Jak jsem se stal fotografem

Už hodně dlouho se k tomuhle textu odhodlávám a stejně tak dlouho to odkládám. Ovšem řekl bych, že konečně dozrál čas. Hodlám Vám vyprávět můj příběh. Rád bych se ze všeho vypsal, ukončil jednu životní kapitolu a zároveň se podělil s lidmi, kterým se přihodilo něco podobného. Vím, že mě na začátku mojí nemoci (Spoiler alert! Bude to o nemocích!) hodně pomohly příběhy lidí, kteří to mají za sebou. Ale jak je patrné z názvu, bude to taky o snech, odvaze, strachu a lidech. Jednoduše o úseku života jednoho obyčejnýho kluka. Rok 2014 pracovní krize Osm let jsem pracoval v jedné firmě. Práce to byla na začátku skvělá, hodně jsem se toho naučil, vydělal (z mého pohledu) dost peněz a poznal několik celoživotních přátel. Nicméně i přes postupný růst ve firmě jsem jednoho dne zjistil, že jsem totálně vyhořel. Protože vesmír má na všechno nějaký plán, asi není náhodou, že jsem tou dobou nadšeně fotil věci kolem sebe. Ale žádnou super technikou, stěží jsem se pohnul z kompaktu a koupil mojí první bezzrcadlovku s výměnnými objektivy. Tam jsem poprvé poznal, že focení může být ještě větší sranda, než jsem si myslel. A časem jsem taky poznal, že jsem si koupil pro mě naprosto blbej foťák a ještě blbější skla (objektivy, tak tomu říkaj ty velký fotografové). Ale bylo to pro mě důležitý zjištění. Začal jsem číst knížky, sjíždět tutorialy a návody na YouTube, a vůbec hltat všechno o focení. Ale to ještě trochu přebíhám. Tomuhle momentu předcházel jeden z nejkrásnějších momentů mého života. Svatba. Díky naší svatbě jsem poznal fotografa Lukáše Hanuska. Rád ho od té doby nazývám svým přítelem a doufám, že se na mě za to nebude zlobit. Lukáš mě hodně inspiroval, byl vlastně takovým mým hybatelem. Na svatbách se často vyskytují lidé, kteří krouží kolem svatebních fotografů, zkoumají jejich vybavení, porovnávají ho s tím svým, nebo jsou prostě jenom zvědaví. Na naší svatbě se někdo zeptal Lukáše na nějakou děsivě technickou otázku ohledně jeho výbavy, čekaje děsivě technickou odpověď, nicméně Lukáš pouze suše konstatoval “To netuším, ale hezky to fotí.”. Nenechte se zmást, ne, že by Lukáš neznal odpověď, ale neměl v tu chvíli čas ani chuť to vysvětlovat. Nicméně především měl pravdu! Tam jsem se naučil, že můžete mít nejlepší výbavu na světě, ale musí to fungovat ve Vašich rukou, musí se Vám to líbit, dobře se s tím musí pracovat a hlavně to prostě musí hezky fotit. V tu chvíli mě poprvé napadlo, že být svatebním fotografem je krásná práce. Dneska vím, že nic není tak růžové, ale pořád si stojím za tím, že je to krásnej job. Uplynul nějaký čas, jeli jsme na svatební cestu a mě pořád hlodala moje práce. K tomu mě pořád bavilo to focení a já jsem si řekl, že je čas vyměnit výbavu. Tady mi pomohl můj kamarád Pavel (sponzorovaný odkaz: Pavel má super web o cestování www.krizovevypravy.cz, doporučuju číst!), který mi pomohl vybrat můj první dospělej foťák (dospělost měřím tím, že má zrcátko a při zmáčknutí spouště to vydá ten krásnej cvakavej zvuk), ke kterýmu jsem si našel sklo s nízkou hloubkou ostrosti (takový to rozmazaný pozadí, víme?). Prodal jsem tedy bezzrcadlovku a při prvním nasazení tohohle skla jsem zajásal radostí. Ano, takhle chci, aby vypadaly moje fotky. Pavel mě toho o focení hodně naučil a řekl bych, že do dneška umí ovládat foťák líp než já. Děkuju Pavle za všechny ty rady a pomoc! Změna životního stylu Já v plné síle a zcela nevědomý toho, co mě čeká Ve stejném roce jsem začal se stravovacím stylem Paleo. To je takovýto, když omezíte přísun sacharidů a jíte maso, zeleninu, ořechy, vejce, ale žádný brambory, knedlíky a tak. Začalo to úplně nevinně. Petr Novák na Naučmese.cz vypsal kurz s názvem Jak pálit a neukládat. To byl přece vždycky můj sen, tak jsem tam hned šel. Paleo obrátilo můj stravovací život vzhůru nohama. Zhubnul jsem deset kilo, hodně jsem přitom cvičil a byl jsem v absolutně nejlepší kondici ve svém životě. Měl jsem sílu, energii, vytrvalost, prostě paráda. Sice jsem pořád vypadal jak žížala, ale cítil jsem se skvěle. Tou dobou jsem se začetl do celosvětového bestselleru Čtyřhodinový pracovní týden od Tima Ferrise. Že jsem měl krizi v práci už víte, že mě bavilo focení taky. Do toho přišla tahle knížka, která motivuje všechny k tomu, aby dělali, co je baví. Z tohohle všeho mohlo přijít jediné řešení. Jednoho dne jsem přišel za svýma šéfama v práci a řekl jim, že jsem vyhořel a že bych chtěl změnit pracovní pozici a zkrátit úvazek, abych měl víc času na věci, který mě baví. Po pravdě jsem čekal, že mě vyrazí. Je fakt, že když jsem se sám prásknul, že počítám se snížením platu a nemám s tím problém, koukali na mě trochu nevěřícně, ale nakonec mi skutečně našli novou pozici se zkráceným úvazkem na 6 hodin denně. Takhle pro mě skončil rok 2014. Já, čerstvě ženatý a nadživotně šťastný, ve skvělé fyzické i mentální kondici, se zařízeným zkráceným úvazkem. No není to skvělé? Je to skvělé! 2015 Na Havaj Podařilo se nám sehnat letenky na Havaj za zcela směšnou cenu, takže v únoru roku 2015 jsme s mojí ženou vyrazili na 3 týdny do ráje. Ráj to skutečně byl se vším všudy a více se zde rozepisovat nemusím, poznámky z této cesty jsou tady: https://www.atelierfort.cz/na-havaj-a-zase-zpatky/ . Tu cestu ovšem zmiňuju z jiného důvodu. Od začátku roku mě často bolelo levé rameno. Tou dobou jsem fakt hodně cvičil, tak jsem to přisuzoval svalové únavě (několikaměsíční…). Bolest to občas byla fakt velká, ale nikdo mi s tím nedokázal pomoct, ani rehabilitace. Stejně tak se u mě začal vyskytovat kašel s bolestí na hrudníku. Jako když máte takovou tu bolavou chřipku. A to už jsem několik let nekouřil. Ale vždycky jsem to přerval a cvičil dál. Měj jsem energii za 3 lidi a sílu jak tur. Na Havaji jsme se jeden den rozhodli sledovat východ slunce ve výšce několika kilometrů. Spali jsme pod vrcholem sopky v autě. Byla tam pěkná kosa, ale hlavně to bylo fakt vysoko. Tou dobou jsem už občas zaznamenával noční pocení. Někdy víc, někdy míň. Nicméně dost nepříjemné. V autě té noci jsem myslel, že se udusím. Bylo mi špatně, nemohl jsem pořádně dýchat, potil jsem se a měl zimnici. Přisuzoval jsem to vysokohorské nemoci, protože když jsme se vrátili na úroveň moře, bylo mi mnohem líp. Když se to brzy srovnalo, prostě jsem to ignoroval a dál si toho nevšímal. Cestu jsme zvládli a plni neuvěřitelných vzpomínek se vrátili. Já jsem tou dobou stále víc fotil všechno kolem sebe. Dokonce jsem jednou zašel do pražské Tiskárny na vzduchu nafotit koncert zpěvačky Katarzie, poslal jim fotky a dostalo se mi kladné odezvy. Od té doby jsem nafotil v Tiskárně spoustu akcí a pravidelně s nimi spolupracuju. Chodil jsem na semináře a workshopy o focení, kde jsem v dubnu 2015 poznal Vojtu Hurycha. Vojta je skvělý svatební fotograf a svého času dělal zadarmo (ano, zadarmo, tj. bezúplatně, neuvěřitelný…) semináře o svatební fotografii. Nebylo to vlastně jenom o svatbách, ale obecně o focení a odvaze fotit. Do dneška si pamatuju jeho větu “Musíš nejdřív přesvědčit sám sebe, že jsi fotograf. Potom přesvědčíš ostatní.”. Od té doby jsem si den co den říkal, že jsem fotograf. A makal. Děkuju Vojto, bez Tebe bych asi nikdy nezačal. Mně se to nemůže stát Po návratu z Havaje se můj stav nezlepšil. Neustálý kašel a noční pocení takové, že jsem se musel několikrát přes noc převlíknout a vyměnit peřinu. Časem jsem si dal pod prostěradlo igelit, abych nepropotil pokaždé matraci. Nebyly to lehký časy. Moje milující žena mě po návratu donutila dojít si k doktorovi. Tam mi řekli, že mám virózu a poslali domů. Týden jsem ležel a takhle to opakoval asi třikrát (s diagnózou viróza), než mě poprvé poslali na rentgen. Tam se mi na levé plíci zjevila kakaová skvrna velikosti mexického dolaru (jo, tehdy jsem si z toho dělal ještě pořád srandu:). Někdy tou dobou jsem poprvé začal kašlat krev a došlo mi, že to asi není dobrý. Kakaová skvrna velikosti mexického dolaru, teda pořádnýho dolaru Nejdřív to vypadalo, že mám zápal plic. Já jsem byl pořád naladěn pozitivně, mně se přece nemůže nic stát. Jím zdravě. Cvičím. Jsem hodnej člověk. Snažím se pomáhat lidem. Jdu za svým snem a chci dělat, co mě baví. V čem by to světu prospělo, kdyby mi vesmír poslal nějakou blbou nemoc? Pamatuju si, že jsem jednou šel z nemocnice na Marjánce a poprvý mě napadlo, že bych mohl mít rakovinu. Volal jsem Radkovi, jednomu z mých nejlepších kamarádů, který mě přátelsky utěšoval. Díky, Radku! Začal pro mě maraton vyšetření a běhání po doktorech. Poznal jsem hodně pražských nemocnic a všude mi dělali něco nového. Až mě jednoho dne poslali do Motola na bronchoskopii. To je taková hadička krkem do plic, skrz kterou odeberou vzorek tkáně, aby zjistili, co to je. Absolvoval jsem to pro velký úspěch dvakrát. O pár týdnů později jsme s Klárkou jeli pro další výsledky. Tou dobou jsme oba tušili, že to může být špatný, ale snažili jsme se nepřipouštět si to. Sedíme v čekárně a čekáme na doktora. Dostáváme se do malé ordinace, kde si na počítači doktor právě otevírá mou složku. Kouká a kouká, když po chvíli pronese: “No, je tam asi maligní nádor, ale je to takový neprůkazný, posaďte se ještě do čekárny.”. Ano, takhle jsem se dozvěděl, že mám zhoubný nádor na plíci. Vyšli jsme ven, oba brečeli a drželi se v náručí. Ten doktor se na nás během vyřčení diagnózy ani nepodíval. Prostě ani nehnul brvou, měl to takříkajíc u salámu. Já obecně přeju lidem jen to dobrý, ale tomuhle chlapíkovi to nějak nedávám. Po chvíli přišla doktorka, která měla v hlavě o něco víc rozumu než předchozí mistr. Okamžitě mě chytli a odvezli na odběr tkáně z plíce. Tentokrát pěkně skrz hrudník. Tuším, že mi tkáň odebírali na třikrát. Byla to tak strašná bolest, že už jsem to vytěsnil z paměti. Navíc po prvním proražení hrudníku jehlou jsem skoro nemohl dýchat, takže ty další už jsem se jenom modlil, ať je to za mnou. Ten den mě už domů nepustili. Je to lymfom V Motole jsem strávil týden na plicním oddělení. Za celou dobu se mnou z doktorů skoro nikdo nemluvil a ještě nikdy jsem nezažil tak hrozný podmínky. Ono plicní obecně není žádnej med. Lidi tam často umíraj a je to takovej eklhaft. Ležel jsem tam s myšlenkou, že mám rakovinu plic a pravděpodobně mi jednu plíci vezmou. Moje prognóza byla tak pět let života. Aspoň to byla moje dedukce nejhorší varianty. Měl jsem termín na operaci, při které se teprve ukáže, jak špatně na tom jsem a teprve až budu otevřenej, rozhodnou, kolik plíce mi vezmou. V Motole mě navštívila rodina a pár nejbližších kamarádů, kteří mě všichni neustále drželi nad vodou. Moje žena tam se mnou byla každý den a nosila mi vždycky dobroty a pozitivní náladu. Starala se o mě jako anděl. Den před operací za mnou přišla doktorka, že nemám karcinom, ale lymfom. A ať si s tím dojdu na Karlák, kde se tím zabývaj. To bylo všechno. Že prej to je mnohem lepší než nádor. A tak najednou odcházím z Motola a můj kamarád Vašek mě veze autem domů. Vašku, děkuju! Je neuvěřitelný, co udělá s člověkem pobyt v nemocnici. Jak jsem psal, byl jsem ve skvělý kondici, plnej síly a energie. Po týdnu v Motole jsem odcházel jak zombie. To prostředí z člověka totálně vysaje všechno. V tomto momentě nastává v mém příběhu zvrat. Ve VFN na Karláku jsem poznal naprosto úžasnou doktorku, která si jako první člověk v průběhu léčby s námi sedla, vysvětlila naprosto všechno, nikam nespěchala, dala prostor otázkám a já jí od té doby vděčím za svůj život. Moc Vám děkuju, paní doktorko Vacková! Jak jsem byl poučen, lymfom se nedá vyndat, takže nastupuje okamžitě chemoterapie a po ní ozařování. Nevíme, jestli je lymfom v kostech, takže se bude léčit jako to nehorší stádium (tj. IV). S chemoterapií člověk většinou přijde o vlasy, v mém případě o vousy :). Apolinářovo zmrazení Podle mě každej chlap žije v domnění, že je alfa samec a děti může plodit prakticky pohledem na jakoukoli ženskou. Já to tak aspoň měl. Myslel jsem si, že mít děti nebude problém. A tak jsem před nastoupením chemoterapie šel k Apolináři, nechat si zamrazit spermie, protože chemo nenávratně ničí schopnost reprodukce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že z toho, co má mít zcela průměrný a obyčejný člověk (žádný alfasamec) já mám 0,5 %. Přiznávám, že mě to zaskočilo, ale vzhledem k okolnostem a k tomu, co jsem měl tou dobou za sebou, to nebyla až taková rána. Zatím nebylo jisté, jestli a jak dlouho budu žít. Léčba začíná Energie sbalená na cesty Léčba začala okamžitě. Jeden cyklus chemoterapie trval tři týdny, z čehož první tři dny jsem chodil do nemocnice na kapačky, potom ještě den sedmý. Když jsem přijel domů z prvního dne, říkal jsem si, že to je docela pohoda a že nevím, co s tím lidi tak nadělaj. Druhý den už mi tak to do smíchu nebylo, třetí už vůbec ne. Když to šlo, jezdil jsem na léčbu hromadnou dopravou, nicméně brzy jsem zjistil, že to nedám. Od první chemoterapie jsem neopouštěl byt bez igelitky na zvracení, protože jsem měl pocit, že vrhnu každou vteřinu. Nicméně světe div se, za celou dobu léčby jsem nezvracel ani jednou, což považuju za neuvěřitelný. Zbytek cyklu jsem se futroval práškama, který zmírňovaly dopad chemoterapie na tělo a vůbec ho dávaly dohromady, abych vydržel další nápor. Cyklů jsem měl celkem šest, přičemž v průběhu jsem chodil na testy, jak se léčba vyvíjí. Na začátku jsem všude hledal informace o tom, jestli jsou další cykly lepší nebo horší. Moje zkušenost je taková, že je to pokaždý na prd, ale dá se to zvládnout. Neřekl bych, že další cykly jsou jednodušší, tělo je čím dál víc unavenější a je to těžší, ale zase si člověk zvykne a ví, jak to co nejlíp přežít. Někdo se ptá, jaký to je. Představte si kocovinu, fakt strašnou kocovinu, kdy máte pocit, že budete za vteřinu zvracet, bolí vás hlava a nemůžete se ani hnout. Vynásobte to 100x a zhruba taková je chemoterapie. Teda aspoň ta moje. Mít rakovinu sucks. Fakt, není na tom nic cool a je to vopruz. Je jenom jedna horší věc, než mít raka. Mít partnera s rakem. Zcela na rovinu, kdybych neměl po svém boku mojí ženu, nepřežil bych to. Dneska už vím, proč přišla do mého života a proč jsem jí poznal. Bylo to právě proto, abych tohle období zvládnul a nevzdal to. A to mi věřte, že jsem k tomu kolikrát neměl daleko. Snažil jsem se dělat, že mi nic není a že jsem v rámci možností ok, ale ona mě stejně prokoukla a vždycky rozptýlila. Zvládla se o mě láskyplně starat, chodit do práce, zajistit domácnost, prostě všechno. Nevím, jak to udělala a kde vzala tu sílu. Je to nejsilnější a nejstatečnější člověk na světě. Nikdy jsem jí za to pořádně nepoděkoval a obávám se, že na světě neexistuje způsob, jakým se moje vděčnost dá vyjádřit. Moje žena byla mnohem větší bojovník, než já sám. Byla andělem, který mě vždycky vytáhnul, kdykoli jsem začal padat. Děkuju, Klárko. Děkuju nejvíc na světě. Kamarádi Některý lidi mě drželi při životě bez ohledu na to, v jakém stavu jsem se nacházel. I když jsem vypadal jak Voldemort a cejtil se jak zombie. Když člověk dostane rakovinu, jeho okruh přátel se poměrně sníží. Ne, že by utekli, ale prostě už nemůžete moc ven a já jsem to ani nikde moc nevytruboval, takže se to dozvěděl jen ten, kdo se zeptal. Moji nejbližší kamarádi (společně s mým nejlepším bráchou, děkuju Davulo!) mě pravidelně vozili na léčbu a zpět domů. Byli za mnou i když jsem ležel v Motole. V té době jsem si uvědomil, že mám skutečně kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní mi pomoct v jakémkoli srabu a jsou tu pro mě kdykoli budu potřebovat. Kluci, jsem Vám za to vděčný. Fakt. Bez Vaší pomoci bych to nedal. S některými přáteli jsem byl v kontaktu přes Facebook a email, a já si přál, aby za mnou někdy přijeli. Pravda je taková, že za celou dobu nepřijeli. Nějaký čas jsem to v sobě nosil a bylo mi to hrozně líto. Před pár měsíci mi ale jeden mně hodně blízký člověk vysvětlil, že pokud jsem chtěl, aby přijeli, měl jsem jim to na rovinu říct. Moje myšlenky nikdo nečte. A je to samozřejmě pravda. Z toho plyne ponaučení když něco po někom chcete, řekněte mu to. Nepředpokládejte, že Vám přečte hlavu. Na to, že je mi 30, jsem se to dozvěděl docela pozdě, ale přece. Dneska už jim to nemám za zlé a vím, že mě mají rádi. A když něco chci, řeknu si o to. Proč já, Voldemort? Ve světlých momentech jsem se snažil být venku. Jednou jsem dokonce napsal písničku (Pan prezident) a natočil k ní jednoduchej klip. Měl jsem neskutečnou radost! Pamatujete, jak jsem na začátku psal, že jsem hodně sportoval, zdravě jedl a byl ve skvělé kondici? V Motole jsem zhubnul a měl asi 56 kg, a to mi došlo, že je fakt zle. Při nástupu na chemo jsem začal jíst jak jen jsem to dokázal. Taky jsem bral prášky, které podporovaly chuť k jídlu a já věděl, že tělo bude potřebovat hodně energie, aby to přežilo, tak jsem jedl jak jen to šlo. Přibral jsem hodně a rychle. To znamená, že se mi na těle objevily strie, které si s sebou ponesu napořád. Je to taková moje vzpomínka, i když dneska už nejsou moc vidět. V té době jsem nenáviděl svoje tělo. Vypadal jsem jako Voldemort. Žádné vlasy, skoro nikde chlupy (kromě nohou, ty chemo přežily bez ztráty kytičky :), bez obočí, nateklej, oteklej, bez energie, pořád v mizerným stavu. Život se mnou musel být naprostý peklo. Nikdy neviňte z čehokoli svoje tělo. Naopak, mějte se rádi a buďte na sebe hodní a shovívaví. A hlavně to tělo poslouchejte, ono nebolí jen tak pro nic za nic, přece. Dneska už to vím, kéž bych to věděl i dřív. Když člověk onemocní, prochází několika stádii (popírání, vztek, smlouvání, deprese, smíření), v průběhu čehož přijdou otázky jako “Proč já?” a “Za co?”. Já nebyl výjimkou. Dlouho jsem hledal odpověď na to, jestli to mám za něco, co jsem udělal, co udělám, nebo snad za něco z minulýho života? Rád bych se s Vámi podělil o odpověď. Odpověď je…. Kecám, odpověď neexistuje. Život prostě není fér. I když věřím, že Vesmír (Bůh, Příroda, Univerzum, jakkoli tomu říkáte) s námi má plán, odpověď na otázku “Proč?” v něm nemám. Pokud procházíte něčím takovým, na tuhle otázku se vykašlete. Radši se zaměřte na cíl a na to, jak se k němu dostanete. Buďte na sebe hodní a pečujte o svoje tělo a myšlenky. Praktické rady Všem nemocným doporučuju najít lidi, kteří prošli nebo prochází podobnou nemocí, třeba na FB je k tomu několik skupin, kde mě osobně hodně lidí pomohlo. Dovolím si zmínit pár užitečných věcí, který by se mi hodily vědět na začátku a doufám, že tím někomu ušetřím trochu toho trápení a tápání: Neschopenka celou nemoc jsem byl na neschopence a ze začátku měl vycházky jen pár hodin denně, v přesně určený čas. I po začátku léčby, což je fakt dost nepraktický, když nevíte, kdy Vám bude blbě. Můj praktický doktor mi vůbec neřekl, že můžu mít jako onkologický pacient neomezené vycházky, naštěstí internet to udělal a já si o ně požádal. Pojišťovna to obratem schválila. Nitrožilní port na začátku jsem se toho hrozně bál. Je to taková přímá spojka do tepny. Nad pravý prso Vám pod kůži dají takovou malou destičku, která je spojená přímo s tepnou pod klíční kostí. Takže každá chemoterapie jde přímo tudy a nedrancujou se žíly na rukách. První várku chemo jsem absolvoval bez portu a když jsem zjistil, že neohnu ruku a nemůžu hrát na kytaru (a pěkně to bolí), okamžitě jsem o port prosil (a to jsem na začátku prohlašoval, že nikdy). Zachránil mi žíly a ruce. Jestli Vás čeká chemo nebo něco podobného, neváhejte ani chvilku, je to skvělá věc! Konopí ano, prostě tráva. Na konci každého cyklu chema jsem dostával injekce na obnovení bílých krvinek, aby tělo mělo aspoň minimální imunitu. Ty se tvoří z kostní dřeně. A když se tvoří takhle narychlo, je to jako by člověku hořely kosti zevnitř. V mém případě hlavně na nohou. Několik dnů jsem vždycky prokřičel bolestí do polštáře a chodil stěží o holi. Moji kamarádi Pavel s Míšou mě jednou zachránili a přivezli mi čokoládu s trávou (děkuju Vám oběma moc!). Všechna bolest byla najednou pryč a já jsem mohl “normálně” fungovat. Doktorka mi trávu nezakázala ani nedoporučila, takže kdykoli to hodně bolelo, byla tahle “droga” mojí spásou. Světe div se, nestal se ze mě feťák a nepropadnul jsem se později do heroinu. Nechápu, jak je možný, že se stále v medicíně nepoužívá mnohem víc… Zamrazení pokud budete mít diagnostikovanou rakovinu, utíkejte k Apolináři nechat si zamrazit spermie nebo vajíčka. Doufám, že to doktoři všem před léčbou připomenou, ale opakování je matka moudrosti. Chemoterapie “nenávratně” ničí schopnost reprodukce. Ono “nenávratně” příroda občas zdárně ignoruje a jsou tak lidi, kteří mají i po chemoterapii děti. Ale určitě se na to nedá spoléhat. Pátek třináctého Stalo se to v pátek 13. listopadu 2015. Ležel jsem na gauči a měl za sebou 6 cyklů chema. Čekal jsem, že brzy nastoupím na ozařování. Zvoní mi telefon a volá moje nejlepší paní doktorka s tím, že poslední testy jsou čistý a já jsem oficiálně bez rakoviny. Nemohl jsem ani mluvit, jak jsem začal brečet. Byl to jeden z nejhezčích momentů v mém životě, okamžitě jsme se ženou brečeli a volali to dál rodině. Léčili mě na stádium IV Hodgkinova lymfomu. Po vyšetření kostní dřeně odebírá se z pánevní kosti a byla to taková bolest, že jsem si několik dnů nemohl sednout se nicméně ukázalo, že mám stádium II (tj. nemoc nebyla v kostech). Ale dojeli jsme léčbu na čtyřku. Tím pádem ve mě chemo zničila z lymfomu naprosto všechno. Díky tomu jsem nemusel na ozařování. Prostě jsem byl najednou zdravej člověk. No, zdravej. Pořád jsem vypadal jak Voldemort, moje imunita byla zničená a tělo jakbysmet. Ale bylo to za mnou. Začala moje rehabilitace. Fotografickej web ve Varech V únoru 2016 jsem jel na měsíc na rehabilitaci do lázní v Karlových Varech. Tělo se dávalo pomalu dohromady a já měl pořád v hlavě svůj sen být svatební fotograf. Sjel jsem na YouTube všechny existující semináře o focení a chodil na semináře a workshopy. Nosil jsem v hlavě další myšlenky Vojty Hurycha, není důležitý, jak člověk začne rozjíždět tu svojí aktivitu, ale že hlavně začne. Prostě jakkoli. A tak jsem si začal dělat fotografickej web. Nandal jsem tam ukázky mojí dosavadní práce a napsal, že jsem nikdy žádnou svatbu nefotil, ale že jsem si jistej, že to udělám skvěle a že hledám lidi, kteří do toho půjdou se mnou. Je to neuvěřitelný, ale takoví lidi se skutečně našli! Pomohl mi v tom i web beremese.cz, kam jsem se zaregistroval a napsal tam to samé, jako na mém webu. Začínám a hledám punkáče, co to se mnou zkusí. Moje cena na začátku byla směšná, ale potřeboval jsem portfolio a vůbec mi to nevadilo. 3 stupně odvahy V lednu (ještě před nástupem do lázní) jsem šel na kurz Naučmese Adély Čermákové s názvem 3 stupně odvahy. Mám rád komunitu lidí kolem Naučmese, takže jejich kurzy často využívám. Tady jsme se sešli ve skupince lidí, kteří si s sebou táhnou svoje strachy a každý se něčeho bojí. I já jsem se bál. Práce, života, nemoci, všeho možného. Adéla nám ukázala, jak získat odvahu myslet jinak, jednak jinak a vytrvat. Hodně jsme si povídali a na konci kurzu jsme si navzájem každý každému napsali nějaký vzkaz. Jeden ze vzkazů pro mě byl prostý a stálo na něm “Jsi fotograf”. Do dneška ho mám schovaný a dalo mi to hodně odvahy, kterou často využívám. Děkuju, Adélo. První svatba Je to neuvěřitelný, ale v únoru jsem do světa vyhlásil, že fotím svatby, a v dubnu jel úplně sám na první focení. Zcela na rovinu, bylo to hrozný. Nemyslím samotný focení, to bylo skvělý a jsou z toho skvělý fotky (Ilčo a Tome, děkuju, že jste mi tak věřili!). Ale asi 5 dnů předtím jsem měl strašnou trému, dvě noci před focením prakticky nespal, a i během dne jsem byl tak strašně vyklepanej, že jsem si říkal, že nic takovýho už nechci nikdy zažít. To se opakovalo ještě u pár dalších svateb, nicméně vždycky už to bylo o něco lepší, než minule. Za svůj první rok jsem odfotil 15 svateb. Mám pravidlo maximálně jednu svatbu za týden, abych se z toho nezblánil a vůbec to fyzicky zvládnul. Byl to báječnej rok plnej báječnejch fotek. Celkem jsem upravil asi 10 tis. fotek (z veškerého focení, nejenom svateb), to nemluvím o čísle, kolik jsem toho celkem nafotil. Ale jsem z toho nadšenej a miluju focení svateb. Miluju zaznamenávání pocitů a emocí, lásky a toho všeho kolem. Na rok 2017 mám už na léto natřískanej kalendář poptávkama a zdá se, že si mě hledají lidé, kterým se líbí můj styl focení a chtějí takové fotky. To je ještě víc skvělý, protože nemusím dělat něco, co mě nebaví (hodně pózovaný fotky) a můžu se věnovat nepozorovanému zaznamenávání celého dne. “Happy” ending Teď asi čekáte šťastné a slavnostní zakončení příběhu. No, ještě to není úplně konec. Porazil jsem rakovinu a jsem fyzicky zdravej. Ale ve chvíli, kdy jsem opustil neschopenku a začal se vracet do normálního života (v práci na poloviční úvazek), začal jsem si uvědomovat, že je něco jinak. V průběhu nemoci se člověk zaměří na jednu věc uzdravit se. Ve chvíli, kdy jsem se uzdravil, dostavili se do mého života noví společníci deprese a úzkost. Bojoval jsem s tím hodně dlouho a měsíce mi trvalo, než jsem si uvědomil, že potřebuju profesionální pomoc a začal chodit na terapie. Ačkoli jsem byl zdravej, dělal práci mých snů a vůbec měl všechno, co si člověk může přát, nebyl jsem vůbec šťastnej, ba naopak. Dokázal jsem proležet hodiny ve vaně mém malém útočišti mého sakrálního prostoru a přemýšlet. Nad sebou, světem, prostě vším. Uvědomit si, že je člověk na dně je důležitá věc a v žádném případě není projevem slabosti požádat o pomoc, ať už kamarády, rodinu nebo profesionály, ba naopak! Prosím, udělejte to hned, jak budete mít pocit, že se Vám svět rozpadá pod rukama. Věřte mi, není na co čekat. Jednou jsem četl skvělý článek v NY Times o lidech přeživších léčbu: https://mobile.nytimes.com/blogs/well/2015/03/16/lost-in-transition-after-cancer/ . Pokud chcete vědět, jak se cítí přeživší rakoviny, přečtěte si ho. Suleika v článku naprosto shrnula mojí situaci. Nejsem ani nemocný, ani zdravý, ale stále někde mezi. Část mě je prostě pryč a já už dneska vím, že se ze mě stal jiný člověk. Nějaký čas jsem s tím bojoval, ale později přišlo smíření. Momentálně se stále hledám, objevuju svoje sny, přání, radosti i bolesti. Ten starej Karel už tu není, ale to neznamená, že by ten novej byl horší. Jen se s ním sám musím naučit žít. Když začaly moje depese, stala se jedna znbsp;nejhorších a nejbolestivějších věcí mého života. Bolestivější než rakovina. Ztratil jsem cestu k mojí ženě. Jednoho dne jsem si uvědomil, že je konec. Smíření s tím mi trvalo měsíce. Měsíce jsem se z toho pokoušel dostat a spravit to v mojí hlavě, ale nedokázal jsem to. Dneska věřím, že některé lidi potkáváme proto, aby nás provedli určitou životní etapou. Někdo s námi vydrží celý život, někdo ne. Já jsem potkal mojí ženu proto, abych přežil rakovinu. To ona mě provedla skrz a díky ní jsem dneska naživu. Ani s tímhle vědomím jsem nedokázal jít jinak, než svojí vlastní cestou. Nejsem na to pyšný. Ne všichni projdou skrz V průběhu léčby jsem potkal několik lidí, kteří bojovali s podobnou věcí. Některé pouze digitálně, některé osobně. Byli jsme v tom spolu a drželi se nad vodou. Bohužel ne všichni se dostali na druhý břeh tak, jako já. Vlastička Navrátilová, jeden z největších bojovníků na světě. Prošla si nepopsatelným peklem. Přitom mě samotného inspirovala k udatnému boji. Lucka Bittalová, která založila Měsíc raka a sama inspirovala mimo mě strašně moc holek, aby šly na vyšetření. Psali jsme si a já jsem jí vzdával hold za to, jaká je bojovnice. Petr Jurkovič. Úžasný chlapík, který mi vyrobil kytaru. Když mu řekli, že má rakovinu, já už chodil na chemo. Byl jsem u něj doma, když mi o tom vyprávěl a oba jsme se smáli, že život je pěkně na prd. V průběhu jsme si hodně volali a říkali si, jak se nám léčba vyvíjí. U něj se bohužel vyvinula hůř, než u mě. Naučil jsem se, že smrt je součást života. Jasně, to víme, ale po téhle zkušenosti vím, že může přijít kdykoli a znenadání. A na kohokoli. Díky Vám všem Asi jste si všimli, že jsem v textu děkoval různým lidem. Vážím si pomoci všech, kteří byli se mnou. Jsem vděčný za každý telefonát, který jsem měl (Meris, vím jak ses snažil, jsi skvělej! Zázvore, Ty taky! Matič, bez Tebe bych nebyl!), za každou návštěvu, za všechno. Ne všechny jsem dokázal zmínit, ale to neznamená, že bych si jejich pomoci nevážil. Vím o Vás a vážím si toho. Děkuju taky mámě a tátovi. Prošli si se mnou peklem a byli mi skálopevnou oporou. Mamko a taťko slibuju, že Vám nic takového už neudělám a budu jenom zdravej, mám Vás oba moc rád. Fakt už konec A tak jsem tady. Sám se sebou. Dneska už se nikam nehoním a myslím, že nemá smysl dělat věci, které člověku nedělají radost. Jasně, daňové přiznání si vyplním, ale můžu u toho poslouchat hezkou muziku :). Nemoc se na mě podepsala, dát si dohromady fyzično je docela rychlé, s psyché je to značně horší a člověk na tom musí dennodenně makat. Měl jsem štěstí. Asi i víc než to. Moje šance na návrat nemoci je cca 12 % a každým dnem se snižuje. Takže momentálně je pravděpodobnější, že mě srazí tramvaj. Ale ten strach zůstává. Stále chodím na terapie, makám na sobě a snažím se užívat si každý den mého života. Vím, že nemám tolik energie jako ostatní, a už asi mít ani nebudu, ale nevadí mi to. Dělám věci svým tempem a snažím se obklopovat tím nejhezčím, čím můžu. Nikam se nehoním, nemyslím si, že by mi něco uteklo. S nikým se nehádám a když mě někdo nebo něco štve, vypouštím to. Dávám si dohromady moje životní sny a jdu za nimi. Učím se zase snít, je to důležitá věc, protože to, co si dokážete představit, dokážete i realizovat. Pokud máte nemoc, nebojte se, dá se porazit. Zatněte zuby a nakopejte jí prdel. Pokud máte sen, přestaňte koukat do jogurtu a začněte ho realizovat. Je úplně jedno jak, prostě začněte. Jedinej špatnej start je takovej, kdy nezačnete vůbec. Pokud máte lásku, starejte se o ní jako o největší poklad Vašeho života. Život je krátkej a není čas ztrácet čas. V první řadě milujte sami sebe, protože dokud nebudete šťastní sami se sebou, těžko uděláte šťastným někoho jinýho. Kdybyste se mě chtěli na cokoli zeptat, nebojte se mi napsat, moc rád se podělím o jakoukoli zkušenost, kterou mám. Na závěr děkuju Petrovi Růžičkovi za hlášku, kterou nosím stále s sebou: “Skuteční bojovníci nemají tělo atleta, ale srdce lva.”. Jmenuju se Karel a jsem fotograf a muzikant. Příspěvek Jak jsem se stal fotografem pochází z Atelier Fořt

Web: Atelier Fořt | Photography Services
Aktualizace: 16.3.2023

projít na článek

Jak jsem se stal fotografem

Mé začátky s kryptoměnami

Jak jsem se stal Heureka specialistou

Hodnocení roku 2018

Úspěch v roce 2014

Co jsem se dělal na PPC MeetUpu od Shoptetu?