Zvuk dud je velmi často spojován právě se Skotskem, což často vede k domněnce, že je to původní skotský či dokonce keltský nástroj. Není nic vzdálenějšího pravdě. Vždyť ještě před sto, dvěmi či třemi sty lety byly dudy běžným nástrojem prakticky po celé Evropě a jejich varianty dosud nacházíme v lidové hudbě od Uralu až po pobřeží Atlantického oceánu. O tom, že v minulosti se jednalo o naprosto běžný hudební nástroj, svědčí i množství vyobrazení jak od neznámých umělců, tak například od takových autorů, jako jsou Dürer, Brueghel, Hogarth a další. V současné době můžeme dudy obecně rozdělit do dvou základních tříd podle typu předničky (či melodické píšťaly): kónický a cylindrický typ. Tvar kónického typu zvnějšku zdánlivě připomíná konec trubky či polnice a průměr vnitřního otvoru se postupně rozšiřuje shora dolů, zatímco cylindrický typ má průměr vnitřního otvoru po celé délce stejný. Kónický typ je často vyroben z jednoho kusu dřeva (v současnosti bývá někdy nahrazováno plastem) a vybaven dvojplátkem (podobný jako např. u hoboje). Cylindrický typ je vyroben podstatně jednodušeji, někdy je jako materiál použita například kost či rákos a často je osazen jednoduchým plátkem (např. české dudy). Hudební charakter těchto dvou typů se také velmi výrazně liší. Zatímco kónický typ je velmi hlučný a má velmi pronikavý zvuk, zvuk cylindrického typu je hlubší a jemnější. Dnes je zbytečné se dohadovat, který typ dud je starší či původní. Pravděpodobně se vyvinuly z jednoho nástroje v hlubokém dávnověku. Vždyť kónický typ předničky se nalezl například při archeologických vykopávkách ve starověkém Egyptě a cylindrický typ předničky byl velmi populární ve starověkém Řecku. Pozůstatek dvouplátkového nástroje se našel i ve starověkém Sumeru a udává se o něm, že je pravděpodobně nejstarším zachovaným typem „dud“. Jeho kopii naleznete v muzeu dud na hradě ve Strakonicích. Ve starověkém Řecku byl velmi populární nástroj zvaný aulos (v antickém Římě známý jako tibia), který se často nesprávně překládá jako flétna, i když se jednalo o dvouplátkový nástroj podobný dnešním předničce skotských dud, na který se hrálo tzv. cirkulárním dechem (hráč při hraní dokáže neustále foukat do nástroje a přidýchávat si nosem, takže vydá nekonečně dlouhý, nepřerušovaný zvuk). Snad nejznámější je varianta příběhu podaná římským historikem Suetoniem, podle níž hrál císař Nero na tibia utricularis (výše zmíněný dvouplátkový nástroj připojený k vaku), jenž mačkal paží ( Anthony Baines, Bagpipes, Oxford 1979). V některých pramenech je též uváděno, že hrál na lyru či malou harfu. Jak dále Baines dodává, nedostatek důkazů o existenci skutečných dud (nikoliv dvouplátkových nástrojů typu dudácké předničky) ve starověkém Římě je dán pravděpodobně tím, že dudy byly vzdělanci oné doby vnímány jako nedůležitý či dokonce podřadný nástroj, určený pouze pro společenskou spodinu, otroky a lůzu a nehodné zájmu vyšší společenské třídy. Až do 12. století nálezy dud jako nástroje či záznamy o nich prakticky neexistují. Nelze však s určitostí říci, zda v evropském prostoru nepřežívaly jako velmi okrajový nástroj v uzavřených komunitách, v nichž se možná udržel jako relikt z dávné doby. Změna však nastala s křižáckými výpravami. Okolo roku 1200 je, co se týká dud, situace v Evropě již naprosto odlišná. Pravděpodobným impulsem byl střet s tehdy obecně velmi vyvinutou a kulturně vyspělou civilizací Blízkého východu a znovuobjevení mnoha již zapomenutých znalostí. Vedle významných pokroků v oblasti vědy a umění nastává i „renesance“ dud v Evropě. Během historicky velmi krátké doby (cca tři století) se tak s dudami setkáváme prakticky v celé Evropě, od Švédska po Itálii, od Balkánu po Anglii. Přestože nálezů samotných nástrojů je, vzhledem k používanému materiálu a prostředí, v němž byly používány, velmi poskrovnu, s jejich vyobrazením z oné doby se setkáváme prakticky všude. Zobrazeny jsou jednak v manuskriptech, na církevních i světských plastikách, náhrobních kamenech. Většinou se setkáváme s vyobrazením předničky kónického typu připojeného k vaku ve tvaru měchu na víno a s jednou basovou píšťalou. Měch na víno byl asi také, vzhledem ke své nepropustnosti, prvotně pro výrobu vaku používán. Používání basové píšťaly přišlo pravděpodobně ve stejný okamžik, kdy začal být používán vak, či možná o něco později. Nicméně již ve 13. století byly dudy s jednou basovou píšťalou široce rozšířeny (Anthony Baines, Woodwind Instruments and their History, London, 1977). Basová píšťala vypadala prakticky stejně, jako dnes – několik samostatných dílů, jejichž nastavením bylo možné píšťalu naladit, a „trumpetové“ či „zvonové“ ukončení. Plátek byl pravděpodobně jednoduchý (stejný jako u dud cylindrického typu), tj. takový, jaký se používá i v dnešní době. Nejstarší záznamy o dudách v Británii se vztahují k Anglii, kde je můžeme nalézt zobrazené například na náhrobní desce z konce 12. či počátku 13. století ve Ford Church v Northumberlandu (G. V. B. Charlton, The Northumbrian Bagpipes, Archeologia Aeliana, 1927). Od 14. století se také již celkem běžně setkáváme s vyobrazením dud v anglických stavebních památkách, převážně církevního charakteru. První písemný záznam se vztahuje k dudákům hrajícím na královském dvoře. Jedná se o dokument z roku 1334, kde se také poprvé setkáváme se slovem „dudy“ na území dnešní Velké Británie. O více jak padesát let později, přesněji v roce 1386, se s dudami také poprvé setkáváme v anglické literatuře – v Povídkách canterburských od básníka Williama Chaucera. Nejstarší zachované dudy (či spíše jejich fragmenty), které jsou datovány do konce 13. či počátku 14. století, pochází z Anglie a byly nalezeny při vykopávkách na hradě Weoley v hrabství Warwick. Ač se to z pohledu dnešní doby, kdy dudy jsou prakticky synonymem pro Skotsko, zdá neuvěřitelné, s prvními písemnými zprávami o dudách ve Skotsku se setkáváme až z doby podstatně mladší. První písemné zmínky nalezneme např. ve hře napsané králem Jakubem I. (panoval v letech 1424-1437) či v účetních záznamech o proplácení dvorních hudebníků z počátku 16. století, kde vedle mnoha dalších byla proplacena určitá částka i anglickému (sic!) dudákovi. Z tzv. keltských oblastí jsou záznamy ještě mladšího data – ze skotské Vysočiny pocházejí první záznamy až z roku 1549 a z Irska až z období vlády Tudorovců (polovina 16. století). V keltských oblastech také dudy, respektive dudáci měli, vzhledem ke staleté tradici bardů, naprosto jiné společenské postavení, nežli jinde v Evropě. V Evropě se dudáci dělili do dvou základních skupin. První z nich byli městští či vesničtí dudáci, většinou velmi svérázné typy, často alkoholici, žebráci či osoby stojící na okraji společnosti, kteří hráli během trhů, svateb, pohřbů. Druhou skupinu tvořili pastevci či ovčáci, kteří trávili většinu roku mimo společnost a dudy používali nejen pro zábavu, ale též během své práce. V keltském Skotsku a Irsku však dudáci požívali podstatně větší vážnosti. Bylo to dáno, jak jsem se již zmínil, staletou keltskou tradicí bardů, na kterou dudáci plynule navázali. Navíc dudy velmi brzy zaujaly čestné místo vedle tradičního keltského nástroje harfy. Dudy sloužily jako nástroj, který měl podněcovat bojovníky do bitvy a jímž byli též oplakáváni mrtví válečníci, případně významní příslušníci klanu. Byli zde samozřejmě také vesničtí či církevní dudáci, nicméně rozdíl oproti dudákům ve zbytku Evropy je více než zřetelný. Při bitvě u Pinkie poblíž Edinburghu v roce 1549 je zaznamenáno, že „ zatímco se Francouzi připravovali k bitvě, divocí Skoti se do zbraně svolávali zvukem dud“ (Beague, Histoire de la Guerre d´Ecosse, 1556). Téměř totožná zpráva pochází i z Irska. V roce 1544 pochodovali irští vojáci Londýnem za zvuku dud a v roce 1566 v bitvě místo obligátních trubek či píšťal a bubnů používali dudy. První dudy ve Skotsku, které, jak jsem se již zmínil, se objevují kolem poloviny 15. století, byly pravděpodobně pouze s jedním dronem – basovým. Dvoudronové dudy se v Evropě rozšířily někdy v průběhu šestnáctého století. Tato inovace se samozřejmě nevyhnula ani Skotsku. Následný „upgrade“ na dudy se třemi dronami, jež jsou tolik typické pro Skotsko, proběhl v průběhu následujících necelých dvou staletí. Pravděpodobně první obrázek skotských dud s třemi drónami nalezneme na obrázku z roku 1683, na kterém jsou znázorněni britští vojáci na přístavním mole v Tangieru (Maroko). V pozadí obrazu je vidět skupina čtyř dudáků v kiltech, kteří hrají na dudy s pravděpodobně třemi drónami (obraz je uložen v Národním námořním muzeu v Greenwichi). Materiálem pro výrobu prvních skotských dud bylo původně dřevo z místních zdrojů (zimostráz, cesmína, švestka, jabloň, a pod.), které pro tehdejší výrobce bylo nejdosažitelnější. Spoje se dělaly buď z rohoviny, olova či cínu. Dovozový materiál jako např. blackwood (dalbergia melanoxylon), v některých případech eben či slonovina se ve Skotsku rozšířily až mnohem později, v osmdesátých letech 18. století, a to díky rozvoji námořní dopravy a a následnému získávání zámořských kolonií. Zpočátku byl pro výrobu dud používán i eben, ale později převládl již zmíněný blackwood, který se ukázal jako podstatně výhodnější materiál. Eben je totiž velmi křehký a těžký materiál, což se časem ukázalo jako velmi nepraktické pro výrobu dud (velmi lehce praskaly, aniž by použité dřevo jakkoliv zlepšovalo tonální kvalitu nástroje). Určitou úlohu hrála samozřejmě i cena ebenu. Pro levnější varianty se používalo dosud používá např. dřevo kokosových palem či jiných, levnějších a lépe dosažitelných dřevin. Kolem 16. století začíná mezi skotskými dudáky vynikat rodina MacCrimmonů, dědičných dudáků klanu MacLeod. V Borreraigu na ostrově Skye založili první dudáckou školu, do které posílali jednotliví klanoví náčelníci své dudáky, aby se zdokonalili ve hře na skotské dudy. MacCrimmonům je také připisováno autorství mnoha slavných skladeb (dnes je řadíme mezi piobaireachd viz další kapitoly), které se dodnes hrají. Tento nastoupený trend však byl v roce 1746 po poraženém skotském povstání násilně přerušen. Hra na dudy byla vedle dalších ryze skotských atributů (kilt, tartan, gaelic původní skotský keltský jazyk, atd.) zákonem zakázána. Vypadalo to, že skotské dudy zaniknou. Nicméně nestalo se tak. Ba právě naopak. V období 2. poloviny 18. století dochází k zápisu tradiční skotské dudácké hudby, která se do té doby předávala pouze ústním podáním, a k vydání prvních zápisů (i když v té době ještě ve formě canntaireachd a nikoliv v notovém záznamu). Koncem 18. století se pak začínají formovat první společnosti, které si daly za úkol udržet rychle zanikající skotskou tradici. I díky jim se mnohé skotské zvyky, včetně hry na skotské dudy udržely až do dnešních dnů. Co se týká soutěží skotských dudáků, ti spolu zřejmě soutěžili již od pradávna, nicméně první oficiální soutěže se datují až do konce 18. století. Jednou z prvních oficiálních dudáckých soutěží byla soutěž pořádaná od roku 1781 The Highland Society of London . První cenou pro vítěze každého ročníku této soutěže byly nově vyrobené skotské dudy, které dle vyjádření tehdejších představitelů The Highland Society of London patřily k těm nejlepším ve Skotsku. Nejméně jedny tyto dudy z prvopočátků výše uvedené soutěže se dochovaly a jsou velmi podobné dudám současným (Duncan A. Fraser, Some Reminiscences and the Bagpipe, Edinburgh, 1907). Ve viktoriánské době se následně rozšířilo používání těžší slonoviny a pro nejdražší dudy i stříbrné kování. Dudáci (a tím pádem i výrobci) se ve velké většině bránili a brání jakékoliv změně, která by měla za následek změnu zvuku dud. Proto také dosud nemají skotské dudy žádnou přídavnou mechaniku, neumožňují hraní všech půltónů, stejně jako neumožňují hraní o oktávu výše. Jediné změny, ke kterým v průběhu let došlo, se většinou týkají konstrukce předničky. Moderní předničky jsou lehčí, jejich stěny jsou tenčí a většina již nemá slonovinové zakončení. Jejich zvuk je vyrovnanější. Ačkoliv jsou hlubší tóny stále hlasitější než tóny vysoké, dynamický rozdíl již není natolik markantní, jako byl u předniček dřívější výroby. Další změnou je používání plastů místo dřeva. Plastové předničky jsou podstatně levnější a kvalita celkové produkce je vyrovnanější. Vzhledem k jednoduššímu ladění jsou určeny hlavně pro dudácké skupiny. Pro sólová vystoupení však plastové předničky nejsou ideální, neboť jejich zvuk postrádá onen příjemný a zvukově bohatý charakter dřevěných předniček. Ale zpět k dudám v Evropě. Závěrem lze shrnout, že v Evropě byly dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století a že se velmi rychle rozšířily po celém kontinentu. Do Anglie se dudy dostaly v průběhu 13. století, nebyly však ihned přijaty v konzervativním prostředí keltských oblastí Skotska a Irska. Zde se rozšířily až mnohem později (ve Skotsku nejpozději v 15. století, první zobrazení dud v Irsku pochází z roku 1578 z knihy The Image of Ireland, kde jsou zobrazeny dvoudronové foukací dudy). Neexistují však žádné důkazy, které by dokazovaly, že dudy se dostaly do Irska ze Skotska či opačně. V současné době zažívají dudy (a to nejen skotské) svoji další renesanci, a to nejen v tradiční hudbě, ale i v hudbě moderní, o čemž svědčí množství hudebních skupin, které mají dudy jako součást svého obsazení. (Z knihy Škola hry na skotské dudy, Václav Rout, 2005) The post Stručná historie dud first appeared on Skotské hry.
Zajímala by vás historie Internetu? Jak vlastně tato celosvětová počítačová síť vznikla a jak se vyvíjela historie Internetu? Dnes je The post Internet historie first appeared on Co je internet?.
projít na článekZdeněk Holub Naposledky upraveno: 30.08.2023 V roce 2023 vydalo nakladatelství Mare-Czech publikaci „C. k. ženijní zbraň, 1: c. k. minérský a c. k. sapérský sbor – stručná historie od založení až do roku 1851“ (mare-czech.cz). Nabízí se tedy vhodná pří
projít na článekZatímco historie celosvětového internetu sahá až do 60 let dvacátého století, kdy se začala formovat první počítačová síť, kterou můžeme The post Historie internetu v ČR first appeared on Co je internet?.
projít na článekZdeněk Holub Naposledky upraveno: 04.09.2023 Seznam důstojníků inženýrského sboru představuje samostatný dodatek dvoudílné publikace „C. k. ženijní zbraň, 1: c. k. minérský a c. k. sapérský sbor; 2: c. k. inženýrský sbor – stručná historie od založení a
projít na článekpovídání, informce, postřehy, fakta, historie, součastnost, projekty, fotografie a další o Horšovském Týně.
projít na článek