U NÁS PŘICHÁZÍ SPRÁVCE ŘEŠIT POTÍŽE DO FIRMY, KDYŽ UŽ JE PŘÍLIŠ POZDĚ. PREVENTIVNÍ RESTRUKTURALIZACE BY TO MOHLY ZMĚNIT Mgr. Ing. Jan Škripko patří mezi úplně první insolvenční správce v Česku po nabytí účinnosti nového zákona v roce 2008. Této praxi se věnuje už patnáct let, spolu s výkonem advokacie především pro firemní klientelu. Teď se chce zaměřit i na novinku: preventivní restrukturalizace. Ty jsou v ledasčem podobné s insolvencí, ale zásadní rozdíl je v tom, že přicházejí ke slovu v době, kdy podnikatel ještě insolventní není. Podnikatel se na podmínkách, jak chce zamezit svému úpadku, může domluvit se svými klíčovými věřiteli, a to při zachování provozu podniku. A co je zejména podstatné – to vše už při prvních náznacích potíží, a ne až ve chvíli, když už je z firmy jen prázdná skořápka. Jak totiž zdůraznil Škripko, „největším problémem českých podnikatelů je, že vstupují do procesu, který může jejich byznys postavit zpět na nohy, až příliš pozdě. Co je to „až příliš pozdě? Výzkumy dokládají, že insolvenční řízení bývá zahajováno v průměru až tři roky poté, kdy je podnik už reálně v úpadku ve smyslu insolvenčního zákona. Jinak řečeno, řízení začne až tři roky poté, kdy by podnik ekonomicky měl sám poznat, že už v koncích je. Ačkoliv insolvenční zákon jasně říká, že by měl podat insolvenční návrh, dlužník se přesto snaží udržet, řešit potíže jinou cestou, což prakticky dopadá tak, že obvykle situaci ještě zhoršuje. Správce tak přichází do podniku až ve chvíli, kdy už funguje jen jako hrobař. Už nemá co řešit – chybí lidé a výroba či obchod neběží, financování je zastaveno, zmizela důvěra ze strany obchodních partnerů. Obvykle také v podniku nezbývá mnoho majetku. Výsledkem je, že správci řeší spíše to, kam majetek z firmy zmizel a snaží se jej vrátit zpět. Jenže jen zahlcují soudy a soudní řízení se tím pádem vlečou. Já osobně třeba vedu spor o odpůrčí žalobě, kdy ani po 13 letech ještě není konec. Funkce správce je tak notně degradovaná, protože místo toho, aby byl odborníkem, který přichází do ještě něčeho, co se dá restrukturalizovat a reorganizovat, tak tam přichází ve fázi, kdy už tam není co řešit. Podotýkám, že insolvenční správce je, bavíme-li se o konkursu, je placený z toho, co v insolvenčním řízení zpeněží. Dokud proces není ukončen, nenáleží správci ani odměna, která se stanovuje podle vyhlášky. Je otázkou, jestli je systém efektivní a jaký dává smysl požadovat po správci odbornost, kterou fakticky využije jen málo. Chcete-li mít v oboru opravdu odborníky, tak je musíte zaplatit. Nelze se divit, že spousta správců pak nemá insolvence jako svou hlavní činnost, věnuje se advokacii a vlastní výkon provádějí asistentky či jiné nižší složky. To je poměrně velký odklon od toho, jaká byla původní koncepce role insolvenčního správce podle platné právní úpravy. To by ale měl změnit právě nový zákon o preventivní restrukturalizaci, který má umožnit řešit problémy podniku mnohem dříve, aniž by museli zastavovat výrobu nebo svěřit vedení někomu jinému? Ano, nový zákon o preventivní restrukturalizaci považuji za takový „návrat ke kořenům. Preventivní restrukturalizace navazuje na evropskou směrnici, která říká, že cílem je aktiva co nejrychleji „otáčet, respektive životaschopné podniky co nejrychleji vracet zpátky do běžného života a to, co nefunguje, co nejrychleji zlikvidovat. Ale jak jsem už řekl, u nás úpadek řešíme obvykle tři roky poté, co už situace skutečně nastala a řešíme zbytky, které víceméně nejsou k ničemu. Velký problém českého právního a ekonomického prostředí totiž je ten, že chybí motivace, vzdělání i obecné povědomí o tom, že problémy mám jako podnikatel řešit včas. I insolvenční zákon už říká, že do insolvence lze vstoupit, když vám úpadek teprve hrozí. Ale to se téměř neděje. Viděl jsem to snad jednou za celých patnáct let své praxe. Insolvenční řízení není pomsta, ale způsob, jak aktiva znova restartovat. Není důvodem fakt, že si firmy myslí, že se jim ještě podaří zachránit? V momentě, kdy totiž už vstoupí do insolvenčního řízení, tak všichni dodavatelé a partneři se to dozví skrz veřejně dostupný insolvenční rejstřík. A problém pak je, že už nerozlišují, jak na tom firma je pro ně to je prostě vykřičník, který znamená potíže a spolupráci s ní často ukončí. Jenže to je jen další rána pro byznys firmy, která ho tolik v té fázi potřebuje. Ano, ale to je právě o kultivaci prostředí. V Česku se ten, kdo je v insolvenčním procesu difamuje. Ale proč? To, že někdo upadne, že podnikání, které dotyčnému třeba třicet let fungovalo a teď přestalo, to přece ještě nemusí být tím, že je něco špatně na jeho straně. Všichni významní podnikatelé několikrát zkrachovali. Vezměte si třeba Donalda Trumpa. Je to běžná součást života, ale bohužel v Čechách pořád vyvolává až hysterické reakce. A bohužel se najdou i věřitelé, kteří to vnímají tak, že jim dlužník osobně uškodil. Takže nejen, že chtějí zpět své peníze, ale ještě ho chtějí potopit. Od toho je ale potřeba se oprostit. Uvědomit si, že insolvenční řízení není pomsta, ale způsob, jak aktiva znova restartovat. Ale férově, spravedlivě a poctivě, a samozřejmě s náklady na obou stranách. Odnese to nejen dlužník, ale i věřitel. Ne každý to chce však slyšet. A s tím se pak potýkáme dnes i v těch běžících řízeních. Když máte snahu o nějaké reorganizační řešení, nějaké sanační, a ne to prodejní, likvidační, vždy se najdou věřitelé, kteří jsou agresivní a nelze se s nimi domluvit. Bývá nemožné s nimi vyjednat jakýkoliv výsledek. Jaké je řešení? Insolvenční zákon zná nástroje, jak tohle překonat, a tento přístup reflektuje i nový zákon o preventivní restrukturalizaci. I ten říká, jak docílit toho, aby i přes odpor některých věřitelů byl podnik schopen dobrat se řešení, které je výhodnější než čistý rozprodej aktiv a rozdělení peněz. Zmíněný zákon by mohl prostředí alespoň trochu změnit správným směrem. Neřeší totiž vyhrocený úpadkový stav, jako insolvence, kdy věřitelé ztratili důvěru a planou vášně, ale řeší situaci před úpadkem, kdy podniku zbývá ještě alespoň nějaká kredibilita. Povědomí o tom, že cílem není pomsta, ale návrat aktiv do života, by se snad mohla „přelívat i do po úpadkových procesů. Úpadek nenastane za dne na den, vždy trvá nějakou dobu, než skutečně přijde. Obecně by ale měl podnikatel neustále sledovat stav svého podnikání a v okamžiku, kdy se do úpadku dostane, ihned podávat insolvenční návrh. Tím, že se podnikatel sleduje, měl by okamžitě detekovat i své problémy. Nikdo ale není schopen říci přesný okamžik, kdy se dlužník dostal do úpadku. Tak to nefunguje. I nejlepší znalec vám to maximálně řekne na čtvrtletí, možná na měsíce, ale vždy jako odhad. Ale samozřejmě, pokud jsem odpovědný podnikatel a jednám s péčí řádného hospodáře, tak bych s tím měl něco udělat dřív, než v úpadku skončím. Tedy činit kroky k tomu, abych se z té situace dostal, zlepšil ji. V standardní praxi se to děje a spousta podnikatelů je odpovědných, je schopných si to uvědomit a vidí to. A dnes to řeší nástroji civilního práva, jako je korporátní právo nebo právo smluvní. Prostě se snaží domluvit se svými věřiteli, provést restrukturalizační změny, a přitom je to vše neformální. Musí se s nimi domluvit a vyjednat si to. To se v praxi děje, jen na to není žádná speciální právní úprava, respektive žádná formalizovaná struktura, která by dávala návod, jak to reálně udělat – záleží vždy na vůli dotčených subjektů. U preventivní restrukturalizace se takový první formální rámec ale právě objevuje. Z podnětu EU – to je její iniciativa? Je to domluva, která proběhla na úrovni členských států. Existuje nařízení pro insolvenční úpadkové situace, které funguje jako kolizní norma. Říká, kterým právem daného členského státu se bude insolvenční řízení řídit v závislosti na tom, kde se soustředí hlavní ekonomické zájmy subjektu. Obsahuje i úpravu speciální, kupříkladu věcných práv, ale opět se věcně jedná o kolizní normy. Preventivní restrukturalizace je něco jiného. Na rozdíl od insolvenčního nařízení je tu najednou směrnice, která určuje, ne podle kterého práva se bude v konkrétní životní situaci postupovat, ale jak se tato situace bude konkrétně řešit. Přitom nejde o insolvenční, úpadkovou situaci, ale stav před touto situací. Evropská úprava tak říká, jakým způsobem bychom měli postupovat a my nyní tento způsob zavádíme do našeho práva. Kdo tedy rozhodne o tom, že to je ještě situace před, že se proces má řídit zákonem o preventivní restrukturalizaci? Obecně platí, že když už jste jako podnikatel v úpadku, tak u vás není preventivní restrukturalizace přípustná. Ta by byla, pokud je v obtížích, ale ne v úpadku ve formě platební neschopnosti. Ale když to nechám být, tak tam dospěju? Směrnice také říká, že by měli být k dispozici nástroje včasného varování, aby si podnik dám posoudil, jak na tom je. Konkrétně ekonomické nástroje ve směrnici přitom nejsou, každý stát si stanoví své. V každém členském státě to pak navazuje na předchozí legislativní úpravy. Nástroje budou v prováděcím předpisu. V České republice se v tomto směru diskutuje o využití takzvané mezery krytí. Jde o jednu z metod detekce toho, zda je firma v úpadku ve formě platební neschopnosti – principiálně zjednodušeně řečeno máte více splatných závazků, než kolik máte disponibilních prostředků. Mezera krytí je poměrně dost přesně vymezená prováděcím předpisem k insolvenčnímu zákonu. Jde o rozdíl sumy disponibilních prostředků, které mám jako podnik k dispozici, a sumy splatných závazků. Splatné závazky nesmí přesahovat disponibilní zdroje více než o 10 %. Když se dostanu nad tuto hranici, tedy závazky přesahují zdroje o více než 10 %, musím se ve velmi krátké době dostat pod tuto hranici zpět, jinak se úpadku z důvodu platební neschopnosti neubráním. Kromě mezery úpadku jsou ale k dispozici i další nástroje? Když se řeknou nástroje včasného varování, tak každého ekonoma napadnou různé další poměrové ukazatele, jako různé obraty, třeba aktiv, zásob, pohledávek, a různé bankrotní modely. To vše se dá samozřejmě použít, ale zejména bankrotní modely jsou samy o sobě dosti komplikované. Problém těchto nástrojů je navíc vždy s daty a výstupy. I přes zadání velké spousty dat, ke kterým nemusíte mít nutně rychle přístup, často vychází u těchto nástrojů výsledky v „šedé zóně. V takovém případě ale podnikatelé nejsou schopni říci, zda jsou na tom dobře či ne a proto se hledá něco jednoduchého a mezera krytí takovým číslem je. Nemáš čím platit? Měl bys to řešit. Právě mezera krytí by tak byla jako nástroj včasného varování vhodná. Jaké největší výhody tedy nový zákon přinese? Dává formální rámec tomu, jak provést restrukturalizaci v době, kdy ještě není firma v úpadku. Ten tu dosud zcela chyběl. Ale to by samo o sobě nestačilo – s formálním rámcem jsou spojeny výhody, které při neformálním rámci podnikatel nemá k dispozici. To je mimořádně důležitý aspekt: preventivní restrukturalizace je jen nástroj. Je potřeba se ptát po motivaci. Proč já, jako podnikatel, si mám vybrat zrovna tento nástroj, co mi přinese, proč mám do takového procesu vstoupit? Existuje taková motivace? Motivací je hned několik. V první řadě si dlužník v rámci preventivní restrukturalizace udržuje kontrolu nad majetkem. To znamená, že je mu ponechána kontrola nad tím, jak bude dál podnikání probíhat. Což může být pro některé věřitelé trnem v oku a někdy i oprávněně. Ale pokud do toho dlužník vstupuje poctivě, v dobré víře, že to má opravdu nějaký význam, tak proč mu kontrolu neponechat. Tedy on je dál ten, podobně jako v reorganizaci, který kroky v praxi provádí. Firma ale podle zákona o preventivní restrukturalizaci má kontrolu i nad procesem jako takovým? Ano, další výhoda pro podnikatele tkví v tom, že sám si vymýšlí způsob, jak se restrukturalizace provede. Je to právě on, kdo vymezí subjekty, kterých se restrukturalizace dotkne či kterých. A on si i určuje, jaký bude výsledek, a jaké jsou nástroje, kterými se to provede. Sám si ji také provádí. Restrukturalizaci definuje dlužník. A je schopen pomocí formalizovaného rámce protlačit restrukturalizační řešení i proti vůli nespolupracujících věřitelů. Jde jim to o vnutit – ve směrnici se přímo používá slovo vnucení – za přesně specifikovaných podmínek, kdy se samozřejmě aplikují různé testy, například nejlepšího zájmu věřitelů. Při neformálním řešení je jeden věřitel schopen zablokovat úplně všechno, tady se to dá přehlasovat v rámci skupin dotčených věřitelů obdobně jako při reorganizaci, kdy majorita věřitelů – tady to na rozdíl od reorganizace není 50 procent ale 75 procent – musí být pro. K tomu poznamenávám, že i při restrukturalizaci se takzvaní dotčení věřitelé rozdělují do skupin. Podnikatel identifikuje věřitele, kterých se má restrukturalizace dotknout – dotčené věřitele. Ty pak rozdělí do jednotlivých skupinách, ve kterých hlasují. Principiálně to má být tak, že věřitelé, kteří mají stejné právní postavení a stejné hospodářské zájmy by měl tvořit jednu skupinu. Podle komplexního pozměňovacího návrhu, který právě čeká e sněmovně na projednání, by zajištění věřitelé, a to koresponduje i s insolvenčním zákonem, vytvářeli každý samostatnou skupinu. Jednu velkou skupinu by pak měli tvořit nezajištění věřitelé. To je proto, aby si podnikatel nedělil nezajištěné věřitele tak, aby to jemu vyhovovalo dle jeho vlastních potřeb, to je samozřejmě riziko. Ale zase, musíme si připomenout, že jde o dotčené věřitele. Takže pokud jako podnikatel mám třeba špatně nastavené vztahy jen u 10% svých obchodních partnerů a ostatní uplatím, umím si vytvořit skupinu, kterou restrukturalizovat chci, což v insolvenčním řízení nejde, tam musím respektovat všechny. Ale hrozí i zneužití, že si to dlužník bude manipulovat podle svého, takže tam musí být vždy nějaká kontrola. Jak vypadá? Jsou k dispozici mechanismy, kdy přehlasovaný věřitel má právo dávat námitky k soudu proti potvrzení restrukturalizačního plán. Je to kontrola ze strany soudní moci, aby si podnikatel neprotlačil svůj postup „na sílu. A pak je tam ještě další věc, reorganizace v insolvenčním řízení je principiálně, až na jeden model, nastavena obráceně, než by se čekalo. V první fázi se rozhodne o povolení reorganizace a teprve ve druhém kroku se rozhodne o reorganizačním plánu. Když jste věřitel, tak dlužníkovi v první chvíli povolujete reorganizaci, aniž víte, co je meritum změny. Dlužník teprve pak přijde s vlastním plánem. Výjimkou je předbalená reorganizace, což je situace, kdy dlužník nejdříve vypracuje reorganizační plán, nechá si ho schválit věřiteli a pak ho teprve předkládá insolvenčnímu soudu, aby ho schválil. Ale není to ten standard. U preventivní restrukturalizace je to ale obráceně. Ano, jako dlužník musíte nejprve zpracovat sanační projekt a ten má obsahovat zhodnocení situace a má říci, o čem to bude, co to pro věřitele přinese, a jak to bude vypadat. Zda se kupříkladu zkrátí pohledávky věřitelů, v jakém čase a v jakém objemu co dostanete. A jako věřitel máte možnost posoudit a říci si, co vám vyhovuje a co ne, abyste mohla v druhém kroku hlasovat o restrukturalizačním plánu. Takže ano, nejdříve sanační projekt a pak restrukturalizační plán, což už je seznam konkrétních opatření s informací, jak to bude přesně probíhat, tedy co se provede, zda se rozprodá majetek, jestli se něco rozdělí – o tom všem už se pak hlasuje. Vidíte i nějaké nevýhody? Stačí se na to podívat obráceně. Necháváte vedení dlužníkovi, který to dovedl tam, kde to je. A v jisté chvíli tam vlastně není ani dohled nikoho dalšího. Správce obecně do procesu vstupovat nemusí, jen za určitých situací. Například v okamžiku, kdy restrukturalizační plán je předložen k potvrzení soudu, protože ho dotčení věřitelé nepřijali. Pak je ustanoven odborník, který dává ekonomicko-právní backround. Smyslem je, aby se to co nejméně věcí řešilo před soudem, a naopak se toho co nejvíce vyřešilo sice ve formálním rámci, ale ne přespříliš složitém právním a procesním rámci. Dalo by se to označit jako „procesní lehkost. Tedy dokud není potřeba, tak soud nechám být. Ten přichází jako pojistka, když je něco třeba potvrdit či vyřešit. Odhadnete, nakolik existence nového zákona pomůže trhu? To se dostaneme trochu do nevýhod. Musíte zpracovat sanační projekt, máte nějaký restrukturalizační plán, to má nějaké náležitosti. Takže na jedné straně lehkost procesního bytí, ale na druhé straně si musíme říci, kdo bude schopen ty projekty připravovat a řešit. Nedokážu si představit nějaké malé společnosti s ručením omezeným, jak řeší sanační projekty a restrukturalizační plány a jejich vyjednávání. Na to potřebujete mít i peníze, bude to znamenat vysoké náklady na poradce. Troufnu si spíše tvrdit, že když budeme v desítkách případů ročně, že za to budeme rádi. Výhodou ale bude, že informace o restrukturalizaci nebudou nikde veřejně dostupné. Ano, insolvenční rejstřík fungovat nebude, ale restrukturalizační ano. V zásadě to má být okleštěná podoba insolvenčního rejstříku. Tedy něco, co bude veřejně dostupné, ale zveřejňovat se bude jen omezené množství informací. Tedy například jen taková rozhodnutí, která mají význam pro průběh řízení. A pokud vše uděláte na základě dohody a nikdo se nevzbouří, tak se to nikde ani neobjeví. Budou se tam zřejmě objevovat dílčí body v rámci řízení, která budou informovat, že se tam něco děje, ale ne zeď, kde si každý píše, co chce. Zásadní problém je ale ten, že žádný restrukturalizační rejstřík není a nikdo ani neví, kdy bude. My sice pracujeme s tím, že chceme přijmout zákon, kde je uveden restrukturalizační rejstřík, ale ten technicky není k dispozici. Pracuje se s informací, že by měl vzejít z toho insolvenčního, jenže ten má základ z 90. let. A může tak nastat situace, že přijmeme nový zákon, ale rejstřík nebude fungovat. Pokud si bude chtít někdo zjistit, zda a jak probíhá nějaká restrukturalizace, bude muset objíždět soudy a vyhledávat si informace ve spisu jako kdysi. Bohužel digitalizace našeho soudnictví velmi zaostává na to, že jsme v 21. století. Ještě někde by mohl nastat zádrhel? Možná v systému odměňování správců. Už jsme zmiňovali odměňování standardních insolvenčních správců. V západní Evropě je to prestižní profese. I u nás stát se insolvenčním správcem je poměrně obtížné, vzhledem k náročným zkouškám. U preventivní restrukturalizace půjde o takzvané zvláštní správce, kteří to budou mít na starosti. Opět bude jejich odměna nastavena vyhláškou. To znamená stejná otázka: pokud chceme extrémní odbornosti, pak by taky měly tomu odpovídat odměny. Musíte totiž znát nejen právo, ale i ekonomii, musíte být manažer, musíte být schopný řídit. Protože když jako správce přijdete do podniku, musíte být schopen se okamžitě zorientovat, co se tam přesně děje. A pak ještě jedna věc. Původnímu přístupu k restrukturalizaci bylo vytýkáno, že v něm citelně chybí ekonomická motivace. Jedním ze základních opatření, která se pravidelně užívají, je, že se pokrátí pohledávky věřitelů, tedy sníží se objem závazků. Jenže zatímco v reorganizaci podle insolvenčního zákona platí, že když se takový krok udělá, tak se z toho neplatí daně, v případě restrukturalizace se tímto směrem původně nešlo. Jinými slovy, když máte sumu závazků a vy je dohodou snížíte na polovinu, tak ona ušetřená polovina je podle zákona o dani z příjmu váš příjem a vy jste povinna z toho odvézt daň. Takže vy jste ve finančních problémech a najednou si vytvoříte splatnou daň. To se opakovaně kritizovalo, nebylo to v zákoně ošetřené. A zase naopak, na straně věřitele, vy máte najednou o tuto část menší pohledávku, ačkoliv jste ji vyfakturoval, máte ji ve výnosech, a najednou o ni přijdete. Naštěstí odborná debata i u technického předpisu vyústila v pozměňovací návrh. Nově tak u dlužníka odpuštěné závazky nebudou zdanitelným příjmem, takže z nich daň neodvede a u věřitele se o to pozbyté pohledávky sníží výnosy, které by býval jinak musel zdanit. Mgr. Ing. Mgr. Ing. Jan Škripko. Vystudoval VŠE v Praze. Působí jako advokát ve věcech práva insolvenčního, občanského, obchodního a trestního, jako ekonom a současně insolvenční správce, přičemž je držitel vůbec první licence insolvenčního správce u nás. Od roku 2008 je tak nejen specialistou na insolvenční procesy, ale i na krizové řízení, kde připravuje na míru šité, ucelené strategie, jak se krizi vyhnout či jak z ní ven, resp. pomáhá tyto strategie projednat a prosadit a případně řídí jejich realizace. Působí samostatně s několika kolegy i ve spolupráci s většími advokátními kancelářemi – v minulosti např. se skupinou ARROWS, v současné době se skupinou Grant Thornton. Ve volném čase relaxuje aktivně sportem, zejména hokejem a tenisem, ale umí si hlavu vyčistit i klidnější zábavou, například rybařením. TEXT: MONIKA GINTEROVÁ, FOTO: ARCHÍV KN The post Rozhovor s insolvenčním správcem Mgr. Ing. Janem Škripkem appeared first on Konkursní noviny.
Rozhovor s Janem Svobodou o afrických přístupech ke společenským rozporům, specificky o etiopských příspěvcích k racionálnímu postoji k sociálním konfliktům. Dr. Jan Svoboda je vědeckým pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Rozhovor je součást
projít na článekVýtah Respektu: Souhrn dne a rozhovor s Janem H. Vitvarem
Výtah Respektu: Souhrn dne a rozhovor s Janem H. Vitvarem
Jak rychle usnout? Jak prožít lucidní snění? Spánek je velice přirozený, ale přesto se nám některým vyhýbá nebo neprobíhá tak hladce, jak by ze své podstaty měl. Vždyť spát potřebujeme všichni! Naštěstí se mezi námi pohybují obdorníci na spánek vzatí. Moh
projít na článekcelý rozhovor:žena a život rozhovor jana bernáskova