18. Zákon.

Kapitola osmnáctá. Zákon. Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač Veškerá bohoslužba ve Svatyni se prováděla na pozadí Božího zákona, který byl uložen v truhle smlouvy ve druhém oddělení Svatyně. Když byl Zákon přestoupen, musely být přineseny oběti. Leviticus 4:2–3 2Promluv k synům Izraele: Když někdo nedopatřením zhřeší proti jakémukoliv Hospodinovu příkazu o věcech, které se nesmí dělat, a přestoupí jediný z nich: 3Zhřeší-li pomazaný kněz, takže padne vina na lid, za svůj hřích, kterým zhřešil, přivede Hospodinu jako oběť za hřích býčka bez vady. Přestoupení Božího zákona uvedlo do pohybu celý rituál chrámové bohoslužby. Hřích byl příčinou, proč se přinášely ranní a večerní oběti. Hřích byl příčinou k očišťování Svatyně v Den smíření, obětování kadidla a obětování jednotlivých obětí za osobní hříchy. Hřích je přestoupení Zákona. Apoštol Jan viděl v nebi truhlu smlouvy s Božím zákonem. Zjevení 11:19 Tu byla otevřena Boží svatyně. která [je] v nebi, a byla vidět schrána jeho smlouvy v jeho svatyni; nastaly blesky, hlasy a hromy, [země] třesení a veliké krupobití. Tak jako byl Zákon ústředním tématem Svatyně na zemi, tak je i ústředním tématem ve Svatyni nebeské. Proto je Svatyně v nebi nazývána chrámem stánku svědectví, nikoliv chrámem kadidla, nebo krve, nebo slitovnice, ale je to stánek svědectví, protože je v něm Boží zákon. Zjevení 15:5 Potom jsem uviděl: V nebi byla otevřena svatyně stánku svědectví. Nejposvátnějším městem v dobách Starého zákona, byl Jeruzalém – město, které si Bůh vyvolil, aby je učinil svým bydlištěm. Nejposvátnějším místem v tom městě byl chrám. Nejposvátnějším místem v chrámu byla Svatyně svatých. Nejposvátnějším předmětem ve Svatyni svatých byla truhla, v níž byly uchovány kamenné desky, na které Bůh napsal Deset přikázání – zákon života. Boží zákon byl středem, okolo něhož se odvíjela celá bohoslužba. Zákon byl základem a důvodem každého obřadu. Bez Zákona by byly chrámové bohoslužby bez významu. Zákon je vyjádřením povahy, odhalením mysli Zákonodárce. Proto je Boží zákon tak důležitý. Boží zákon odhaluje, kým Bůh je. Je popisem Jeho povahy, konečným vyjádřením nekonečného. Je nám v něm poskytnut vhled do Boží mysli. Je pohledem na to, co utváří základ Jeho vlády. Tak jako je Bůh dokonalý a věčný, tak i zásady Desatera jsou dokonalé a věčné. Protože se Bůh nemění, tak se nemění ani Zákon. Malachiáš 3:6 Neboť já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být synové Jákobovi. Jakub 1:17 Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani zatmění z odvrácení. Židům 13:8 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes, i na věky. Deset Božích přikázání. Boží zákon byl vždy úrodným polem studia pro boží děti. V Bibli najdeme mnoho odkazů na to, jaké potěšení měli věřící lidé, když uvažovali o dokonalém Zákonu svobody. Žalm 119:127 Proto miluji tvé příkazy více než zlato, víc než zlato ryzí. Žalm 119:129 Tvá svědectví jsou podivuhodná, proto je má duše střeží. Žalm 119:98 Tvé příkazy mě činí moudřejším nad mé nepřátele – navěky jsou mé. Žalm 119:99 Jednám rozumněji než všichni mí učitelé, neboť rozjímám o tvých svědectvích. Žalm 119:96 Vidím dovršení všeho dokonalého. Šíře tvých příkazů je nezměrná. Desatero přikázání bylo vyhlášeno Bohem na hoře Sinaj, kde je napsal na dvě kamenné desky. Exodus 20:1–18 1Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl 2Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 3Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. 4Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. 5Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí 6ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy. 7Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo. 8Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. 9Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci 10ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách 11protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho. 12Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. 13Nebudeš vraždit! 14Nebudeš cizoložit! 15Nebudeš krást! 16Nebudeš vydávat proti svému bližnímu falešné svědectví! 17Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. 18Všechen lid sledoval hřmění a blýskání, zvuk beraního rohu a horu zahalenou kouřem. Když to lid sledoval, roztřásli se a zůstali stát opodál. Deset přikázání nejsou svévolná nařízení, uložená všemohoucím Bohem svým neochotným poddaným. Jsou Zákonem života, bez něhož není možné aby vůbec existovaly národy, osobní bezpečnost, lidská svoboda, nebo vyspělá civilizace. To je zřejmé, když zjistíme, že přikázání jsou rozdělena na dvě skupiny. První čtyři popisují vztah a povinnosti k Bohu, dalších šest popisují vztah a povinnosti lidí mezi sebou. Kristus uznával toto rozdělení. Matouš 22:37–40 37On mu řekl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ 38To je největší a první přikázání. 39Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ 40Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. Bůh vyhlásil svůj Zákon na Sinaji, když vstupoval do smluvního vztahu s Izraelem, protože si ho vyvolil za svůj lid. Vyvedl je z Egypta a chystal se je uvést do Zaslíbené země. Slíbil jim, že jim bude žehnat a učiní je svatým národem a královským kněžstvem. Tyto sliby však byly podmíněny tím, že je přijmou a budou s Bohem spolupracovat. Bůh pro ně chtěl učinit mnoho věcí. Budou Ho oni ze své strany milovat a poslouchat Ho? Budou věrně zachovávat podmínky smlouvy? Již před vyhlášením Zákona na Sinaji, byli povšechně seznámeni s Božím zákonem. Nyní k nim ale Bůh promluvil z nebe, takže nemohli mít pochybnosti o tom, co od nich očekává. Svatost nesměla být ponechána jejich soukromému výkladu. Bůh jim dal přesné měřítko spravedlnosti. Římanům 7:12 A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Kazatel 12:13 Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Jeden základní Zákon. Je až neuvěřitelné, že někteří křesťané odporují Božímu zákonu. Jaké možné námitky mohou mít proti Zákonu, který klade za povinnost milovat Boha a člověka a který zavrhuje vše zlé a povzbuzuje vše dobré? Jaké námitky mohou mít proti Zákonu, jehož tvůrcem je Hospodin a jehož cílem je svatost. Dalo by se čekat, že Božímu Zákonu budou odporovat hříšníci, protože Zákon odhaluje a odsuzuje hřích. Křesťané by měli s žalmistou volat: Žalm 119:97 Jak jsem si zamiloval tvůj zákon! Celý den o něm rozjímám. Zákon je garantem bezpečnosti, stability, věrnosti, jednoty a rovnosti. Nepřítomnost Zákona znamená zmatek a zlo. Vesmír i náš svět fungují podle určitých zákonů. Porušení těchto zákonů by znamenalo zničení Božího stvoření. Ve stvoření je vše se vším propojeno. Proto musí jeden zákon ovládat celé stvoření. Dva odporující si zákony by přinesly katastrofu. Boží zákon je morálním Zákonem celého vesmíru, vyjádřený od věčnosti do dvou velkých zásad. Láska k Bohu a láska k člověku. Tyto zásady byly přizpůsobeny lidským poměrům. Jsou základním Zákonem života a bytí. Zákon nejsou svévolné požadavky, které by byly vynucovány v zájmu moci. Zásady v něm vyjádřené jsou takové, jak je Bůh ve své moudré prozíravosti definoval, aby lidé mohli žít pohromadě v souladu a aby lidské společenství vůbec bylo možné. Války na této planetě jsou důkazem této skutečnosti. Mnozí lidé docházejí k přesvědčení, že Boží zákon je nejenom podstatnou součástí náboženství, ale že je nezbytný k samotné existenci. Zločin je nezkrotný útočný a zpupný. Ačkoliv hřích a zlo jsou na této planetě od doby pádu do hříchu, nikdy nebujely tak jako nyní. Přestupování Božího zákona vede k narušení celé společnosti a konečně ke katastrofě. Vlády národů jsou pak někdy nuceny sáhnout k drastickým opatřením, aby vůbec byly schopny zachovat pořádek a zachránit společnost. Všichni by se měli naučit, že zločin se nevyplácí, že zločin vše ničí a stojí spoustu peněz. To je ponaučení, které si Bůh přeje, aby si lidé přisvojili. Povaha Zákona. Zákon je vyjádřením vůle, přirozenosti a povahy vládnoucí moci. Každý zákon, který není takovým vyjádřením, přestává působit a stává se zastaralým. Lidské zákony jsou výsledkem zkušeností, ale mohou být motivovány touhou vnutit vůli nadřízeného podřízeným. V každém případě je vůle základním faktorem zákona a zákon je vyjádřením vůle, přirozenosti a povahy zákonodárce. Zákon tedy pochází od osobnosti a definuje a odhaluje charakterové vlastnosti této osobnosti. Výraz zákon přírody, jak se zpravidla užívá, svádí k omylům a měl by se používat pouze ve vedlejším slova smyslu. Přesněji řečeno, žádný přírodní zákon není, protože příroda nemá ani svoji vlastní vůli, ani myšlenky. Co se všeobecně myslí zákonem přírody, je spořádaný postup pozorovatelný v přírodě. Je to určitý způsob posloupnosti, který se dá ve většině případů předpovědět. Křesťané věří, že tzv. přírodní zákony jsou zákony Boha Stvořitele. Jsou vyjádřením osobní vůle a nepřipisují přírodě žádné vlastnosti, které patří pouze Bohu. Ukážeme si to na příkladu, ze kterého vyplývá důležité poučení. Křesťan vidí hřídel, která pohání veliký a komplikovaný stroj. Ve své snaze nalézt, co způsobuje otáčení hřídele, přijde ke zdi, ze které hřídel vyčnívá, ale za kterou nemůže ani vidět, ani jí obejít. Přesto nedochází k úsudku, že se hřídel otáčí sama od sebe. Nemůže dokázat, že za zdí je stroj, který dává hřídeli hnací sílu, ale ví, že tam je. Říká mu to zdravý rozum. Pouze racionalisticky uvažující člověk vidí hřídel a diví se síle, která v ní je. Křesťan také vidí hřídel, ale zároveň vidí víc. Vidí to, co je pro něj neviditelné a ví, že hřídelí pohybuje skrytá síla. Je mu to naprosto jasné, není v tom nic tajemného. Pouze se diví, že všichni ostatní nemohou vidět, co je pro něj tak zřejmé. Podobným způsobem vidí v přírodě Boha, který ji stvořil, a přírodní zákony jsou pro něj zákony Božími. Boží zákon je vyjádřením Boží přirozenosti a jako takový není „vytvořen“ tak, jako jsou vytvořeny zákony lidské. O zákonu, ani o Bohu nelze říci, že měly začátek. Lidsky řečeno, Zákon je stejně starý, jako Bůh. Nemůže být změněn, leda, že by se i Bůh změnil. Není dočasný, stejně, jako Bůh není dočasný. Není vyjádřením svévole, ale je zjevením charakteru bytosti. Není omezený na zvláštní situace, protože ani Bůh není omezený na zvláštní situace. Je neměnný, protože i Boží přirozenost je neměnná. Je svatým a dobrým, protože Bůh je svatý a dobrý. Je duchovní, je spravedlivý a všeobecně platný. Tím vším je Zákon, protože je obrazem Boží přirozenosti. Elementární Zákon. Když byl Adam a Eva stvořeni, měli intuitivní povědomí o Bohu a Jeho vůli. Podobně je tomu i při obrácení člověka. Efeským 4:17–24 17Toto tedy pravím a dosvědčuji v Pánu, abyste již nežili tak, jako žijí pohané, v marnosti své mysli. 18Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od Božího života pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce. 19Otupěli a oddali se bezuzdnosti, aby s nenasytností páchali každý druh nečistoty. 20Vy však jste se o Kristu takto neučili, 21pokud jste jej vskutku slyšeli a byli v něm vyučeni tak, jak je pravda v Ježíši, 22že totiž máte odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, 23obnovovat se duchem své mysli 24a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Bůh tedy na začátku vybavil Adama a Evu spravedlností a pravou svatostí. Byli stvořeni podle Božího obrazu, takže měli příznačné rysy, které působily velkým vlivem na jejich chování a přibližovaly jejich život Božímu ideálu. To je, co má na mysli Pavel v citovaném textu dopisu Efeským. Dále to potvrzuje výrokem z dopisu. Koloským 3:9–10 9Nelžete jedni druhým, když jste svlékli toho starého člověka s jeho skutky 10a oblékli toho nového, který se obnovuje k pravému poznání podle obrazu toho, který ho stvořil. Když spojíme dohromady myšlenky z těchto textů, dojdeme k závěru, že člověk měl na počátku přímou známost Boha. Měl také spravedlnost a pravou svatost a tyto charakterové rysy jsou obsaženy v pojmu, že byli stvořeni k Božímu obrazu. O přesném rozsahu Adamových vědomostí při stvoření, nemáme informace. Je ale skutečností, že byl prvního dne svého života schopen správně pojmenovat zvířata, která před něj přicházela a pojmenoval je v souladu s jejich zvláštními sklony. To nám dává tušit, že měl hlubší rozum, než jaký máme my dnes. Stojí za to poznamenat, že když byl Adam stvořen podle Božího obrazu, tedy byl spravedlivý a svatý, byly mu tyto dary dány s tím, že si je měl vědomě osvojit dříve, než si je plně přivlastní. To zahrnovalo skutečnost, že bude v určitý čas vyzkoušen. Protože Bůh je láska a Adam byl stvořen k Božímu obrazu, tak hlavním principem, který ho ovládal, byla láska. Když se poprvé setkal s Evou, nikdo mu nemusel vysvětlovat, že jí nesmí ubližovat, stejně jako nebylo zapotřebí Evě připomínat, že se ho nemusí bát. Láska kterou Bůh zasadil do jejich srdcí, takové problémy vyřešila. Láska nepůsobí zlo bližnímu svému a dokonalá láska vyhání strach. Adama a Evu nikdo nemusel nutit k tomu, aby se navzájem milovali. To bylo přirozeným důsledkem toho, že byli stvořeni k Božímu obrazu. Láska kterou měli ve svých srdcích způsobovala, že milovali Boha i jeden druhého. Protože v lásce není strach pobývali v Boží přítomnosti s důvěrou. Jak jejich poznání, kým Bůh opravdu je, rostlo, rostla i jejich láska k Němu. Adam a Eva nepotřebovali, aby je někdo této lásce učil. Měli ji, protože byli stvořeni k obrazu Božímu a ona byla bezpečným základem, na němž mohl Bůh budovat lidské štěstí a na němž mohl založit jak Zákon, tak i proroky. Pád do hříchu zatemnil člověku představu o tom, jaký Bůh je a změnil jeho postoj k bližnímu svému. Přesto povědomí o Bohu a lidské odpovědnosti ke svým bližním nikdy nebylo zcela vyhlazeno z jeho vědomí. Jakési hledáni Boha můžeme vidět i mezi necivilizovanými kmeny a jejich úsilí zřídit ve svém společenství jakýsi druh vlády, která je založena na osobních, nebo společných právech. Jasněji to můžeme vidět u tzv. civilizovaných národů, kde jsou zákony na ochranu života a vlastnictví podobné Božímu zákonu, který popisuje, jak se lidé mají chovat mezi sebou. Hluboko ve vědomí člověka existuje povědomost o tom, co je správné a co špatné, i když je to často povědomost velmi omezená a nedokonalá. Jistý zbytek zůstává a postačuje k založení mravní odpovědnosti. O tom píše apoštol Pavel v listu Římanům 2:14 Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje, pak jsou sami sobě Zákonem, ač Zákon nemají. Pavlův argument je založen na skutečnosti, že v člověku je něco, i když překrouceného, co se shoduje a schvaluje Boží zákon. Proto většinu lidí stále ještě obviňuje jejich svědomí, když činí něco špatného. Římanům 2:15 Ukazují, že mají dílo Zákona napsané ve svých srdcích. Jejich svědomí bude svědčit spolu s myšlenkami, jež se navzájem obviňují nebo také obhajují. Pavel zde neříká, že pohané mají zapsán Zákon v jejich srdcích, ale že tam mají skutky Zákona. To ale nesmí být chápáno tak, že tam všichni mají zapsán celý Zákon, ale že v srdci člověka je dostatek, aby mohl být morálně zodpovědný. K tomu, musí být přidána další skutečnost, že mu také svědčí jeho svědomí. V těchto textech Pavel zavrhuje myšlenku evoluční teorie v tom smyslu, že člověk pochází od zvířecích předků. Naopak ukazuje, že všichni lidé mají ve své přirozenosti povědomí o skutcích Zákona napsaných v jejich srdcích. Existuje v nich tedy jakási morální instituce, která způsobuje, že se cítí buďto obviněni, nebo naopak omluveni. V procesu sebereflexe jim svědomí podává svědectví a také oni, ačkoliv Zákon nemají, jsou sami sobě Zákonem. Římanům 2:14 Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje, pak jsou sami sobě Zákonem, ač Zákon nemají. Takové vnitřní svědectví, jaké zde Pavel vysvětluje, může mít původ jen v Bohu. Bahno, kal a špína – evoluční teorie, nejsou dostatečným základem pro vysvětlení toho, že lidé mají od přirozenosti dílo Zákona napsáno ve svých srdcích, nebo že se lidské myšlení navzájem obviňuje, nebo omlouvá. Takové vnitřní svědectví poukazuje na Božský původ. Když Pavel tvrdí, že lidé od přirozenosti činí to, co přikazuje Zákon, tak zamítá všechny získané vlastnosti a vrací se zpátky k přirozenosti, kterou měl člověk původně stvořený Bohem. Povědomost o tom, co je dobro a co zlo, v různém odstupňování mají všichni lidé. Na tom je založená jejich mravní odpovědnost. Tato povědomost je měřítkem, které bude použito při soudu. Římanům 2:12 Ti, kdo bez Zákona zhřešili, bez Zákona také zahynou; a ti, kdo zhřešili pod Zákonem, skrze Zákon budou souzeni. Je tedy možné hřešit bez znalosti psaného Božího zákona. Otázkou pak je, v čem spočívá jejich hřích? Římanům 2:14 Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje, pak jsou sami sobě Zákonem, ač Zákon nemají. Taková znalost, třebaže je nedokonalá, je měřítkem, které určuje jejich vinu v ten den, když Bůh bude soudit všechny tajné lidské věci skrze Ježíše Krista. Římanům 2:16 V den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude podle mého evangelia soudit, co je skryto v lidech. Když by ale někdo tvrdil, že Písmo nikde neříká, že takoví lidé budou souzeni bez Zákona, odpovídáme, že důvodem jejich zkázy je, že zhřešili a vykonat na nich rozsudek, aniž by byli dříve souzeni, by bylo Bohu nepodobné. Skutečnost, že bylo shledáno, že zhřešili, předpokládá vyšetřování a soud. Takoví jsou si sami Zákonem a tím budou souzeni. Kdybychom připustili, že lidé jsou tak uzpůsobeni, že mají ve své přirozenosti smysl pro morální povinnosti, nezávisle na nějakém vnějším zjevení, mohli bychom se právem tázat, zda se tento smysl pro povinnosti týká jen druhé desky Zákona, kde je řešen vztah člověka k člověku, anebo zda se týká i první desky Zákona, kde je popsán vztah člověka k Bohu. Jsou lidé tak uzpůsobeni ze své přirozenosti, že mají, nebo mohou nabýt, povědomí o Bohu bez napsaného zjevení? O tomto tématu hovoří apoštol Pavel v prvním listu Římanům. Tam bez okolků prohlašuje, že Bůh zjevil sebe sama v přírodě a může být poznán podle toho, co stvořil. Římanům 1:20 Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Tento text je zřejmě inspirován: Žalmem 19:1–2 1Pro vedoucího chval. Davidův žalm. 2Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou. Pavel však jde o krok dál, když tvrdí, že se jim Bůh zajisté zjevil. Římanům 1:19 Protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Tento text naznačuje, že se Bůh nejen zjevil ve věcech, které učinil, aby je lidé mohli zkoumat, ale že nějakým způsobem zasáhl do života jednotlivců a tím se jim zjevil tak, aby neměli výmluvu. Římanům 1:20 Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Díky tomu, co bylo řečeno, nemají lidé výmluvu. Ale nesmíme jít tak daleko, že bychom řekli, že napsané zjevení je zbytečné. Pouze to dokazuje, že lidé mohou nalézt Boha, když přemýšlejí o věcech, které stvořil, ale musíme připustit, že to není dokonalé a plné zjevení. Pokud se týká Desatera, je tam jedna pozoruhodná výjimka, na kterou bych rád upozornil. Je ve čtvrtém přikázání. Příroda nikde nenaznačuje sedmý den, jako den odpočinku pro Boha a pro člověka. Žádné zkoumání na nebi nebo na zemi, žádné studium Majestátu vesmíru, nebo mikroskopického života na zemi, neodhaluje nějaký zvláštní den odpočinku. To záleží jen na zjevení. Nedovolili bychom si popírat, že jsou v přírodě náznaky na odpočinek, nebo že lidské ústrojí má zapotřebí pravidelného odpočinku, kromě toho kterého se mu dostává ve spánku. Naopak, máme za to, že zkoumání tělesných funkcí odhaluje potřebu takového odpočinku a změny, že lidé mají od přírody sklon takový odpočinek hledat. Pochybujeme ovšem o tom, že by lidé z pouhého rozumu, nebo studia došli k úsudku, že by každý sedmý den místo třeba každého pátého, nebo desátého dne, měl být vyhrazen k odpočinku. I kdybychom připustili takovou možnost, můžeme si být naprosto jisti, že žádné sebevětší rozumování, nebo pátrání, by nemohlo odhalit totožnost pravého sedmého dne. To musí být člověku zjeveno. Proto řadíme přikázání o sobotě, jako jasné mravní přikázání k ostatním devíti, z nichž má každé odezvu v lidském vědomí. Souhlasíme s Pavlem, že lidé mají od přirozenosti jistou znalost o přikázáních na druhé desce Zákona a také souhlasíme s tím, že Bůh zjevil sebe sama v přírodě tak, aby když lidé zkoumají věci, které jsou stvořeny, mohou porozumět tomu, co jim Bůh o sobě chce ukázat. Takže i vzhledem k první desce Zákona nemají výmluvu.

Web: Úvodní stránka - Tajemství Bible
Aktualizace: 9.1.2024

projít na článek

18. Zákon.

Zákon o ochraně oznamovatelů účinný od 1. 8. 2023

ARTAV workshop pro členy vPraze dne 6.12.2021

Novela Zákona o směnárenské činnosti

Černé scénáře se nepotvrdily, nový spotřebitelský zákon se v chování klientů COFIDISU neprojevil

Komora za podpory APaČ navrhla zákon proti byrokracii