„Tak teď sem ještě přinesu některé balíčky z kumbálu a ze stolku. Ať je ten Ježíšek ještě bohatší. Ono to skoro všechno budou dárky pro Andreu, ale tím, jak je Andrejka samotná dárkem pro nás, tak to všechno je vlastně dárek společný.“ V první krabici byly dva vypouklé hrboly na pohled ze stejného materiálu jak prsní epitézy. Širší, ale na druhou stranu ne tak vystouplé a bez bradavek. No, můj zadek se na ně jen třese. A co teprve jak se bude třást s nimi. Pleťová maska. Paní...
Bydlela v ulici Leoše Janáčka. Vlastně jen kousek od Jitky. Dispozičně to bylo 3+0, ale rozměrově to byl byt jen nepatrně větší než ten Jitčin. Až tak moc se toho pro mě nezměnilo. Vyběhala mi neschopenku až do konce ledna. Pečovala o mě a já pečovala o n
„Ale já se bojím, Paní Lýdie,“ sevřela jsem jí ruku, jako by to byl jediná šance, jak pozdržet operaci. „Čeho se bojíte Andreo?“ „Té definitivnosti. Víte, dokud ho mám, mám pocit, že můj život pořád stojí na svých základech.“ „Vám nepřijde, že ty nové zák
Zůstaly jsme do večera. Doktorka Helmutová si vytáhla Jitku a vyplňovaly spolu nějaké papíry. „Mám to pro vás nový služební průkaz,“ oznámila mi Paní Lýdie a prohledávala si při tom kabelku. „Ještě než si ho vezmete, bych vám chtěla vysvětlit jednu věc. N
„V kolik hodin jste to přilepily?“ Popravdě jsem od Paní Lýdie čekala o něco radostnější první větu. Jitka se protáhla a vyhrabala z peřin. Já spala celou noc odkrytá, nahá, jen s teplými vlněnými podkolenkami. A i ty jsem si na Jitce musela vyhádat. Ale
Přišly až v půlce druhé pohádky. Čekala jsem je výrazně dřív a měla už docela hlad. Ve většině domácností již byly dárky dávno rozdány, ale pod skromným Jitčiným stromkem zatím nebylo ani přáníčko. Mé genitálie i nadále trčely do prostoru a nabíraly lehce