Jaké záludnosti na nás (a začínající fotografy zvlášť) číhají uvnitř fotoaparátů? Které čudlíky a funkce jsou pro nastavení fotoaparátu důležité, a které můžeme s klidem zapomenout? Přesně o tom je následující text, od fotografa, pro fotografy. Co je největší omyl začínajících fotografů? Domnívat se, že foťák zvládne vše podstatné za nás. Nezvládne: tenhle obrázek z Libye například nejde pořídit bez chápání pojmu kompenzace expozice, případně režim měření expoziceNejde to bez toho, ale je to jednoduché! Tento článek navazuje (volně) na článek Jak začít fotografovat v 10 krocích. Pokud jste ho ještě neprozkoumali, možná tak učiňte – shrnuje a vysvětluje všechny opravdu životně důležité funkce, bez nichž se při nastavení foťáku neobejde. A jedna z jeho hlavních myšlenek zní: 90 procent čudlíků a funkcí pro nastavení fotoaparátu nikdy potřebovat nebudete, nebo je jednou za uherský rok – těch zbylých deset procent ovšem musíte umět i poslepu. A na co dalšího se soustředit? Tento článek je svým způsobem shrnutím části mých kurzů fotografování, jsem tedy rád, že příště už budu všechny studenty odkazovat jen na web a o to více budeme fotit! (Jen žertuji, vážně…). Chyták trochu je, že konkrétní jména i konkrétní funkce se často liší nejen značka od značky foťáku, ale samozřejmě také typ od typu – pokud budete tápat, je třeba „ponížit se“ a vyhledat manuál. Manuál, jak již víme, slouží pouze k jedné jediné věci: nalezení čudlíků či funkce, o kterých odjinud víme, že je máme hledat. Pro zjednodušení je tento návod sestaven pro dva běžné modely dvou nejběžnějších značek fotoaparátů, konkrétně pro Canon EOS 700D a Nikon D5300… Obecně se však hodí i pro mnoho jiných. Nastavení fotoaparátu: Bez čeho nejde žít Pro jistotu rychlá a stručná rekapitulace čudlíků ze zmíněného prvního dílu pro začínající fotografy, pokud jste ho již četli, klidně přeskočte. Cílem toho článku je podrobně vysvětlit, co znamenají tyto funkce hledící na vás v základním menu. Zde v případně Canonu EOS 700D Zdroj Canon Zvládněte nastavování citlivosti (ISO): bez chápání, co to je ISO, a jak se díky němu můžeme ubráni rozmazaným obrázkům, se prostě nedá fotit. Tedy prozkoumejte, kde se nastavuje. Zapomeňte na plnou automatiku: největším foto-omylem na světě (sdílí ho cca 90 procent majitelů foťáků) je názor, že „dobrý foťák přece musí dokázat vše vyřešit za mě“. Nemusí, nedokáže. Jistý stupeň kontroly je vždy nezbytný, a zkrátka se navždy rozlučte se zeleným obdélníčkem či foťáčkem na otočném kolečku, tedy tzv. plnou automatikou. Objevte kouzlo programu P: P je sice též automatika, ale dovoluje nám regulovat ISO, čímž se nám otvírají netušené možnosti. A zde ještě hlavní menu u Nikonu 3300DZdroj: Nikon Naučte se vnímat nebezpečné čudlíky korekce expozice a vyvážení bílé: Pokud „rozhasíte“ tyto dvě funkce, foťák prostě bude fotit špatně – tedy se naučte vnímat, že jsou na základních hodnotách. (No ale ta korekce expozice se navíc může i hodit). Zapomeňte na „scénické režimy“: na skoro každém foťáku je spousta obrázků, které mohou vyvolat dojem, že režim pláž bude dobře fotit na pláži, noční focení pomůže v noci atp… Nepomůže. Prostě je nepoužívejte, nebo jen zcela minimálně. Naučte se zamykat expozici: Nad foťákem je vždy třeba mít trochu kontroly, a žít se tedy nedá bez toho, aniž byste uměli bleskurychle foťák (např. v režimu P) oblbnout a přinutit ho fotit světleji, či tmavěji. K tomu se může hodit i tajuplné tlačítko AE-L případně hvězdička (u Canonů). Už to všechno umíte? Výborně, tedy přestaňme s opakováním jedeme dál! 1. Kvalita snímku (Kvalita obrazu)? Největší! Nastavování kvality snímku u Canonu doporučuji vždy tu největší tedy L (Large) s kulatým bříškem. Též se může hodit varianta JPG+RAW viz bod 2. Zdroj: Canon Toto pravidlo je prosté a jednoduché: ač máte v nastavení mnoho různých možností, jak nastavit velikost/kvalitu výsledné fotografie ve formátu JPG, vždy užívejte tu největší – každý foťák nabízí mnoho různých variant, ale dle mého neexistuje jeden jediný důvod, proč nefotit na tu největší kvalitu (fotka bude mít například 6 MB) a přepnout na verzi menší (fotka bude mít třeba 2 MB). Úspora místa na kartě? Možná, ale kartu máte přece velkou, tak vždy nevylovit z foťáku tu největší kvalitu? Co si zkusit: Zkuste něco vyfotit na menší rozměr. Na monitoru to bude vypadat stejně dobře, jako fotka ve kvalitě největší, že? Jenže, tím se nenechte mýlit: kvalita na monitoru nemusí být závratná, zato když pak necháte z oné menší verze vytisknout fotku, uvidíte, jak bude kvalita dramaticky menší. Zkrátka: držte se té největší! Co hledat ve foťáku / v manuálu: Najděte, kde se nastavuje Kvalita snímku (Kvalita obrazu). U Canonů jde o řadu L (Large), M (Medium) a S (Small), zvolte L s „bachratým bříškem“, prostě to největší. U Nikonů je to trochu větší jazykolam. Řada fotografií v JPG se jmenuje Jemný, Normální, Základní. Tedy ano, Jemný je ten, co vás má zajímat. Co si zkusit: Zde k experimentování není opravdu nic: prostě foťte na to největší. 2. Kvalita snímku II.: Kdy použít RAW? Zkratka RAW občas novopečené fotografy zaskočí právě v již zmíněném menu „Kvalita snímku (Kvalita obrazu)“. Tedy v jedné větě: Raw je původní a nezkomprimovaný soubor pořízený naším foťákem v okamžiku zmáčknutí spoušti. Často se hodí si ho schovat a užít ho (například) pro trochu sofistikovanější úpravy fotek. Jen pozor na rychlé ucpávání karty: zatímco obyčejný JPG (tedy ona zcela obyčejná fotka, kterou jste zvyklí lovit z karty obvykle) má například 5 MB, Raw (anglicky „surový“) bude mít třeba 15 MB – a navíc k jeho otevření zpravidla potřebujeme specializovaný software. Tento rozdíl ve velikosti nám zároveň pomůže vysvětlit, co je hlavním kouzlem Rawů: mají prostě více dat a pokud fotíme něco opravdu světelně složitého či zcela jedinečného, je škoda nenechat si „celý ten velký původní soubor“ – při úpravách se z něj dá vytáhnout opravdu mnohem víc. Co hledat ve foťáku / v manuálu: Hledejte jen onu zkratku Raw – najdete ji někde poblíž nastavení velikosti JPG (viz výše). Fotit můžete jen do Raw, anebo do kombinace Raw + JPG, což je často praktičtější. JPG slouží pro rychlou orientaci, Raw je pak vlastně jakýmsi „digitálním negativem“, který si necháme pro další úpravy. Co si zkusit: Až objevíte (mnohdy trochu nebezpečné) kouzlo úpravy fotografií, zkuste upravit tu samou fotku v JPG a poté ji „vyvolat“ z Raw. Uvidíte to podstatné: že v Raw je prostě opravdu více data a že s fotkou se dají provádět mnohem zásadnější psí kusy. Nicméně rychle dodejme to podstatné: pokud psí kusy nejsou potřeba, mnohdy není třeba ani Rawu – na fotku typu „dítě jde po lese“ zcela stačí JPG. Raw bych použil až ve chvíli, kdy by šlo o fotku „dítě jde po lese v mlžném oparu a s probleskujícím slunce“ – kde bude úprava asi nutná a navíc to opravdu může být krásná fotka a je škoda nenechat si „negativ“ – tedy co nejvíc dat. 3. Snímací režim jeden snímek, nebo série? Toto je opravdu jednoduché: Jeden obdélníček znamená, že pokaždé musíte zmáčknout spoušť. Několik obdélníčků přes sebe značí kontinuální snímání: dokud spoušť držíte, foťák cvaká. Vedle jsou různé režimy samospouště. Zdroj: canon Jsem vděčný, že jsem se přinutil napsat ten návod – dozvěděl jsem se totiž o existenci pojmu „Režim řízení“ (viz manuál Canonu 700D). Vsadím se, že maximálně 1 fotograf z milionu ví, co ten pojem znamená. U Nikonu D5300 už tomu v manuálu říkají trochu lépe: Snímací režim (ale pořád by skoro nikdo pravý význam netrefil). Samozřejmě každý i jen mírně pokročilý fotograf toto nastavení dobře zná a umí použít: rozhoduje zkrátka o tom, zda fotíme po jednom obrázku, či zda foťák cvaká, dokud držíme spoušť (jen nikdo nezná ty podivné oficiální názvy). Co hledat na foťáku: Hledejte v menu piktogramy znázorňující buď fotografování po jednotlivých snímcích (Položka „Jednotlivé snímky“), anebo Sériové (kontinuální snímání), občas se dělí ještě na sériové snímání pomalé a rychlé. A pro jistotu dodejme, že hned vedle též bývá samospoušť. Co si zkusit: Tady to je vážně jednoduché – prostě si zkuste, co vám bude „sedět“ více pro běžné nastavení. Obvykle bych doporučil mít sériové snímání a prostě najít cit pro to, kdy je třeba spoušť pustit. U některých foťáků bývá nicméně spoušť tak citlivá, že se pak foťák snadno změní v neovladatelný kulomet. A pak bych volil prostě cvakání po jednom snímku. 4. Režimy měření expozice – jak foťák měří Takto vypadají různé možnosti režimů měření v menu Canonu 700D. Zdroj: Canon Nastavení, o němž teď budeme mluvit, bývá předmětem mnoha otázek a palčivých dotazů „ k čemu tam jsou ty různé tečky v tom nastavení?!“ Pojďme to tedy rozmotat – chápat režimy měření je důležité a špatné nastavení může novopečené fotografy hodně pozlobit. Pojďme na to systematicky: foťák, jak znám, musí v automatických režimech nějak rozhodnout, jaké hodnoty nastaví. Jinými slovy: musí si nějak změřit, „kolik je kde světla“ – tomu se říká měření expozice. No a v různých situacích se může hodit různý režim měření – prozkoumejte to raději na příkladech. Co hledat na foťáku / v manuálu: Najděte v menu nastavení „takové ty různé tečky“ – a pozor, u různých výrobců se mohou tyto režimy jmenovat různě a chyták to je o to větší, že podobný symbol znamená u různých výrobců něco jiného – pojďme prozkoumat dvě klíčové varianty, z manuálů jsou pro vás vylovil, co o režimech píše Canon a Nikon. Takto měření expozice popisuje manuál Canonu 700D. Zdroj: Canon Poměrové (maticové, celoplošné, zónové, anglicky evaluative, matrix atp): Bývá nastaveno u foťáků jako výchozí, a tak bych to doporučil to i ponechat, je totiž zdaleka nejuniverzálnější. Zjednodušeně řečeno: měřící systém se podívá na celou plochu toho, co je v zorném poli (na jeho různé zóny) a co nejlépe se snaží odhadnout, jak vše nastavit – usoudí-li, že je tam například postava proti příliš jasnému nebi, pokusí se to „nějak zařídit“ a vliv nebe třeba potlačit. Bodové: Tohle je pravý opak poměrového – jak název napovídá, fotoaparát se „podívá“ pouze na relativně malý bod ve středu záběru a podle toho expozici stanoví. Nu ano jsou i další režimy, viz obrázky, ale pojďme se tím teď nenechat úplně splést, obecně totiž platí, že je zkrátka potřeba si vše vyzkoušet a zhruba tušit, jak se právě váš foťák zachová v konkrétní situaci. Například poměrové měření mého Canon 5D mark iii se chová zcela jinak než u předchozích modelů. Tedy: nemá smysl to moc teoreticky rozebírat, spíš si s tím hrát. A takto systém měření expozice popisuje manuál Nikonu D3300. Zdroj: Nikon Co si zkusit: Vyzkoušejte si klasický příklad na pochopení rozdílů v obou „krajních“ variantách. Nastavte Poměrové měření (Matrix u Nikonu) a vyfoťte třeba postavu proti jasně modrému nebi. Postava bude trochu tmavší, ale celkově to nebude katastrofa – u dražších foťáků opravdu měření zvládne říci si „hm, ten svítící pruh, to bude asi nebe“, a odizolovat jeho vliv. Když nyní přepneme do bodového měření, situace se změní. Když onen bod zamíříme na obličej naší oběti, fotoaparát stanoví hodnoty přesně podle obličeje (a nebe nebude vůbec brát v potaz). Pokud by ovšem onen bod padl na černé (či světlé) tričko fotografované oběti, vše dopadne opět špatně. V tom je prostě kouzlo i slabina bodového měření: při rychlém fotografování se často stane, že nám do toho bodu „vletí“ něco světlého či tmavého, a expozice dopadne bídně. Proto doporučuji: pro většinu situací vystačíte s poměrovým – jen si to pořádně odzkoušejte. 5. Zaostřovací režimy fotoaparátu – jak ostřit I. Tato tři políčky občas potrápí začínající fotografy a opravdu je důležité pochopit, co přepínají. Zde verze u Canonu Zdroj: Canon Dobrá, v minulém bodu jsme zhruba pochopili „ony záhadné tečky“, pojďme prozkoumat další tečky, či spíš obdélníčky, které na vás svítí v hledáčku či na displeji a pomáhají našemu foťáku zaostřit. Přiznávám, zrovna v tomto bodu moje upřímná rad zní: výjimečně nahlédněte do manuálu – každý foťák to má trochu jinak a opravdu by byla škoda nepochopit, jak to funguje. Tedy dobrá: fotografie musí být ostrá, a ostré je to, na čem (zpravidla) zabliká ostřící bod ve vašem autofokusu. Může tam být jeden, a může jich tam být víc (o tom o kousek dále). A mohou se chovat opravdu různě – a to nyní prozkoumáme. Co hledat ve foťáku / v manuálu: U různých foťáku to může být hodně odlišné, ale u Canonů pátráme po místě, kde se přepínají možnosti (viz obrázek) ONE SHOT, AI FOCUS, AI SERVO, u Nikonů hledáme čudlíky označené AF-A, AF-S, AF-C. Co si zkusit: 1. Statický objekt: Představte si nějakou obyčejnou scénu, typu: dítě stojí na louce. Namáčkneme spoušť do půlky a chceme, aby byla postava ostrá, tedy aby na ní zaostřil(y) bod či body. I kdyby se postava pohnula, pokud držíme prst v napůl domáčknuté poloze, bude zaostřeno stále do stejné vzdálenosti. Pro tuto (klíčovou) variantu potřebujeme (u Canonů) One-Shot AF (Jednosnímkové automatické zaostřování), u Nikonů pátráme po AF-S (Jednorázové zaostření). 2. Objekt v pohybu: A co když se nyní ta postav dá do pohybu, třeba na kole, a bude se blížit k vám? Neustále namačkávání z minulého bodu by nestačilo – a musíme tedy použít režim další, který při namáčknutí bude neustále přeostřovat na to, co uvidí: pokud se tedy k nám bude blížit onen cyklista, kdykoliv domáčkneme, bude ostrý – autofokus ho prostě bude sledovat. Pro tuto (zejména sportovní) variantu si nastavte (u Canonů) AI Servo AF (Inteligentní průběžné automatické zaostřování), u Nikonů AF-C (Kontinuální ostření). Na toto ostření občas pozor: někdy si ho novopečení fotografové zapnou a jsou pološílení vzteky, že jim objektiv pořád přeostřuje. 3. Ani statický, ani v pohybu: Mezi oběma variantami existuje zajímavý mezistupeň: režim, který se (je-li objekt) v klidu chová jako při focení statického objektu (namáčkneme a objektiv drží), ale když se najednou třeba onen dosud klidný cyklista začne hýbat, objektiv se přepne do režimu průběžného (kontinuálního). Pro tuto variantu zvolte onen třetí čudlík: tedy AI Focus AF (Automatické přepínání režimu AF), resp. AF-A (Automatická volba) – u Nikonů. 6. Výběr ostřících bodů fotoaparátu – jak ostřit II. Při zvládání ostřících bodů je třeba (omlouvám se) přece jen nahlédnou do manuálu. Jedním z cílům je naučit se používat jen jeden středový bod. Zdroj: Canon Teď už tedy tušíme, že jak přinutit ony ostřící body dělat, co chceme ve dvou hlavních situacích. Ale kolik tam těch ostřících bodů vlastně má být? A je lepší mít jich více, či méně? Pojďme to zjednodušit (a opět platí, že ideální je prozkoumat manuál). Co hledat ve fotoaparátu / v manuálu: Najděte pasáže týkající se přepínání ostřících bodů, nejspíš vám z toho půjde hlava kolem, neboť tam patrně bud hodně různých variant. Ve skutečnosti je to relativně jednoduché. Najděte, kde se: 1. Přepíná počet ostřících bodů (zda je aktivní jen ten středový, či všechny – 9 či více). 2. Když vám svítí jeden, naučte se ho posouvat v zorném poli – obvykle nějakým kolečkem či jiným čudlíkem – cílem je, posunout ho tam, kde by měl být obrázek ostrý – tedy klidně i mimo střed. 3. Prozkoumejte automatické režimy výběru ostřících bodů – mohou mít mnoho různých názvů, ale tím se nenechte otrávit, prostě je najděte a zkuste trochu pochopit, jak fungují. Co si zkusit: Teď to přijde – možná jste před nákupem zrcadlovky přečetli mnoho pochvalných recenzí na to, kolik skvělých ostřících bodů onen stroj má. Nicméně vězte, že klíčovou variantu ostření pro většinu situací je: 1. Jeden ostřící bod vprostřed – jinými slovy, vypněte všechny ty blikající body a naučte se prostě mít jeden jediný bod vprostřed. Získáte největší stupeň kontroly. Bleskurychle potřebujete zaostřit, tedy namáčknete, držíte, dotvoříte expozici (tedy klidně pohnete s fotoaparátem) a cvak – víte přesně, kde je snímek zaostřen. Případně je to samé pochopitelně možné zkusit v režimu AI SERVO (kontinuálního ostření) – vhodné to je pro situace typu „běží proti mně dítě“, „řítí se ke mně kamarád na kole“ – namáčkneme, oním bodem sledujeme blížící se dítě/kolo a dokud máme namáčknuto, objektiv bude neustále přeostřovat. S oním jediným ostřícím bodem můžeme různě pohybovat, doprava, doleva, nahoru, dolů, ale pro běžné focení je to de facto zbytečné. Jednou jedinkrát mě účastník kurzu přesvědčit, že to má smysl: fotí totiž sýkorky a je pro něj lepší na ono ptáka popojet ostřícím bodem, protože pohyb objektivu a namáčknutí na střed by onu zvěř vyplašilo. 2. Více ostřících bodů v automatickém režimu Toto je též hodně důležitá varianta, zejména tehdy, když budete fotit různé věci v pohybu, od dětí po koně a auta. Prostě prozkoumejte manuál a zjistěte, jakou kombinací nastavení ostřících bodů a zaostřovacích režimů je možné dosáhnout zachycení toho, když například někdo hraje fotbal, vše se rychle mění a přesto je třeba nějak rozumně zaostřit. Vypadá to poté tak, že v hledáčku nám pobíhá mnoho ostřících bodů, které automaticky rozhodují o tom, co bude ostré… Některé zrcadlovky, například Nikony, mají někdy v „továrním“ nastavení právě automatický režim. Skoro bych radit ho vypnout – když pak budete chtít vyfotit třeba dítě v lese, zblázníte se z toho (body se budou chytat stromů poblíž a dítě o pár metrů dál bude stále neostré – inu, zlatý jeden bod ve středu…). Omlouvám se trochu za neurčitost, ale není v lidských silách popsat všechny ty podivuhodné názvy – každopádně zkuste, co udělá automatický výběr ostřících bodů v kombinaci s AI SERVO (kontinuálním ostřením)… Mohlo by to klapnout! A cíl je jasný: přimět fotoaparát, aby nějak zvládl vyfotit něco hodně pohyblivého a hodně chaotického. 7. Picture style (styl obrázku) – pocit z fotografie Tato políčka symbolizují různá jemná nastavení výsledné fotky, třeba to, že v nastavení Krajina budou výraznější zelené barvy. Zdroj: Canon Funkci Picture style (styl obrázku) většina uživatelů ignoruje – což je trochu škoda. Jednou provždy je totiž po nákupu foťáku možné stanovit, jaký bude celkové „podání“ obrázku. U Canonu, například, bývá možné vybrat si z variant Standardní, Portrét, Krajina, Neutrální, Věrný, Černobílý. Případně je možné nastavit své vlastní kombinace hodnot Ostrost, Kontrast, Saturace, Tón barvy tedy těch položek, jejichž různé nastavení charakterizuje ony přednastavené hodnoty. Styl „Krajina“ má například nastavené výraznější zelené a modré barvy, „Portrét“ se zase snaží zachovat co nejpřirozenější vzhled pleťových barev. Co hledat na foťáku / v manuálu: Zkrátka objevte, kde se Picture style nastavuje – je to hračka. Detailnější nastavení Picture Style. Zdroj: Canon Co vyzkoušet: Zkuste si prostě, jak budou vypadat různé scény s různým nastavením těchto hodnot – uvidíte, že rozdíly tam jsou (byť ne zase tak dramatické), a klidně vystačíte s obligátním nastavenín „Standardní“. Já, přiznávám, tam občas nechávám „Krajinu“. Co naopak nezkoušejte, je podlehnutí stylu „Černobílý“. Jasně, fotku sice vyfotíte černobíle, asi se vám bude líbit (každé barevná fotka na světě bude vždy hezčí, když ji odeberete barvy, tedy pozor na to, je to trochu laciný efekt. A hlavně: černobílá fotka se vždy dělá až při úpravě v počítači, nikoliv přímo v kameře. A ještě jedna poznámka: občas se stane, že novopečený majitel zrcadlovky nostalgicky vzpomíná na to, „jaké krásné barvy měly ty fotky z obyčejného kompaktu“ a stěžuje si „že ta zrcadlovka je trochu mdlá“. Inu, tak to prostě je – kompakty jsou často nastaveny tak, aby barvy naschvál přeháněly, zatímco zrcadlovky, marná sláva, chtějí být věrnější. Byť jim za to pak občas lidé nadávají. 8. Kompenzace zábleskové expozice Vidíte ten symbol blesku v pravém horním roku? Tímto čudlíkem říkáte blesku, sviť více, či méně, než ty chceš. Zdroj: Canon Kompenzace záblesková expozice zní poněkud vznosně – lepší je prostě říct: regulace toho, zda blesk svítí více nebo méně. Ve srovnání s mnoha jinými nastaveními na této stránce jde o věc opravdu jednoduchou: čas od času se nám zdá, že blesk to prostě „nezvládá“ – že by bylo dobré, aby „svítil“ trochu méně, či více… No a proto se hodí znát i toto „tlačítko“, které vlastně nepotřebuje žádné další vysvětlování. Co hledat na foťáku / v manuálu: Hledejte (většinou) symbol +/- (známe již z kompenzace expozice, viz první díl), ale tentokrát je vedle ještě malý symbol blesku. Zpravidla musíme zmáčknout nějaký čudlík a točit kolečkem – nebo tak něco (přiznejme, nebudete to potřebovat moc často). Co si zkusit: To je v tomto případě vcelku jednoduché – zkuste prostě vyfotit jeden obrázek (například postavu na prudkém slunci) s různými hodnotami korekce zábleskové expozice. Uvidíte, že zejména zjemněním „úderu“ blesku se toho opravdu dá udělat hodně… 9. Expoziční braketing (AEB nebo AE) Horní škála s hodnotami od minus 7 do plus 7 vám dává možnost říci foťáku: foť to světleji či tmavěji, než chceš. Zdroj: Canon Blížíme se konci, tedy jedno důležité, leč přece jen trochu labužnické nastavení, a to expoziční bracketing. O co jde? O šikovnou věc: foťáku řekneme: Já teď cvaknu, a ty prosím udělej místo jedné fotky tři (či více) za sebou – a každou jinak naexponovanou. Jinými slovy, u tří fotek jednu tmavou, jednu normální a jednu světlou. A k čemu nám to je? Teoreticky se tak dá řešit rychlé snímání v nějakých světelně složitých podmínkách, kdy prostě chceme udělat tři různé obrázky, z nichž pak jeden vybereme… Přiznávám, nikdy jsem to nedělal a dělat nebudu. A čemu to tedy je? Především k pořizování snímků pro tzv. HDR, tedy obrázky složené z tří (čí více) naexponovaných fotografií, díky nimž jsme najednou schopni otevřít nebývalé světy, například focení proti slunci atp. No a právě expoziční bracketing se nám k tomu opravdu hodí. Co hledat na foťáku / v manuálu: U Canonu to je relativně jednoduché – musíte se dostat do „okénka“ v menu, kde je kompenzace expozice a právě ono AEB (Auto Exposure Bracketing). Pár kliky dosáhneme toho, že na spodním „žebříčku“ jsou místo čárky jedné čárky tří – čím vzdálenější, tím větší rozptyl budou mít. U Nikonů je potřeba hledat trochu jinak (zkratka bývá AE), není tam obvykle „žebříček“, ale přímo nastavení rozptylu expozicí (např. 0,7, 1, 2). Nebojte se, zní to složitěji, než to pak funguje. Co si zkusit: Zkuste si zkrátka s tímto nastavením hrát cílem je vyprodukovat tři různé fotky. O tom, jak funguje HDR, si můžete přečíst na jiném místě tohoto webu, třeba tady: HDR – Jiná realita. Podrobný popis najdete též na mém webu Fotoguru.cz v článku Co to je HDR. 10. Neznámé kolečko – dioptrická korekce Zde je ono tajemné kolečko, které umožní nastavit hledáček přesně na vaše oko. Zdroj: Manuál Canonu EOS 700D Kdo ho zná, nebude mi věřit, ale je to tak: za těch několik let kurzu fotografování Fotografem za jediný den mám svůj vlastní žebříček tlačítek, které jsou často rozhašena, aniž by kdokoliv tušil, jak otravné důsledky to má. Dvě z nich již znáte z prvního dílu (ano, jde o korekci expozice a vyvážení bílé), třetím je tzv. dioptrická korekce. To je takové to malé nenápadné kolečko hned vedle hledáčku, o němž 99 procent majitelů zrcadlovek neví. A k čemu že je? Původní význam je tento: kdo má brýle, špatně se mu přes čočku hledí do hledáčku. Tedy si může nastavit (točením tímto kolečkem) optiku hledáčku na „své oko“ – prostě vše uvidí dobře i bez brýlí. Problém ovšem je, že skoro každý alespoň jedno za život tímto kolečkem pohne, tedy opravdu nemalá část světových foťáků má rozostřené vidění… Chcete tedy kohokoliv ohromit, „opravte“ mu jeho vidění – je to krásné pocit, když majitel foťáku třeba po dvou letech vidí hledáčkem svět zase hezky ostře…A tím končí druhá desítka klíčových čudlíků… Třetí už nebude, žádné další důležité funkce neexistují (dobré, s mírnou nadsázkou řečeno…). Tedy dobré světlo! The post Fotograf radí: Nastavení fotoaparátu v 10 krocích first appeared on Amaze.cz - Kurzy fotografování.
Svatební fotograf to nemá jednoduché. Musí se hodně propagovat, aby ho klienti mohli nalézt. A následně je oslovit svou tvorbou, díky které se mu ozvou a domluví se svatební focení. Svatební den je náročný na přípravu nejen pro snoubence. I svatební fotog
projít na článekSvatební fotograf to nemá jednoduché. Musí se hodně propagovat, aby ho klienti mohli nalézt. A následně je oslovit svou tvorbou, díky které se mu ozvou a domluví se svatební focení. Svatební den je náročný na přípravu nejen pro snoubence. I svatební fotog
projít na článek[contact-form-7] The post Fotograf Kontakt appeared first on Fotograf pro reklamu.
projít na článekBlíží se letní svatební sezóna a s ní i pracovní maratón a vytížený čas pro všechny svatební fotografy. Už brzy se oteplí a svatební obřady budou probíhat stále častěji. Mnoho snoubenců je plném nasazení s plánováním příprav svatebního dne. Snaží se vymys
projít na článekOmítnutí jednovrstvého obvodového zdiva je lehčí, než se zdá. V sedmi krocích vám ukážeme, jak omítnout stavbu bez dodatečného kontaktního zateplovacího systému. Jednovrstvé cihly plněné minerální vatou totiž dokážou splnit nízkoenergetické a pasivní stan
projít na článek