Kdo je LaLoba? Je to archetyp praženy, prabohyně. Je nejstarší a nejdůležitější. V LaLobě je všechno. Snad jste narazili na její jméno v jiné podobě. Vetešnice. Sběratelka kostí. Kostra. Santa Muerte, či vlčí žena -vlčice, divoška atd. V mýtech sbírá kosti z nichž skládá vlčici. Posvátnými zpěvy pak obroste kosti masem a probudí vlčici k životu. Ta se pak rozeběhne a skokem přes padlý strom se mění v ženu. ( někde při běhu). Žena, která se chce změnit ve vlčici musí přeskočit padlý strom do kotoulu a z něj se už zvedá jako divoká vlčice. Je to zajímavý mýtus, řeknete, ale co s tím? A já říkám : naslouchejte. V mýtu je mnoho paralel. První vrstvu tvoří příběh o ženě. Ženě, kterou něco stálo životní síly. V podstatě umírá. Upadá do depresí, lítosti, je na dně. Možná to byl agresivní muž, který ji bil. Snad šlo o psychické týrání. Také to však mohla být smrt dítěte, potrat, narození mrtvého dítěte….závažná nemoc, úraz. Je mnoho věcí, které mohou ženu zničit, dostat jí na úplné dno, kde často zvažuje i odchod z tohoto světa. Uvnitř takové ženy, někde hluboko, hluboko však žije LaLoba a s ní ( v ní ) její další části a archetypální síly. Panna. Matka. Kněžka. Baba Jaga. Divoška. Vlčice. Pavoučí žena. Léčitelka. Tanečnice. A mnoho dalších. Jsou to části jedné velké duše, její fragmenty. Žena s duší vlčice, jejíž kosti leží kdesi v bažinách, zapomenuté, roztroušené, však není nikdy mrtvá. Jen spí. A její LaLoba začíná sbírat kosti – pokud se tak žena rozhodne. Je to a musí to být, jen její volba. K níž jí sice může pomoci někdo jiný, rozhovorem, pochopením, nasloucháním, ale povolat LaLobu sběratelku kostí musí jen ona sama. Sběratelka kostí tedy vlčí kosti posbírá a sestaví. Žena se silou vůle,silou vnitřního světla začíná sbírat. Sběratelka kostí začíná zpívat posvátné zpěvy života a smrti, neboť ona je smrtí i životem zároveň, je svatou Santa Muerte. Žena nabírá síly, ví co je potřeba udělat. Chce přežít. Touží se dostat z bolesti nebo cizího ovládání. Kosti obrůstají masem a do mrtvého těla se začíná nalévat síla. Vlčice vstává z mrtvých. Rozhlíží se po okolí, čenichá, hledá směr a pak se rozbíhá a skáče přes padlý kmen stromu. Symbolicky se přenese přes svůj padlý život, přes jeho zbytky a….mění se v běžící ženu. Dlouhé vlasy jí vlají, pevné tělo se pohybuje s jistotou a divokostí. Bere si svobodu. Žena se uzdravuje, osvobozuje a bere život do svých rukou. Už zná hodnotu svého vítězství. Ne nad někým jiným ( násilnickým partnerem, nemocí ), ale nad sebou samou. Nad svým strachem, svou slabostí, nad stíny svého rodu, nad svou sebelítostí. Už nechce ležet v bažinách jako oběť čehokoliv. Tohle se týká každé z nás. Mnohokrát za život. Když ležíme v tratolišti vlastní krve a světlo v očích vyhasíná, „ už nemůžu“ šeptáme. Hluboko uvnitř naší duše tepe Světlo a je slyšet tichý zpívající hlas. To u ohně sedí LaLoba a připravuje si pro nás svou píseň zmrtvýchvstání. Čeká. Na nás. Na naše rozhodnutí. Až zašeptáme „LaLobo, prosím pomoz, chci žít“. Druhý příběh je ne méně důležitý. Vlastně je příběhem o tomtéž. Má však pokračování. Pochází z šamanizmu. Šamanizmus není víra, ani konkrétní filozofie. Je to způsob života, je to Cesta na níž člověka vědomě provází Duch, či chcete-li Síla. Příběh mluví obecně o lidech, muž nebo žena, to je jedno. Pro oba má stejné zkoušky, stejný příběh, stejný scénář. Já však, pro náš mýtus ženy, použiji pouze ženský rod. I zde naše žena padla k zemi. Přišla krutá rána. Těžká duševní nemoc, či nemoc těla. Rakovina, roztroušená skleróza, revmatoidní artritis, autohavárie, mrtvička, znásilnění, záchvaty, halucinace, deprese, úzkostné ataky, smrt dítěte………..a žena leží skoro bez sil. Bojuje se strachem, s bolestí, s pocity bezmoci, se sebelítostí. Její kosti jsou rozesety po okolí a strom života něco podetnulo. Tato žena může zůstat ležet v roli oběti a marně čekat na vysvobození. Obvolává lékaře a léčitele, ale sama hledí do země, kde vidí svůj hrob. Nic nedělá. Čeká, až někdo něco udělá za ni. Nebo začne zpívat svou tichou píseň LaLoby. Uvnitř hluboko ní se začíná vytvářet Síla, přesvědčení, že chce žít ! I kdyby to mělo znamenat žít s omezeními, ale žít na plno. Její píseň je tichá, přesto dokáže neuvěřitelně rozhýbat výry energie v kosmu. Síla v nitru narůstá, kosti se skládají, tělo obrůstá masem. Žena skutečně, v její realitě, často vnímá své tělo bez svalů, šlach. Také se stává, že nevidí části svého těla. A jak bojuje o život, silou svojí vůle, začíná se její tělo probouzet. Ona mu dává důvěru, věří, že se tělo zpevní a zesílí. Ona bude – ona chce – žít ! LaLoba zesiluje svou píseň a žena vstává. Kupodivu, ačkoliv před chvílí ležela na kosti rozpadnutá v bahně života, je teď silnější. Rozbíhá se a bez ohledu na omezení a možnosti svého těla, přeskakuje trosky svého dosavadního života – a běží…….vstává z popela jako pták Fénix, který byl napřed pyšným Ikarusem. Kdysi vzlétla a chtěla výš a výš. Její ego mávalo křídly a dralo se kam nemělo přístup. Odmítalo naslouchat své duši, která plakala a varovala před pádem.“ Buď vděčná za to, co už máš !“ Slunce rozpustilo iluzorní křídla a tělo se roztříštilo o zem. Začalo hořet. Přišla doba temna. Pád z věže, pár ega, pád sebevědomí, pád na vlastní dno, temná noc duše, psychospirituální krize. V popelu zůstaly ležet zbytky kostí. Tichý vítr si zlehka pohrával s popelem a rozfoukával ho po okolí. To bolí, to strašně moc bolí. Bolí to duši, bolí to tělo. Kdyby se žena nerozhodla žít, vítr by svůj úkol dokonal. To je, ale špatná cesta. Cesta úplného konce, degradace člověka. Žena z našeho mýtu však uchopila zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou , ačkoliv si na ně neviděla. Svým zpěvem povstala z popela a vyletěla z ohně silná. Za svou těžkou cestu vstávání z mrtvých se mnohému naučila a objevila svou vnitřní sílu. Sílu, kterou může využít i pro druhé. Duchové, kteří tuto zkoušku seslali, její předci a předkyně, jásají a tančí. Zrodila se šamanka. Prokázala odpovědnost, vnitřní sílu, touhu, moudrost, bojovnost, ochotu tkát svůj vlastní osud. Jen takové bytosti může Duch svěřit těžký úkol, velký úkol – pomáhat druhým. A tak se rodí všichni šamané. Z vlastního popela, složením vlastního nového těla z kostí, jejich oživením, až k zmrtvýchvstání. Od tohoto okamžiku cítí své tělo, každou buňku, každou myšlenku usazující se v těle. Jako pavouk zachytává z kosmické sítě signály a analyzuje je. Rozhoduje se, na které bude reagovat a na které ne. Přijímá sama sebe, je sama sebou. Je ženou Síly. Naslouchá Síle. Nechává se Sílou vést. Kolem ní je náhle spousta duchů, spojenců a učitelů. Je to jiný svět. Přesto šamanka zůstává věrná životu v realitě, stojí nohami pevně na zemi. Ale vše vnímá jinýma očima. Očima Síly. Žena z mýtu přestala tlačit na výsledek, přestala si vydupávat „ Já chci“ a začala přijímat „Jak ty chceš, Sílo ,Bože a Bohyně.“ Vzešla ze šamanské nemoci a šamanské smrti. Je poznamenaná, nese znamení dotyku smrti. Proto může často za její hranice, komunikuje se smrtí, je napůl nohou v nezemském světě. Je mýtem. Hranice mizí. Bohyně zůstává. Zemřelo, co zemřít mělo, zůstalo žít, co mělo zůstat. I to jsi ty, ženo ! Povolej svou vlčici, svou LaLobu, kdykoliv padneš na dno. Jdi cestou Síly. Jdi a jako osamělá vlčice i s přeraženou packou lov a pečuj, raduj se a miluj. Žij ! Na omezení nehleď. Kam jde pozornost , tam jde energie. Neposiluj svou slabost, posilni svou Sílu. Přes padlý kmen se třeba přeplaz. Jen nezůstávej v bahně sebelítosti a zmaru. Pozoruj západ slunce, či jeho vstávání. Dotýkej se studené rosy na rostlinách, přivoň ke květu, či nechej rozplynout sněhovou vločku na své dlani. To vše je zázrak, v tom všem se skrývá Síla. Pro tebe. Zpívej své písně LaLobě, svojí vlčici, či divošce. Tanči, zpívej, bubnuj, maluj a tvoř. Utvářej sama sebe, svůj život, i obrazy, či sochy. Buď, existuj. Užití textu jen s uvedením autora, děkuji. Taisha Tauma www.samanizmus.cz
Grafický román Lubošova smrt vypráví příběh o parťácích z hospody Milošovi a Lubošovi, které nic nerozdělí. Lubošova smrt je oslavou divokého a dobrodružného života, hlubokého mužského přátelství, oslavou léta, lásky a piva. Pokud jste nedočetli Lubošovu
Tarotová karta Smrt věští příchod období, kdy se budete odpoutávatod starých nefunkčních věcí, či vzorců. Někdy se může jednat i o nefunkční vztahy. To, co již ve vašem životě nemá místo hyne, aby dalo prostor nové síle. I ten, kdo Celý příspěvek The po
projít na článekNic nenasere tak, jako když dostanete k smažáku málo tatarky. Nebo když dostanete blbě načepovaný pivo. Nebo pivo v kelímku. Nebo málo naloženej hermelín. Nebo když máte v polévce vlas. Nebo chlup?! Věci by se měli dělat pořádně… Proto jsem se rozhodl po
Zvídavé děti umějí rodiče potrápit. Třeba když se zajímají o to, proč a jak umíráme. Anna Fiske přináší na všechny všetečné otázky okolo konce života citlivé, ale pravdivé odpovědi. Ke koloběhu života smrt prostě patří.
projít na článekKdykoli vás postihne nějaké neštěstí, může to být nemoc, ztráta majetku, společenského postavení, zhroucení partnerského vztahu, smrt blízkého člověka anebo příchod vlastní smrti, uvědomte si, že jste jen KROK od něčeho neuvěřitelného: Od naprosté trans