Machu Picchu. Snad nejkultovnější, nejznámější a nejnavštěvovanější místo Peru, neřku-li celé Jižní Ameriky. Asi neznám člověka, který by nechtěl toto předkolumbovské město v peruánských Andách alespoň jednou za život navštívit. Ok, uznávám, možná je to jen tou sociální bublinou, ve které žiju, nicméně pakliže čtete tyto řádky, pak předpokládám, že i vy o návštěvě tohoto bájného města uvažujete. Račte mi dovolit usnadnit vám trochu plánování. Jak se tam dostat a na kolik takový výlet vyjde? Tyto a další otázky zodpovím v dnešním článku. Tak směle do toho. Zapomeňte na makču pikču Aneb něco málo k názvu Mám-li celý tento článek věnovat tomuto kultovnímu inckému městu, nezbývá mi než začít u jeho názvu. Nezřídka se totiž stává, že se jméno tohoto architektonického a kulturního skvostu przní a překrucuje. Pojďme si v tom udělat jasno. Původní název se do dnešních dní nezachoval, nýbrž byl převzat z názvu hory Huayna Picchu rozkládající se nad městem. Samotné slovo „picchu“ pak značí kopec či horu. A teď k té výslovnosti. Chytněte se za nos vy všichni, kteří jste až doposud této památce přezdívali „makču pikču“. Ano, je vás hodně. Nemám vám to však za zlé, neboť dokonce i v rádiu či televizi lze tuto zkomoleninu čas od času zaslechnout. Dokonce jsem mezi lidmi slyšela říkat i „maču piču“. Tak prosím vás, ani tak ne, žádnou „piču“ mi sem netahejte. Správná výslovnost je – chvilka napětí – „maču pikču“. Zapište si to za uši (obzvláště pak apeluji na vás, kteří dabujete naučné dokumentární pořady pro TV). Všechny ostatní varianty nám „znalcům“ trhají uši. Zároveň gratuluji všem, kteří název tohoto tajemného města vyslovují správě. Díky a nenechte se zviklat makču-pikčáky! Tak jsem vám to pěkně vysvětlila, a nyní se již s klidem na duši můžeme přesunout k čistě praktickým věcem. Jak se na Machu Picchu vyškrábat? Aguas Calientes, výchozí bod pro návštěvu Machu Picchu Machu Picchu se rozkládá na horském sedle ve výšce 2 430 m n. m., asi 400 metrů nad řekou Urubamba a asi 80 km severozápadně od bývalého centra incké říše, města Cuzca. Právě zde nejčastěji turisté nasedají na vlak, který je po železnici zaveze až do městečka Aguas Calientes nacházejícím se přímo na úpatí hory Machu Picchu. Na této trase figuruje několik dopravců, nejčastěji si můžete volit mezi PeruRail a IncaRail. Na jejich stránkách získáte podrobné informace o jednotlivých vlacích (na výběr jsou různé třídy v různých cenových hladinách), cenách, jízdním řádu i vytíženosti spojů. Mě láká velice pochod na Machu Picchu Další variantou jak se dostat do základního tábora v Aguas Calientes, je několikadenní pěší 45 kilometrů dlouhý pochod starou inckou cestou Camino Inca. Pokud mám správné informace, tenhle trek je možný podniknout pouze za doprovodu průvodce. Další možností je pak méně známý jednodenní pochod z kilometru 86. To podle místních funguje tak, že se dopravíte do městečka Ollantaytambo, seženete mikrobus nebo taxík a necháte se dovézt na kilometr 86. Odtud už pokračujete po svých až do Aguas Calientes. Tahle varianta údajně trvá asi 8 hodin. Co když ale cestujete vlastním vozítkem, tak jako my, a nechcete svůj vůz nechávat v Cuzcu? Nejbližší možné silniční spojení Nejblíže, kam je možné dostat se po vlastní ose, je do městečka Santa Teresa (CÍL). Vydáte-li se sem z Cuzca (START), čekají vás na zhruba dvousetkilometrovém úseku úžasné skvosty na trase, jakými jsou například solné doly Salineras, archeologické vykopávky Moray, či dosud živé incké město Ollantaytambo. Cestou na Machu Picchu budete také mimo jiné muset překonat překonat sedlo Abra Málaga, jehož nejvyšší bod dosahuje výšky 4 316 metrů nad mořem. O těchto úžasných místech jsme se rozepsala v článku Posvátné údolí Inků? Větší pecka než samotné Machu Picchu. Z názvu je nejspíše patrné, že byste si tato úžasná místa na trase cestou na Machu Picchu rozhodně neměli nechat ujít. Santa Teresa, nejbližší dojezdný bod Nicméně vraťme se teď do městečka Santa Teresa. Pakliže nejedete v nejvyšší sezóně, troufám si říct, že tu ubytování najdete celkem snadno. My jsme byli 4 na dvou velkých motorkách a mohli jsme si vybírat, kde nakonec složíme hlavu. S trochou trpělivosti a umění smlouvat dohodnete celkem únosnou cenu a parkování pro vaše stroje. V našem případě to bylo 55 Solů za pokoj na noc. Odtamtud (CÍL) je to k vlakové stanici Hidroeléctrica (START) ještě asi 10 km po prašné cestě nad údolím řeky Urubamba. Zastávka Hidroeléctrica vypadá takto: Odsud vás vlak doveze až do Aguas Calientes. Anebo můžete jít pěšky. Je to příjemná asi dvouhodinová procházka po kolejích. Jdete pralesem podél Urubamba a vzhledem k faktu, že následujete koleje, nemůžete se tu ztratit. My jsme tuhle pěší variantu volili až cestou zpátky, směrem tam jsme využili služeb PeruRail a pěkně se svezli vláčkem. Vlakem ze zastávky Hidroeléctrica do Augas Calientes Ke stanici Hidroeléctrica jsme se za pár solů dopravili taxíkem. Tahle varianta se nám zdála lepší, než abychom sem těch 10 km jeli na mašinách a pak je tady na vlakové stanici uprostřed lesů nechali celý den nechráněné stát. Ze Santa Teresy sem pravidelně jezdí i minibusy, na odjezdové časy a cenu se stačí zeptat v městečku na informacích. Ve stanici Hidroeléctrica pak už jen nastoupíte na vláček, který vás pohodlně doveze až do Aguas Calientes. Pozor, lístky si musíte obstarat předem, přímo ve stanici není možné si je zakoupit. Pakliže se vám, stejně jako mě teď, nedaří online sehnat lístek na vlak ze zastávky Hidroeléctrica, zkuste to osobně třeba v kanceláři IncaRail v Cuzcu. Adresa je Portal de Panes 105, Plaza de Armas. Mají otevřeno každý všední den od 7:00 do 22:00, o víkendech a svátcích pak od 7:00 do 20:00. Jejich lístek prý stojí 28 USD za osobu. My osobně jsme využili možnosti koupit si jízdenky u PeruRail přímo v Santa Terese. Jednosměrný lístek nás vyšel na 31 USD na osobu, přičemž při platbě jsme museli předložit cestovní pas. Celá cesta vlakem pak trvá asi 45 minut. Vstupenka na Machu Picchu jak, kde, za kolik Osobně jsme si lístky opatřili až na místě v Aguas Calientes. Ovšem chcete-li mít jistotu a klid v duši, doporučuji vám zajistit si lístky předem. Můžete tak učinit například na stránkách Ministerstva kultury (Ministério De Gobierno). Na internetu však existuje nespočet dalších stránek, přes které je možné si zarezervovat a zaplatit vstupenku na Machu Picchu. Přece jen je to business, na kterém se živí spousta různých agentur. Takže stačí jen zapátrat a vybrat si z množství nabídek. Pozor, vstupenky se sice dají pořídit až na místě, ovšem realita je taková, že mohou být i na několik týdnů dopředu totálně vyprodány. Vezměte tedy tento fakt na vědomí a raději si předem na výše zmiňovaných stránkách Ministerstva kultury ověřte volnou kapacitu v době vaší plánované návštěvy a případně bookujte s předstihem. Připravte si pas a soly, bez toho to nepůjde Pakliže budete lístky shánět až na místě, jako jsme to udělali my, mějte připravené dostatečné množství solů a připravte si cestovní pas (bez předložení platného cestovního dokladu vám na kase odmítnou lístek prodat!). Dolary ani platební karty tady neberou (alespoň tedy v roce 2017 nebrali), přičemž v době našeho příjezdu byly téměř všechny bankomaty a směnárny na suchu. A tak jsme byli nuceni chodit od bankomatu k bankomatu, od směnárny ke směnárně a zkoušet, kde by se dalo pár dolarů vyměnit, případně vybrat alespoň pár solů. Nakonec jsme asi po hodině hledání a zkoušení dali dohromady patřičný obnos a mohli si lístky koupit. Platba na místě nás vyšla na 152 solů (při platbě online se cena neliší), což odpovídá zhruba naší tisícikoruně. Nutno podotknout, že je nakonec i přes veškeré trable s platbou dobře, že jsme si lístek pořizovali až na místě. V den, kdy jsme totiž původně měli návštěvu Machu Picchu v plánu, vykolejil náš vlak a nakonec vůbec nejel. Byli jsme tedy nuceni výlet přesunout na další den. Chyba se stala na straně dopravní společnosti, a tak byli schopni a ochotni nám jízdenku přebookovat na další den. Nicméně kdybychom bývali měli již koupenou vstupenku na Machu Picchu, ta by s největší pravděpodobností propadla. Nahoru autobusem nebo pěškobusem Doposud jsme se věnovali tomu, jak se dostat do base campu v Aguas Calientes a jak si obstarat vstupenky na Machu Picchu. Jak se ovšem vyškrábat z městečka pod horou nahoru na horu? Jste-li šetřílkové a/nebo vyznavači vysokohorské turistiky, můžete zvolit levnější, avšak fyzicky celkem namáhavou variantu – zhruba tříapůlkilometrový výšlap z Aguas Calientes nahoru k branám Machu Picchu. Chytré publikace tvrdí, že takový výšlap trvá člověku v průměru zhruba hodinu a třicet minut, Mapy.cz odhadují délku treku na více než 2 hodiny (po kliknutí na obrázek se zobrazí detaily trasy, můžeš si tak třeba prohlédnout i výškový profil atp.). Ovšem věřte mi, jste-li netrénovaní tak, jako jsme po více než roce v sedle naší Brambory byli my, pak ten krpál vážně šlapat nechcete. Jednodušší a zároveň mnohem rychlejší variantou je využití pravidelné autobusové dopravy. Ta vás za 12 dolarů na osobu během pár minut pohodlně dopraví až k modernímu vstupu do celého komplexu. Ceny se liší podle toho, zda jste místní nebo cizinec, zda jedete jen nahoru, nebo se svezete i dolů, zda jste student, a tak podobně. Podrobný ceník najdete zde, lístek vypadá takto: Nezapomeňte, že při koupi jízdenky je třeba předložit cestovní pas. Bez toho si tady neškrtnete. Najít autobusovou zastávku a spolu s ní také oficiální prodejnu jízdenek je jednoduchý jak facka. Nachází se na Avenida Hermanos Ayar při březích říčky Aguascalientes, konkrétně tady: Jak se nám tam líbilo Aneb osobní zkušenost s Machu Picchu Obecně jsme si Peru neskutečně zamilovali. S odstupem času můžu s klidným svědomím říci, že se tahle země stala jednou z našich nejoblíbenějších destinací v rámci celé naší ujeté trasy. Místní obyvatelé jsou velice milí a přívětiví, chuťové pohárky si tu přijdou na své, ceny nízké a příroda dech beroucí. ¿Qué más podrías desear? ptala jsem se často sama sebe zatímco jsme se toulali touhle úžasnou zemí. O to víc jsme byli zklamáni, když jsme se dostali na Machu Picchu. Tam, kam jsme se celou dobu tolik těšili. Všude samej turista Neberte mě špatně, Machu Picchu jako takové je samozřejmě úchvatná archeologická lokalita, nad kterou jedinci zůstává rozum stát. Jak to tady ti Inkové byli schopni postavit? K jakému přesnému účelu toto město kdysi sloužilo? Člověku v hlavě vyvstává množství otazníků a z těch ruin jako takových tryská moje nadšení a neopouští mě ještě ani rok poté, co jsem toto tajuplné místo navštívila. Nicméně je tu pár detailů, které celou návštěvu tohoto mystického místa poněkud kazí. Inu, kazí je možná silné slovo. Řekněme tedy, že je tu pár detailů, které tomuto místu ubírají na jeho jedinečnosti a kráse. Spolu s Fandou jsme tyto ruiny doposud znali pouze z obrázků a dokumentárních filmů. Na těchto snímcích však nikdy neukazují davy turistů. A že jich tu je! Musí se vzájemně vyhýbat a proplétat, jinak by se ušlapali. Netuším, jak to ti dokumentaristé dělají, ale Machu Picchu se v televizi vždycky jeví jako liduprázdné místo, po kterém se prohání tak akorát párek lam. Tajemná atmosféra jako by se při tom neskutečném množství turistů rozplynula někam do vzduchoprázdna. Samozřejmě nejsme úplně naivní a počítali jsme s tím, že nahoře nebudeme sami, nicméně množství turistů nás vskutku nemile překvapilo. Hlava na hlavě. Když jste si například chtěli udělat selfie nebo fotku z dobrýho fleku, museli jste vyčkat frontu, anebo počkat, až nastane vteřinka, kdy vám nikdo nepoleze do záběru. Úplnej Václavák. Od roku 1995, kdy Machu Picchu ročně navštívilo asi 480 000 turistů, vzrostl do dnešních dní počet návštěvníků o neuvěřitelných 800%! Postupný, stabilní, a především dosti strašidelný růst zobrazuje přiložený graf: Bez plenek na Machu Picchu nelez Další věc, která nás dosti překvapila, byla absence toalet v celém areálu. Před cestou jsem si zjišťovala, jak dlouho v průměru návštěvníci na Machu Picchu stráví. Google na mě tenkrát vyplivl údaj asi 3,5 hodiny. Bylo mi to divné, vždyť přece když už se vydám na takovou úchvatnou památku, chci tam strávit co nejdelší čas, nu ni? Záhy jsem zjistila důvody, proč odtamtud lidé tak brzy prchají. Za prvé v hlavní sezóně se nahoře točí dva turnusy, ranní a odpolední. Pokud si tedy pořídíte lístek v hlavní sezóně, musíte se chtě nechtě vejít do 4 hodinové návštěvy, anebo si koupit dva lísky (jeden na ráno a druhý na odpoledne). Jenomže tohle pravidlo platí až od července 2017. My jsme na Machu Picchu vyrazili o měsíc dřív, kdy bylo ještě možné pořídit si celodenní vstupenku, která držitele opravňovala k pobytu nahoře od 6:00 do 17:00. Tak jakto, že mi Google na začátku června 2017 hlásí, že průměrně se návštěvník zdrží jen tak málo? Vydedukovala jsem si, že odpovědí jsou možná právě chybějící toalety. Na záchod si můžete naposledy dojít těsně před vstupem do areálu, jakmile vám však jednou označí vstupenku, už nelze z areálu odejít, jinak by vám propadla a už by vás znovu nepustili dovnitř. Pití a svačinu s sebou Jakmile tedy projdete bránou do areálu a označí vám lístek, už nemáte šanci si odskočit. Ano, sem tam se objeví stromeček nebo křoví, ale kdo by chtěl vykonávat potřebu, když okolo šmejdí tisíce turistů z celého světa? Dalším důvodem může být nemožnost doplnění vody. Pakliže se vám počasí vydaří tak jako nám, můžete se nahoře i pěkně ohřát. V horkém dni je samozřejmě nutností dodávat tělu tekutiny. Pokud jste si s sebou vzali vlastní plnou láhev, pak máte vyhráno a žízní nezhynete. Nicméně pakliže jste zapomněli nebo vám voda došla, smůla. S občerstvením je to ta samá story jako ohledně toalet. Máš-li žízeň, musíš opustit areál, aby ses mohl/a napít. Mapička by nebyla? Možná už teď budu trošku rýpat, nicméně fakt, že jsme v rámci vstupenky automaticky neobdrželi ani mapku a byli tak odkázáni sami na sebe, byl už jen hřebíčkem do rakvičky našeho nadšení z faktu, že se nacházíme na jednom z nejkrásnějších míst světa. Stačila by jednoduchá, maličká, černobílá, na obyčejném papíře Nic víc. Jenomže by to nebylo Machu Picchu, kde se za všechno extra platí. V areálu nejsou ani žádné informační tabule, které by Vám přiblížili, kde se právě nacházíte. Tedy například tabule s názvem náměstí tam je, nicméně když netušíte, kudy se dál vydat, nebo k čemu ono náměstí sloužilo, pak je vám jeho název celkem na prd. Takže za našich více než 1 000 Kč za lístek jsme v celém areálu bloudili a netušili kudy kam, ani na co se právě upínají naše zraky. Chodili jsme tedy poněkud zmateně křížem krážem areálem, chtělo se nám čurat a když nám došla voda, rozhodli jsme se ruiny dobrovolně opustit, a to i přesto, že jsme tu mohli ještě pár hodinek oficiálně pobýt. Chtě nechtě jsme tak přispěli Googlu do jeho statistiky. Řešení není jednoduché Když tady tak po sobě čtu výše napsané řádky, perou se ve mě dva hlasy. Jeden souhlasně přikyvuje a říká: Je to jen byznys, nic víc. Udržitelnost jde stranou. Hřeší na to, že je toto místo tolik známé a že jim návštěvníci absenci záchodů a podobné věci odpustí. Druhý namítá: Měla bys, děvenko, být vůbec ráda, že máš tu šanci se na takové místo vůbec podívat. Existuje spousta lidí, kteří se do Peru nikdy nevydají a jen o tom sní, a ty místo, abys byla vděčná, si stěžuješ na to, že ti u vchodu nedali vytištěnou mapku a že tam bylo moc lidí. Jak tak nad tím přemýšlím, zjišťuji, že pravda bude asi někde uprostřed. Vystudovala jsem management cestovního ruchu, takže při návštěvě památek bývám možná až přehnaně kritická. Patrně nemoc z povolání. Nicméně konstruktivní kritika může mnohdy přinést zlepšení, ačkoli pravděpodobnost, že si nějaký zaměstnanec Machu Picchu bude číst tyto česky psané řádky, je prakticky nulová. Každopádně jako člověk z branže vidím, co by se dalo vylepšit a taky je mi jasné, že řešení nebude jednoduché. Hrnec už totiž dávno přetekl a je jen otázka času, kdy se utrhne i to ucho. Osobně bych klidně vstupné ještě o něco zvýšila a naopak omezila počet návštěvníků na den. Obliba Machu Picchu totiž každoročně roste a počet návštěvníků se skutečně začíná vymykat kontrole. Toto se mi zdá jako jedno z hlavních a zároveň nejjednodušších opatření, které je ze strany vedení citadely možno, ne-li přímo nutno, provést. Svítá na lepší časy? Chybějící mapičky řešit nemusíme, vedení citadely totiž od července 2017 na popud peruánské vlády zavedlo další opatření. A sice nahoru už se bez oficiálního průvodce nedostanete, přičemž průvodci musí být držiteli speciální licence a v každé skupině může být maximálně 16 účastníků zájezdu. Návštěvník tak sice přijde o notnou dávku svobody, nicméně bude tak zajištěn řízený tok jednotlivých skupin, turisté nebudou po citadele bloudit a zakopávat o sebe a navíc se návštěvník i něco zajímavého dozví. Všechno zlý je k něčemu dobrý Pokud někdo právě zaplakal nad zjištěním, že při své příští návštěvě Machu Picchu již nebude mít totální volnost a možnost procházet se po areále jak je libo, stačí si vzpomenout třeba na české hrady. Na drtivé většině z nich si přece taky nechodíte, jak chcete, nýbrž následujete průvodce. Takže za mě za toto rozhodnutí rozhodně palec hore! Věřím, že to Machu Picchu alespoň trochu uleví a že je to první krok k udržitelnosti cestovního ruchu v rámci této památky UNESCO. Suma sumárum Aneb na kolik to vyšlo Money, money, money. Jo, už je to tak, peníze hýbou světem. Tak si to pojďme pěkně sesumírovat. Kolik nás tenhle výlet nakonec stál? Ubytování v Santa Terese se kvůli odstávce vlaku nakonec protáhlo na tři noci. Za pokoj pro dva jsme dali 55 solů za noc. To máme asi 82 solů za tři noci pro jednoho, což v přepočtu zaokrouhleně dělá asi 550 Kč. Taxi ze Santa Teresy do vlakové stanice Hidroeléctrica nás vyšlo +- na 50 solů na osobu za celkově čtyři jednotlivé jízdy (kvůli vykolejenému vlaku jsme sem museli jet dvakrát a dvakrát se zase dostat zpátky do Santa Teresy), tedy asi na 335 Kč. Vlak ze stanice Hidroeléctrica do Aguas Calientes vyšel na 31 USD, tedy asi 680 Kč. Autobus z Aguas Calientes k branám Machu Picchu vyšel na 12 USD, což odpovídá přibližně 260 Kč. Za samotnou vstupenku na Machu Picchu jsme dali 152 solů, tedy asi 1 000 Kč. Benzín z Cuzca do Santa Teresy ani ubytování na cestě Posvátným údolím Inků nepočítám, protože bychom se tam tak jako tak bývali vydali. Když to shrneme: UBYTOVÁNÍ: 82,5 PEN = 555 CZK TAXI: +- 50 PEN = 335 CZK VLAK: 31 USD = 680 CZK BUS: 12 USD = 260 CZK VSTUP: 152 PEN = 1 000 CZK Když k tomu připočítáme ještě nějaké to jídlo, dostáváme se zhruba na 3 000 Kč za osobu. Jestli je to hodně nebo málo mi nepřísluší hodnotit, to nechť si každý v hlavě srovná sám. Můžu se tak akorát zamyslet nad tím, zda se tato investice vyplatila. Stálo to vůbec za to? Jedním slovem stálo. I přes veškeré rozpaky z množství turistů, špatné organizace, nefunkčních bankomatů a směnáren v Aguas Calientes, odstávky vlaku a chybějících toalet v areálu, musím s odstupem času říct, že za ty 3 000 Kč ten výlet vážně stál. Pokud budu mít v budoucnu šanci, rozhodně se sem vydám znovu. Co bych ovšem pro tentokrát udělala jinak? Jak bych na to šla příště Vycházím z předpokladu, že při mé příští potenciální návštěvě by byly podmínky a ceny nastaveny stejně nebo přinejmenším podobně, jako je tomu v současné době. V tomto případě bych Machu Picchu nepojala jen jako jednodenní výlet, jako se u nás jezdí třeba na Karlštejn, ale pobyla bych si v této překrásné lokalitě mnohem déle. Dost možná bych se sem vydala pěšky po výše zmiňovaném treku Camino Inca, během nějž člověk údajně potká spoustu dalších menších a přesto zajímavých inckých památek. Rovněž bych investovala a koupila lístek na přilehlou horu Huayana Picchu. Na tu totiž tolik turistů nechodí. Vyhnete se tak davům a zároveň si celou památku prohlídnete z další perspektivy. A rozhodně bych si s sebou vzala velkou zásobu vody a jídla. Dost možná bych se na pár nocí ubytovala přímo v Aguas Calientes. Ubytování je tu sice dost drahé, nicméně bych mohla krásně nasát atmosféru pod horou a třeba si i vyšlápnout na protilehlý kopec Putucusi, odkud se člověku naskýtají méně profláklé pohledy na Machu Picchu. Do Santa Teresy bych ovšem s největší pravděpodobností zavítala znovu. Trek z Machu Picchu do tohoto malého městečka je moc pěkný a nenáročný, vede převážně podél řeky, a na jeho konci člověka čeká odměna ve formě přírodních termálních lázní Baños Termales de Cocalmay. Za 5 solů se tu můžete koupat třeba až do úplnýho rozmočení. A to je konec, přátelé. Doufám, že vám všem, kteří se na Machu Picchu chystáte, tento článek pomohl. A pro všechny ostatní, které Peru zas až tak nebere, mám dobrou zprávu. Příště se přesuneme do Bolívie. Takže, jak by řekli Peruánci, ¡Chau! [čti čau] a sláva Machu Picchu! The post Peru: Machu Picchu jak se tam dostat, kolik to stojí, a jak se nám tam líbilo appeared first on WayAway: Na Bramboře kolem světa.
Vyprávění o tom, jak činčiláci (Jan a Andrea Policarovi) cestovali přes Peru a Bolívii. Zasnoubili se na Machu Picchu, ztratili se v norách a tak dál... ;-)
projít na článekDnes tu máme něco speciálního. Výjimečně na náš blog nepřispějeme my, ale necháme tuhle prácičku odvést někoho za nás. Dnešní informacemi nabitý článek pro vás totiž sepsali naši drazí kamarádi, Ivka Chlupová a Láďa Bartoš. A tak než se spolu v příštím čl
projít na článekV minulém článku tady na blogu jsem vám slíbila, že příště se spolu podíváme na Machu Picchu. Nebojte se ničeho, tenhle slib splním, budete si ale muset ještě chvilku počkat. Při přípravách článku o tom, jak se dostat do tohoto legendárního inckého města
projít na článekVybíráme 4 české knihy z roku 2023, které stojí za to, ale možná se jim nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužily.
projít na článekDatum konání: 27/10/2017 - 16:00 až 29/10/2017 - 18:30 PřílohaVelikost cnsc_2017_eb.jpg593.15 KB Jedna z největších salsa a bachata akcí u nás je tu! Nejlepší tanečníci, lekotoři a DJs u nás se speciálními hosty! Pro prních 20 je tu navíc FUL
projít na článek