Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem. Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině. Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil. Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení. Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok. V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec. Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal? Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali. Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl. Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já. A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo. A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné. Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky? Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany. Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence. Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři. Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit. Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává. Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí. A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny. {/mprestriction} Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.
Obchodní zástupce byl v pořádku, realizace také v pořádku, bez problémů a komplikací byli i montéři. Termín montáže velmi krátký, přijeli, namontovali. V poledne sprchlo, chvilku počkali, všude bahno, práci přes to dokončili, velmi šikovní páni montéři.
projít na článekNárodní divadlo Moravskoslezské se rozhodlo vydat sérii minidokumentů věnovaných lidem, které na jevišti ani v hledišti neuvidíte, ale přesto jsou pro každé představení nepostradatelní a bez nich by divadelní zážitek nebyl úplný. Legenda Národního divadla
Vzpomínáme na otce Antonína Zdeňka Kováře OFMCap a pana PhDr. Stanislava Pacnera u příležitosti 20. výročí jejich odchodu na věčnost
projít na článekDebata s vědci na festivalu AFO o prolínání biologie, genetiky a lékařství s umělou inteligencí. Pozvání přijali Vojtěch Bystrý, Stanislav Fort, Jan Pačes a Karla Plevová
{flickr set=72177720309243402 photo=52993222201 size=Thumbnail hspace=10 align=left}V sobotu 17.6.2023 proběhlo na střelnici Na Haldě u Vinařic veliké střelecké klání. To není zase nic až tak mimořádného, protože provozovatel střelnice pan Stanislav Vítek
projít na článek