Nikdo nic. Protože se nás pořád ptáte, proč jsem rok a půl žila v Budapešti a teď jsem zpátky v Praze i na blogu, mám pro vás jeden příběh if you are interested. Jo, s tou angličtinou jsem otravná, ale žila jsem ve vztahu, kde se komunikovalo anglicky a teď jsem v jednom týmu, kde se taky mluví anglicky. Zvyknete si :). Doufám. Seznámila jsem se uprostřed pandemie. S Maďarem. Na brazilské noci. V Egyptě. On si myslel, že jsem neohrožená holka, která se ničeho nebojí a šnorchluje strašně daleko od mola, a já jsem si myslela, že to má v životě srovnané. Jenže věci jsou jiné, když se o nich bavíte k ránu u bazénu pod palmami potom, co vypijete v hotelovém baru zásoby bílého vína a vodky a vaše exhibice je umocněná žhavými rytmy, protože zrovna v rámci animace probíhá brazilská noc a překvapivě to není laciné ani kýčovité, ale žhavé, sexy a tušíte průšvih od toho okamžiku, kdy s ním vstoupíte do baru, než v reálu (jo, tohle byla dlooouhá vložená věta). O pár hodin později vás z baru sice vykopnou, ale posilněna několika prudce výživnými drinky si přes svoje černé krajkové šaty přehodíte jeho koženou bundu a listoví palem ve větru s vámi souhlasně šeptá, že někdy stojí za to žít. Jak to rande dopadlo? No, rok a půl jsem žila mezi Prahou a Budapeští. Bylo to vzrušující, zábavné, vášnivé a nakonec nesnesitelné. Jeho maďarský temperament probudil i můj temperament a já jsem s údivem zjistila, že vůbec nejsem tak tichá a hodná, jako jsem si vždycky myslela. Moji přátelé i terapeut se divili, že mám emoce, které projevuju! A ani já sama jsem se nestačila divit. To tak jdete ráno na pláž… a najednou bydlíte v Budapešti Co začalo jako příběh jednoho rána, kdy jsem šla na pláž a někoho potkala, se přelilo v rok a půl dlouhý vztah, který mi toho dal hodně. Vrchol mého optimismu a víry ve vztah byl, když jsem si v srpnu během stěhování sbalila i velikonoční vykrajovátka. Jinak jsem si do Uher vzala jen to nejdůležitější: mamčiny fialky, podnos na ovoce od taťky, máslenku od sestry, deníček od nejlepší kamarádky, obraz od sestřenky, knihovnu, šatník a drogerii. Můj kluk se mnou měl třetí den stěhování promluvu na téma minimalismu a proč potřebuju tolik věcí. Dneska to nechápu taky. „Welcome home“, řekl mi ten nicméně ten první večer po mém ofiko nastěhování. A i po tom všem balení, dlouhé cestě a mých pochybách o celé té akci, která mi přišla hrozně definitivní, což nesnáším, mi pomáhal pozdě v noci najít květináče pod kytky, protože přece nemůžou do rána trpět. Byla jsem ráda, že mám s kým usínat a ráno vstávat. Po dvaceti letech jsem zase bydlela s mužem. Chyběly mi české lesy, rodina, přátelé, bičovala mě sžíravá každodenní nejistota, zda jsem udělala dobré rozhodnutí. Bylo to těžké i krásné. Jeho nepořádek a moje touha uspořádat ve svém životě alespoň něco. Jeho i moje výbuchy vzteku. Jeho trpělivost a moje netrpělivost. Měla jsem pocit, když jsme se hádali, že jsem nekřičela na něj, ale na všechny muže v řadě za ním, minulé i předminulé. Vyplakala jsem staleté slzy. Ten vztah byl intenzivní, divoký a určující. Tolik jsem nepracovala, napůl jsem byla v domácnosti. A během toho, kdy jsem se zastavila, vyhřezly na povrch ukrutné věci o mně. Všechny věci o mně, které jsem si nechtěla přiznat, celá ta pečlivě nejdřív autentická, ale nyní uměle udržovaná fasáda holky, která je nad věcí. Samostatná. Nic a nikoho nepotřebuje, všechno zvládne. Skoro nikoho nemá, všechno o ní ví jen nej kamarádka. Světlo dopadlo i na ta nejtemnější místa ve mně, od dětských traumat po rande s muži. A já jsem se s tím musela vypořádat. A on se mnou. Roky ve vlaku Začalo to v únoru v Egyptě na sluncem prozářené pláži, pokračovala v zimní až předjarní Praze, jarní Budapešti, letní Budapešti, a když jsem se dívala na pozvolna zlátnoucí kaštany a platany v parcích, vybalovala jsem si věci. A už ne jenom z jedné tašky. Bydlet půl roku v jedné tašce, kterou jsem převážela mezi našimi městy, byl opruz. Vybalit víc věcí než jen jednu tašku a vědět, že když se budu chtít sbalit, budu na to už potřebovat moji škodovku, byla jiná písnička. We could have it all. A taky jsme to měli. Obrovskej luxusní byt, práce, plány, cestování, psa. A stejně to nestačilo. „Miluju tě víc a víc a chci se o tebe starat. Jsi první žena v mém životě, ke které cítím odpovědnost,“ řekl a asi to myslel v tom západu slunce upřímně. Zaplout do Budapešti bylo i kvůli těmto větám snadné, hodně mi připomínala Prahu, jen tam bylo všechno větší. Byla levná a pořád bylo co objevovat. Zaplout do vztahu a společného života bylo těžší. Kvůli covidu jsme spolu vlastně hned začali bydlet a nikdy jsme spolu nebyli na rande. Kromě objevování Budapešti jsem se tak věnovala i své oblíbené činnosti – hledání sebe sama. Vzdorovala jsem pochybám i samotě, a psala články, které čtenáře dojmou nebo rozesmějí. Sama jsem přitom zkoumala, kdo jsem a co chci. Budapešť, my love Budapešť je obrovská a ohromí vás. Jenže si v ní taky můžete připadat daleko osamělejší. Praha a Vltava jsou poklidné, hezké a milé. Dunaj je temný, hluboký, majestátní. Vehnal mě do spodních proudů a deep water pro mě občas byly nesnesitelné. Musela jsem odjet tak daleko, abych zase našla cestu sama k sobě, a nakonec jsem se rozhodla pro návrat. A to ve chvíli, kdy jsme se přestěhovali na venkov do domu, o kterém jsme se bavili od začátku. Proč? Nevím. Jen jsem měla pocit, že to není ono. Sbalila jsem si věci a odjela zpátky. Znovu se učila spát sama, vstávat sama, nikoho se za den nebo týden nedotknout, nikomu nevyprávět svoje každodenní příběhy, dětství ani plány do budoucna a probírat osudy lidí kolem nás. Znova jsem si osahávala každodenní realitu. Někdy způsoby, na které zpětně nejsem pyšná, ale dovedly mě tam, kde jsem dnes. A na to pyšná jsem. Nejdřív byl nezvyk usínat sama. Během měsíců se to přelilo v uvědomění, že jsem zase na vše sama. Že nemám s kým sdílet každodenní život, že mi nikdo neporadí s autem, montáží sprchové hadice nebo notebookem. A že to nevadí, vlastně to má i klady. Svoboda versus samota, věčné téma mého života. Po rozchodu jsem se ptala (ne poprvé), jestli může ta láska a vášeň zmizet? Jen tak? Asi ne. Asi si ji schováme ve svém srdci a necháme si ji tam navždy. A tohle vědomí mi přináší klid. Courage, holka, courage! Byla odvaha odejít tam, byla odvaha vrátit se zpátky, i když tady lidé mluví jazykem, kterému rozumím, mám tady rodinu, kamarády, práce, Dejvice. Byla odvaha vrátit se, protože tam jsem přece měla to, co jsem vždy chtěla: muže, psa a dům na venkově, kam jsem se v létě z Budapešti přestěhovali. Jenže ten zdánlivě splněný sen mě začal dusit. Odstěhovat se od někoho je jiný level než někoho vyghostovat. Do ghostování nejsou zapojeni rodiče, plány do budoucna, diskuze o dítěti. Chtěla bych se vrátit? Ne. Udělala bych to všechno znova? Ano. Společně s terapií a svatojakubskou cestou byla tahle zběsilá, náročná a emotivní jízda to nejlepší, co jsem v minulém roce udělala. Ten muž mě otevřel světu a životu, vytrhl z uzavření, z rutiny, stání na místě. A za to budu našemu příběhu vždycky vděčná, i když už jsem někde jinde. Hodně jinde. Nevím, jestli jsem na správném místě, rozumem ne. Ale cítím to. Nevím, jestli budu navždy sama a bezdětná, anebo zda mi zítra zkříží cestu láska mého života, v kterou samozřejmě pořád věřím. Nevím. Ale už si to užívám. A to je to nejvíc, co teď sama sobě můžu dát. ___________________________ PS: Jo, vím, že nemám na incely a hejtry reagovat, ale…. Ty vaše kecy o staré stodole a vyžilé couře jsou úplně mimo. Get your own life. Já za vaše posrané životy fakt nemůžu. A moje jemné a decentní vrásky taky ne.
Heuréka! Máme nový web (který je přirozeně mnohem hezčí, než ten starý)! Děkujeme všem, kteří na něm pracovali a pomohli mu obživnout. Můžete zde najít, kde nás všude můžete najít. Můžete zjistit, jak funguje program Blázníš? No a! ve škole. Můžete hledat
projít na článekJednou Učitel řekl: Nejsilnější zbraní, se kterou můžeme pracovat, je Láska. Láska je všude, ona roztaví i ten nejtvrdší materiál, i kameny. Kam vejde, všechno změkčuje. Láska změní i lidi. V přírodě jsou všechny otázky vyřešeny. Semínko nebudeš přece nic
projít na článekLáska existuje v každém tvoru a pokud ji některý neprojevuje, znamená to, že mu ještě nebyly dány podmínky, aby jí projevil. Dokud je obilí v sýpce, nikoho nemá rádo. Sotva je ale zaseto, dostává se mu podmínek, aby se projevilo. A sotva se projeví, začne
projít na článekVe dnech 29.2. 3.3.2024 se na brněnském výstavišti uskutečnil Motosalon 2024, kde jsme měli prezentaci zaměřenou na přestavby tříkolek Spyder a Ryker pro tělesně postižené a také na to, že tyto stroje mohou být alternativou pro motorkáře, kteří i přes sv
Netflix mi takhle jednou nabídl reality show Love is Blind (Láska je slepá). Muži a ženy se seznamují bez toho, aby se viděli. Tvoří páry, ale až po zasnoubení se dozví, jak vypadají. Řekla jsem si, ze se podívám na jeden díl samozřejmě hlavně ze studijn
projít na článek