jednu písničku – hříčku celou o pražcích, jestli mě paměť neklame. Ti, co se rádi toulají, ti …po kolejích táhnou bosí/ a na špagátu nosí / celej svůj dům… deku a co? (Wabi Daněk

projít na článek

Na krásné modré kytaře. Fejeton o dřevěném obrazu

Viděli jste ten obraz? Jistě ne, protože dokud jsem ho nedokončil, tak tady na světě vůbec nebyl. To je na obrazech to zvláštní. A Julie mi napsala, abych k Modré kytaře něco napsal – takže píšu: Na první pohled je na obrazu vidět tvar části ozvučnice, př

projít na článek

Fejeton o zvláštnostech času a Jerry Lee Lewisovi

Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Je

projít na článek

Fejeton Martina Patřičného o milostných dopisech

Skončily, je to tak. Už se nepíšou. Už nečekáš na pošťačku jestli. Jestli dnes nějakou obálku přinese. List od milé. Růžové psaníčko / znamená randíčko / ty moje zlatíčko / já mám tě rád… Tak nějak byl ten starý šlágr z doby černobílých filmů, že? Vy

projít na článek