JE TO DELŠÍ, ALE ZA TO HORŠÍ CESTOU

Stejně tak, jak nás baví naše práce, tak nás baví cestovat a to nejlépe po svých. A tak další z našich treků byla minulý týden GR 221 Ruta de Pedra en Sec tedy „Stezka suchých kamenů“ no prostě přechod pohoří Serra Tramuntana na západě Mallorcy. Mallorcu jsme znali z letní dovolené (svatební cesta), ale lákala nás i její krása hor a treků. No a tak bylo rozhodnuto a vyrazili jsme na trek GR 221. Šli jsme takzvaně na těžko, tedy vše na zádech včetně spaní jídla a hlavně vody (celkem cca 14 kg bágl.) Tenhle trek je úžasný a co chvíli se kocháte nádhernými výhledy, krajina se mění v průběhu dne a pořád Vás má co dobíjet, takže si kolikrát člověk ani nevšimne, že má za sebou 1400 výškových metrů nahoru 1200 dolů a 20 km v nohách. Ale to bych to nesměl být já, abych to nechtěl „vylepšit“ a tak jsem na začátku jednoho dne nekompromisně rozhodl – „Jdeme Lukyho zkratkou!“ Vraťka se trošku děsila, protože párkrát zažila, že se ze stezky stane ferrata bez jištění či se prodíráme zarostlou pěšinou a nebo se suneme po podloží dolů, i když chceme nahoru. Ale taky věděla že jsme díky tomu navštívili nádherná místa a užili si totální romantiky v přírodě. Používám Mapy.cz a málokdy mě zklamaly – ať už jsme byli v Peru, Tanzánii či na trecích po celé evropě vždy měly zmapované i ty nejmenší pěšinky. A stejné to bylo i tady, přesně jak jsem předpokládal cestička tu byla. To bude paráda říkal jsem si a taky že byla. Procházeli jsme zahrady, trhali citróny, měli krásné výhledy, až jsme došli k lesu. Možná mě mělo varovat, že stezka podle mapy vede kousek jinak, možná i to že bylo patrné hned na první pohled že pěšina nebyla již dlouho používána. No místo toho, aby mě to varovalo, probudilo to ve mně ještě většího dobrodruha a s myšlenkou že budeme jedni z mála, kteří tudy projdou, jsem zavelel: „Jdeme“. Druhým varováním bylo úplné opuštění směru, kam začala stezka vézt a tak jsem usoudil, že jsem někde přehlédl, jak se ta správná stáčí a zavelel jsem k obratu. V tu chvíli mě Vraťka ještě vroucím hlasem nabádala, zda nepůjdeme zpátky na značenou cestu. „Blázníš, to je zbytečný, tudy to je v pohodě, jdeme!“ okřikl jsem ji. Po pár přelezených vyvrácených stromech se cestička začala vinout prudce dolů. A vyvrácených stromů plných větví přibývalo. „Tady už by to mělo bejt dobrý“ uklidňoval jsem, již od větví doškrábanou, naši skupinu. Dobrý to bylo, ale jen tak cca 5 metrů a vývratů a neprostupných kup nalámaných větví přibývalo. Cestička tudy sice vedla, ale už ji bylo sotva vidět pod kupami tohoto polomu. Ale přeci to nevzdáme! A tak jsme prolézali pod i přes popadané stromy s batohy a někdy když to nešlo i bez nich, abychom se protáhli. Polom ale nemizel, naopak zmizela cestička a my jsme se dostali do místa, kde nešlo jít dál přes polámané stromy a spousty větví doplněných řezavou trávou a ostnatými popínavkami. Začal jsem tušit, že to není dobrý a tak jsem shodil batoh a rozhodl se prolézt neprostupný porost, abych zjistil, kudy dál. Vrátit se totiž už nebylo možné, strmý svah cestu zpět naprosto znemožnil. A tak jsem prolézal roštím, ruce i nohy již doškrábané do krve, doplněné o několik modřin od prasklých větví. O potrhaných kalhotách a tričku ani nemluvím. Chvilku to šlo, ale poté jsem se dostal do místa, kde nešlo pokračovat ani bez batohu. Přiznám se, že byť se mi to moc nestává, byl jsem bezradný – co teď, jak se z toho dostat. Od zbytku skupiny jsem byl už asi 500m (možná i dál), ale dolů se tudy nedostaneme a nahoru to nejde už vůbec. Tak jsem se začal škrábat po skále, abych se dostal nad stromy a zjistil jakou máme šanci. Připadal jsem si jako Jeníček, když hledal světýlko. Po pár sklouznutí jsem se dostal nad porost a zděsil jsem se – byl jsem uprostřed neprostupného polomu… ale přece nebudem volat vrtulník. Napravo po vrstevnici se mi svah zdál být trošku čistší, musíme to zkusit. A tak jsem se náročným terénem vrátil ke zbytku naší party. Tady holky ukázaly svou osobnost a po tom co jsem popsal skoro nevýchodnou situaci prohlásili obě dvě svorně: „Musíme se prodrat, nic jiného nám nezbývá“ A tak jsem nás směroval přes další a další vývraty směrem k značené cestě. Nešlo to, ale museli jsme a tak jsme se prodírali, rány přibývaly a my se pomalu blížili podle mapy k cestě. Jo už tu budeme, polom skončil a my se ocitli na planině s nádherným výhledem. „Jsme na cestě“ hlásil jsem. No jo, podle mapy jo, ale žádná cesta tu nebyla a my byli na planině, která končila skalnatým kolmým srázem. „To není možné, podle mapy jsme na stezce“ nechápal jsem. Takže opět batoh dolů a už jsem se prodíral dolů jedinou opět neprostupnou cestou. Jaký byl můj šok, když jsem spatřil, že jsme se sice podle mapy dostali na stezku, ale ta byla přesně pod námi, jen o 150 m níže zasekaná do skály. Takže zas nahoru a protáhnout zbytek dolů, kde už opravdu byla stezka a všichni jsme si oddychli. Vraťka se mnou chvilku nemluvila, ale po tom co jsem slíbil že už půjdeme jen po značených cestách, už jsme si tento trek jen užívali. Celý trek byl nádherný a každý z těch 123 km v nás zanechal hluboký zážitek a vlastně jsem rád i za tuto „zkratku“ ,kdy jsme 2 km šli přes 5 hodin, protože jsem dostal lekci, že i když jsem si sám sebou jistý, jsou v životě chvíle, na které nemusíme stačit, ne proto , že bychom byli neschopní či slabí, ale prostě proto, že život přináší vše od dobrého až po zlé a je jen na nás jakou cestu a proč si zvolíme, jak nakonec dopadne a co si zní odneseme. My jsme další z našich cest došli do zdárného konce a vezeme si z ní opět nádherné zážitky a i trochu toho ponaučení. Ale když já ten adrenalin tak miluju Tak zas za 3-4 týdny, vám něco napíšu. A můžete kouknout na pár fotek z treku.

Web: NÁ-BYTEČEK | Nábytek na chalupy a do roubenek | Česko
Aktualizace: 22.9.2023

projít na článek

JE TO DELŠÍ, ALE ZA TO HORŠÍ CESTOU

B-TRIANGL 20 Chrom Odtoková vpusť rohová

B-TRIANGL 30 Chrom Odtoková vpusť rohová

B-TRIANGL 25 Chrom Odtoková vpusť rohová

B-TRIANGL 25 Black Odtoková vpusť rohová

B-TRIANGL 20 Black Odtoková vpusť rohová