Čas je nekonečný ve tvých rukou, můj Pane. Nic nepočítá tvé minuty. Tvá století plynou jedno za druhým zdokonalujíce malou divokou květinu. Rabindranath Tagore Podstatou vesmíru, universa, je věčné vznikání, tendence ke zdokonalování. Vesmír, stvořený svět sestává ze sil a vibrací. Pod pojmem „vibrace“ možná spontánně pomyslíme na houslovou strunu, ale také na den a noc, cyklus ročních období nebo oběžnou dráhu planety, která je – viděno technicky – také vibrací. Vibrace je rytmus, opakování a pohyb. Z pohybu vzniká fenomén času; místo, kde probíhá pohyb, jeho „rozsah“, označuje prostor. Tedy prostor a čas lze považovat za základní stavební kameny všech forem a jevů. Teplota, energie, světlo, hmota, zvuk, srdeční tep, dýchání, všechno jsou vibrace. Pokud vibrace přestane, potom již dál neexistuje nic, ani ty ani já, žádný prostor a čas. Vibrace vytváří vše, co se pohybuje, objevuje a zaniká v našem životním poli, vesmíru. Někdy je čas považován za prázdnou stránku, na které každý z nás píše svůj životní příběh. Pokud přestaneme na okamžik psát, „čas se zastaví“. Anglický básník Henry A. Dobson (1840–1921) napsal: „Čas běží, říkáte? Ach, ne! Čas zůstává, říkám, my jdeme.“ Čas sám je v klidu, nabízí prostor pro pohyb, stejně jako naopak, prostor nabízí místo pro procesy v čase. Čas a prostor tvoří dvojitou hvězdu v intuitivním, lidském poznání, stejně jako páry „tady a teď“ nebo „kde a kdy“. Všechno, co má začátek, má také konec. Stále znovu se „něco“ musí dotýkat struny, když hrozí, že se vibrace utlumí. Můžeme toto „něco“ nazývat „řádem“, strukturou, v níž je vše ve správný okamžik na správném místě. „Místo“ odkazuje na prostor; „okamžik“ na čas. Také věda se stále více přibližuje prvotní příčině, jádru jako nejmenší látkové částici (pokud ho lze ještě nazývat „hmotou“) a stejně tak i vesmíru. Přesto tento počátek má vždy své jméno. Ve všech kulturách a jazycích byla a stále je označována ekvivalentem toho, co nazýváme „Bůh“. Říkáte, že Bůh neexistuje? Žádný problém; pak stačí zvolit jiné jméno, ale obsah bude stále stejný. Pokud jen na chvíli opustíme věčné spory o stvoření a evoluci a přijmeme Genesis, věčné vznikání jako něco, co můžeme akceptovat, poznáme, že klíčem ke všemu, co bylo a bude, je magické slovo, které nám bylo nabídnuto tak jasně ve Starém zákoně: Budiž světlo. Budiž světlo: Světlo je vibrace. To, co je nehybné, přichází v pohybu. Věčné bytí se stalo skutečností. Slovo samotné, kterým nelze pohnout, samo vibruje a projevuje se jako úplný obraz sebe sama, v majestátním vesmíru síly a vznešenosti, až nakonec vytvoří bytost, o které Hermes svědčí: „Duch, Otec všeho bytí, ten který je životem i světlem, vydal ze sebe člověka sobě rovného a zamiloval si ho jako vlastního potomka. Člověk byl totiž velice krásný, protože byl věrným obrazem svého Otce. Neboť ve skutečnosti se i Bůh zamiloval do svého vlastního výtvoru a předal mu veškeré své dílo.“ (Kniha Pymander, verš 32) „… předal mu veškeré své dílo…“ To je velice pozoruhodné prohlášení. Přenos vyšší moci na někoho nebo něco se také někdy nazývá „pomazání“. Proto byla původní lidská bytost pomazaná svěřením Boží moci. Řecky se tento stav nazývá „Christos“. Proto se termín „Kristus“ neodkazuje na osobu, ale na zvláštní stav, titul, „vyvolený“, protože obraz původní lidské bytosti, který je také nazýván pravda, není z kamene, ale je to aktivní síla, která je nám svěřena a udržuje cestu ke skutečnému životu otevřenou. „Počáteční slovo“ – Budiž světlo – má tedy dvojí význam: na jedné straně dává člověku svobodu a možnost vybudovat svůj vlastní svět ve a z hmoty (což nadšeně přijímá). Na druhé straně nese v sobě titul vznešenosti, která vibruje jako sotva znatelná vibrace na pozadí jeho pozemské pouti a která podává důkaz o jeho pravém podílnictví na původní nádheře. Je to nesmazatelná stopa, která nás doprovází přes všechny oblasti hmoty až do bodu, kam každý z nás nakonec dorazí. Obvykle je vibrace zobrazována jako vlna, jako o 90° pootočené „S“, takzvaná sinusoida s určitou vzdáleností nad a pod osou (= amplituda) a určitým počtem vln (tzv. periodami) za jednotku času (= frekvence). Takto je zachován zákon času a prostoru ve struktuře vibrace: průběh časové linie se současným neustálým střídáním mezi plus (nahoře) a mínus (dole). Není potřeba velké představivosti, abychom viděli neustálé oslabování (= utlumování a zpomalování) křivky, sinusoidy, které bude mít za následek téměř rovnou, vodorovnou čáru, jejíž pohyb již nelze dále vidět nebo měřit, protože tento spící latentní princip života se zdá být již téměř mrtvý. Vibrace však nikdy není nulová (absolutno, dokonalost, není z tohoto světa). Můžeme dělit nesčetněkrát jakékoliv číslo dvěma, ale vždy existuje zbytek, (polovina z poloviny, atd.), který je k dispozici pro (nový) rozvoj. To je hermetický zákon věčného vývoje (tedy axiom: neexistuje žádná mrtvá hmota). Viděno z kosmické perspektivy, tato linie se pohybuje v kruhovém pohybu. Tedy vše, co kdy bylo, se vždy vrací: „není zde nic nového pod sluncem.“ Avšak extrémní zvýšení vibrací, podle tohoto stejného vzoru uvažování, začne působit ve svislém směru, v němž žádné kmitání už není viditelné ani měřitelné. Proto se blíží hranici kosmu, i když ho nejsou schopné překročit, protože struktury na obou stranách hranice (projevené a neprojevené) se zásadně liší, podobně jako vzdušná bytost není schopna žít ve vodním světě a naopak (sféra za hranicemi „není z tohoto světa“!). Avšak tato svislá linie znamená příslib, počátek cesty, šachtu mezi dvěma světy, které nazýváme nebem a zemí. Víme, že jako lidstvo stojíme na této cestě. Přinejmenším je něco v nás, které to ví. Pocházíme z jiné dimenze. V příhraničním regionu obou světů jsme zakusili ducha i hmotu – a vybrali jsme si hmotu. Ze všech sfér, kterými jako lidstvo procházíme během našeho sestupu, si bereme odpovídající vývoj s sebou, zanechávajíce naši skutečnou identitu za sebou. Znovu a znovu pokračující asimilace okolní hmoty stejně tak, jako vytrácení našeho původu nás vedlo do sféry s nižší frekvencí. To pokračovalo, dokud se naše materiální postava, naše tělo se svou osobností, nepřizpůsobila vibrační úrovni materiálního světa, nejnižší nejvíce zkrystalizované vrstvě této kosmické roviny tak, že jsme byli schopni na ní žít. Tyto stupně materializace se také nazývají involuce. Prostřednictvím stále pevnějšího ukotvení ve hmotě, tento obraz přerostl do znepokojujícího pocitu bezmoci a omezení. Ale současně je to impulzem pro hledání východiska. Toto žije hluboce pohřbeno v lidské bytosti jako předtucha štěstí, dokonalosti a nesmrtelnosti. Zpočátku se toto hledání týkalo výhradně sféry Země. Přesto jednoho dne se v mlze našeho vědomí objeví vágní, ale nezaměnitelné obrysy toho, co bylo už tak dlouho oznamováno – jako ozvěna minulosti, která se znovu stala aktuální. Náš současný svět, náš vesmír, se zakládá na vibracích, které se neustále mění. V nekonečných procesech vzniku a zániku se podobá ohni, který neustále vše stravuje a přeměňuje. V pozemském světě vládne nekonečný pohyb, neustálý zmatek. V nebi panuje absolutní klid. Co je nebeské, je absolutní: ano je ano. Co je pozemské, je podmíněné: ne, ale ano, když, nebo: za předpokladu že, jinak ne. Je to neustálý dvojí obraz, a proto je to také nazýváno dialektikou. To má své důsledky. Každé slovo, každá myšlenka nebo skutek v našem světě automaticky generuje svůj protipól. Cokoliv člověk podniká nebo když hloubá o jakémkoliv aspektu pozemského systému, všechno se navzájem zruší, výsledek zůstává stejný. Denně jsou překonávány rekordy – a zítra znovu: můžeme skákat stále dále a výše, ale nikdy nezačneme létat. Ačkoliv jsme „oděni dílem otce“, dříve či později poznáme sami sebe jako kousek skládačky puzzle, ale zdá se, že celek skládačky se ztratil. Snažíme se všemi možnými prostředky vyplnit tuto nepříjemnou prázdnotu: prací, bojem, modlitbou. Děláme to tak dlouho, dokud se v nás po mnoha marných pokusech neprobudí obraz původního člověka a uzraje v nás úmysl, že my, dílek skládačky, se chceme se vším, co máme, předat tomuto celku. Jsme si vědomi, že touha po dokonalosti se netýká naší osobnosti, ale spíše znovusjednocení, re-ligio s tím Druhým v nás, který pochází ze skutečného světa. Toto vytvoří prostor, vakuum, v němž se může konečně zrcadlit čistota původního života. Narodí se boží člověk a osobnost, jakkoliv nedokonalá, poznává, že tento nový člověk vychází z kruhového pohybu horizontální linie ve vzhůru vedoucím proudu linie vertikální. Všechny oddělující polarity zmizí a člověk, který to pozná, se předává srdcem a duší tomuto procesu. Vyjádřeno slovy Bible: Ježíš potká Krista a ti dva se stanou jedním. Jakob Böhme napsal celou knihu o této jedinečné chvíli a nazval tento okamžik: Aurora, východ červánků; pozoruhodnější popis je stěží představitelný. Člověku, kterému je dovoleno toto zažít, svítá zcela nový den, den, který nikdy neskončí, protože nepatří do našeho časoprostorového řádu. Pozemský život skutečně znamená změnu, vývoj, bytí, ale také nekonečný neklid. Je to řád, který spočívá na křehké rovnováze protikladů. Ačkoliv je možný věčný vývoj, dokonalost v tomto životě evidentně nenajdeme. Opravdový život znamená stálost a klid. Každé okázalé divadlo utichne a promění se v harmonický vývoj. Čas a prostor ztrácí svůj význam, ani neexistuje něco, co by toto naplnilo. Jen záření dobra, neměnný klid v božském bytí, z kterého jsme se kdysi objevili a v němž budeme pokračovat. Ten, kdo vstoupí do ticha své vnitřní místnosti a zavře za sebou dveře, spatří bohatství nového života a své místo a úlohu v něm. Pramen: citát Tagore: Weihegesänge – Ankh-Hermes – Orient-Serie 9. Vydání 1984 str.55/LXXXII.
Starfield vyšel oficiálně bez české lokalizace Díky AI je však čeština k dispozici jen několik hodin po vydání Na výběr je hned ze tří verzí Starfield je bezesporu jedna z největších a nejočekávanějších her roku. Vesmírný epos, který má na starosti studi
Andělské karty Nová láska V milostném životě vám začíná nová kapitola, bud stávající partner, či nová láska. Vztahy Je čas se otevřít novému přílivu energie a božské lásce. Andělé vás připravují na nové lidi. Objeví se brzo ve vašem životě. Nastal ča
projít na článekTěhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. Myšleno v životě kolegyně, která se raduje, že už nevypadáš tak sexy, když vytahuješ věci ze spodních regálů.
Vždy, když se setkám se svými klienty, ptám se, co je nového ve vašem životě? Co se změnilo? Jak se cítíte? Každý krůček je důležitý! Aano, někdy je změna velká aněkdy je to jen ten krůček. Ale iten krůček se počítá. Je nutné si uvědomit, že každou změnu,
projít na článekAstrologie je nádherná věda, která nás provází od dávných věků. Nebojme se jí poodhalit trošku více a podívat se co nás čeká. Jan Werich říkal, že Život přeje připraveným. Měli bychom tedy vědět, co nám stojí v životě za překážky a jak jim čelit. U
projít na článek