Přes Las Vegas do Saint George a jak nás ojeli

Po krásným dni a kokotské noci v Death Valley se nad ránem vyloženě těším, až se rozední a já budu moct zahlásit, že vyrážíme na cestu. Ač se v tom Lexusu spí dobře, je to prostě celou dobu takový spaní na půl oka. V tomhle příspěvku rovnou shrnu dva dny, který sice byly vydatný, ale v porovnání s tím, co nás čeká, celkem obyčejný. Ráno jsme šli opět na Badwater Basin, kde je obvykle absolutní bezvětří. Východ nebyl nijak mimořádnej, takže jsme spíš tak v pohodičce posedávali a povídali si. Ráno je sice chladnější, ale v Badwater Basin trávíme celou hodinu kolem východu slunce a následně jedeme do návštěvnickýho centra, protože Melinda sbírá mapy. Sice jsme tam moc brzy, ale naštěstí jsou otevřený záchody, takže na těch se dá nějakej ten čas počkat, žejo. Napráskanej Valley of Fire State Park Po cestě z Údolí Smrti zastavujeme v národním parku Valley of Fire. Tady se hodí zmínit jedna věc: v Americe jsou primárně dva druhy parků – národní a státní. Národní parky jsou ty hodně známý, jako je třeba Yellowstone a Yosemity. Do těchto parku si pořizujete America the Beautiful, což je roční vstupenka do všech národních parků za cenu $80. To se může zdát na jednu stranu dost peněz, ale využijete ho fakt ve všech parcích po celým území USA, platí vždy pro celý auto (klidně třeba osmimístný) a navíc jsou tam prostor pro dva podpisy, takže standardní praxí je podepsat jen jednu pozici a po příjezdu do ČR America the Beatiful prodat za necelou půlku. Pak jsou tady státní parky, který jsou zpravidla menší a míň významný, nicméně často taky neskutečně krásný. Zde America the Beatiful neplatí, a tak si vstupný musíte pořídit vždy u vjezdu. To stojí zpravidla 10 až 15 dolarů, takže při návštěvě většího množství parků hravě překonáte těch 80 dolarů, co dáte za všechny národní parky dohromady. Taky se ve státních parcích nebojí diskriminovat lidi přijíždějící z jiných států, takže člověk z Utahu často zaplatí $10 a vy, jako blbec z Česka, klidně $20. To jen tak na okraj, jak fungují parky v Americe. Valley of Fire State Park je nakonec mírným zklamáním. Pohledy jsou dost obyčejný, ale to je hlavně dáno tím, že jsme z těch nádherných míst po USA strašně rozežraní. Další věc je strašný množství lidí, protože je neděle a Valley of Fire je hodně blízko Las Vegas, takže v takhle hezkej den pochopitelně hromada lidí vyjíždí do parku na výlet. Pro pohledy bez lidí je většinou potřeba uhnout z vyznačených cest a nebát se chodit po prudkých stěnách. Přejezd do Saint George a ráno u Sand Hollow Ještě před západem odjíždíme směrem k Saint George, což je město v Utahu, který se teď na dva dny stane naší základnou. V našem itineráři totiž není obvyklý, že bychom někde zůstávali víc jak jeden den, a proto to zdůrazňuju. Pokračujeme v našem trendu v chození spát hodně brzo, takže ráno vstávám už v pět, abych vyjel k Sand Hollow State Park. Jsem tady kolem šesté a trošku váhám u brány, kde je napsaný, že se otevírá až v sedm, což je pro mě samozřejmě z hlediska východu slunce úplně passé. Po krátké diskuzi s chlápíkama, co tam čekají s lodí, usuzuju, že by mě nikdo neměl zastřelit, když tam vlezu otevřeným východem bez placení. Ráno je krásný a romantický. Sedím takhle na pláži a hlavou mi jede, že sice jsem tam, kde chci být, ale nejsem tam, kde bych měl být. Mysl je v ráji, ale tělo říká, že by si teď mnohem víc představovalo sezení na záchodě. Moji rovnováhu to ale nenarušuje, protože jak jsem říkal ve svých stories na Instagramu, nebylo by to zdaleka poprvý, co jsem se při krásným východu slunce připosral. Fotka z našeho večerního příjezdu do Saint George. Sedím na místě spolujezdce a fňukám, že nejsme na nějaké vyhlídce. Pak říkám, že přece o nic nejde a hezký je to i tak a následně opět přecházím v brek, když se ohlídnu a zjistím, že na obzoru krásně do červeno-fialova září mráčky. Žadoním o zastavení i když vím, že není kde. To jsem já. Ráno ve státním parku Sand Hollow si užívám sám. Melinda dává přednost pohodlí hotelu a já jsem měl možná taky. Zase ji ale utekl probouzející se den s postupným osvětlování vrcholků hor, než slunce zalilo nádherný údolí a můj upocenej ksicht. Podzim je prostě na východy a západy nejlepší. Sluníčko chodí po obloze pod dobrým úhlem, zároveň je ještě pořád hezky a hlavně člověk zvládne při stíhání obojího i normálně spát. Ranní výstup na sopku, nejlepší oběd, večer ve Snow Canyonu Vracím se na pokoj za hotel za Melindou, dáváme si snídani a vyrážíme k našemu výstupu na vyhaslou sopku Cinder Cone. Při výstupu respektujeme cedule o držení se na cestě a relativně oklikou přicházíme na její vrchol. Pohled do ní není nic zajímavýho, ale pohledy kolem už za to rozhodně stojí. Nejvíc se náš zrak upírá směrem ke Snow Canyonu, kam vyrážíme následně. Ještě předtím se ale zastavujeme v Cafe Rio, což je mexická kuchyně na pomezí fast foodu a restaurace. Dávám quesadillu a úplně mě to odpálilo. Tortilla, maso i sýr jsou skvělý, ale mám k tomu nějakou jejich domácí omáčku a její chuť mě naprosto dostává. Okamžitě Cafe Rio přiděluji titul za nejlepší mexický jídlo a ještě zvažuji, jestli to nepovýšit na jedno z nejlepších jídel, co jsem v USA vůbec měl. Na druhou stranu: co si budeme povídat, v Americe ta konkurence oproti například Itálii tak horká není. Tady jsme na sopce, ale moc dobře to nevypadalo spíš taková normální jama, ve které roste tráva. Takže radši dávám fotku mýho souputníka. Půjčujeme auto na Reflection Canyon A teď vám konečně rozkryju příběh toho, jak nás ojel Budget v Saint George. Budget je po boku společností Alamo, National a Hertz velkou půjčovnou aut v USA. Já osobně jsem vždy půjčoval od Alama a neměl jsem nikdy žádnej problém. Navíc, jak jsem psal v prvním článku, letos jsme potkali úžasnýho borca Jirku, kterej nám vyšel obrovsky vstříc a půjčil auto, i když podle pravidel neměl. Pro naši plánovanou cestu k Reflection Canyon jsme potřebovali vyměnit Lexus za něco víc přizpůsobenýho terénu. Nejbližším místem, kde se odsud nachází tradiční půjčovny aut, je letiště v Saint George, takže volba padla právě sem. Alamo na tomto letišti pobočku nemá, a tak se konečně nabízelo vyzkoušení i něčeho jinýho. Prozkoumával jsem web Budgetu, kde jsem se dočetl, že absence kreditky není u nich problém a jen mám počítat s depozitem. S vědomím, že jsme zachráněni, udělal se svojí debetní kartou rezervaci, která prošla, a tak jsme mohli vyrazit na letiště vyzvednout auto. Trochu tenhle dlouhej text rozbiju nesouvisejícíma fotkama. Opět Melinda – tentokrát sedící na kamenu ve státním parku Snow Canyon. Jak je Budget napiču půjčovna aut A tady začala párty. Starší paní nás pozdravila a zeptala, co si žádáme. Říkám máme tady rezervaci auta madam a podal jsem jí řidičák, mezinárodní řidičák a tu svoji posranou debetku. Paní poděkovala a šla někam dozadu kódovat ty věci do kompu. Po pěti minutách se vrátila zpět, aby řekla, že konec plesa a že auto nám nepůjčí. Tak jsem se ptal proč jako a ona říkala pravidla. A tak jsem ji vysvětloval, že na webu se psalo něco jinýho a ona mi řekla, že nenene, protože oni fungují jen jako franšíza a mají svoje vlastní pravidla. A tak říkám, že to je nemilé a ať mi rezervaci tedy stornuje a vrátí love. No a tahle milá paní se chovala, jak kdyby se jí to kurva netýkalo. Měla před sebou počítač, ale bála se ho evidentně dotknout. Místo toho se zeptala, jestli mám telefon, kde by ta rezervace šla vidět. Dal jsem ji telefon a ona chvilku zmateně klikala. Mezitím utíkal čas, až bylo 19:30, což byl moment, kdy nám rezervace začínala. Já pořád nedokázal nějak pochopit, s jakou firmou teda jednám, protože paní webu Budgetu, kde jsem rezervaci udělal, říkala oni. Chvíli se ještě prcala s mým telefonem, a tak se ptám, jestli by někomu nemohla zavolat a rezervaci zrušit s operátorem. Říkala ok a pak mi dala číslo, na který mám zavolat. Vyšli jsme z letiště, zavolal jsem na číslo a zjistil, že mi dala číslo čistě na automat. Poté jsem znovu mrkl na rezervaci a zjistil, že zrušení po začátku rezervace je možný jen za podmínek, kdy zpět nedostanu ani korunu. Vrátil jsem se na letiště, ale jen jsem si ověřil, že tenhle člověk nám opravdu nepomůže. Náš sen o cestě na Reflection Canyon se pomalu rozplýval a já řešil, jak z těch kurev vytlačit 7500 Kč zpět. Pohled do údolí Snow Canyon. To jsme ještě nevěděli, co nás v Budgetu čeká. Dejte mi peníze zpět, nebo budu vole střílet Nechci vás zatěžovat detaily, ale dopadlo to tak, že jsem volal na několik linek, kde mě vždycky řekli, že musím volat někam jinam. Vysvětloval jsem to dokola a nakonec jsem volal na Budget Worldwide, kde byla čekací doba na operátora vždy 20 a víc minut. Když jsem dal volbu, ať mi zavolají zpět na moje číslo, jakmile bude jakýkoli operátor dostupný, ozval se mi vždy do půl hodiny automat a ke spojení hovoru nedošlo. Jen dodám, že mám americkou simkartu. Trvalo tři dny prcání v časech, kdy jsem výjimečně měl signál, než jsem se spojíl s konkrétním člověkem. Naposlouchanej té jejich debilní melodie v době čekání na spojení jsem měl pocit, jako bych osobně potkal Ježíše. Naposled jsem popsal můj teď už dobře vypilovanej příběh a tento chlapík mi odpověděl, že mi vrátí peníze v plné výši a že se omlouvají za pochybení na jejich pobočce. Chápu, že tohle je hodně dlouhej text, ale potřeboval jsem to předat dál každýmu, kdo bude řešit půjčení auta. Pokud nejste kokoti, jako já, mějte prostě kreditku a měl by to být cajk. A jen jsem se zase ujistil, jak moc Amíci mají v paži v momentě, kdy existuje nějakej problém a vy ho potřebujete vyřešit. Najednou je pryč celý to jejich helou hav ár jů a vole ruce pryč já nic já muzikant. A ještě jeden pohled těsně předtím, než se úplně setmělo. Budeme tě ojíždět tak dlouho, až to vzdáš Myslím, že celej systém s těma linkama je i tak nastavenej, aby vás prostě v procesu zlomil a vy jste o ty prachy zpět nakonec ani nechtěli zažádat. Všechno do mé teorie zapadá: neochota všech lidí v řetězci, nespojený hovory, nevolající operátor zpět, vypadávající zvuk, otravná melodie, otravná hláška, že co nejdřív se vám někdo bude věnovat, prostě všechno. Je to jako by vás prostě furt dokola jenom ojížděli. Narazili ale na mě. Nezdolnýho kokota z České republiky, kterej by jim pro těch nezasloužených 7500 Kč jejich slavnou pobočku v Saint George kurva zapálil. Natáhl jsem ten text slušně, a tak vám až v dalším příspěvku řeknu, jak jsme tuhle prekérní situaci, kdy je 20:00 a ráno máme v plánu vyrážet na Reflection Canyon, řešili. Jinak níž v galerii máte opět všechny fotky z těchto dvou dnů včetně těch, který v článku nenajdete. .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner{ margin: 50px auto; width: 50px; height: 40px; text-align: center; font-size: 10px; } .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner > div{ background-color: #333; height: 100%; width: 6px; display: inline-block; -webkit-animation: rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-stretchdelay 1.2s infinite ease-in-out; animation: rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-stretchdelay 1.2s infinite ease-in-out; } .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdRect2 { -webkit-animation-delay: -1.1s; animation-delay: -1.1s; } .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdRect3 { -webkit-animation-delay: -1.0s; animation-delay: -1.0s; } .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdRect4 { -webkit-animation-delay: -0.9s; animation-delay: -0.9s; } .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdSpinner .rbs_gallery_64eea3bb1c4cdRect5 { -webkit-animation-delay: -0.8s; animation-delay: -0.8s; } @-webkit-keyframes rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-stretchdelay { 0%, 40%, 100% { -webkit-transform: scaleY(0.4) } 20% { -webkit-transform: scaleY(1.0) } } @keyframes rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-stretchdelay { 0%, 40%, 100% { transform: scaleY(0.4); -webkit-transform: scaleY(0.4); } 20% { transform: scaleY(1.0); -webkit-transform: scaleY(1.0); } } var rbs_gallery_64eea3bb1c4cd = {"version":"3.2.12","id":92413,"class":"id92413","roboGalleryDelay":1000,"mainContainer":"#robo_gallery_main_block_rbs_gallery_64eea3bb1c4cd","loadingContainer":"#rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-block-loader","loadingContainerObj":"rbs_gallery_64eea3bb1c4cd-block-loader","columnWidth":"auto","columns":8,"resolutions":[{"columnWidth":"auto","columns":3,"maxWidth":960},{"columnWidth":"auto","columns":2,"maxWidth":650},{"columnWidth":"auto","columns":1,"maxWidth":450}],"hideTitle":true,"lightboxOptions":{"gallery":{"enabled":true,"tCounter":"%curr% z %total%"},"image":{"verticalFit":true},"mainClass":"my-mfp-slide-bottom mfp-img-mobile"},"overlayEffect":"fade","boxesToLoadStart":30,"boxesToLoad":30,"LoadingWord":"Na\u010d\u00edt\u00e1m...","loadMoreWord":"Na\u010d\u00edst dal\u0161\u00ed fotky","noMoreEntriesWord":"\u017d\u00e1dn\u00e9 dal\u0161\u00ed obr\u00e1zky","horizontalSpaceBetweenBoxes":15,"verticalSpaceBetweenBoxes":15,"lazyLoad":1,"noHoverOnMobile":"false","wrapContainer":"#robo-gallery-wrap-rbs_gallery_64eea3bb1c4cd"}; The post Přes Las Vegas do Saint George a jak nás ojeli appeared first on Marek Musil foto.

Web: Svatební fotograf jižní Morava | Marek Musil foto
Aktualizace: 30.8.2023

projít na článek

Přes Las Vegas do Saint George a jak nás ojeli

Světové finále rodea v Las Vegas ve fotografiích M. Burianové

Slávia Praha - R.Union Saint-Gilloise

Žádná kasina, ale MS ve středním triatlonu.

Yves Saint Laurent Libre Intense

PROMET/EXCALIBUR tým se plaví do Maroka