Honza Jareš – Lékař duší (Rozhovor pro časopis ReGeNeRaCe)

Představte si, že nevidíte. Nevíte, jak vypadá slunce, obloha, vaši rodiče, sourozenci, přátelé, svět… Nevidíte nic. Od narození. Přesto se nevzdáte a jdete za svými sny. Honza Jareš, nevidomý zpěvák a klavírista, má bezesporu na své straně velkou dávku odvahy, trpělivosti i talentu. Honza Jareš (39) Narodil se předčasně, díky pobytu v inkubátoru přežil, ale zrak zůstal nenávratně poškozen. Přesto dělá to, co má rád, pro co má talent. Naplno, s veškerým elánem a vervou. Od dětství miluje hudbu, zpěv a hru na klavír. Možná i díky babičce, která mu odmalička hrávala na klavír a zpívala. Navíc vyšlo najevo, že Honza má absolutní hudební sluch. Jako vůbec první nevidomý student v historii školy vystudoval Pražskou hudební konzervatoř, obor populární hudba, zpěv a hra na klavír. Spolu s rodiči, kteří jsou mu velkou oporou, překonal mnohé překážky. Je klavírista a zpěvák, vystupuje po celé republice sólově nebo se svým bandem. V kapele má basistu Tomeše Smetanu a bubeníka Jaromíra Helešice. „Cením si lidí, kteří mě přijímají takového, jaký jsem,“ říká na úvod. Galantní, milý, usměvavý, přemýšlivý. Na místo srazu přišel přesně, ačkoli musel cestovat metrem téměř přes celou Prahu. Po mém lehkém tápání, jak na to, sladíme krok a vyrazíme do kavárny Louvre na Národní třídě, kam vpluje naprosto přirozeně. Je vidět, že má takové prostředí rád. Bílou hůlku složí do aktovky a nechává se s důvěrou vést. Pokud by si člověk měl vybrat, o který smysl rozhodně nechce přijít, lidé uvádějí téměř vždy zrak. Představa, že nic nevidíme a ocitneme se v beztvarém světě tmy, nás děsí. O to obdivuhodnější je váš hudební úspěch. Úspěch člověka, jenž se každodenně potýká s „nástrahami“ světa kolem, které jsou pro ostatní běžné. Omlouvám se za možná všetečnou otázku: Co vlastně „vidíte“? Šedivo, tmu, světlo? Nevidím vůbec nic. Ale když jsme u světla a tmy: tma chladí, takže poznám, kdy nastává. Sluneční paprsky rozpoznám podle tepla, které šimrá na tváři. O tom, jak asi vypadá šedivá nebo modrá obloha, dostávám informace z okolí, od přátel a také hodně pracuje moje fantazie. Vlastně si mohu v představách vytvořit takový svůj originální svět. Bylo pro vás komplikovanější se se ztrátou zraku vypořádat v dětství, nebo později v dospělosti? V dětství to bylo složitější. Ani vlastně nevím, jak jsem se dozvěděl, že nevidím, někdo mi to prostě řekl. Dost možná jsem zpočátku nechápal, co to vlastně znamená. Postupně jsem si začal zvykat, že existuje spousta věcí, které nemůžu dělat. O to jsem radši, že mám nadání pro hudbu, že jsem je v sobě objevil a že se hudbou dnes můžu živit. Učaroval vám klavír od prvního okamžiku, kdy jste ho uslyšel? Ano. Babička mi v dětství hodně hrála a zpívala, nejvíc jsem miloval písničky Sedí liška pod dubem, Skákal pes, Ovčáci, čtveráci. Zkoušel jsem si všechno vybrnkávat na klavír a docela mi to šlo. Rodiče si časem uvědomili, že bych mohl mít nadání. Začali jsme tedy všichni dohromady řešit, jaké jsou pro nevidomého možnosti studia. Přestěhovali jsme se z Hradce Králové, kde jsem se narodil a kde žila celá naše rodina, do Brna. Tam jsem začal chodit na základní uměleckou školu a studovat hru na klavír a zpěv. Měl jsem velkou radost a vnitřně jsem se rozhodl, že se hudbě chci v životě věnovat naplno, že chci tím směrem jít. Takové světlo na obzoru. DAR OD BOHA Předpokládám, že velmi citlivě vnímáte okolí prostřednictvím zvuků. Ano, absolutní hudební sluch pro mě znamená hodně. Díky tomu mám smysl pro rytmus, rozeznám bez problému délku, výšku a barvu tónu, vyznám se v akordech a vůbec ve zvucích kolem, netýká se to jen hudby. Tento vrozený „dar“ mi také moc pomohl při studiu Pražské hudební konzervatoře. Jako nevidomý přirozeně nemohu číst noty, nevidím je. Noty pro nevidomé v Braillově písmu sice existují, ale jen pro klasickou hudbu, ne pro populární. A já si pro svou hudební dráhu vybral právě muziku populární. Hudební teorii a celé studium jsem tedy zvládal především díky absolutnímu hudebnímu sluchu. „Hodně důležitý je pro mě lidský hlas, nejen při zpěvu, ale při běžném hovoru. Dokážu v něm číst. Podle hlasu, intonace, zabarvení a dalších věcí poznám, jestli je člověk v pohodě, dobře naladěný, jestli něco skrývá, neříká pravdu… To všechno se dá poznat. Citlivě to vnímám.“ Co bylo hnacím motorem, že jste se rozhodl jít nevyšlapanou cestou a studovat Pražskou hudební konzervatoř? Asi to nebylo právě snadné. Mohl jsem jít na konzervatoř pro zrakově postižené (Konzervatoř Jana Deyla – pozn. red.), ale tehdy tam bylo možné studovat pouze klasickou hudbu. Tak jsem si řekl, že se odvážně zkusím přihlásit přímo na Pražskou hudební konzervatoř. Když jsme ještě bydleli v Brně, začal jsem do Prahy dojíždět za paní profesorkou Nopovou. Učila mě základy zpěvu, stupnice, teorii, akordy… Pak jsme se do Prahy přestěhovali a všechno bylo zase o trochu snazší, dostupnější. Přijímací zkoušky jsem sice udělal, ale jako slepý jsem bohužel nemohl být přijat na řádné studium. Neměli s výukou nevidomých žádnou zkušenost. Nabídli mi tedy studium jednotlivých předmětů, které jsem studoval soukromě a pak skládal zkoušky před komisí. V roce 2006 jsem pak dokonce skutečně na školu nastoupil jako řádný student třetího ročníku. Profesoři na konzervatoři přišli na způsob, jak mě učit, jak mi předat, co je třeba. Výuku jsem zvládl. Poháněla mě touha žít hudbou. Díky vám na klasické konzervatoři objevili způsob, jak učit nevidomého. Hezké vzájemné obohacení… Ano, bylo moc fajn, že chtěli najít způsob, jak se mnou a s mým talentem pracovat. Velmi velkoryse se ke mně zachoval profesor hudební teorie Miroslav Střelák, který mě soukromě učil hudební nauku a hudební nástroje. Objevil specifický způsob, jak mi pomoci. Ostatní profesoři na mě také byli hodní a vstřícní. Jsem za to vděčný a moc jim děkuji. Důležitou roli asi sehrála technika. Třeba počítač, díky kterému můžete písemně komunikovat nebo číst různé materiály. Je to tak? Je to tak. Počítač používám pravidelně – na komunikaci s fanoušky a psaní korespondence. Právě při studiu konzervatoře mi opravdu pomohl, protože jsem si do něj ukládal různé materiály a mohl je „číst“. Tátova firma, která sídlí v Brně, totiž vymyslela speciální ozvučený portál pro nevidomé s názvem FriendlyVox. Díky tomu portálu můžu mimo jiné číst noviny, mám přístup k YouTube, Wikipedii a dalším zajímavým a důležitým informacím. Výhodou toho portálu je, že je jednoduchý. Čtu i beletrii – romány, detektivky. Doma, ale nejvíc na cestách, třeba i na pláži. Čtení je pro mě kromě hudby obrovský relax. Vzpomenete si, jaký byl váš vůbec první koncert před publikem, jaké jste měl pocity? Trému, nebo radost? Nikdy jsem trémou netrpěl. Vystupovat před publikem jsem se učil už na základní umělecké škole. Úplně první koncert ale proběhl vcelku netradičně a byl to pro mě zlomový moment. V roce 2011 jsem si během vánočního lyžování přivodil komplikovanou zlomeninu nohy. Tak nešťastnou, že jsem celý měsíc strávil v nemocnici a pak se spoustu měsíců učil znovu chodit. V rámci rekonvalescence jsem odjel do Lázní Jáchymov a tamní primářka mi nabídla, jestli bych nechtěl zahrát pro pacienty. S radostí jsem souhlasil. Sice jsem se ještě belhal o francouzských holích, ale vylezl jsem na pódium a hrál… Skvělý pocit! Byl jsem šťastný. Od té doby pravidelně koncertuju v lázních, na různých společenských akcích, festivalech a podobně. Mám koncerty sólové, ale hraju i se svým bandem. Mimochodem, do Lázní Jáchymov se vracím, naše hudební spolupráce pokračuje. NIKDY NIKOHO NENAPODOBUJU Každou neděli hrajete v pražské restauraci Mlýnec na Novotného lávce, dále také v hotelu The Grand Mark Prague a Don Giovanni Prague na Vinohradech. Řeknou si pořadatelé, co chtějí, abyste hrál, nebo je to čistě na vás? Nechávají to na mně. Už hraju dlouho a mám určitou zkušenost, takže mi věří. Dřív jsem si musel promýšlet, co vlastně zahraju, ale teď mám poměrně široký repertoár, takže nemusím skladby opakovat a řídím se podle atmosféry, diváků, intuice. Přijdete, naladíte se na atmosféru v sále a podle toho se rozhodnete, co zahrajete? Ano, někdy se to tak děje. Kolikrát se mi stane právě v Mlýnci, že mě lidé přijdou požádat, ať zahraju písničku na přání, protože slaví narozeniny nebo nějaké výročí… Je to pro mě zajímavé zpestření. Výhodou hotelu Don Giovanni zase je, že piano mají přímo v lobby, takže je kolem neustále hodně lidí. Zdejší akustika je mimochodem výborná, hudba se krásně nese. Hosté se často ptají, jestli znám tu a tu skladu a jestli bych ji mohl zahrát. Těší mě to. Jinak obecně po koncertě za mnou lidé chodí, chválí a ptají se, kdy budu hrát znovu. Občas se samozřejmě stane, že někdo napíše na Facebook něco kritického, osobně mi ale ještě nikdo nic nevytkl. A protože mě na koncerty doprovází otec, je to především on, kdo mi hned řekne, co bylo super a co by mohlo být jinak, lépe. Mám tedy přímou odezvu. „Věřím, že tu nejsme jen jednou. Abychom se učili, poznali, pochopili, o čem to všechno kolem nás je, o čem je život, vesmír Každý má nějakou svou cestu, která bývá v něčem snadná a v něčem složitá. Osobně jsem se musel vyrovnat s tím, že nevidím a nemůžu dělat všechno jako ostatní, ale také jsem se naučil vážit si věcí, které dělat můžu a umím, což je třeba právě hudba.“ Zpíváte mimo jiné písničky legend. Které zpěváky máte nejradši? Z těch českých třeba Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého, Waldemara Matušku, pak třeba Pavla Bobka, to je můj velký vzor. Co se týče světa, úplně nejvíc oceňuji britskou populární hudbu. Phila Collinse, Chrise Reu a Eltona Johna. To je vynikající klavírista a zpěvák. Nesnažím se nikoho napodobovat, ale vytvořit svůj vlastní přirozený styl interpretace daného umělce. Jinak já sám texty ani hudbu neskládám. Spousta lidí vás zná především díky skladbě Doktor duší. Písničku Doktor duší pro mě napsal mezinárodně uznávaný skladatel Tomáš Kympl. Známe se už od konzervatoře a v současné době chystáme druhou desku. Ta první se jmenovala Některý lidi a vyšla v roce 2007. Je velká výhoda, že Tomáš mě zná už dlouho, a proto se krásně trefuje do mého stylu. Písnička Doktor duší zvítězila dvanáctkrát za sebou v hitparádě Českého rozhlasu a získala letos v létě cenu Platinová dvanáctka. Krásný pocit. Už vám někdo řekl, že mu vaše hudba pomohla? Dá se to tak říct. Hraju mimo jiné také pro seniory, hlavně písničky jejich mládí. Často mi říkají, že se díky tomu vrátili do mladých let, že jim moje hudba udělala hezky na duši, pookřáli. Tuto atmosféru cítím hlavně na Palatě, v domově pro zrakově postižené, kam chodím pravidelně jednou měsíčně hrát na akci Odpolední kavárna. Lidé si spolu dají kávu, poslouchají a je jim fajn… Moje hudba jim nese radost. A mě to těší. Když mám nějaké trable, také si pouštím hudbu. Pomůže mi odpoutat se od nich. Přijít na jiné myšlenky. Mimochodem, věřím, že hudba léčí duši i tělo… Moc se mi líbí vaše písnička Lajkuju. Odráží realitu, je pro zasmání i zamyšlení. Jak se stavíte k sociálním sítím? Na Facebooku dnes lidé tráví opravdu hodně času, místo toho, aby se sešli osobně. Ale nějak moc ho nesleduju, „neprožívám“. Je prostě odrazem současné doby, který existuje a bude existovat, ať se do toho zapojíme, nebo ne. Rád se s lidmi potkávám naživo, proto se tak dobře cítím v přímém kontaktu s publikem, rád koncertuju. Čeho si sám na sobě nejvíce ceníte? Vytrvalosti, odhodlání, píle, trpělivosti? Docela jste mě odhadla. Ano, díky těmto vlastnostem a také příznivým životním okolnostem se mi splnilo přání a hudba se stala mojí profesí. Možná sehrává roli i to, že jsem spolehlivý. Když něco slíbím, udělám to. Při koncertech si dávám záležet, abych podal dobrý výkon. Pokud jde o kontakt s publikem, dokážu poznat, jestli se program lidem líbí, tleskají do rytmu, zpívají se mnou, nebo jen zatleskají ze slušnosti. Vnímám danou atmosféru a reaguju na ni. Je někdo, s kým byste si chtěl zazpívat? Když pominu světové umělce, mám jedno speciální přání. Tomáš Kympl mi napsal novou krásnou písničku s názvem Dvě stě let, která je o vztahu mezi klukem a holkou. Refrén zní: Známe se dlouho, nejmíň dvě stě let… Rád bych ji nazpíval s nějakou dívkou. Dovedete si představit, že někdy v budoucnu nebudete bydlet u rodičů, že budete mít rodinu? Plánujete, nebo se necháváte unášet proudem života? Nechávám život plynout, ale po pravdě: rodinu bych měl do budoucna rád. Moje sestra má malou dcerku Aničku. Vždycky přijde a chce, abych jí zpíval, což dělám s radostí. Sama si také často prozpěvuje, hudba ji baví, stejně jako mě. Je radost u ní tenhle zájem sledovat a podporovat. Dovedu si představit, že jednou takhle budu zpívat své dceři nebo synovi. „Šumící moře, zpěv ptáků, zvuky lesa… Krása! Naopak je pro mě obrovským, nepříjemným hlukem ohňostroj nebo skřípění tramvají v zatáčkách. To bolestivě tahá za uši.“ Máte nějaký, zatím nesplněný sen? Kromě těch hudebních, které pomalu krystalizují a plní se, mám kupu snů cestovatelských. Navštívit země, kde jsem ještě nebyl, různé kultury. Úplně nejvíc by mě lákala třeba Jižní Amerika, Peru. Rád bych poznal rituály domorodců a také jejich fascinující hudbu. Jako malý kluk jsem někde slyšel hrát Peruánce na takové zvláštní nástroje, bylo to krásné, takže mě láká to zažít znovu a přímo v Peru. Také bych chtěl navštívit Čínu a Japonsko. Jsem milovník rychlých vlaků, zajímá mě Šinkansen, jaké by to bylo se v něm projet… Co vás nejvíc zajímá, když se ocitnete na neznámém místě? Většinou vnímám okolí podle vůní, zvuků, celkové atmosféry, kterou cítím. Když je to možné, ohmatám si reliéfy staveb, abych měl představu o materiálu, tvarech, pak samozřejmě vnímám ruch daného místa, lidi kolem a jejich hlasové projevy, případně jídlo, jeho vůni a chuť. Nedávno jsme se s rodiči vrátili z Itálie. Kromě pobytu u moře jsme navštívili Neapol a před odjezdem domů jsme se vypravili na Vesuv a do Pompejí. Překvapil mě plyn stoupající ze sopky, který jsem cítil, což asi mnoho lidí běžně nevnímá. A sopečný popel. Jinak jsem velký milovník jídla. Rád ochutnávám všechno neznámé. Prý jste se naučil na vodních lyžích. To tedy klobouk dolů… To se stalo už před pár lety. Jezdívali jsme do Řecka, které mám také hodně rád. Kamarádi tam provozovali vodní sporty, mimo jiné lyžování. Chtěl jsem to zkusit také. Háček byl „jen“ v tom, abych odhadl správný moment, kdy člun, který vodní lyže táhne, začne nabírat obrátky. Podle určitého tónu jsem poznal, kdy přesně se mám zvednout a nespadnout tak do vody. Ostatní lidé situaci vidí a můžou se v pravý čas připravit, já musel ten správný moment „odposlechnout“. Nevšední zážitek. „Jako kluk jsem byl poměrně často nemocný, ale pak jsem začal sportovat, otužovat se. Teď už je to jiné, mám dobrou imunitu. A sport mě opravdu baví. Dlouhé procházky, plavání, s taťkou chodíme běhat a moje hodně oblíbená aktivita je cyklistika v tandemu.“ Máte nějaký vzkaz pro ty, kdo jsou také nevidomí a nevědí, jak svůj život uchopit? Rád bych, aby věděli, že se to dá zvládnout, ať se ničeho nevzdávají a zkoušejí jako já jít za svým snem. Myslím, že podporovat ty, kdo mají jakýkoli handicap, v jejich úsilí, je hodně důležité. Věřit jim a podat pomocnou ruku. Stejně jako lidé v mém okolí pomohli a pomáhají mně. Rodiče asi všechno silně prožívají s vámi a jsou obrovskou oporou. Ano. Za to jsem jim opravdu vděčný. Vždycky mě podporovali, vždycky dělali všechno, abych se mohl věnovat hudbě. A toho si vážím. HONZOVI RODIČE: „Přesvědčil nás, že všechno má smysl.“ Jana Jarešová: Bylo mi třiadvacet, manžel byl o rok starší, měli jsme mnoho plánů, ale otěhotněla jsem. Honzík se narodil předčasně, lékaři jej tenkrát sice dokázali zachránit, ale zrak byl nenávratně poškozen. Připadalo mi, že je konec světa, konec života, pro Honzu i pro nás. Pronásledovaly mě výčitky, že jsem ho nedokázala donosit, a trvalo dlouho, než jsme se se situací srovnali. Honza sám byl tím, kdo nás přesvědčil, že všechno má smysl. Navzdory svému handicapu žil jako spokojené dítě, které pochopitelně vyžadovalo naši velkou péči a podporu, ale zároveň byl „plný života“. Bavilo ho, co děti běžně baví – procházky, výlety, naučil se plavat, jezdil na dvojkole, běhal na běžkách. Horší to bylo s pozorností a jemnou motorikou. Velmi brzy však začal jevit velký zájem o hudbu a sotva dosáhl na piano, začal sám velmi šikovně lovit tóny a melodii. Dál už jeho příběh znáte. Honza prostě našel své místo v životě, má práci a dokáže lidem svou hudbou přinášet radost a zábavu. Tomu bych tenkrát po jeho narození určitě nevěřila. Přála bych si, aby měl neustále kolem sebe blízké lidi, a pokud bude dál koncertovat a bude spokojený, budu šťastná. Vladimír Jareš: Od začátku jsme se zaměřili na to, aby Honza kromě mnoha věcí, které kvůli svému handicapu neumí nebo nemůže dělat, měl v životě také něco, co naopak umí lépe než většina lidí. Proto jsme usilovali, aby mohl rozvíjet talent podle svých představ, aby měl vždy učitele, s nimiž si rozumí a kteří mu mají co dát, aby měl pozitivní zážitky, které může do hudby vložit. Je s tím spojeno nemálo práce, občas to není jednoduché, ale na druhou stranu máme i my díky Honzovi bohatý život, potkáváme se se zajímavými lidmi a zažíváme situace, které bychom jinak nepoznali. Autor: Helena MÍKOVÁ Foto: archiv Honzy JAREŠE The post Honza Jareš – Lékař duší <br>(Rozhovor pro časopis ReGeNeRaCe) appeared first on HonzaJares.cz.

Web: Honza Jareš - Neobyčejný příběh, neobyčejný hlas
Aktualizace: 26.6.2023

projít na článek

Honza Jareš – Lékař duší (Rozhovor pro časopis ReGeNeRaCe)

Jak to nevidí zpěvák a klavírista Honza Jareš (Vystoupení v pořadu Kilák, Talkshow v běhu)

Honza Jareš zpěvák a klavírista (Rozhovor pro ibestof.cz)

Vystoupení na galavečeru HSBC banky (Palác Žofín)

Svatba Ivet a Honza, Statek paní Lucie

Rozhovor s Evou: „… po měsíci jen na raw stravě jsem pochopila, že je to skvělá záležitost pro tělo, ale musí to souznít i s duší.“