Byl duben a na proutkách pučela koťátka. Děda vytáh pod ořešák křesílka, páč se stavil Jarda Kozlátko. Já jsem seděl opodál a poslouchal vydatně jejich rozprávku, abych všechno věděl… Dědeček: „A co ten pražák vodnaproti, jak vzal barák po Láďovi Barantálovi, to je asi ňákej trochu čůrák, ne? Sem slyšel že je to synátor ňákýho senátora.“ Jarda Kozlátko: „No tak to je hroznej čůrák! Těžkej pan vatař to je, bambilióny na kontě, vanu si vozí v bávu, každou chvíli ňákej večírek s vohňostrojem, celej vejkend dělá randál s tou svou husqarnou, do toho tam píčuje stádo jorkšírů, jak u dementů.
Bylo léto horké jako kamna a venku hořel les. Dědeček pod kůlnou za stodolou mlátil cepem pluh velkej jak lopuch a nad nim roj much tlustejch jak ropuch. Děda zhurta flusnul kompost na tabák zplaveně lamentujíc, že z toho vedra má mžitky v oku, v hlavě je
Bylo ráno zlatavé jak pečeně s bramborem a na verpánku brunátněl brabec. „Dědečku, vyprávěj mi o tom, když jsi byl malý jako já!“ vyhrknul jsem. „Když jsem byl malý, jako jsi ty, měl jsem dědečka, jako jsem já: Akorát že jemu tehdá dějiny pochodovaly přes
Už vod kuropění chcalo jak z konve a provazce lijavce visely z chmurné hůry jak štoky chmele. Dědeček chtěl dneska spravovati suchý hajzl, ale jelikož byl od deště celý promočený, natáh si gumáku a sednul na kýbl na pavlači špejcharu a za chvíli se kol ně
My čekali květen a zatím přišel mráz, tak strašnou zimu, nezažil nikdo z nás. Kromě dědečka, kterýho to potkalo v dvaadvacátym na frontě. Pročež byl na to připraven, tudíž věděl, co naplat. A tak povolal tu starou kopu alkáčků Kebrleho s Cebulou, chlapy v
Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy