Jedním ze slibných prozaických talentů současné tuzemské literatury je Michal Vrba, kterému po poutavé novele Prak (2016) v nakladatelství Argo nedávno vyšla neméně zajímavá povídková kniha Kolem Jakuba. Kolem Jakuba je už vaší třetí knihou, tou první se stala sbírka povídek s nezvyklým názvem Hontolini, kterou jste v roce 2014 vydal vlastním nákladem, a dokonce i sám ilustroval. Osvětlíte nám trochu její titul a obsah? Závin Hontolini je hlavní postavou absurdních povídek. Je pekařem a příležitostným agentem, který zažívá různá dobrodružství se svým přítelem, koníkem Semnounikdynevyhraješ. Při psaní Hontoliniho jsem neměl absolutně žádné hranice a královsky se bavil. Je to text experimentální, hra se slovy a významy jdoucí až k hranicím surrealismu a relativně obtížný text pro toho, kdo na hru bez hranic nepřistoupí. Však jsem tuhle knížečku nikde nešířil a vznikla jen pro radost. Celý náklad Hontoliniho jsem rozdal kamarádům, u nichž jsem měl naději na pochopení. Vaší druhou knihou je psychologická novela Prak, která vyšla roku 2016 v nakladatelství Argo. Dočetl jsem se, že jste s rukopisem obcházel stánky nakladatelů přímo na Světě knihy? Svět knihy byl poslední pokus po tom, co jsem rozeslal rukopis snad do třiceti nakladatelství. Vrátily se mi tři pochvaly s omluvou, že knihu nevydají. Kamarád mi poradil, ať to zkusím na veletrhu. Ty pokusy předat rukopis knihkupcům vyhlížejícím kupce knih byly navýsost trapné a už jsem se chystal odejít, když mi u stánku Arga dali kontakt na redaktora Miloše Urbana a u něj Prak zarezonoval. A byla to šťastná náhoda. U jiných redaktorů, jak jsem se později dozvěděl, by třeba neprošel a dnes bych dál psal jen pro známé. Hlavní dějovou linii Praku jste zasadil do období Protektorátu. Jak náročné byly rešerše předcházející vlastnímu psaní? A kde se vlastně vzala postava kolaboranta s německými okupanty a mstitele v jedné osobě? Období Protektorátu mne zajímalo od mládí, takže jsem měl načteno a věděl dost. Vlastně jedinou historickou informací, kterou jsem hledal, bylo to, ve který den v týdnu byl proveden útok na Heydricha (středa). Mimo historii jsem hledal ještě informace stran ústředního motivu – obešel jsem několik doktorů a navštívil diskuzní fóra střeleckých asociací, abych zjistil, zda by bylo opravdu možné užít praku jako reálné zbraně. Text Praku je ale především příběhem slabého člověka podléhajícího a zároveň vzdorujícího tlakům i sám sobě. Příběh by se lehce dal přetransponovat třeba do 50. let. Postava měla být původně mnou samotným, chtěl jsem si psaním otestovat vlastní limity, ale velmi záhy si začala žít vlastním životem, a nakonec to pro mě byl docela cizí člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prak se coby váš oficiální debut dočkal řady pozitivních ohlasů. Odnesl jste si z nich něco pro práci na své další knize, právě vydané sbírce povídek Kolem Jakuba? Z ohlasů samotných jsem si odnesl snad jen fascinaci nad tím, jak čtenáři různorodě a podle svého charakterového ustrojení chápou a interpretují moje psaní. Pro někoho byl Prak historickou novelou, pro někoho čistou akcí, dalšímu byl psychologickým psaním, také milostným textem, nebo dokonce existenciálním zamyšlením. A pak snad jsem si odnesl i jisté uvolnění z pocitu, že moje texty snad doteď nechválili přátelé jen „z musu“, ale že mohou zaujmout i širší čtenářskou obec. To je pro psavce do šuplíku neznámé novum. Jinak veřejná prezentace mých textů nemá s psaním samotným, alespoň pro mne, nic společného. Psaní je mi ryze intimní věcí a při něm vyprávím příběh sám sobě a jsem „uvnitř“. Ač mi zkušenější autoři radili, ať při psaní myslím na čtenáře, neumím to už ze způsobu, jakým tvořím, totiž – dívám se uvnitř hlavy na film, který zapisuju, nemám možnost deformovat to, co vidím, ve prospěch budoucího čtenáře. Jaká vlastně byla geneze textů shromážděných ve vaší nové knize? Třeba povídka Projdi davem je prý už staršího data? Texty byly původně napsány naprosto samostatně a trochu bláhově jsem se domníval, že stačí nahrnout povídky na jednu hromadu a odeslat do nakladatelství. Musím přiznat, že reakce z Arga byla dost rozpačitá a vrátila mě zase na zem. Že by mohly povídky tvořit smysluplný celek provázaný místem nebo časem, to mi došlo až později a jsem za to pochopení rád, neb si díky tomu mohu za nynější podobou knihy pevně stát. Povídku Projdi davem napsanou před dvaceti lety jsem si vzal jen jako námět. Tenkrát měla necelou stranu, neboť jsem byl mladý a rychle spěchal k pointě. S tou současnou v Jakubovi má jen pramálo společného. Pojítkem – někdy těsnějším, jindy volnějším – mezi pěticí příběhů se stává Jakubský rybník nedaleko Nymburka a v jazyce vašich postav se odrážejí i vybrané nářeční prvky... Máte k tomu regionu nějaký osobní vztah? Pocházím z Hlušic, který je od Jakuba asi patnáct kilometrů a do „Čiňouse“ (Činěvsi) kousek od Jakuba jsem jezdíval k tetě. Je to rovinatá krajina, a díky tomu zná každý místní spoustu vesnic a míst kolem, neboť tam neexistuje žádná přirozená hranice v podobě hor, nebo třeba velké vodní plochy typu přehrady. Do nedalekého Městce Králové, který se objeví v poslední povídce, jsme jezdili do tanečních a na zábavy. Z Chotěšic z povídky Na motorce zase pocházel můj dědeček a trávil jsem tam jako malý kluk prázdniny. A co se týče nářečních prvků – mám babičku, které je 86 let a která je stále velmi vitální. Její jazyk je jazykem, který kolem mě zněl v dětství a odráží se i v mluvě postav. Nebyl jsem si při psaní vědom, že bych jej speciálně a cíleně používal, jen jsem poslouchal, co jednotlivé postavy říkají, slyšel jsem jejich barvu hlasu, dikci, naléhavost a zapsal prostě to, jak mluvily. Když se v prvním hodnocení knihy objevila pochvala za použití nářečí, byl jsem upřímně překvapen, neboť mě to vůbec nenapadlo. Sám tak mluvím. Vyjma poslední povídky jste své texty zasadil do více či méně vzdálené historie. Třicetiletá válka, květen 1945, revoluční rok 1956 v Maďarsku, konec 50. let v Československu... Své hrdiny zjevně s oblibou vystavujete dějinným zkouškám. Vystavuju v první řadě sebe, píšu s výjimkami bez plánu, začínám první větou a nevím, o čem budu psát. Stačí mi pocit, nebo slabý motiv, který by samostatně neobstál, ale i z něj pak může vyvstat něco zajímavého. Nemám určený počet postav, délku, linii příběhu, nic. Děj dopředu neznám. Velmi intenzivně psané příběhy prožívám, zapisuji film, který se mi v hlavě odehrává. Takhle mohu cestovat v čase i prostoru. A moje podvědomí to zjevně táhne do časů, kde se odehrávaly vypjaté příběhy neznámých lidí denně, a dnes jsou zaváté zapomněním. Výjimkou je druhá povídka z Jakuba odehrávající se na konci války. Ta byla zčásti inspirována událostí, která se stala dědovi mého kamaráda. Mnozí vaši hrdinové ovšem musí čelit i obtížným testům vlastní fyzické a psychické odolnosti – na mysli mám několikadenní útěk hrdiny Praku, výpravu chlapce hledajícího pomoc v povídce Ti tři nebo náročnou jízdu protagonisty povídky Na motorce. Jejich utrpení dokážete líčit velmi sugestivně... Každý příběh se mi odehrál v hlavě, jako bych tam byl sám. Občas je to psychicky velmi vyčerpávající. Míra vlastní evokace je maximální. Pokud jsem to v případě Praku i Jakuba alespoň zčásti dokázal přenést do slov, mělo psaní těch textů smysl. Testem psychické odolnosti je mi tak i psaní samotné. Vlastní zkušenosti z fyzických zkoušek mám třeba právě s dálkovým pochodem podobným, jaký si prožil Marek Libánský v Praku. Kdysi jsem šel z Ústí nad Labem do Hlušic v největším horku a těch klikatých 165 km po rozpáleném asfaltu jsem ušel za dva a půl dne. Mimochodem – poslední zastávkou před cílem byl Jakub, v němž jsem si chladil rozbité nohy. Zbytek cesty už spíš připomínal mystický zážitek. Úvodní povídka Ti tři, jejíž děj se odehrává v roce 1639, poněkud narušuje homogennost celého svazku, který jinak obsahuje příběhy z 20. století. Byl to důvod, proč se podobná trojice dětských hrdinů, dokonce s totožnými jmény, znovu objevuje v závěrečné próze Řadovka, což vytváří zdání jakéhosi pomyslného narativního oblouku? Původně se příběh tří dětí odehrával v jakémsi bezčasí, děti nepotřebovaly vědět, kdo jim tak fatálně zasáhl do života. Pro celistvost knížky ale byla datace důležitá a Poděbradsko bylo právě švédským pleněním citelně zasaženo. K reáliím života ve mlýně bylo toto období nejpříhodnější. A že se vymyká z ostatních povídek zasazených do 20. století? Domnívám se, že to není na škodu, je-li předehrou ohlédnutí do starších dějin místa, kde se odehrávají další příběhy, byť jde cele o fikci. Vytvořilo to základ pro fikční dějiny krajiny kolem jednoho rybníka. Dětské postavy na začátku a konci mají svůj smysl. Narativní oblouk je tam vědomý a chtěný proto, aby povídky tvořily uzavřený celek. Poslední zmíněná povídka skýtá dosti neradostný pohled na dnešní společnost a její mnohdy pochybné hodnoty. Nebylo by tedy třeba, abyste vy spisovatelé psali méně o našich historických traumatech a více o naší problematické současnosti? Ve svém psaní se pomalu a postupně dostávám blíže současnosti. V Jakubovi končím rokem 1996, v dalším dopsaném textu, románu Zeptej se Ďábla, se dopracuji až do roku 2008. Ale jinak se současnosti zatím trochu bráním. Nejsem si jist, zda dokážu a zda se mi vůbec chce psát o době, ve které je valná část mezilidské komunikace zploštělá interakcemi na dálku, textovými zprávami, sociálními sítěmi apod. Dle recenzí jsou autoři, třeba David Zábranský, kteří zvládají zachytit současnost skvěle. Já zřejmě potřebuji odstup. Přesto se necítím jako spisovatel historických textů, nýbrž jako cestovatel putující za silnými individuálními lidskými osudy. Nevyrovnávám se s historickými traumaty, jen skrze příběhy vyprávím o démonech, kteří jsou v nás skryti a čekají na svoji kohoutovskou „hvězdnou hodinu vrahů“ v každé době. {/mprestriction} Michal Vrba (*1976) pochází z Hlušic, malé vesničky na východě Čech, kde strávil dětství. Po vyučení v hradeckém ČKD a nástrojařské nástavbě složil přijímací zkoušky na obor český jazyk – občanská nauka na UJEP v Ústí nad Labem, městě, které se stalo na deset let jeho domovem. Pět let učil společenské vědy na místní střední škole. Poté ho osud zavál do západního Skotska, kde se živil jako přístavní dělník a řidič náklaďáku. Nyní pracuje pro malou rodinnou tiskárnu. Se ženou Martinou a malými syny žije v Novém Bydžově. Píše od dětství, povětšinou kratší povídky. V roce 2014 vydal vlastním nákladem knihu próz Hontolini, roku 2016 nakladatelství Argo vydalo jeho novelu Prak a ve stejném nakladatelství mu nyní vyšel povídkový soubor Kolem Jakuba.
Vrba jíva je malý až středně vysoký strom z čeledi vrbovitých (Salicaceae), jehož výška se většinou pohybuje v rozmezí 6–12 m, má zprohýbaný kmen a hustou košatou korunu s nepravidelným větvením. Snadno se zmlazuje a obráží. Často je seřezávána, proto je
projít na článekMichal Morvay je slovenský chodec a olympionik z Tokia 2020. Na majstrovstvách Európy v chôdzi na 35 km v Mníchove 2022 skončil siedmy. Je považovaný na nástupcu Mateja Tótha. Najbližšie ho čakajú MS v Budapešti v lete 2023. The
projít na článekPolovina kapely oslaví "U letců" své narozeniny (Michal 14.7. a Roman 13.7.), takový koncert je jen jednou za rok. :) Vstupenky na: https://qrticket.cz/produkt/michal-sindelar-u-letcu-hradec-kralove/
projít na článekMichal Zátorský je 12-násobný majster Slovenska v boxe, v ktorom nedávno zažil svoj profesionálny debut. Rozpráva o dôležitosti vytrvalosti, disciplíny a mentálneho nastavenia v snahe dosiahnuť svoje ciele. Odhaľuje svoju prípravu na zápasy či ako vníma p
projít na článekKvůli vážnému onemocnění P. Michala Kimáka jsou až do odvolání zrušeny všechny jeho aktivity. Mše v kostele sv. Gotharda jsou pouze v neděli od 9 hodin; ve všední dny odpadají. P. Michal je v současné době hospitalizován. Prosíme všechny, aby se za něho m
projít na článek