Už nechci být ta „silná“!

Co to dnes vlastně znamená být „silná“ žena? Neprojevovat emoce, podávat nadstandardní výkony bez výkyvů, všechno zvládnout nejlépe sama, nikdy se nevzdat…? Dnešní společnost si nebere servítky při vytváření podmínek, hodnotících kritérií a podob úspěchů, které tento náš vzájemný přístup podporují. Bohužel, nebo vlastně díkybohu, se nám dlouhodobě v tomto nastavení nelíbí. Ani v práci, ani v našich osobních vztazích. Jsme vyčerpaní, demotivovaní a osamělí. Narůstá tak přirozeně naše potřeba naučit se v našich vztazích komunikovat a poznávat se novým způsobem. A to nejen ve vztazích se svým okolím, ale především VE VZTAHU SAMA SE SEBOU. I když tato práce z počátku vyžaduje spíše podporu zkušeného terapeuta, rozhodl jsem se zde s vámi podělit o základní informace a úhly pohledu, které na této cestě sami k sobě můžete potřebovat. Vraťme se tedy postupně k prvním bohům, nejlepším kamarádům, prvním učitelům, mentorům, posléze k prvnímu muži, první ženě a k prvnímu vztahu mezi mužem a ženou, které, jak rosteme a dospíváme, postupně poznáváme. K rodičům. Co vývojový proces vztahu s rodiči v počátečním období života dítěte nabízí? 1. fáze: Blízký důvěrný vztah malého dítěte a rodiče, ve kterém je rodič bůh. (Fáze, kdy zcela nepochybujeme o čemkoliv, co rodič dělá.) 2. fáze: Později se přidává vztah s autoritou (tvorba hranic, umění znovuobnovování pocitu bezpečí, začátek potřeby vlastní identifikace, příprava na osamostatnění se). 3. fáze: Ještě později, když se k tomu přidá probuzená polarita (probuzení sexuální neboli životní síly, tvorba nové sebe hodnoty u dívky přecházející v ženu, u jinocha v muže, osamostatnění a schopnost navázání partnerského vztahu s mužem či ženou). Podívejme se na jednotlivé fáze trošku více zblízka. 1. fáze – RANÉ DĚTSTVÍ: Zde se nejvíce můžeme potkat s nepodmíněnou láskou. Plně si užíváme ochranná křídla a lásku našich rodičů. Jsme jedno. 2. fáze – DĚTSTVÍ: Probouzí se náš vlastní vztah k sobě. Už nejsme jedno. Proces objevování vlastní identity začal a je spojen s potřebou se oddělit, vymezit. Začíná se probouzet potřeba tvorby hranic a s tím související práce s vlastními pocity bezpečí. Začínáme být sami sobě autoritou a začínáme se s ní setkávat i u svého okolí. Ve vztahu rodiče a dítěte ve smyslu tohoto článku to v této fázi může vypadat například takto: Pokud vůdčí, nebo spíše dominantnější rodič nemá dokončený vlastní proces dospívání, konkrétně ani tuto druhou fázi, může se ji snažit dokončit (a obvykle se o to nevědomě snaží) i ve vztahu se svými dětmi. Celý život se snaží sám sebe a své okolí přesvědčit o tom, že je dospělý. Díky tomu dovede být velmi přesvědčivý. Takže se může lehce stát, že si jeho přesvědčivost dítě zamění s jeho sebejistotou. O to silnější potřebu ho nezklamat pak dítě má. Takto nastavený rodič je obvykle velmi výkonný v práci, sportu, v rámci svého koníčku, v uklízení, vaření, či jiné činnosti. V tom si věří a v tom je ochotný uznat, i když velmi zřídka, i sám sebe. NE už tolik své okolí. V tomto období potřeba po uznání zkušenější autoritou vede dítě k podávání ještě většího výkonů, a to i za cenu překračování vlastních hranic. Tím se zvyšuje a upřednostňuje potřeba výkonnosti, ale současně se tak snižuje míra citlivosti, která je potřebná pro odhadnutí svých možností. Ztrácí se schopnost poznat, kdy dost je dost. Uznání a ocenění vůdčí autoritou, které dítě důvěřuje, je v rámci dospívání nezbytnou součástí zdravého procesu budování vlastní identity a sebehodnoty. Je to u dítěte přirozený mezikrok k vytvoření vlastní schopnosti a dovednosti si uznání zprostředkovat postupně samo. 3. fáze – RANÉ DOSPÍVÁNÍ: K potřebě vzájemného respektu, bezpečí a tvorbě vlastních hranic, vlastní sebejistoty a sebe hodnoty se přidává práce s polaritou. K tomu všemu se probouzí naše sexualita, naše životní síla potřebná k dokončení procesu dospívání a osamostatnění se i na partnerské úrovni. Kromě dcery, nebo syna je tu zároveň nová dívka, či jinoch, jejichž potřeba osamostatnění a vymezení nyní roste mnohem rychleji. Párový vztah mezi rodičem a dítětem, který primárně funguje v režimu ANO a NE, potřebuje (zde nejpozději) přejít do nastavení partnerského, kde se k těmto dvěma možnostem přidává ještě třetí možnost. JÁ NEVÍM. Tento „nový“ vztahový model potřebuje nové hranice, nový způsob práce s pocity bezpečí a důvěry. Nové hranice ve smyslu, co si může dcera dovolit vůči otci partnerovi, tedy vůči dalším mužům, a co si může syn dovolit vůči matce, tedy vůči dalším ženám. Pokud není předchozí druhá fáze dokončena, k dokončení třetí fáze a rozšíření způsobu vztahování z párového nastavení na partnerské nemůže dojít. Někdy je to otevřená revoluce, někdy vzdálená izolace, někdy mix, někdy se to celé děje pod láskyplným a skvělým vztahem, kdy potřeba zavděčit se a neriskovat ztrátu přízně už dávno zmrazila roli vlastního já a zůstal/a milující a oddaný/á syn, nebo dcera. Konkrétních variant je tolik, kolik je takto nastavených vztahů. A zde téma tohoto článku dokončuje kruh. Vztahy se doposud nikde moc neučily. Určitě ne v dobách, když naši rodiče, nebo jejich rodiče, byli ještě dětmi. Oni udělali, co mohli, nyní je to na nás. Obnovení a vytváření důvěry v sebe sama i mezi sebou je v dnešních vztazích velká věc. Je skvělé, že každému z nás převážně stačí POROZUMĚT jednotlivým důvodům a souvislostem ve vztahu se svými rodiči. Není to hned, ale stojí to za to. Konec konců a začátek začátků, je to cesta nás všech a všichni po ní kráčíme a vždy budeme. A nikdy na ní nejsme sami! The post Už nechci být ta „silná“! appeared first on Vít Hruška - Partnerské vztahy.

Web: Vít Hruška - Partnerské vztahy
Aktualizace: 1.7.2024

projít na článek

Už nechci být ta „silná“!

Oteklé a bolavé nohy

Léčba tupozrakosti v dospělosti

Pneumotorax

Citlivost zubů

Zinková pasta – recept