Díky opakované velké pomoci společnosti Alza.cz jsme pomohli rodině Viktorky s proplacením nákladného lázeňského pobytu Vše začalo v únoru 2016, kdy jsem úspěšně podstoupila IVF. V 16. týdnu těhotenství jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku. Doma máme téměř čtyřletého chlapečka Ondřeje, který se na sestřičku těšil od samého začátku. Těhotenství i každá kontrola byla v pořádku. Až do 14.7. kdy jsem měla ráno pocit, že mi začala odtékat plodová voda. Pro můj i manželův klid jsme jeli do porodnice na vyšetření. Říkala jsem si raději pro jistotu, určitě to nic nebude. Jak já se spletla… Odtok plodové vody se potvrdil, byla jsem ihned hospitalizovaná a manžel odjel domů za synem. Ještě ten den mi píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka a podstoupila jsem odběr plodové vody. Bylo to náročné, vody jsem měla opravdu málo. Lékaři zjistili, že mám v těle velkou infekci, dostávala jsem silná antibiotika. Bohužel infekce způsobila zkrácení čípku a otevírání porodních cest. Neměla jsem žádné tvrdnutí bříška a ozvy byly také v pořádku. Bylo 17.7. kolem jedné hodiny ráno, kdy se sestřičce ozvy najít nepodařilo, takže mě zavedla za lékařkou na ultrazvuk. Její pohled nikdy nezapomenu, byla jsem ve 24. týdnu a po oznámení: „Vy rodíte, okamžitě na porodní sál“, jsem se sesypala. Nechápala jsem nic, bylo to jako zlý sen. Proč já? Vždyť ještě rodit nemůžu, je strašně moc brzy, žádné problémy nemám, cítím se dobře. Lékařka se rozhodla vést porod přirozenou cestou. Dcera Viktorie se narodila za 15 minut ve dvě hodiny ráno. Vážila 530 gramů a měřila 31 cm a tehdy se začal psát její příběh boje o přežití. Po porodu jsem se cítila po fyzické stránce naprosto v pořádku, po psychické strašně. Manžel porod nestihl, protože bydlíme od nemocnice 30 km. Cca za 2 hodiny po porodu jsme se mohli jít podívat na JIP za Viktorkou. To, co nám říkal lékař, si nepamatuji, celou dobu jsem brečela, nemohla jsem přijmout fakt, že ta malilinká holčička v inkubátoru je moje dcera. Taky mě sžíral obrovský strach. Strach o její život, z neznáma, co se bude dít, co může nastat. Z lékařových slov jsem zaslechla jediné: „Jedna třetina dětí přežije, jedna třetina dětí přežije s postižením, jedna třetina dětí zemře. Druhý den na JIP už to bylo lepší, sestřičky mi kladly na srdce, že musím myslet pozitivně, žádné naříkání u inkubátoru, brečet můžu na pokoji, Viktorka všechno vnímá. A měly pravdu. Malá byla hned od začátku ohromná bojovnice, nemusela být zaintubovaná, byla připojena pouze na SIPAPu. Jednou to bylo lepší, podruhé horší. Jelikož synek už těžce zvládal situaci, že jsem dlouhou dobu s miminkem v nemocnici, povolili mi lékaři na JIP, aby se mohl Ondrášek na sestřičku podívat a snáze pochopil situaci. Byl kouzelný, jak koukal do inkubátoru a říkal: „To je ona? Moje ségra?“ Po pěti týdnech měla Viktorka kyslík pouze do inkubátoru. Po šesti týdnech byla propuštěna z JIP a převezena na intermediár, kde jsme měly společný pokoj. Já věřila, že to nejhorší má za sebou. Omyl. Nejhorší boj nás teprve čekal. Po pěti dnech na intermediáru byla Viktorka převezena opět na JIP, musela být připojena zpět na SIPAP. Závěr – nekrotizující enterokolitida a akutní převoz do dětské nemocnice na operaci. Měsíc září byl nejhorší v mém životě. Byl to měsíc, kdy Viktorka bojovala o život, byla ve velmi kritickém stavu, napojena na umělou plicní ventilaci v intenzivním režimu s kyslíkem. Dle slov lékařů jsme měli počítat s tím, že to nepřežije. Denně jsem za malou já i manžel na pár minut dojížděli. Bylo to vyčerpávající, ale za žádnou cenu jsem nechtěla vynechat jedinou příležitost být s ní. Syn moc nechápal, co se děje, proč máma doma brečí, vždy mi říkal: “Maminko neplač, Viktorka vyroste a přivezeme si ji domů“. Během září podstoupila dvě operace střev, museli jí odebrat kousek tlustého střeva (má dočasný vývod), měla opakované infekce. V průběhu Viktorčina kritického stavu jsme si vyslechli ještě dvě pro nás zdrcující zprávy. Počínající retinopatie na obou očích a změny na mozečku, kdy na každé straně mozku měla dvě cysty. Dle lékařů je to důsledek nízké saturace, protože i přes nejvyšší možnou kyslíkovou podporu měla pár dní saturaci kolem 75%, což je hodně nízko. Podstoupila i neurologické vyšetření, jehož závěr byl, že je Viktorka hodně dráždivá, měla časté třesy rukou a nohou, proto jí byl nasazen lék proti epilepsii, která se naštěstí dle EEG nepotvrdila, ale léky bere nadále vzhledem k její těžké nezralosti. Viktorka si navzdory všem krutým prognózám svůj život vybojovala! V říjnu byla z JIP převezena na normální pokoj, kam jsem za ní docházela dle mých časových možností na celý den a mohla se o ní starat – krmit, přebalovat, koupat, a hlavně chovat a mazlit. Užívala jsem si, že můžeme být spolu jen my dvě. Ubytovaní jsem kvůli synovi nakonec odmítla. Přesně po čtyřech měsících od narození byla propuštěna domů. Dnes v sedmi měsících má za sebou další operaci střev a poslední ji ještě čeká. Za zázrak považujeme to, že dle posledního očního vyšetření jsou očička v pořádku, vše se samo upravilo. To stejné mohu říct i o hlavičce. Cysty na ultrazvuku nebyly vidět, vstřebaly se. Z Viktorky je krásná, čtyřkilová holčička a doufám, že i prognózy do budoucna budou i nadále příznivé. Z celého srdce děkujeme lékařům, lékařkám a sestřičkám z Dětské nemocnice Brno a porodnice Obilní trh Brno. Bez jejich péče by tu s námi Viktorka být nemohla. V neposlední řadě děkujeme za pomoc Nadačnímu fondu pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. Všem rodičům malých kulíšků, kteří právě v nemocnicích bojují, přejeme pevné nervy a mnoho a mnoho sil. Článek Viktorka se nejdříve objevil na Nadační fond pro předčasně narozené děti.