I ten nejkrásnější obraz dokáže zkazit ošklivý rám, tak po dlouhá léta hyzdily pohled z jizerských vyhlídek do Záhvozdí čmoudící elektrárny a povrchové doly v Žitavské pánvi na naší severní hranici. Z vlaku peážní tratě z Liberce do Varnsdorfu se tenkrát vystupovalo v Žitavě do železné klece, přímo do spárů slídivých a veskrze protivných východoněmeckých celníků, tedy pokud tam některý spoj vůbec zastavil; že se tu budeme jednou prohánět na kolech přes hranice, kde se nám zlíbí, nás ani ve snu nenapadlo. Text a foto Vladimír Pustina Dnes už se hřebeny Jizerských hor zase zelenají, exhalace a kyselé deště odvál čas, z dolů jsou rekreační jezera, tedy na naší a německé straně, v polském výběžku je vše při starém. Na nikým nehlídaném bodu trojmezí na Nise se ve větru třepetá kromě státních vlajek i ta společná, hvězdnatá zástava Evropské unie; při další etapě putování kolem vlasti jsme tohle místo rozhodně nemohli vynechat. Od Smědé k Lužické Nise Frýdlant jsme opouštěli Žitavskou ulicí podél bývalé úzkorozchodné železnice, navazující za časů starého mocnářství na síť saských lokálek, dnes oblíbené turistické atrakce, spojující Žitavu s Jonsdorfem a Oybínem. Unikátní rozchod 750 mm nebyl nikde jinde k vidění v celém Předlitavsku a hraniční přechod v Heřmanicích byl na stejném území jediný, kde dva státy spojovala úzkorozchodná dráha. Dopravě sloužila až do sedmdesátých let minulého století, kdy o jejím zrušení rozhodli komunističtí mocipáni na svém nechvalně proslulém XIV. sjezdu. Dnes na zvážení její obnova či zbudování cyklostezky na někdejším drážním tělese; expozici o historii drážky si můžete prohlédnout v muzeu, zřízeném ve staré výtopně na frýdlantském nádraží, stačí ze Žitavské zahnout do příznačně pojmenované Úzké ulice. Frýdlant jsme opouštěli přes náměstí s novorenesanční radnicí Bývalé mezinárodní nádraží v Heřmanicích se pomalu rozpadá, zato kopec za obcí se chlubí novou, volně přístupnou rozhlednou, přezdívanou Okurka; tvar vysoké stavby z modřínového dřeva ale spíše připomíná oblíbenou erotickou hračku. Rozhled je též trochu rozporuplný, na jedné straně panorama Jizerek a Lužických hor, na opačné straně měsíční krajina v Polsku, korunovaná elektrárnou Turów, raději jsme honem šlápli do pedálů a přes kopce, oddělující povodí Smědé od údolí Lužické Nisy, se vydali do přívětivějšího kraje. Grabštejn a Kristýna Ve stínu větrných elektráren jsme šlapali z Horního Vítkova do Chotyně, první, co nám při sjezdu k Lužické Nise padlo do očí, byla věž Grabštejna. Původně gotický hrad pánů z Donína, založený v časech mocného rozmachu Českého království za vlády Přemysla Otakara II., byl do dnešní podoby renesančního zámku přestavěn v 16. století. Po poslední válce byl konfiskován hraběcí rodině Clam-Gallasů v rámci Benešových dekretů, následně devastován armádou a pak dvacet let pracně rekonstruován. Horní hrad je tak opět přístupný, s nabídkou několika prohlídkových okruhů, dolní zámek a přilehlý park nadále okupuje vojsko s výcvikem služebních psů a jejich psovodů. České kopce opouští Lužická Nisa už jako docela slušná řeka Z Chotyně, kde se naši předci kdysi naprosto bezúspěšně snažili těžit zlato, je to po proudu Nisy jen kousek do Hrádku, za kterým byli horníci o něco úspěšnější, v otevřené jámě se tu těžil lignit čili nezralé hnědé uhlí té nejhorší kvality, určené pro okolní teplárny. V sedmdesátých letech byla těžba naštěstí ukončena, po zastavení čerpadel se během tří let lom naplnil kvalitní vodou z podzemních pramenů a vzniklo jezero Kristýna, s úctyhodnou průměrnou hloubkou dvaceti metrů a plochou třinácti hektarů. Užívat si tady všech rozkoší mohou milovníci koupání, rozličných vodních sportů či plážového volejbalu, ba i rybáři; v sousedství je lanové centrum, kemp a westernové městečko, kde si – soudě podle názvu – na své konečně přijdou i zlatokopové. Návrat z Lužice Až do třicetileté války byly obě Lužice součástí zemí Koruny české, separátním mírem, uzavřeným roku 1635 v Praze, se staly dědičným lénem saského kurfiřta a německé nadvlády už se od té doby nezbavily. Trojmezí za Hrádkem vzniklo uměle, když byla na postupimské konferenci po druhé světové válce stanovena hranice mezi Polskem a Německem na Odře a Nise; její dodržení bylo posléze i hlavní podmínkou Michaila Gorbačova pro souhlas se sjednocením Německa. Po roce 1990 se pak místo na soutoku Nisy a Oldřichovského potoka stalo symbolem pádu totality a demokratického propojování Evropy. Naopak symbolem byrokratické rozháranosti Unie je snaha o postavení trojitého mostu na styku tří zemí, zajímavý nápad narazil na různé stavební předpisy jednotlivých států, schůdné bylo pouze postavit tři samostatné mosty, takže se nakonec nepostavilo nic. Pro nás to znamenalo vrátit se z trojmezí na nejbližší lávku v Hrádku, kde přes řeku pokračuje k hraničnímu přechodu Hartau i dálková cyklotrasa Odra–Nisa, po níž se můžete vydat po stopách kališnických předků na spanilou jízdu až k Baltu. My měli ale na programu držet se našich hranic, ze dvou možností pokračování jsme vybrali tu o něco méně divokou, místo drsné příhraniční stezky kolem Popovy skály a Loupežnického hradu jsme zvolili o něco delší, modře značenou cyklotrasu do Petrovic přes Donín a Polesí. Na našem cípu trojmezí na Nise vlaje i hvězdnatá zástava Evropské unie Skautská chata pod Hvozdem Když se před sedmnácti lety vydávali Lucka Kovaříková s Michalem Jonem na svou cestu kolem zeměkoule, opouštěli Česko v Petrovicích, kde se jejich tehdejší trasa proťala s naším nedávným, o něco skromnějším putováním kolem vlasti; na chvíli jsme zastavili a na terase hostince nostalgicky zavzpomínali na tehdejší loučení s cyklocestovateli, hlavně na mísu řízků, napečených Michalovou maminkou. Na svačinku se tu zastavil i císař Napoleon při svém posledním vojenském tažení v srpnu 1813, u severočeského Chlumce ještě zvítězil, do neslavného výprasku u Lipska mu ale zbývalo už jen pár měsíců. Nález antické mince s portrétem císaře Galliena dokládá, že přes Petrovice putovali kupci do Žitavy už v počátcích našeho letopočtu, my tady starou obchodní stezku zkřížili kolmo a znovu se ponořili do temných lesních zákoutí pod Hvozdem, případně pojmenovanou hraniční horou. Odbočku ke zřícenině Starého Falkenburku, strážního hradu Vartemberků, jsme minuli bez zájmu, na hoře Sokol z něj zbylo jen pár kamenů poté, co jej nechal zbořit v Čechách silně neoblíbený císař Zikmund. Více nás zaujala svou pohnutou historií skautská chata Seleška, za totality využívaná Lidovými milicemi; dnes je zpátky v majetku Junáka a je dobrou a lacinou základnou pro toulky Lužickými horami. Od „šestky“, jak se říká rozcestí u Selešky, jsme stoupali do sedla pod vrcholem Hvozdu, kde lesní cesta ústí na německou silnici do Hainu. Před vznikem Schengenu tu býval klandr, přes který se musela kola pracně přehazovat. Když kolem jednou jela v autě německá hlídka, byla v nás malá dušička, ale naštěstí se jen smáli, až se za břicha popadali, už to dávno nebyli ti nekompromisní a obávaní strážci východoněmecké hranice. Tentokrát nám už v přejezdu hranic nic nebránilo, jen profil silnice se bohužel nezměnil, sedmnáct procent dolů a pak pro změnu dvacet nahoru tu není nic neobvyklého. Táhlý hraniční hřeben Hvozdu patří k nejvyšším vrcholům Lužických hor Večerní výstup na Luž V krátké německé epizodě jsme minuli serpentiny do Oybína, jedné ze dvou konečných parní úzkorozchodky ze Žitavy. Městečku vévodí mocná pískovcová hora s ruinami hradu a kláštera celestýnů, založeného z vůle českého krále a římského císaře Karla IV.; za jeho panování tady sahalo České království až za Berlín. Hezky jsme tudy objeli Hvozd zadem, mít víc času, nebyl by problém přidat si výšlap na vrchol, z téhle strany už to není moc daleko, nahoře je česká chata a německá rozhledna, čili možnost dokonce dvojité vrcholové odměny. K nám jsme se vrátili přes Krompach, docela dost jsme ztratili výšku a pak ji zase pracně nabírali. Nocleh nás čekal v roubené chalupě na úpatí Luže, nejvyšší hory nejen Lužických hor, ale díky své poloze na hranicích i celého Německa na východ od Labe. Cesta z Frýdlantu nebyla ani tak dlouhá či náročná, aby nám nezbyly síly na večerní pěší výstup na vrchol, odměnou byl ale jen bezvadný rozhled, umocněný zapadajícím sluncem, z bývalé turistické chaty tu zbyly pouze základy poté, co v roce 1946 vyhořela. Rozhledny dnes zdobí už jen Hvozd a Jedlovou, v tomhle lužickohorském triumvirátu je Luž trochu za popelku, i serpentinová Česká cesta k vrcholu, vybudovaná v roce 1851 pro výlet rakouského císaře a posledního českého krále Ferdinanda Dobrotivého, je s bídou schůdná pěšky. Tedy ne že by to z německé strany bylo lepší, jak jsme se kdysi na vlastní kůži přesvědčili, když jsme se na Luž probíjeli na kolech ze saského Waltersdorfu. Večerní výstup na Luž završil další etapu putování Praktické informace Odkaz na trasu, kde je možné stáhnout i gpx soubor: https://mapy.cz/s/behohuputo Délka trasy: 65 km, převýšení 1550 m (bez Hvozdu a Luže), povrch ne vždy zpevněný, ideální kolo je trekingové Zajímavosti na trase: Muzeum úzkorozchodky ve Frýdlantu, rozhledna Okurka v Heřmanicích, hrad a zámek Grabštejn, trojmezí, rekreační areál Kristýna a westernové městečko Zlatá horečka u Hrádku nad Nisou, Starý Falkenburk, skautská chata na „šestce“, parní úzkorozchodka a zříceniny v Oybíně Občerstvení: si cestou můžete dopřát v Hrádku nad Nisou, Petrovicích, Krompachu, ve Světlé a Myslivnách Doporučené mapy: SHOCart 1 : 60 000, č. 102 – Lužické hory, č. 103 – Jizerské hory; KČT 1 : 100 000, cyklo č. 5 – Českosaské Švýcarsko a Lužické hory Doprava: vlakem – do Frýdlantu jezdí v hodinovém taktu osobní vlaky se zjednodušenou přepravou kol z Liberce. Z Mysliven, od Luže, je to pár kilometrů na zastávku v Nové Huti, kde ale spěšné vlaky se zjednodušenou přepravou kol nestaví, takže se musí kousek dál do Jedlové, tam se k trati z Nymburka do Rumburka připojuje další od Děčína, je tak na výběr z více spojů i směrů. Dá se na kole dojet i do Varnsdorfu, odkud jezdí vlaky společnosti Trilex přes Žitavu do Liberce. autem – po „dálnici“ D10 do Liberce, za tunelem se odbočuje vpravo na Mníšek a Frýdlant. Pod Luž se dostanete z křižovatky u Nové Hutě ze silnice č. 9 z Prahy do Rumburka, ta se u Nového Boru kříží se silnicí č. 13, spojující Děčín s Libercem čili D8 a D10. Pro úpravu trasy na okruh je asi nejlepším výchozím bodem nedaleké Jablonné v Podještědí. Další fotografie Článek Trojmezí na Nise se nejdříve objevil na Cykloturistika.
Jedním z nejméně dotčených koutů naší země stále ještě zůstávají Smrčiny, lehce zvlněné, mělkými údolími rozčleněné pohoří sahající od Kraslického průsmyku až k Bayreuthu. V sousedním Bavorsku tu pramení naše Ohře, zatímco u nás se rodící Bílý Halštrov te
projít na článek