Historismus Termín historismus se používá především ve středoevropském nábytkářství pro období zhruba druhé poloviny 19. století (asi 1860 – 1900). Můžeme jej charakterizovat jako vědomý návrat ke starším slohovým podobám. Nejrozšířenějším typem byl návrat k renesančnímu tvarosloví – pseudorenesance, podobně pak vzniká pseudobaroko, pseudorokoko, pseudogotika a také romantismus. Časově se jednotlivé etapy prolínají a nelze je přesně vymezit. Přesto, že tvůrcům tohoto slohu nešlo ani tak o vytvoření nového slohu, jeho vliv byl tak silný, že trval celé půlstoletí. Vliv na vývoj tohoto slohu měla skutečnost, že v minulých symbolech feudální společnosti hledalo měšťanstvo potvrzení svého postavení. Po revolučním roce 1848 se do čela evropské společnosti postavila hospodářsky velmi silná vrstva buržoazie. Representace těchto „horních vrstev společnosti“ se stala měřítkem společenského postavení. Tvorba ve stavební architektuře a v nábytku v tomto období vycházela z napodobování předchozích forem. Historizující prvky se objevovaly ve všech možných detailech. Císařovna Eugenie díky své oblibě stylu rokoka a španělského baroka podpořila v Paříži v tomto období rozvoj tohoto stylu. Typickou ukázkou tvorby bylo bohaté zařízení císařských komnat v Tuilerijském paláci, které byly zaplněny zlacenými ozdobami, těžkými závěsy a honosných sedacím nábytkem. V mnoha měšťanských domech bylo možné se setkat také s interiéry, které představovaly gotické prostory, rokokové či orientální salóny. Koncem století se ve svých přebujelých formách stala slohem jídelen ložnic, pracoven a pánských pokojů pseudorenesance (neorenesance) , romantické interiéry se nořily do temněných barev, jak na nábytku tak na tapetách a čalounění, drapériích a vytvářely dojem honosnosti. Postupně interiéry ovládl i čalouníci a dekoratéři , rozšířila se nabídka sedacího nábytku, vznikly novinky jako bylo nízké křeslo „ropucha“ (crapaud) dvousedadlo „mrzout“, lenoška lásky, pouf, houpací křeslo aj. Řemeslo 19.století mělo stále velmi dobré a silné kořeny, ale dekorace nábytku byly stále více díky průmyslovému pokroku nahrazovány sériovou výrobou . Tehdy se již v plné míře začal uplatňovat strojově a v sériích vyráběný nábytek. Na pařížské výstavě roku 1855 byla poprvé předvedena pásová pila, která umožnila strojně vyřezávat i zakřivené části nábytku. V manufakturách a nábytkářských továrnách se začaly používat vrtačky a frézy. Skončila čas, kdy se vyrábělo převážně na objednávku pro přímého uživatele – objevily se ekonomické výhody sériové výroby a převládla snaha, aby zjednodušené komfortní měšťanské zařízení mělo co nejvíce odběratelů v nejširších vrstvách. Velmi významná osobnost v nábytkovém průmyslu tohoto období, která předznamenala odklon od zaběhlých forem, je Michael Thonet. V roce 1819 začal provozovat stavební a nábytkové truhlářství a ve své boppardské dílně hledal cesty, jak nejlépe vyrábět nábytek s prolamovanými oblými tvary podle tehdejšího vkusu. Ohýbání dřeva při výrobě nábytku zvládali již staří Řekové ale teprve Michael Thonet se svými syny dokázal tuto staronovou technologii uvést do života a plně ji využít pro velkosériovou výrobu. Thonetův nábytek byl první na světě, který se vyráběl velkoprůmyslově. V roce 1857 byla vybudována továrna v Koryčanech, která byla schopna vyrobit denně 200 kusů židlí. Zavedení technologie ohýbaného dřeva umožnilo opustit vžité konstrukce. V 1877 byly ve filiálce vyrobeny první lisované sedáky a zádová opěradla z dýhy, které byly alternativou pedikových výpletů a později se přistoupilo i k jejich ornamentální výzdobě vypalováním a lisováním.