Reality show v reálném čase :) – Keba kuchařem O čem vypráví tento článek? Hledáte-li recept či recenzi, dále nečtěte. Následujících text se bude motat jen okolo hektického života autora těchto stránek a jeho šíleného nápadu, snad mohu použít i výrazu ‚životního projektu‘, stát se ve svých 23 letech kuchařem. Jak toho může nevyučený člověk dosáhnout? Jak se přemístit z útulné, klimatizované kanceláře přímo do výhně kuchyňského pekla? Jak se stát opravdovým, zkušenostmi nabitým kuchtíkem? Průběh této strastiplné cesty můžete sledovat online na Kulinařinkách. Pohodlně se usaďte, reality show právě začíná ;) Proč nejsem kuchařem a proč jím chci být? Jednoduchá odpověď – svou vášeň jsem objevil pozdě, stále ovšem doufám, že ne příliš pozdě. Absolvoval jsem 8mi leté gymnázium ve Vysokém Mýtě. Ovšem jak je všeobecné známo, gymnazisti vlastně nic pořádně neumí a jediná cesta „někam“ je přes vysokou školu. Už od třeťáku jsem mířil spíše k humanitním vědám a stejným směrem směřovala i moje vysokoškolská kariéra. Po maturitě jsem se přemístil do Prahy, kde jsem začal studovat humanitní vzdělanost na FF UK. V těchto dobách jsem začal přičuchávat k vařeníčku. Menza mě neuspokojovala a neměl jsem finance na lepší zařízení, takže jsem si na kolejní kuchyňce začal vyvářet. Když se dnes ohlédnu zpět, nostalgicky se pousměji nad svými začátky – špagety s kečupem, kabanosem a eidamem byla moje specialita, se kterou jsem se pyšně honosil :) Ve vaření jsem ovšem postupem času neviděl už jen vyrobení něčeho, co vám poskytne živiny, ale našel jsem si v něm koníčka, který mě po všech stránkách naplňoval. Nekonečné variace, možnosti a rozporuplné výsledky – připadal jsem si jako malý kluk hrající si v chemické laboratoři ( tak si připadám dodnes). Mezitím jsem neúspěšně ukončil školu a díky kamarádovi se dostal na pohovor u společnosti DHL, kde jsem měl pracovat jako dispečer pozemních přeprav. Budoucí zaměstnavatel byl humanisticky založený, při pohovoru padlo pár jmen z filosofické literatury a místo bylo na světě :) Na této pozici, kde jsem já, malý nezkušený chlapec denně komunikoval s desítkami náladových řidičů kamionů nabral trochu té přirozené nátury a po téměř roce a půl změnil místo. Přemístil jsem se na Ruzyni, kde jsem pracoval jako koordinátor leteckých zásilek. Narozdíl od statusu studenta jsem si mohl jako zaměstnanec dovolit pro svůj voňavý koníček dražší suroviny, potřebné kuchyňské náčiní, nelevné kuchařky a literaturu o gastronomii a proto jsem se zpět do studií nehnal. Moje zkušenosti se také samozřejmě začaly zlepšovat a na kabanos jsem si už ani nevzpomněl, protože jsem objevil kouzlo choriza, prosciutta atd. Eidam jsem nenávratně nahradil parmazánem, gruyérem, gorgonzolou, kozím sýrem a tak to bylo se vším. Po roce práce na letišti jsem si uvědomil jednu převratnou věc. Že v práci stejně myslím jen na to, jakou omáčku se naučím dnes večer. Chvíli na to jsem si nechal zřídit tento blog a po pár měsících jsem už měl jasno. Být úspěšný v něčem, co vás nebaví – je těžké, pro mě dokonce nemožné. Chci se živit tím, co ve mně probouzí vášeň a o čem se mi v noci zdá. Jedině tak mohu dosáhnout ve svém životě seberealizace. Spoustu lidí okolo mě to tak nemá a zdají se mi být nešťastni. A proč být nešťastný, když pro to lze něco udělat…? Inception – Počátek Podobně jako v novém filmu Christophera Nolana Počátek, jsem se i já začal detailně hrabat ve svých snech, aby mi přinesly užitek v reálném světě a stejně tak mi tyto realizace přinášely ( a stále přinášejí) dramatické chvíle. Dospěl jsem ke zjištění, že k sehnání práce v gastronomii v ČR vám nestačí jen zápal a nadšení, ale chybí vám papír! (doporučuji zajít na Lávku na představení Miroslava Duška 4 dohody:). Tedy výuční list a samozřejmě zkušenosti. Na Ruzyni jsem tedy skončil a přes bratra přítelkyně se mi podařilo sehnat brigádu v jedné restauraci na Náměstí republiky (btw. se sídlem ČSSD), kde jsem o sobě pověděl pár slov zdejšímu šéfkuchaři, panu P. Ten mi s nadšením odvětil, že tady se vařit naučím. Řekl mi, ať se převléknu a ať počkám, že se mě za chvíli ujme. Po pěti minutách kolem mě proběhl a začal na mě před celou kuchyní řvát, jaktože nemakám a že na takovýhle způsoby ať si nezvykám, tady nejsem u Pohlreicha! Jakákoliv obrana byla zbytečná. Jeden chlap se mnou soucítil a tak mi někdo aspoň řekl, co mám tedy dělat. Vyfásl jsem kuchařskou čapku a zaujal jsem místo u výdeje hotovek. Měsíc jsem vydával jídla a pan šéfkuchař si na mě zasedl, přestože jsem byl jedním z nejrychlejších pracovníků a neustále mě nevhodně popichoval, jakože co si o sobě myslím a co jsem si to usmyslel za hloupé plány. Jednou jsem si dovolil nandat na talíř jídlo o trochu úhledněji, než bylo zdejším režimem předepsáno a setkal jsem se téměř se sparťanskou reakcí. „Co to tady je na tom talíři za paskvil? Kdo to udělal? Ty? Ty nevíš, že přílohu máš dávat doleva, maso doprava a omáčku přes to? Ne*er mě!“ Poslušně jsem jídlo nandal znovu podle jejich přání a tak můj chtíč projevit svůj talent postupně upadal do úplného zapomnění. Mohl bych se tu rozepsat o různých negativních typologiích lidí, kteří tu pracovali, řiťolezectví a nepřeberné podlosti a zášti, ale nehodlám tím plácat svůj čas. Když zde uspořádal autogramiádu Paroubek a vedení se mohlo zpřetrhat, kdo mu víc vleze do prdelky a jak co nejlépe shodit ostatní, měl jsem jasno. Navíc jsem si tu ani nevydělal na živobytí. Takže pane P., děkuji a nashledanou, jdeme dál. Jak jsem později zjistil, nejlepší co jsem mohl udělat, bylo navštěvovat kurzy vaření v Pražském kulinářském institutu, kde jsem měl tu čest poznat ty nejlepší z nejlepších a postupně je přesvědčit, že to se svým plánem myslím smrtelně vážně. Nejdříve jsem se seznámil s šéfkuchařem Tomášem Černým z La Finestry, který mi dal vizitku. Zde ovšem spolupráce nedopadla a tak jsem žadonil dál. Na kurzu pana Pohlreicha jsem žadonil o radu i tohoto mediálně známého člověka, který se se mnou moc nepáral, ale poradil mi udělat si výučák. Když jsem byl na kurzu potřetí a potřetí jsem žádal o radu, jak dosáhnout svého, vzal si mě do své kanceláře majitel a zakladatel tohoto institutu, pan Roman Vaněk (kterého jste také mohli několikrát zahlédnout v pořadu Ano, šéfe! a brzy ho se Zdeňkem uvidíte i v novém pořadu Na nože!). Vedli jsme spolu rozhovor, u kterého se mi štěstím kouřilo ze všech tělesných otvorů. Dal mi kontakt na údajně nejlepší školu v ČR, kde lze studovat kuchaře dálkově a výuční list lze získat již během jednoho roku (když už máte maturitu, můžete totiž studovat jen obor kuchař) a sám kontaktoval jednu v Praze vyhlášenou francouzskou restauraci Na Kopci, že tu má vážného zájemce o obor. Uplynulo pár dní a já se ocitl oblečen v rondonu a s nožem v ruce v této kuchyni, samozřejmě štěstím bez sebe. Za pár dní mi pan Vaněk zavolal, jestli nebudu mít o víkendu čas, že by potřeboval s něčím pomoct. Bez váhání jsem kývl – šlo o pomoc při natáčení castingu nového pořadu se Zdeňkem Pohlreichem Na Nože!. Těšil jsem se jako kdysi na řidičák :) Sice jsem jen připravoval stanoviště pro soutěžící a odklízel jejich použité nádobí, ale zážitek to byl nádherný. Rád bych se o tomto tématu rozepsal, ale nemohu, protože bych neměl do vysílání pořadu vyzradit žádné podrobnosti. Každopádně se bude na co těšit ;) Skoro kuchařem, ale… Měl jsem se tedy kde učit, ale jelikož jsem neoplýval zkušenostmi, nebylo možné mi za moje počínání zaplatit. Nebyl jsem totiž plnohodnotným pracovníkem, nýbrž učněm. Cca po 14ti dnech jsem měl rozhovor se šéfkuchařem a zároveň spolumajitelem této restaurace Titusem Eliášem a dospěli jsme k závěru, že si musím najít práci, která mi zajistí finance potřebné k živobytí a ve svém volném čase se budu chodit učit. Až budu samostatně schopný kuchtík, začneme se bavit o penězích. Když umíte vařit doma, neumíte totiž vařit v restauraci. Jen si to představte – doma vás nic netlačí, vše děláte s láskou a s úsměvem a děláte maximálně tři jídla najednou. V restauraci ovšem takové přátelské prostředí nepanuje. Vše se odehrává pod časovým tlakem a musíte práskat jedno kvalitní jídlo za druhým, nemluvě o tom, že jich připravujete několik najednou. Začal jsem tedy hledat práci, která mi měla zajistit příjem. Hledal jsem téměř měsíc něco vhodného, časově nenáročného, nakonec jsem byl tak zoufalý, že jsem se byl ptát v McDonaldu a v KFC, ale tam stálo v řadě tolik po brigádě lačných studentů, že bylo řečeno, abych se přišel zeptat až za měsíc! Práci jsem již nutně potřeboval a tak jsem se podíval na internet na nabídky z oblasti logistiky. Volné místo v jedné velké firmě na pozici leteckého agenta. Životopis odeslán – 1. kolo pohovoru – 2. kolo pohovoru – jste přijat! Nevím, jestli jsem byl v tu chvíli šťastný nebo nešťastný, každopádně jsem byl shodou okolností tam, odkud jsem utekl. Časově ještě náročnější práce než ta předchozí mi brání v mém učení. Velmi často totiž požadavky zákazníků, kteří si objednávají charterová letadla, vytvářejí pracovní soboty. Což je jediný den, kdy bych mohl pravidelně chodit do učení. Co bude dál? Můj sen se splní, to vím. Jen v tuto chvíli nemohu přesně říct kdy a jakým způsobem. Pozitivní rozpoložení mi udržuje myšlenka, že od září budu dálkově studovat kuchaře a za rok budu mít výuční list. Své dovolené a volné soboty, kdy nebudu po pracovním týdnu zničený tak, jako bývám, věnuji učení v restauraci. Snad po pár týdnech praxe a s výučním listem v kapse půjde vše o trochu snáze, než můj první pokus stát se kuchařem. Mým dalším cílem, který hodlám co nejdříve zrealizovat, je odjet do Anglie a tam si najít práci v kuchyni, protože cestovat je pro kuchaře důležité a přínosné. Nemůžu se dočkat, až se do svého vysněného plánu budu moci opřít naplno. Až bude opět o čem psát, očekávejte další díl Kebovy reality show v reálném čase :) Poděkování Závěrem bych chtěl upřímně poděkovat panu Romanu Vaňkovi z Prakulu za to, co pro mě udělal (a za to, co dělá pro gastronomii v ČR) a panu Titusovi Eliášovi a Petrovi z restaurace Na Kopci, že mají trpělivost mě učit a že se mnou ještě nehodili flintu do žita, protože v restauraci nejsem tak často, jak bych sám chtěl být. Můj dík patří i mé přítelkyni Monice, která za mnou od začátku stojí a je mojí nepostradatelnou podporou. Poděkovat chci i rodičům, kteří když zjistili, že to myslím opravdu vážně – stát se kuchařem a že nebudu ani doktor ani psycholog – nezlomili nade mnou hůl – právě naopak, aktivně mě podporují! V neposlední řadě děkuji kamarádům, kteří mě povzbuzují a přejí mi, aby vše klaplo. Všem velké Díky! Jako bonus jedno moje Vitello Tonnato z Prakulu :)
Zdeněk Pohlreich je známý šéfkuchař restaurací Café Imperial a Divini. Stal se populárním díky televizní show Ano, šéfe a účinkováním jako porotce v kulinářské reality show Na nože. Tento svérázný kuchař prezentoval řadu svých receptů na obrazovce a stal
projít na článekPolicistka Kristina z reality show Survivor promluvila v rozhovoru pro Expres o pobytu v Dominikánské republice, rivalitě mezi ní a Mikýřem nebo také o tom, komu by nejvíce přála výhru. Dále odhalila, jak to bylo mezi ní a jejím snoubencem a proč na ni ne
projít na článekU příležitosti Mezinárodního dne FH (familiární hypercholesterolemie) proběhla tisková konference. Tématem byla řada důležitých a aktuálních informací z úst prof. MUDr. Michala Vrablíka, PhD., předsedy České společnosti pro aterosklerózu. A já jsem se spo
projít na článekPokémon go, zřejmě ani Ingress nemusím představovat, obě hry jsou z dílny Niantic a jsou hry typu AR augmented reality, tedy hry, které pomocí zařízení rozšiřují skutečný svět. Víte ale, že těchto her je spousta? Ve zkratce- AR Pokračovat ve čtení The
projít na článekNa začátku října začal boj o titul druhého českého BeerMastera. Vítěz, který projde náročnými úkoly jediné pivní reality show v České republice, bude muset během dvanácti dílů nové série tohoto pořadu prokázat svou všestrannost nejen v oblasti pivovarnict
projít na článek