Než se rozepíši o historii úžasných japonských sladkostí, rád bych zde řekl, že wagashi je po čaji a čajovém příslušenství moji další láskou, kterou již v brzké době převedu do prvních produktů naší společnosti. V prvním díle našeho článku si povíme něco z historie japonských, potažmo asijských sladkostí a zaměříme se poté výhradně na japonské wagashi, kdy si částečně odhalíme ingredience, pomůcky k výrobě, návrhy sladkostí a jejich funkci v japonské čajové tradici. Původně se sladkosti v Japonsku označovali názvem „kashi“ což znamenalo ořechy a lesní plody či ovoce. Ačkoli se na počátku kashi vyvinulo z ovoce a ořechů, můžeme považovat mnoho podob těchto sladkostí jako dávné prototypy dnešního „mochi“ (pařené a stloukané rýžové koláčky) nebo „dango“ (knedlíčky z rýžové mouky. S termínem „wagashi“ se můžeme poprvé setkat v období Meiji (1868–1912), kdy se začal používat jako název pro výhradně japonské sladkosti, které chtěli odlišit od sladkostí západních. Rozebereme-li si název „wagashi“, pak „wa“ znamené japonské a „gashi“ (kashi) označuje sladkosti vyvinuté s přísadami a za pomoci receptů z jiných zemí. Třemi hlavními kategoriemi cukrovinek, tak jak se objevily v Japonsku jsou Togashi, Tenjin a nanban-Gashi. Togashi se dostalo na japonské ostrovy s návratem poslů vyslaných do Číny v období mezi 7. a 9. stoletím našeho letopočtu. Většina sladkostí Togashi byla vyráběna hnětením pšeničné a rýžové mouky na pastu, dále se tato hmota tvarovala a poté smažila v oleji. Tento typ cukrovinek se podával obvykle během hostin aristokracie. Tento typ sladkostí se postupně přestal vyrábět a dnes se s nimi můžeme setkat za výjimečných okolností během slavností v některých svatyní v Naře a Kyotu. V této době byl již znám i cukr, který se do Japonska rovněž dovážel, nicméně byl používán pouze jako lék a i vzhledem k jeho vysoké ceně se nepřidával do sladkostí. V období Heian (794–1192) se můžeme setkat se sirupem „amazura“, který se vařil z japonského břečťanu a byl využíván jako hlavní sladidlo v jídlech. Tenjin (v Číně „dianxin“) byl původně podáván jako lehká svačina mezi hlavními jídly v Číně. Do Japonska se tento typ sladkostí dostal spolu s pitím čaje prostřednictvím zenových mnichů studujících v období mezi 12. a 14. stoletím v Číně. Dnešní populární sladkosti jako „yokan“ (želatinová sladkost) a „manju“ (pařené sladké buchtičky) řadíme právě do kategorie Tenjin. Čínské slovo pro yokan — yang geng znamená skopovou polévku, ale v Japonsku, kde zenoví mniši a mnoho dalších budhistů nejedlo maso, vznikla náhrada z fazolek azuki a kuzu škrobu, která připomíná hustší tuhý pudink (dnes se také používá agar agar). Původně nebylo „manju“ sladké vzhledem k ceně a luxusnosti cukru a až do konce 14. století nenajdeme v historických pramenech zmínku o slazení cukrem. Nanban-Gashi jsou cukrovinky, které se do Japonska dostali především z Portugalska a Španělska s obchodníky a misionáři. K prvnímu kontaktu západu s Japonském došlo v roce 1543, kdy přistál portugalský koráb u břehů ostrova Tanegashima jižně od Kjúšú. Populární sladkosti nanban-Gashi mají jména odvozena z portugalštiny např.: konpeito — confeito — cukrovinka; kasutera — Castilla — španělská Castilla. Nanban-Gashi s vejci a cukrem byly v té době velkou novinkou. Tato sladkost se stala v 16. století vysoce ceněnou a přicházela v době, kdy v Japonsku vznikal čajový obřad a zároveň se formovala jeho pravidla. Formální pravidla čajového obřadu stanovil velký čajový mistr Sen no Rikyu (1522–1591) a poprvé se zde setkáme s termínem „wabi-cha“. Spolu s čajem se v té době podávaly jednoduché sladkosti, ovoce a ořechy. V čajovém obřadu se snoubila jednoduchost a zároveň nové prosté čajové náčiní jako misky, naběračky, vázy atd. V období Edo (1603–1867) se zároveň stávají sladkosti propracovanější a získávají své místo během čajového obřadu, i zde promítá poetika spojená s literární tradicí a speciálními názvy podobně jako u čajového náčiní — např. „akikaze“ — podzimní vánek nebo „akebono“ — úsvit, zároveň cukrovinky získávají speciální tvary a barvy inspirované přírodou, ročními obdobími či poezií. Taktéž se sladkosti začínají používat jako dárečky či speciální pohoštění pro návštěvy a stávají se pevnou součástí městské kultury Japonska. Postupně také vzrostl dovoz bílého cukru a zároveň tlak na podporu pěstování cukrové třtiny. Spolu s tím se zlepšovaly techniky zpracování sladkostí a vyvíjely se nové nástroje, dřevěné formy a také se měnily recepty. Mnoho sladkostí se postupně spojovalo s konkrétními událostmi či svátky v japonské společnosti a i nadále spolu s jejich vývojem vstřebávali japonští mistři cukráři i zahraniční vlivy. Především v období Meiji se objevuje čokoláda, dorty, máslové krémy, koláčky či sušenky. Wagashi se stalo kulturním i gastronomickým fenoménem, který má své pevné místo v japonské historii, kultuře a gastronomii, a i nadále se vyvíjí a vstřebává i zahraniční vlivy. The post Wagashi má láska a vášeň appeared first on Dandy´s tea.
The post Láska first appeared on Nejlepší české vtipy.
The post Pravá láska first appeared on Nejlepší české vtipy.
The post První láska first appeared on Nejlepší české vtipy.
Krátké zamyšlení nad tím co se přihodí, když akvarista narazí na ryby, které potkal osud zapomění.
projít na článek„Gimel“ je třetí písmeno hebrejské abecedy. Patří mezi zdvojená písmena. Ve struktuře stromu života přísluší k pozici Bina, což značí rozum. Ten oproštěn od citu mrazí jak led, je jen holým intelektem, ale B-h, který je Láska, jej mění v porozumění a to v