Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo. Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti. Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky. Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené. Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek. Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy. Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím. Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp. Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem. Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý. Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami. V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba. „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“ „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“ Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román. Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Jojo efekt. Co se vám vybaví? Možná ho máte spojený sdietou, pokteré zjistých důvodů ručička váhy opět pomalu stoupá. Ajak často zažíváte mentální jojo efekt? The post Jak často zažíváte mentální jojo efekt? first appeared on Alfa Universum L.K. s.r.o..
projít na článekUkázka z knihy ukrajinského novináře Ilji Ponomarenka I Will Show You How It Was: The Story of Wartime Kyiv
Společnost Principal a Vzduchoplavecká společnost Vás srdečně zvou na Balónové nebe pod Zvičinou. [...]
projít na článekRenovace knihy Vánoční básně od Bohumila Cyruse. Kniha má nově vyrobené desky, vytržené strany knihy jsou slepeny a poškozené složky přešity do nového knižního bloku. Původní zlacení ořízky je ponecháno. The post VÁNOČNÍ BÁSNĚ RENOVACE KNIHY appeared fir
Zemřela americká herečka a producentka Shelley Duvallová, bylo jí 75 let. Texaská rodačka s velkýma očima natočila sedm filmů s režisérem Robertem Altmanem, který ji v 70. letech přivedl k filmu. Na filmovém festivalu v Cannes Duvallová získala cenu...
projít na článek