K drogám ho přivedla zvědavost a kamarádi z undergroundu. „Fascinovala mě subkultura hippies, jejich životní styl. Byla to alternativa ke komunismu. Hráli vlastní muziku a divadlo, scházeli se po bytech. Ty drogy tam vždycky někde byly. Primární zájem jsem o ně ale neměl, zpočátku mi šlo opravdu jen o tu kulturu a její filozofii,“ vypráví Jaroslav, který se drogám nakonec nevyhnul. Časem jim zcela propadl. Začal se izolovat od rodiny i od svého okolí. Mimo domov trávil čím dál více času, zhoršil se mu prospěch ve škole. Jezdil po rockových koncertech, bral drogy a měl problémy s policií. Propadl alkoholu — vysedával denně od rána do večera po hospodách. „Hodně kamarádů emigrovalo, aktivně vystupovali proti režimu. Uvědomil jsem si, že já na tohle nemám. Chyběla mi odvaha. Byl jsem z toho frustrovaný, nevážil jsem si sám sebe. Jako by ve mně něco umřelo,“ vypráví s třesoucím se hlasem. Později se dostal k tvrdým drogám. Užíval je přes šest let a sám se je naučil i vyrábět. „Zhubl jsem padesát kilo. Stala se ze mě troska,“ popisuje Jaroslav. Z ásadní zvrat nastal, když ho kamarádka přivedla na víru. Dostal se do komunity věřících a začal abstinovat. Po čase do toho ale spadl znovu. Naštěstí mu pomocnou ruku podal jeho kamarád Jindřich Vobořil. „Znali jsme se ještě před založením Podaných rukou. Pamatuju si ho jako dlouhovlasou máničku z undergroundu,“ vzpomíná s úsměvem. Zpočátku Jaroslav pomoc odmítal, nakonec ale usoudil, že už je opravdu nutná. „V léčbu jsem nevěřil, neměl jsem důvěru v systém. Poradny byly svázány s tehdejší komunistickou mocí. Jindra mě ale oslovil na ulici, znal jsem ho jako čestnýho kluka. Věděl jsem, že on mi lhát nebude,“ dodává. Jaroslav si ten den pamatuje dodnes — 22. března 1993. Celý v černém a s elektrickým motorkem v kapse, který cestou našel pohozený na zemi, zaklepal na Jindřichovy dveře. „Bylo to v prvopočátcích Podaných rukou. Všichni se všechno učili za pochodu. Uživatelům drog tam nepomáhali odborníci na adiktologii, ale lidé, co byli zkrátka hodní a snažili se nám vyplnit čas.“ Jaroslav si začal hledat práci. „Třiatřicetiletý abstinující chlap se slabostí pro tvrdé drogy si hledá práci, sen každého zaměstnavatele,“ vtipkuje. Pomáhal alespoň v Podaných rukách, které tehdy velice úzce spolupracovali s Charitou. Od té dostal nabídku práce v Třebíči, kde začal pracovat v centru prevence a později v kontaktním centru. Dnes má pod sebou celkem devět zařízení. Po úspěšně dokončené léčbě se také oženil. „Šestnáct let jsem žil mimo systém. Nevěděl jsem, jak se chovají mí vrstevníci. Znal jsem jen drogové prostředí a tam jsem svou ženu hledat nechtěl. Bylo mi 33 a cítil jsem se jako osmnáctiletý,“ vzpomíná Jaroslav. Proto se rozhodl podat si inzerát v katolických novinách. A zadařilo se. Dnes žije spokojeně se svou ženou a dětmi. Dálkově si dodělal maturitu i vysokou školu. „Jsem teď asi nejvíc hippies, co jsem kdy byl, i když mám teda holou hlavu,“ směje se Jaroslav. Hodnoty jako lásku a přátel ství našel nakonec v křesťanství a rodině. Podané ruce bere jako takovou svou alma mater a dodnes s nimi udržuje kontakt. „K třicetiletému výročí bych Podaným rukám rád popřál, aby se jim i nadále dařilo držet hodnoty, které si nastavily ve svých počátcích,“ zakončuje své vyprávění Jaroslav.The post Jaroslav: V léčbu jsem nevěřil, neměl jsem důvěru v systém first appeared on Společnost Podané ruce.
Byl jsem skoro normální kluk a rád jsem pracoval jako brigádník, protože jsem neměl rád stereotyp a práce byla kolikrát dobře hodnocena. Na konci týdne jsem dostal nabídku, abych zaskočil v obchodním centru jako opičák v oddělení ovoce a zeleniny. Podle p
Služeb přepravní společnosti PPL jsem využíval vždy rád. Pokud při objednávávání zboží z jakéhokoliv e-shopu byla možnost vybrat si douručení službou PPL, zvolil jsem ji. Dodání zboží bylo vždy bezproblémové. Na základě těchto dlouhodobě dobrých zkušenost
projít na článekV létě jsem oslavil 80. narozeniny. Před pěti lety jsem si udělal programátorský kurz, protože na svou profesi popeláře už jsem neměl dost fyzických sil. Mám docela dobrou práci, starám se o jednu sekci české verze webu Evropské komise. Není to nic těžkéh
projít na článekZačal jsem mít rád cestování vlakem, pak jsem se na České dráhy naštval, což jsem chtěl popsat v tomto článku. Při psaní jsem však zjistil, že článek je dost o ničem, tak jsem z něj vytvořil alespoň anketu s delší legendou.
projít na článekDoužívala jsem vaše esence na míru a jsem příjemně potěšena, protože jsem zaznamenala několik pozitivních změn. Spojila jsem esence i se svým záměrem a koncentrovala jsem se na to, abych si ujasnila, co v životě chci – jaký projekt bych mohla realizovat,
projít na článek