Zbraň takřka zapomenutá Dioráma znázorňující US Zalinského kanón s obsluhou Pneumatické zbraně dnes známe v podobě různých druhů vzduchovek – pušek i pistolí. Nejde však zdaleka o novou technologii (první „vzduchovky“ se objevily již na sklonku středověku), a koncem 19. století došlo k rozvoji vzduchem poháněných zbraní vpravdě monstrózních – kanonů. Pojďme se na ně letmo podívat! Použití pneumatických děl souvisí s vynálezem dynamitu koncem 19. stol. Výbušnina s mnohem větší silou než stelný prach se začala používat jako náplň dělostřeleckých granátů. Nevýhoda dynamitu však spočívala v jeho nestabilnosti, což vedlo často k výbuchu náboje již v dělové hlavni. Vědci se tedy začali zabývat myšlenkou, jak vystřelit projektil pomocí pohonu s menší úsťovou rychlostí, aniž by byl snížen účinný dostřel. Jako nejschůdnější řešení se ukázalo využití stlačeného vzduchu. Obří „foukačky“ měly ještě další výhody: k výrobě hlavní mohlo být použito lehčích materiálů, takže se zjednodušil transport těžkých děl; při výstřelu nedocházelo k produkci plamenů a kouře, což chránilo zbraň a její obsluhu před zaměřením a odvetnou palbou nepřítele. Zalinského dělo při zkouškách První vlaštovky Jeden z prvních prototypů pneumatického děla přišel na svět v r. 1884. Jednalo se o dvoupalcový kanón konstruktéra D. M. Mefforda, který vystřeloval 2,5 kg vážící náboje na vzdálenost 700 m. Mefford od experimentů upustil, nicméně v jeho linii pokračoval dělostřelecký důstojník Edmund Zalinski. Jeho firma Pneumatic Dynamite Gun Company již v r. 1885 představila prototyp osmipalcového kanonu, schopného vystřelovat 45 kg těžké projektily na vzdálenost 3,2 km. Dostřel nepatrně pokulhával za klasickými děly stejné ráže, přesnost zásahu však byla srovnatelná. Koncept pneumatických děl zaujal americké námořnictvo, které přikročilo k výstavbě „dynamitového křižníku“. Loď s novou výzbrojí Křižník Vesuvius V r. 1898 byla spuštěna na vodu loď jménem Vesuvius, vyzbrojená třemi Zalinského 380mm pneumatickými děly, střílejícími na vzdálenost 1,6 km dynamitové nálože o hmotnosti 250 kg. Svůj bojový křest prožil Vesuvius během americko-španělské války, kdy ostřeloval opevnění na Kubě. Účinek byl zanedbatelný, později křižník sloužil ke zkouškám torpéd, a v r. 1922 byl sešrotován. Zalinského děla patřila i do výbavy US pobřežních baterií v okolí New Yorku, San Franciska a New Jersey, ještě před 1. světovou válkou však byla vyřazena. Baterie pneumatických děl v pevnosti Fort Winfleid Scott u San Franciska Dynamitový kanon Sims-Dudley Kolem poloviny 90. let 19. stol. se objevil Sims-Dudleyův pneumatický kanon. Dělo dokázalo vystřelit projektil o váze 16 kg na vzdálenost 2 km, přičemž jeho vlastní hmotnost se pohybovala kolem 1000 liber (přes 450 kg), délka činila 14 stop (4,25 m). Původní technický nákres Sims-Dudleyova kanónu V první polovině 90. let 19. stol. navrhl americký vynálezce Dana Dudley rovnou dvě varianty „dynamitových děl“. Jeden projekt spočíval v mírném snížení tlaku plynů střelného prachu pomocí expanzní komory, zatímco druhý počítal s pohyblivým pístem, soustředícím energii na projektil. První myšlenka vzbudila zájem představitelů průmyslu i armády, takže nový projekt přijali. Vývoj tohoto projektu však vedl k vzniku pneumatického děla, známého jako Sims-Dudley. D. Dudley v té době navázal spolupráci se zkušeným projektantem Winfieldem Scott Simsem. Kanon byl nápadný svou dlouhou hlavní s hladkým vývrtem ráže 2,5 palce (63,5 mm), která byla jen na jednom místě připojena k ostatním částem zbraně. Závit na závěru byl spojen s blokovými ventily, hlaveň byla jednoduchá, s poměrně tenkými stěnami. Přitom byla hlaveň natolik stabilní, aby se udržela v požadované poloze a nepotřebovala další podpůrná zařízení, jak tomu bylo v případě jiných dynamitových zbraní. V praxi využila US Army dva kanony Sims-Dudley na podzim 1896, proti vzbouřencům na Kubě. Zajímavé je, že oba konstruktéři zažádali o vydání příslušného patentu až dva roky poté – 1898. Nový projekt se vyznačoval zdokonalenou nábojovou komorou (tzv. „spalovací trubicí“). Byl to kovový válec zakončený závitem, zajišťujícím připojení k blokovým ventilům. Na předním konci komory byl velký šroub pro přimontování límce, nesoucího hlaveň. Při konečné montáži hlavně byla zadní část „spalovací trubice“ nasazena na trubku menšího průměru, která sloužila jako komora pro hnací náplň. Stejně jako samotná nábojová komora, byla tato trubka připojena k blokovému závěru. Detail závěru Sims-Dudleyova kanónu Děla nové koncepce m. j. vzbudila zájem „prezidenta-kavaleristy“ T. Roosevelta, a zbrojařům se podařilo zmenšit a odlehčit zbraně natolik, aby je armáda mohla zařadit do výzbroje. Konečně armáda obdržela 16 děl Sims-Dudley a s méně výkonnými, nicméně „bezhlučnými“ zbraněmi počítala do budoucna. V téže době se však začaly prosazovat nové druhy bezdýmového prachu a výbušnin, tím i munice, z čehož plynula větší bojeschopnost klasické artilerie. Tím pádem zbraně jako „dynamitová děla“ ztrácely krok s moderním vývojem, až se staly anachronismem. Přesto však šestnáct pneumatických děl zaujímá místo v dějinách jako první i poslední zařazené do výzbroje US Army a všech dalších ozbrojených sil. Kanón Sims-Dudley s kolesnou Ve službách císaře pána Myšlenkou pneumatických děl – lehčích a úspornějších než klasická artilerie – se zabývali konstruktéři ještě za 1. světové války, především v oblasti nové zbraně, minometů. Vedoucí roli zde hrálo Rakousko-Uhersko, které začalo vyrábět minomety, jehož inženýři k minometům instalovali zařízení, udržující tlak vzduchu na úrovni, která slibovala účinný dostřel. Podunajskou monarchii následovaly i další mocnosti, např. Německo nebo Francie. C. k. 12cm dynamitový minomet na fotografii z r. 1915 Informací o využití c. a k. „dynamitových“ minometů je poskrovnu, určitě však byly nasazeny na italské frontě, jejíž poziční charakter umožňoval instalaci kompresorů a elektrických generátorů. Velké výhody přinášela obtížná zjistitelnost zbraní při střelbě, stejně jako odpadnutí starostí s přepravou tun střelného prachu v obtížném horském terénu. Pneumatické minomety opustily scénu zároveň s koncem války a rozpadem dunajské monarchie. Tuto myšlenku nepřejala ani armáda Československa, jejíž generalita sázela na klasickou artilerii. Francouzský dynamitový minomet Domoy-Chateau Autor: Edgar Pachta Zdroj: Kyril Ryabov: Sims-Dudley Dynamite Cannon (USA), TOP WARWhen Air Guns became became the King of Battle-Pneumatic Trench mortars in WWI Přiložené fotografie pocházejí z archívu autora. Článek PNEUMATICKÉ DĚLOSTŘELECTVO se nejdříve objevil na Armykup.cz.
Maximální výkon při minimálním rozměru: pásová bruska GI 100 je univerzální stroj pro broušení zářezů, odstraňování otřepů z malých dílů a k všeobecnému broušení ploch v sériové výrobě. Malé rozměry činí tuto robustní a kompaktní pásovou brusku perfektní
projít na článekAutor reportáže: Edgar Pachta V prvních prosincových dnech letošního roku, v místech, kde 2. prosince 1805 probíhala bitva u Slavkova, znovu se objevili vojáci v historických uniformách tří zúčastněných armád. Po dvouleté odmlce mohli nadšení diváci op
projít na článekZajímá vás, jak probíhá prostorová dezinfekce a s čím pracují profesionálové? Jaké postupy, přípravky, přístroje a zařízení používají? Nahlédněte pod pokličku práce našeho dezinfekčního týmu, který se pravidelně pohybuje mezi nebezpečnými mikroorganismy,
projít na článekPřed pár dny jsem dostal od jednoho z vás e-mail pojednávající o zajatcích, přičemž na jeho závěr padla věta „spekulace – Západ ustane s podporou (stejně celou tu maškarádu už financuje pouze on) a komik bude nucen změknout, jednat, a podepsat mírovou sml
projít na článekS tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane st
projít na článek