Jitka Sedláčková: "Je mi 55+ a cítím se skvěle."

Prošla jste proměnou, která je pro mnohé ženy velmi inspirující. Jaká byla Jitka Sedláčková před deseti lety a jaká je dnes? Mezi čtyřicítkou a padesátkou jsem byla něco mezi mužem a ženou, taková paní s velmi kulatým obličejem, který vypadal blbě i na kameru. Byla jsem zvláštně oplácaná, nebyla jsem ani tlustá, ale ani nijak hezká – prostě nijaká. Měla jsem i problémy s pletí… točit se mnou byl velký problém. Jednoho dne jsem si prostě řekla, že si těch deset let, které jsem prošustrovala, vezmu zpátky a v roce 2012, v onom Mayském roce, jsem se rozhodla, že udělám změnu. Ta proměna se týkala hlavně mého těla – po Silvestru jsem se rozhodla vyčistit, začala jsem držet půst a za dva měsíce se mi podařilo zhubnout 26 kg. Naštěstí hubnu dobře. Jediným problémem bylo, že mi byla zima. Výsledky jsem ale viděla okamžitě, navíc jsem doma začala tančit a k tomu se pustila do běhání. Prostě jsem ze sebe začala mít úplně jiný pocit. Je důležité dobře vypadat, abychom se dobře cítili… Jasně, musí vám to slušet! Koupila jsem si nové oblečení, koupila jsem si svoje první tanga a oblékla jsem si je obráceně. Začala jsem si jinak upravovat vlasy. Všichni mi říkali, jak mi to sluší… Tehdy jsem už se svým mužem nežila a bohužel jsem zjistila, že věk 53, 54 už je pro místní české muže moc. Měla jsem nápadníky, ale ne takové, které bych chtěla. Pak jsem prožila pět let katastrofálního vztahu, ale vůbec toho nelituji. Neuznávám řeči o tom, že jsem se měla něco naučit. Nenaučila jsem se vůbec nic, jsem pořád stejná samaritánka. Přitom čeští muži – padesátníci, kteří obvykle vypadají daleko hůř, než ženy podobného věku, požadují štíhlou třicátnici a tím to končí. I teď ve filmu, který točíme „Můžem i s mužem“, se vyznávám z toho, že toužím po lásce, po muži, který není slepý, srdce hořící a bude mě mít rád, protože má vkus a neřeší mé 55+. Můžeme ve filmu nalézt autobiografické prvky? Všechny aktérky (Vanda Hybnerová, Kaira Hrachovcová a Dáša Zázvůrková) tam máme autobiografické prvky, vlastní příběhy… Tímto rozhovorem ale nechci říkat, že jsem chudák, kolem mě se motají muži, já si na jejich zájem nestěžuji. Zajímaví ženatí muži, ale to je na nic. Ne, že bych nevěřila, že bych mohla potkat muže, který by mě bral a miloval takovou, jaká jsem, aby to zacvaklo, spíš o tom už moc nepřemýšlím. Smířila jsem se s tím, že jsem taková, jaká jsem. Mluvila jste o českých mužích, vnímáte muže – cizince jinak? Ne, že bych měla zkušenosti s cizinci, ale třeba u Italů vidím chování v běžném životě. Kult ženy je tam úplně jiný. Teď jsem měla úžasný rozhovor s vysoce postavenou manažerkou ze Slovenska. Řekla mi – vy Češky jste příliš emancipované, příliš samostatné a nenecháte se rozmazlovat. Je pravda, že nenechám muže vymyslet plán – dřív než on ho vymyslí, já už ho mám téměř zrealizovaný. To je moje chyba u mužů… Ráda máte „opratě“ v ruce? Co mi zbývá, vyrostla jsem sama s maminkou, která opratě v ruce měla a já je musím mít taky. 13 let žiju sama a musím si umět se vším poradit. Zmiňovala jste, že jste měla s vaší maminkou úžasný vztah. Zbožňovala jsem ji, byla pro mě vším, ten vztah byl fatální. Nikdo mi to nevysvětlil, ale ani jsem to vysvětlovat nepotřebovala. Maminka byla vědkyně? Maminka byla doktorka filozofie a filologie. Uměla spoustu jazyků, byla vzdělaná a byla hodně svá. Milovala kouření, to ji také zabilo. Byla zvláštní racionální člověk, milovala jsem ji. Maminka mi zemřela náhle v den jejích narozenin. O mamince v podstatě mluvím denně, dokonce jsem jí věnovala pořad v České televizi „13. komnata“. Když maminka umřela, uvědomila jsem si, že spousta vrstevníků nemělo ideální vztah s rodiči. Mám takové rčení: Je lepší nepoznat a toužit, nebo poznat a ztratit? Když maminka odešla, tak mi můj syn – bylo mu 5 let – řekl: Víš, mami, ty s tou smrtí moc naděláš. Ty bys chtěla nejdřív umřít a pak žít. V naší kultuře máme smrt vytěsněnou – když je ten život fajn, tak se vám ho prostě nechce opustit. Moje maminka byla se mnou sama, měla jenom jedno oko a měla strašidelný porod, při kterém mohla na druhé oko navíc oslepnout. Byly tam problémy s Rh faktorem. Se mnou jí pak pomáhala babička. Maminka si dokonce myslela, že nebudu mít děti, protože věděla, že se hrozně bojím bolesti a doktorů. Když jsem otěhotněla, tak tomu nechtěli doma věřit, nakonec jsem porodila císařským řezem. Těšíte se na vnoučata? Nepřemýšlím o tom, mám spoustu práce, jsem naplněná… určitě je ale budu rozmazlovat. Sice mám stále spoustu plánů, ale žiju přítomným okamžikem. Trvalo mi hrozně dlouho se to naučit a došlo mi, co to vlastně je. Na tomto světě jsem proto, abych byla dcerou své matky a matkou svému synovi. Nemám tady žádné další poslání. Se synem máte podobně silné pouto? Ano, bohužel. Je to věc, která není úplně zdravá. On je hodný, laskavý, milující… Má skvělou partnerku, ale to víte, maminka je maminka… Nepotřebuji ale jeho přítomnost, stačí mi, když je šťastný. Pracuje jako asistent režie, je to šoumen, kontaktní, zábavný člověk – z nás obou rodičů získal to hezčí. Je to renesanční člověk, všechno mu jde, ale bohužel u ničeho nevydrží… jazyky má po mojí mamince. Jdou vám také jazyky? Ne, já jsem kopyto. Kdybych nebyla líná jako veš, tak by to bylo asi trochu něco jiného. Ale rozhodně nejsem takový talent jako maminka. Ta jich uměla asi osm. Jste perfekcionistka? V něčem ano, v něčem ne. Když mě něco baví, tak to dělám na 100% a když mě něco nebaví, tak nic. Třeba mě baví zařizovat a organizovat věci. Mám ráda schůzky s partnery, vyjednávat podmínky, finance. Byla byste tedy úžasná obchodní ředitelka. Ano, byla. Máme malou agenturu a několik představení jsem produkovala. Dostala jsem je do Bruselu, do Vídně… umím lidi přesvědčit. Představení Můžem i s mužem je také vaše produkce? Já jsem ho začala organizovat, ale jsme na to čtyři a o všechno se dělíme, nikomu nepatříme, jen samy sobě. O všem společně rozhodujeme, například teď zařizuji představení na Novotného lávce. Působíte velmi energeticky… Já jsem narozená ve znamení Ryb. Sice působím extrovertně, ale doma jsem celkem tichá. Když ale vstoupím mezi lidi, mám spoustu energie. Jak jste zvládáte covid, když nemůžete hrát? Štve mě, že mně někdo vzal můj život... Vaše povolání je vlastně svobodné… Není, čekáte na nabídky. Teď se mi ale poštěstilo, že se nabídek sešlo dost. Chci si ten čas užít. Nechci lítat z jednoho do druhého. Co hladí vaši duši, co vás naplňuje? Ráda jezdím na výlety. Jsem samotář, ač na to nevypadám… Na výlety jezdím sama, protože chci dělat to, co sama chci. Mám jen dvě kamarádky, se kterými to lze. Ráda jedu autem po Evropě, třeba do Rakouska, Německa, Polska. Mám oblíbená místa. Miluji Krompach, přes trojzemí se dostanu i do Polska a jsem maximálně uspokojená, že jsem navštívila tři státy. Hory, rybník, káva v Liberci… Jsem ráda i s přáteli, ale také jsem ráda sama a mám ráda svůj klid. Medituji tak, že mažu do lesa a říkám si, ještě kilometr, ještě kilometr…Když už běžíte pár kilometrů, tak se vám trošku začne motat hlava a tam ta meditace už probíhá. Stihnu si prohlédnout i přírodu, třeba si sednu, ale těch 8 km dám. Také mám ráda představení Můžem i s mužem – tam hrajeme čtyři ženy a stihneme si pořešit takové ty ženské věci. Zmiňovala jste, že si představení produkujete samy, jak vlastně vzniklo? S Dášou Zázvůrkovou jsme hrály představení Jeana Cocteaua Lidský hlas, to skončilo a chtěly jsme udělat něco nového. Myšlenka byla komedie, ale nic se nám nelíbilo. Zrodil se nápad, že si něco napíšeme samy a přizvaly jsme Kateřinu Hrachovcovou. Pak mě upoutala fotka ze Sexu ve městě a napadlo mě, že musíme být čtyři. Tak přišla Vanda. Máme tam takové protipóly – Vanda s Kateřinou a mezitím jsme my dvě s Dášou. Je to zajímavé – různé typy a různé přístupy k životu. Na krku nosíte hvězdičku – je pro vás důležitá víra? Je to vlastně taková kapka krve a já lidem tohoto původu rozumím. Obdivuji židovskou kulturu a jsem tím svým způsobem posedlá. Bohužel jsem ale v Izraeli nikdy nebyla. Když byla babička malá, pravidelně jezdila do Mukačeva na Zakarpatské Rusi. Tam byla velká židovská enkláva, strýc byl hoteliér a ona u nich částečně pobývala. V 15 letech jsem začala číst Bashevise Singera a zjistila jsem, že tam jsem doma. Je mi v tom dobře. Začala jsem chodit i na hebrejštinu. Léto jsem trávila tím, že jsem jezdila na Vysočině po synagogách. Když jsem v Nové Cerekvi vešla do opravené synagogy, tak jsem se rozbrečela a v Pacově na hřbitově, když jsem chtěla vyfotit hebrejský nápis nad vstupem, se mi podařila úžasná fotka. Kapka krve stačí – hlásím se k víře, ráda čtu židovskou literaturu, ctím židovské svátky, mám je ráda a židovskou kulturu podporuji… Nemohu o sobě ale říct, že jsem pravověrná židovka – lidé ale říkají, že mám něco židovského ve svých tmavých očích. Co vás čeká zajímavého v pracovní oblasti? Teď točíme filmovou verzi Můžem i s mužem – premiéra má být 11. 3. 2021, pak mě čeká vánoční film s Irenou Pavláskovou, pokračování Poldy, detektivka pro Českou televizi… Plní se mi sny – jsem hodně ambiciózní, neznamená to ale jít přes mrtvoly nebo si říkat o práci. Ambiciózní znamená dostávat adekvátní příležitosti k tomu, co umíte. Věříte si? No, to si tedy věřím. Teď už ano, vzniklo to ale postupně, s příležitostmi. Je to i důsledek té změny, kterou jste se sebou provedla? To s tím nesouvisí, vůbec… I kdybych měla na hlavě já nevím co a vážila 200 kg a práce se mi povedla, tak získávám důvěru v sebe sama. Důležité je chytit příležitost za pačesy a udělat práci nejlépe, jak v danou chvíli umím. Je tam i odvaha? Je tam kus odvahy pouštět se do neprobádaných oblastí. Teď mě třeba nejvíce baví filmovat, protože jsem v aktivních letech neměla moc příležitostí. Třeba v divadle Na Jezerce – děkuji Janu Hrušínskému za tu ohromnou příležitost – se mi moc povedla role Florenc Foster ve hře Je úchvatná. Díky režisérovi Honzovi Hřebejkovi, který mi dával indicie, jsem postavu pochopila. V herectví je to tak, že pochopíte takový malý vzoreček a pak už to „rozčísnete“ celé. Naučila jsem se falešně zpívat a nakonec jsem získala i širší nominaci na cenu Thálie v kategorii muzikál. Na základě této role jsem od Honzy Hřebejka dostala nabídku na film Nonstop lahůdky v České televizi, a na základě tohoto filmu jsem pak získala nabídku na roli v seriálu Ombudsman. Prací si říkám o další práci a to je právě ta moje ambicióznost. Teď jsem se konečně dožila toho, že dostávám příležitosti. Důležité je i štěstí a houževnatost. Když spadnu, tak se zvednu a jdu dál. Říkám, že pořád jdu a jdu… Vnímáte v hereckém světě konkurenci? Konkurenci nevnímám. Spíš jsme kamarádi a musím říct, že mám hezké vztahy. Mezi herci není nikdo, s kým bych se nerada potkala, ale samozřejmě, někdo je mi sympatický více, někdo méně. Jsme komunita, jsme zvyklí spolu intenzivně trávit čas, jsme zvyklí se fyzicky dotýkat… jsme důvěrní. Když nedostanu roli a dostane ji kolegyně, tak sice řeknu, je to v pr…, ale jdu dál. Nezávidím, nejsem žárlivá, neporovnávám se s nikým. Soustředím se na svoji cestu. Starám se o svůj obchod. Dobře to popisuje židovský vtip: Představte si, že tady na této ulici jsou dva obchody proti sobě a jsou úplně stejné, prodávají stejné zboží. Roubíček stojí před svým obchodem, rozhlíží se a říká kolemjdoucímu – řekněte mi, jak je to možné, že máme úplně stejné obchody, máme stejné ceny, stejné zboží… Kohnovi obchod prosperuje, má tam pořád plno a mně ne. Můžete mi říct, jak je to možné? Odpověď zní – protože on se stará pouze o ten svůj obchod, kdežto vy o ten svůj a navíc o ten jeho. Pochopila jsem, že je třeba se starat pouze o svůj obchod! Česká nátura se moc ráda stará o tisíce jiných obchodů… Nestarám se, proč točí Chýlková, a ne já? Co byste na závěr vzkázala Češkám a Čechům nejenom 55+? Dbejte o sebe, mějte upravené vlasy, ruce. Dbejte o fyzické zdraví, kromě lékařských doporučení stojí za to vyhledat i alternativní způsoby, jak tělu pomoci. Je logické, že tělo stárne a nemoci se objevují, ale důležité je to nevzdávat a být fyzicky aktivní. Snažit se nebýt tlustý – já se třeba přes týden držím zpátky, o víkendu si ale dopřeji více – když upeču koláč, tak si ho prostě dám – držím pravidelné půsty, chodím na kraniosakrální terapie, běhám… Vybírejte si kvalitní hezké oblečení, používejte dobrou kosmetiku, prostě najděte svůj styl. Nebuďte negativní a buďte aktivní, neutápějte žal v alkoholu a jídle. Choďte pěšky a vyrážejte do přírody. Důležité je i mít v pořádku své věci a vztahy v rodině. Dobrá rodina je skvělá věc. Mít pořádek v ekonomických věcech a nebýt štvancem dluhů. Být finančně gramotný… kupovat méně věcí než více. Provětrejte šatník a nebojte se zbavit věcí, které tam dlouho visí a jsou nenošené. Můžete je dát na charitu. Dopřejte si čerstvé květiny – já třeba miluji tulipány, pivoňky, žluté růže. Nekupujte cetky – jak mi radila dobrá známá: nekrmte účty druhých. Rozhodujte se podle toho, co je dobré pro vás. A hlavně mějte radost ze života a buďte nadšení! Já mohu jen potvrdit, že nadšení Jitky Sedláčkové je nakažlivé!:-)

Web: Inspirace k harmonickému Bytí | light Balance | Praha
Aktualizace: 19.8.2023

projít na článek

Jitka Sedláčková: "Je mi 55+ a cítím se skvěle."

Jitka Ševčíková

16 Jitka Chrištofová duben 2006

2 ART KONTAKT 1.6.2004-16.7.2004

Zpětná vazba ke Spypové konzultaci

Nová výdejna