„Letíme do Kolumbie,“ oznámila jsem jednoho rána kamarádce, která se před pár dny vrátila z Kostariky do Brazilské kitesurfové riviéry Ilha do Guajiru, kde jsem já strávila poslední 3 týdny. Vítr však již začal opadávat, a tak jsme dumaly, co si počít. Zda jet na sever a věřit v lepší podmínky a nebo se odebrat do staré známé Kolumbie, kde je vítr od prosince do srpna tou jedinou opravdovou jistotou. „No jo, ale jak to uděláme, když přímo letět nemůžeme?“, odvětila na mojí odhodlanost Tamara. Že by bylo složité dostat se do nějaké země jaksi není součástí té reality, ve které jsem vyrůstala s tím, že všechny hranice jsou otevřené, alespoň v Evropě. Brazílie je již několik let považována za rizikovou zemi co se týče žluté zimnice a to i když se nepohybujete v oblasti rizikové, což byl náš případ. Ne všichni to ví a tak je v brazilské Fortaleze na denním pořádku, že cestovatelé do Kolumbie či Jihoafrické republiky zůstanou stát s pusou dokořán u checkinu, když jim je zamítnut vstup na palubu, jelikož je země těchto destinací odmítnou přijmout. My jsme naštěstí o tomto malém zádrhelu věděly a tak nám nezbylo, než naplánovat cestu tak trochu jinak. Měli jsme dvě možnosti, buď se vydat tou cestou kratší a to na sever. Což by znamenalo několika denní plavbu na lodi amazonským pralesem. Z toho jsem nejnadšenější kvůli velikému množství komárů nebyla. Nakonec ani nevím jak se to stalo, ale asi jsem na ten plán přistoupila, jelikož byl tak prdlý, že se vlastně stal zajímavým. Byla to kombinace nečetných hodin strávených v autobuse a pár přeletů. Prvně na jih Brazílie do Peru, přes Ekvádor do Koumbie. Pokud máte čas, tak je docela zajímavé projet část země po zemi. A s tímto motem jsem se tedy vydaly na dobrodružnou cestou přes jihoamerický kontinent křížem krážem. A to jsem ještě pár měsíců zpátky odmítla jet autobusem z Limy do Kolumbie, jelikož mi to připadalo moooc daleko. Po posledním kitování, kdy jsem to kvůli nedostatku větru skoro nezvládla zpátky ke břehu a záda mě z námahy tak bolely, jsem se na změnu a více větru už nemohla dočkat. První byla asi 3 hodinová cesta z Ilha do Guajiru do Fortalezy, jednoho z nejnebezpečnějších měst. Tam jsme strávily jednu noc, abychom se dalšího dne vypravily na místní autobusové nádraží a nalodily na 20ti hodinovou cestu na jih do města zvaného Salvador. Když mi bylo 21, tak jsem se na studiích v Mexiku vydala autobusem přes půl země. Po třiceti hodinách strávených v různých dopravních prostředcích se stále se opakujícím stejným filmem na posledních třetině cesty, jsem se zařekla, že již nikdy v životě nic takového nepodniknu… Jak to s takovými zařeknutími chodí, nemohla bych spočítat na prstech kolik takových cest, hlavně jižní Amerikou jsem od té doby podstoupila. Toto putování však bylo nejdelší a hlavně s celým tím nákladem. V Salvadoru nás dokonce odmítli vzít do jednoho taxíku na letiště, jelikož jsme měli 2 boardbagy a asi 3 další tašky. Na letišti byli naopak velmi milí a neznalí oversized bags a odbavili nám naše těžká a ohromná zavazadla jako mormální zavazadla. Měli jsme sebou asi 4 prkna, několik párů bot na kitesurf a nepočítaje asi 6 nebo 7 kitů. Ze Salvadoru jsme letěli do Ria de Janeira, bohužel se nám nepodařilo odbavit naší zavazadlovou spoušť dříve a tak jsme místo výletu po městě trávili čas v místní VIP lounge. Byly jsme dosti utrajdané a tak jsme si za nasbírané Tamařiny body v Limě zabůkovaly krásný hotelový pokoj se dvěma kingsize postelema. Po 3 dnech cestování to byl opravdový luxus, bylo to jak když po denním horském výletě dorazíš do hospůdky a tam na tebe čeká teplý guláš. Jelikož jsme těch přesunů měly až po krk, rozhodly jsme se strávit pár dní v tomto hlavním městě Peru. Na vítr jsme se těšily do Mánkory, pro nás kitaře známého městečka na severu. Mezitím jsme poznávaly Limu, užívaly si místních předvánočních trhů a po Brazílii příjemných svěžích teplot. Tamara se tu zakoukala do jednoho chlapce, který ji zaujal více, než plánované dobrodružství autobusem po pobřeží směrem na sever a možnost kitesurfování. Nezbylo mi, než se vydat na další putování sama. Převážná část peruánského pobřeží je absolutně vyprahlá. Je to poušť v pravém slova smyslu. Prvních pár hodin to je ještě zajímavé a vzrušující projíždět okolo všemožných písečných útvarů, tu a tam se z ničeho nic v té žlutohnědé krajině objeví absolutně zelená oáza se spoustou ovocných stromů a překrásných květin. V těch nejchudších vesnicích ani nemají střechu nad domem, jelikož jsou tu srážky spíše velikou výjimkou. Konečně jsem se dostala do tolik opěvované Máncory, prý tu mají vítr po celý rok. Vesnička je to taková malá peruánská, pláž je tmavě hnědá půda, takže k usazení zas až tak neláká. Vlny jsou tu sice hezké, pravidelné, výborné pro surfaře, ale kitovat bych tu ani nemusela. Voda je spíše choppy a moc čistě nepůsobí. Tak jsem tu strávila den a na noc jsem se vydala na další putování s cílem Ekvador. Jakmile jsme překročily hranice Ekvádoru, vegetace se radikálně změnila. Vše bylo najednou dýchalo čerstvou zelení. V hlavním městě v Quitu jsem se zastavila na další den, tašky nechala v úschovně na nádraží a vydala se na prohlídku města. Quito je krásné staré koloniální město, postavené na kopcích tak, že se tu člověk nejen zadýchá při výstupu po nějakých to nekonečných schodech ale nahoře je pak obdařen krásnými výhledy do okolí. Místní pouličním jídlo je fakt pochoutka, plné rostlinných proteinu, překvapivě je vegetariánské, což není běžné ve spoustě zemí jižní Ameriky. Zvláštní bylo, že se celé město okolo 7 večer, kdy padla tma úplně vylidnilo, tak jsem se též vydala na cestu dál na sever ke kolumbijské hranici. Hranice v zemích jižní ameriky jsou zajímavý zážitek. Autobusová doprava funguje jen nacionálně, takže v jisté vzdálenosti před hranicemi musíte vystoupit, vzít si taxíka na hranice, pěšky projít pasovou kontrolou, najít dalšího taxíka a nechat se dovést na nádraží v nové zemi. Tato procedura znamená také, že se cesta dá plánovat jen do jisté destinace. Tak jsem přijela na autobusové nádraží v Kolumbii, na kterém byla hlava na hlavě. Bylo to velmi brzo ráno a já jsem chtěla nastoupit na nejbližší spoj a dostat se do Calimy. Předvánoční doba v Kolumbii znamená, že skoro všechny spoje jsou vyprodané, a jak jsem se již zmínila, rezervace tu ještě nevynalezli. Nakonec jsem našla pár lidí, a takový malý van, který nás měl odvést asi hodinu cesty na větší autobusové nádraží. Problém nastal zase jednou s mými zavazadly, odmítali mi je nabrat. Nakonec jsem je uplatila a přemluvila. Cesta jihem Kolumbie je překrásná, lemována svěžími pralesy, které se rozprostírají po obrovitánských kanonech, okolo rozlehlých řek. Konečně jsem si zase mohla dopřát variace sýrových arep a ledového čerstvě připraveného smoothie z unikátního ovoce zvaného lulo smíchaného s banánem. Konečně po dlouhých 5 dnech strávených v autobuse jsem se dostala do Cali, kde jsem navštívila kamarádku ze studií v Lisabonu a počkala na Tamařin přílet. Společně jsme se pak zase vydaly k jezeru Calima, které je vyhlášené kitesurfem. Je to takový hobitín okolo jezera obklopeného horami s celoročně přítomným větrem. Místo jako dělané na strávení poklidných vánoc. Teď už by se mohlo zdát, že jsem toho cestování autobusem měla až po krk, ale tak to nebylo. Nový rok jsem se rozhodla oslavit v mém drahém Cabo de la vela na nejsevernějším cípu Kolumbie. A tak jsem podstoupila další asi cestu autobusem. TO jsem ještě nevěděla, že to je nejhorší čas na cestování. Nádraží byla přeplněná a autobusy vyprodané. Nakonec jsem se ale krkolomnou cestou s pár oklikami dostala až do Kolumbijské pouště na jeden ze světových spotů kitesurfingu.
BAE-DW 730, to jsou mohutné stroje. A právě 8 ks těchto ventilátorů bylo právě dokončeno a je expedováno do Brazílie. Osm ventilátorů této velikosti, znamená 48 dřevěných beden, které jsou naloženy do 16 námořních kontejnerů!
projít na článekThe post Brazílie vs Morava first appeared on Nejlepší české vtipy.
Real je oficiální měnou jihoamerického státu Brazílie. Nejmenší jednotkou je jedna setina, která se nazývá centavo, a nejvyšší bankovkou je 100 real. Real se používá již od 16. století, kdy vzniknul z portugalského realu.
projít na článekVánoce, nevánoce. My se stěhujeme. Poslední dny jsme stále něco nosili nahoru a dolů, montovali stoly, myli okna. Ale stojí to za to. Od Ledna nás proto najdete v nových kancelářích na adrese Čs. exilu 1888/4, Praha 4 143 00. Jedná se o prostory Kancelář
projít na článekBrazílie je plná tajemství, již Herakleitos z antického řecka zmínil, že 2krát není možno vstoupit do stejné řeky. Voda se změní, kamínky na jejím dně se pohnou a lístečky na hladině změní barvu. Tak je tomu i tady. Nikdy si nemůžeš být jistý, jestli ta l
projít na článek