Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“. Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství? Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování. A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata? Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců. Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy. Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval. A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu. A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila. Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále. A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu. V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc? Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze. K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze. Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný. K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko. Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám! Autor je výtvarný teoretik a spisovatel. Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Michael Saylor byl největším tahounem pro návštěvu konference BTC Prague. Mezinárodní formát bitcoinové konference, která si dala za cíl stát se největší bitcoinovou konferencí (v Evropě/na světě). Michael Saylor měl být vůbec poprvé v Evropě na kryptoměn
projít na článekPřed měsícem jsem se jel podívat do Plzně na knižní veletrh (Splněných přání?) Plzeňáci z bývalého nádraží – pardon, depa, udělali docela vtipně výstaviště a tam teď na řadách stánků ležely knihy. Z mých knih tam u Kosmasů měli Tajemství dřeva a Patřičnou
projít na článekPikantní směs z mletého masa se zeleninou, zapečená pod jemnou bramborovou kaší se sýrovými chipsy a čerstvou rozmarýnou.
projít na článekSeveřané jsou v NATO a ukazují, že velkorysé investice do armády a důraz na „jemnou“ spolupráci ve světě nejsou v rozporu. A naopak se dobře doplňují
Ideální pro jemnou práci.na odstraňování otřepů a pilování výřezů ze sklolaminátu, uhlíkových kompozit a dřeva. Šířka: 10mm Délka: 50mm Balení obsahuje 2ks.