Říkal jsem: Poezie je věčná! Sakra! Je svatá, sakrální. Ondřej Fibich píše o nahé zeleni v hlase. Bedřich Ludvík zpívá o cestě zpět k pramenům, Jiří Rulf má dopis Vencovi. Líba Semecká má štěstí s bílými křídly. Pro Zuzanku Špůrovou jsou letokruhy gramodeskou… Martin Schulz v písni Básník žádá: Prosím tě přijď za mnou lásko poezie… A to jsou jen ti současní básníci. Střípky toho, co mám zařazené do svých srdečních záležitostí. Jsou verše, básně, které s sebou nosíme třeba spoustu let, kus života až. Já jsem ti vyprávěl o těch posvátných zákoutích srdce a tebe přitom zajímaly ve výkladu boty! Já o poezii a ty – pitomý boty! Ale miláčku, smála jsi se, to přece ty pořád chceš, abych nosila sukni! (Snil jsem o tom, že by mohla začít nosit sukni a možná, někdy, i rozpuštěné vlasy…) Jak to sakra souvisí s tou poezií? Řekl jsem. Miláčku k sukni potřebuješ taky boty, botičky, víš? Tedy ty ne, ale já ano. A já jsem se koupal v jejím úsměvu, protože jsem v následujícím příběhu byl za toho, kdo své dámě kupuje boty. Takže jsme šli do obuvnictví a já koukal na dámské oddělení a všimnul si, že moje (?) Julie má kozačky a ona si všimla, že jsem si všiml a řekla – kozačky mám – a jaké boty bys mi chtěl koupit, miláčku? – a já povídám – no, na podpatku, takový… Lodičky? zeptala se a mně se to slovo líbilo, a tak říkám ano, lodičky a jedny jsme vybrali a já jsem nechal přinést i druhou botu. Stáhnul jsem jí ty kozačky a obouval lodičky a hned ten první pár jí seděl, ale já jsem dělal, že nejsem spokojen, a mazlil jsem se s těma nohama, které mi půjčila, hladil jsem si je, a když to už chvíli trvalo a pak ještě chvíli, tak se ke mně sehnula a do ucha mi řekla – miláčku, víš to, že jsme v obuvnictví? A smála se, až nemohla přestat. Bral jsem ty skořápky na podpatku a jednu po druhé jsem je Julii znovu navlíkal na krásný nohy. Pak vstala a prošla se, udělala pár tanečních kroků. Už v té chvíli jsem začal tušit o poezii něco nového. Zase se posadila, já jsem jí lodičky sundal a uložil je do krabice a v doprovodu prodavačky šel k pokladně a zaplatil. Chvíli jsem strnule stál, abych mohl tu důležitou poetickou myšlenku zachytit, aby měla čas se ve mně uhnízdit. Ale teprve venku, s krabicí pod paží, a když Julie vsunula svou ruku do mojí, jsem myšlenku převlékl do slov: Někdy není třeba básní, abychom měli poezii v srdci. Někdy je tam s tím, čemu se říká láska. Někdy stačí jít koupit lodičky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Děti z naší mateřské školy vytvořily v projektovém dnu ke Dni poezie knihu básniček, které samy složily a ilustrovaly. Kniha zde: Den poezie.pdf
Jediná růže na keři. Spletla se? Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý. A proč? Protože udělal v zemi české pro poezii snad nejvíc ze všech. Přemluvil spoustu mladých, nejmíň dvě generace, aby alespoň zjistili, co poezie je. Dos
projít na článekZabývat se dnes psaním poezie nebo ji dokonce vydávat, to je značné riziko. Přesto se básníci ze světa nevytratili. Dokazuje to i nová kniha českého básníka, prozaika a žurnalisty Michala Wernische alias Ewalda Murrera s názvem Noční četba. Kalendář ukaz
projít na článekNa rezidenční pobyty Českého literárního centra přijede na podzim a v zimě do Prahy a Brna 14 význačných zahraničních bohemistů a překladatelů, aby zde pracovali na projektech souvisejících s šířením české literatury v překladech. Do Prahy na rezidenční
projít na článekSpisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková se v Cambridgi setkala s předním irským básníkem Bernardem O’Donoghuem. Jejich literární setkání bylo impulsem pro vznik netradičně dvojjazyčné, anglicko-české sbírky básní Rainmaker / Deštivec. Ta obsahuje výbě
projít na článek