Před pár dny mě oslovil tým divadla Diod v Jihlavě, jestli bych nechtěla něco říct na plánovaném večeru Pecha Kucha Night. Tématem večera mělo být Jak přežít , a to v nejširším slova smyslu. Nejvíc se však nabízelo doplnění, jak přežít karanténu, izolaci, covid, omezení a další příjemnosti této doby. Ačkoli jsem souhlasila, následně mi trvalo přijít na to, čím bych zrovna já mohla přispět. Rozhodně nechci opakovat, co jsme už každý z nás slyšeli několikrát, chytře radit, vykládat nesmysly jenom proto, abych něco vykládala, anebo někoho unudit k smrti. Co jsem nakonec vymyslela, na to se můžete podívat tady: Natáčení probíhalo u mě doma a byla to sranda. Nevypadám tam zrovna nejvíc fresh... uznávám, že jsem se mohla lépe učesat a celkově trochu poladit fasádu. Na kameře krásně vynikly moje brýlové tiky, sem tam jsem si umlaskla a místo očí mi do dáli zářily dva popelníky. Ale to nevadí, nějak se s tím vyrovnám! Trénuju totiž, jak se nebrat moc vážně. Doufám ale, že se mi podařilo předat hlavní myšlenku, se kterou jsem do toho šla: Pokud se nám zdá, že věci okolo nás přestávají fungovat a nedávají smysl, je na nás, abychom jim smysl dali my sami. Pokusit se z toho, co je, získat to nejlepší, co v tu chvíli lze, ať už pro sebe nebo pro druhé. Někdy má ale smysl nedělat nic. I to, že se naučíme zpomalit a jen tak být, je totiž velká věc. Nejenom že z nicnedělání a pomalejšího tempa mnohdy vznikají ty nejlepší nápady a řešení, ale dovolit si jen tak být , je jedna z nejdůležitějších a skutečně smysluplných aktivit v životě. Kdo to zná, možná ví, o čem mluvím. Držím divadlu Diod pěsti, aby přežilo tohle období nejistoty. Děkuji za možnost s nimi spolupracovat a za příjemnou atmosféru, kterou u mě doma při natáčení vytvořili.