Jaké to bylo letos na kempu v Norsku? Plná verze

Jak jste asi mnozí zaznamenali, v podzimním vydání časopisu VELO byl několika stránkový článek z našeho kempu v NORSKU. Upřímně, byl to jen zlomek toho, co jsme tam s bandičkou těch nejvěrnějších a nejzkušenějších kolonek a koloňáků zažili. Proto jsem se rozhodla vám sem hodit plnou verzi na dlouhé zimní večery. Pohodlně se usaďte a užijte si tyto řádky. Vaše KOLONA KDYŽ O NĚČEM SNÍŠ DEKÁDU A PAK SE TO SPLNÍ, ANEB NORSKEM ZA TRAILY S BANDIČKOU! O tom, že Norsko je země outdoorovým aktivitám zaslíbená, že jedinými opravdovými obyvateli jsou troli a kamenožrouti, že elektromobilita zde má zelenou, že pravidla jsou od toho, aby se do písmene dodržovala a že Norové se rodí s lyžemi na nohou, o tom jistě všichni víte. Tak, to tentokrát vezmeme z jiného úhlu pohledu. Po dvou letech sem mohu opět přispět pár stránkami o téhle krásné zemi. Na rychlý úvod: Norsko je pro mě druhým domovem od roku 2012, kdy jsem tam studovala. Stále se tam vracím a stále nemám pocit, že by mi ta země už ukázala všechny své krásy, stále je co zažívat a co objevovat a taky na co vzpomínat. Razím názor, že hmotné věci jednou zmizí, rozbijí se, zaniknou, nebo je ztratíš, zatímco zážitky ti ani inflace, ani válka, ani žádná jiná lapálie nevezme. Také je potřeba si uvědomit, že nic netrvá věčně. S mojí kamarádkou Pájou máme takový sen na důchod, že jednou budeme sedět u těch svých důchodcovských dodávek u oceánu a budeme u ohníčku vzpomínat, jak jsme spolu dělaly bajkové kempy v Rakousku, jak jsme spolu lyžovaly, jezdily na kole, navštěvovaly se na horách, pomáhaly si v horších i lepších časech a co vše jsme zažily od chvil, kdy jsme se rozhodly žít své životy mimo běžné škatule, podle sebe a ne podle očekávání druhých. A vzhledem k tomu, že tahle moje spřízněná duše je jediná, se kterou co si vymyslíme, to se splní, tak vůbec nepochybuji o tom, že by se nám tahle vize neměla splnit. Život je velká kniha plná spousty kapitol. Kapitol, které vypráví příběh života každého z nás a já bych tady teď chtěla vyprávět kapitolu o tom, jak jsem si splnila sen na rok přesně 10 let potom, co jsem o něm začala uvažovat. Loňský KOLONA KEMP v Rakousku byl v této lokalitě poslední, protože se Pája rozhodla uzavřít jednu ze svých životních kapitol a já jsem věděla, že jinde v údolí to dělat nechci, že bez ní to dělat nechci, protože rakouský kemp byl vždycky speciální i atmosférou, kterou jsme spolu vytvářely u ní na House4Elements. Byla jsem tedy v situaci, že buďto si dám rok pauzičku a kemp v cizině letos nebude, že budu mít taky jednou trošku pohodíčku a klídeček, anebo se hecnu a zvolím si tu těžší a složitější cestu a posunu to zase o level výš a splním si další ze svých snů. Asi je už jasné, kterou cestou jsem se vydala. No jo, to jsem prostě já. Lehké cesty si vybírám jen, když jde o něco nudného a nepodstatného. Letos v červenci jsme půjčili tři obytňáky a vyrazili s bandou skalních účastníků KOLONA kempů v Rakousku bajkovat do Norska. Lepší rok jsem si nemohla vybrat. Obytky během posledních dvou let stouply na oblíbenosti, což znamená i na ceně. Také nafta trhá rekordy, v podstatě od chvíle, kdy jsem účastníkům začala nadhazovat předpokládanou orientační cenu našeho výletu. A to nemluvím o dalších položkách. Takže, místo jednoduché organizace jsem se dostala do finanční spirály smrti, proložené naprosto nereálnou představou, že mi někdo půjčí tři obytky na červenec v jasně daném termínu. Z klidné organizace se vyklubala husto krutá loterie a já se musela sakra ohánět, aby to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Bože, jak já ty trnité cesty miluju! Každopádně, do obytky jsem sedala s pocitem, že jsem asi na pokraji svých sil a že vlastně asi ani nikam už jet nechci :D To mám nejspíš po tátovi. Když jsme byli malí, vždycky před odjezdem na dovolenou začínal chytat rapla a den odjezdu byl pokaždé celkem výživný :D Naštěstí jsem vedle sebe při vyzvedávání obytek v Kroměříži měla svého Karla, který to ze mě obětavě zuby nehty stahoval, abych nešlehala blesky na všechny strany a taky kolegu Tomáše, který to po něm postupně převzal. Hehe. Karlovi jsme, kvůli pracovním povinnostem ve Špindlu, museli dát sbohem a šáteček a na naše účastníky už jsme v Praze na parkovišti čekali jen ve dvou. Naše posádky z Budějic a Prahy se postupně dostavili a náš DEN 1 mohl začít. Nacpat věci na 2 týdny pro 4 bajkery/ky do jedné obytky tak, abyste se nemuseli stydět až vás zastaví někde na převážení, je vlastně nereálné. Ale, člověk se toho nesmí bát, že jo. Měsíc před odjezdem se ve whatsappové skupině neřešilo, jaké vzít gumy, náhradní díly atd., ale u nás se řešilo, jaký prut, jakou návnadu a jaký podběrák :D Velké téma byl také alkohol, protože do Norska si můžeš vzít na české poměry jen opravdu malilinkato alkoholu. Což se ukázalo jako poměrně zásadní problém, vzhledem k tomu, kolik v Norsku stojí pivo, natož něco tvrdšího. DEN 1-2 | CESTA NA SEVER V sobotu, první den prázdnin jsme naskákali v Praze do naleštěných, po střechu narvaných obytek a vyrazili jsme směr nejsevernější cíp Dánska, do přístavu Hirtshals, odkud jezdí trajekty do Norska. 5 holek, pes a zbytek kluci. Ne všichni jsou úplní bajkeři. Někdo se sveze jen občas, někdo chodí a užívá si krajinu jinak. Program máme na každý den pro všechny. Cestou jsme v Ústí nabrali ještě jednoho člena výpravy, Milďocha, který jako jediný vyrazil bez prutu s tím, že nerybaří a že to nebude potřebovat. Jo, teda, ještě já, protože jsem si ho zapomněla. Cesta obytkou neodsýpá tak, jak jsem zvyklá ve své dodávce. Střídáme se v řízení a po whatsappu se navzájem kontrolujeme mezi posádkami kdo kde zrovna staví, abychom věděli, jak na tom jsme. V našem voze se dostavuje lehká spánková krize, a tak nastává čas, aby to DJ Ořezávátko rozjel. Pouštíme si jeden starý český flák za druhým, nevynecháváme ani Felicii od Těžkýho Pokondru a řítíme se dánskou dálnicí vstříc k ranním paprskům. Kluci se střídají v řízení a já si mohu dovolit se pasovat na svačinářku. Rozjíždím sendvičovou serenádu, a protože mám v autě ty nejlepší parťáky na cesty, moje hnusné sendviče mi pochvalují a snědí je dřív, než stihnou oschnout (poznámka autorky: kdo mě zná ví, jak mizerná kuchařka jsem). Díky tomu, že si nikdo z nás nechce výlet nechat zkazit, máme najednou spoustu energie a do přístavu se dostáváme nad ránem jako první. Jdeme smočit tlapky do moře a uléháme na pár hodin do postýlek, protože na nalodění na trajekt máme ještě hodně času. Když jsem na jaře objednávala palubní lístky, všimla jsem si, že společnost Fjordline srazila délku plavby asi o dvě hodiny. Celkem mě to zarazilo, ale z obrázků bylo patrné, že pořídili nové lodě. Takové jako spíš katamarány než klasické parníky. Hmmm… Zajímavý, to jsem zvědavá, protože běžná délka plavby je 4:30 a teď hlásili jen 2:15?! Proč ne, že jo. Tomáš mi nenápadně předává volant právě na nalodění se na trajekt, protože se s tou velkou krávou nechce někde šprajcnout. Přeci jen, máme to z půjčovny J Najíždíme za sebou všichni pomalinku na palubu, naštěstí po nás kluci ve žlutých vestách nechtějí žádné velevýkony, takže česká estráda se nekoná a my se jdeme v klidu vyplácnout na slunečnou palubu. Ano, opravdu máme krásné letní počasí. Už, už se skoro začíná zavírat záď, když v tu ránu slyšíme dánský námořnický křik a po prázdné přístavní příjezdové cestě se kymácí SUV od BMW a snaží se neohrabaně dokodrcat jako poslední opozdilec na palubu. Vypadá to, jako by měl ulomené kolečko. Aha, jede po ráfku. Chudák, pan řidič musel mít slušně orosenou řiť, ale stihnul to. Ufff… Jsme všichni, odplouváme. Voda mezi zádí a molem se začne vařit a naše bárka se vydává vstříc širému moři. Stojíme na palubě a smějeme se, děláme vtípky a začínáme se těšit na norské dobrodružství, protože chvilka, kdy člověk odrazí od břehu je taková jako symbolická: „dobrodrůžo začíná“. Pro někoho o čtvrt hoďky později dobrodružství začalo dřív, než by čekal… Za lodí lítala voda z trysek a my se řítili po moři rychlostí kolem 37 uzlů, což je nějakých 70 km/h. Nová super loď byla tak rychlá, až z toho 2/3 lidí na trajektu bylo úplně šoufl. Pytlíky na blinkání začaly rychle ubývat a ani některé členy naší výpravy tahle nemilá zkušenost neminula. Takový Tomáš se v jednu chvíli smál, fotil, dělal vtípky a o minutu později už seděl zkroucený na podlaze paluby, zelený jak sedma a počítal všechny svaté. Jakožto správný parťák jsem mu šla obstarat nový pytlík a měla jsem co dělat, abych se trefila do dveří, jak to houpalo. Trvat to o hodinu déle, tak už asi taky krmim rybičky. Na trajektu jsem se těšila, že si hned jak to půjde zaběhnu do duty free a koupim si bylinkový parfém co jsem si dva roky zpět koupila a rozbila si ho doma celý na dlaždičkách v předsíni. Ale, menší loď = menší duty free, takže tam nic lokálního nemají a já velice zklamaně ostrouhávám. Takže, prosím vás, kdo máte někoho v Dánsku, mohli byste se mi ozvat a pomoct mi získat jednu lahvičku tohohle skvělého voňavého zázraku co ve zbytku Evropy není k sehnání, prosíííím? Platím zlatem J Kolem poledního v neděli se konečně zdárně vyloďujeme v Kristiansandu, na jižním pobřeží Norska. Tomáš pomalu začíná chytat opět svou přirozenou barvu, převlíká propocený triko a za chvíli už dokonce skáče s úsměvem za volant. Naše první destinace je bajková aréna Arendal necelou hodinku od přístavu. Kempíme na krásném zašitém parkovišti přímo u moře, kde nás nic neruší. Čeká nás první odpoledne na zotavenou po dlouhé cestě a ráno hurá na kola. Teplota příjemná, tak neváháme a jdeme se koupat do móře. Jedna z posádek nafukuje paddleboard a jde se na to. Koupando grande nám v první chvíli překazí pohupující se medúzy v jinak celkem příjemné, klidné hladině. Ptáme se potápěčů, jestli nám můžou něco udělat, nebo jestli jsou jen hnusný a dostává se nám zjištění, že jsou to svině žahavý. No jo, co s tím? Vojta neváhá, vrhá se na paddleboard a rychle si osvojuje naprosto dokonalou techniku k odvábení medůz za pomocí pádla. Díky tomu můžeme vesele naskákat do vody a užívat si první severskou slanou vodičku. Zatímco ležím na vodě, na tváři se mi line první pořádný, opravdový a spokojený úsměv. Právě mi totiž dochází, že jsme to dokázali. Auta fungují, palubní lístky jsem koupila správně, nikdo nás cestou nezvážil, nechčije… Ty vole, Terezo! Ty si to dokázala?! V tenhle moment mi došlo, že už to zvládneme, že cokoli přijde, už dokážeme vyřešit tady a že už jsme tu a opravdu se sen stal skutečností, a to i přesto, že jsem to 3 týdny před odjezdem chtěla celé zrušit, protože se pořád něco nedařilo, kazilo a bylo toho na mě celkem dost. Jako, je to jinej level než když si tam člověk jede svou dodávkou sám, co vám budu povídat. O tomhle jsem snila přesně od doby, kdy jsem v Norsku studovala, což je dnes 10 let. Někde vzadu v hlavě jsem snila o tom, že bychom se tam jednou s klienty vydali. Ale s takovými klienty, se kterými si to užijeme, a nejen tak s někým s kým to bude nuda. Přála jsem si, aby to mohl se mnou absolvovat i můj kolega Tomáš, za všechny ty roky, kdy mi se vším pomáhá a já se na něj můžu vždy spolehnout, když se na něčem domluvíme. Přála jsem si to zvládnout i za cenu toho, že nebudu mít možnost si to tam jet dopředu připravit, naplánovat, přesně podle plánu projezdit. Přála jsem si, aby to bylo nezávislé, v obytňákách a přála jsem si, aby si to na sebe vydělalo samo bez sponzorů a partnerů, aby tam tyhle subjekty sehráli zkrášlovací a zpříjemňovací roli, ale aby to nemuseli dotovat. Přála jsem si to pojmout jako více poznávací putování, nejen bajkování. A ono se to povedlo! Jsme tady a už nás odtud nikdo nevrátí. Už to prostě nějak dokopem. Juchuuuu. DEN 3-4 | ARENDAL, VRANGFOSSEN, ULEFOSS, HEDDAL. Ráno se budíme do trošku zataženého počasí, ale nic dramatického. Přesouváme se na parkoviště na kopci u trailů a jdeme zakusit první norskou lokaci. V Arendalu jsem byla asi 8 let zpět ještě s Jirkou Zvolskym a Davidem Klapalem, jezdit kvůli článku do tehdy ještě tištěného Dirtbikeru. Tehdy to byla nová lokace s 16 km trailu. Dnes se to rozrostlo a tři kopce s několika jezery jsou protkané traily. Výjezdy jsou často technické, a ne úplně zadarmo. Vše je více méně hodně přírodní, občas někde vyspravené, podepřené, nebo rozšířené, ale jinak je to takové pěkné surové a našlo se nejedno místo se kterým jsme měli celkem problém. Trošku na nás pršelo, občas přišla nějaká ta silnější přeháňka, takže nebyla nouze o mokré anakondy a kameny. Bajkování v Arendalu se odehrává na celkem malé ploše, ale za to je potenciál celé rozlohy využit na maximum. Každý si tam našel to své. Někdo se hecl na přejezd lávky, někdo na skoky, někdo si zavzpomínal na trialový kemp s Pepou Dresslerem, někdo se rozkoukával po cestě, zkrátka tady najdeš všechno krásné technické ježdění v divoké krajině jižního Norska postavené tak, že se nemusíš bát, že za každou zatáčkou na tebe bude čekat nějaká šílená past. Skákavá lesní lajna je třeba tak krásně postavená, že všechno můžeš naskákat v pěkném flow a když nechceš skákat, můžeš to jen projet bez toho, aniž by ses přizabil. Moc hezký. Fakt! Dojezdíme a jdem se okoupat do temného rašelinového jezírka, kde se na nás rašelinní sliz nalepí, jakmile naše těla zmizí pod hladinou. Uuuuh, úplný lázně. Protože jsou všichni ještě takoví unavení z cesty a z povinností, které našemu odjezdu předcházeli, domlouváme se na tom, že si dáme den, dva bez kola, poznávací, abychom si dostatečně odpočali na další bajkové dny. Vyrážíme směr Telemarkskanalen omrknout trošku historie ohledně plavení dřeva. Vrangfossen je místo, kde býval na řece vysoký vodopád s dvěma kilometry peřejí, které komplikovali plavení dřeva po řece Eidselva. Aby bylo možné zde dřevo plavit dál po řece, museli se voraři složitě věšet na lana a dřevo kus po kuse shazovat po vodopádu, což bylo na tolik nebezpečné a náročné, že se s tím muselo něco udělat. Proto v letech 1854-1861 na řece vystavěli 5 dřevěných plavebních komor, které pomohly celý výškový rozdíl 25 metrů původního vodopádu hravě překonat (snad nemotám data, kdyžtak mě neberte za slovo a jeďte se tam, raději podívat). Celá soustava plavebních komor je stále původní a proto jsme si to nechtěli nechat ujít. U celé soustavy komor pobíhá několik Norů a Norek, kteří ovládají velké páky na vršcích každých dřevěných vrat, aby voda natékala, nebo odtékala komorami tak, jak je zrovna potřeba. Vše původní a vše se dá prolézt ze všech stran. Žádné zákazy vstupu a muzejní systém. Normálně vše přístupné a otevřené veškerému osahávání a nasávání atmosféry. K tomu křišťálová voda a fronta lodí, které čekají až na ně přijde řada. Bavíme se s obsluhou komor a dozvídáme se různé špíčky ze zákulisí. Jestli chcete být v dobré kondici, skočte si sem na brigádu, svaly a vytrvalost půjdou rychle nahoru. Po řece dál po proudu se přesouváme k jezeru Norsjø, kde jsme se nachali zlákat vodními atrakcemi. Teplota vzduchu sice není úplně na koupání, ale nejsme z cukru a jdeme odvážně nafasovat vesty a jdeme si hrát na Takešiho Hrad. :D Skáčeme a běháme po kluzkých nafukovacích atrakcích. Každý se bojí, že spadne do ledové vody jezera. Medaile pro největší padavku putuje do mé kapsy, protože já sebou do té vody jebnu asi 16x. :D Ještě, že se pravidelně otužuji a modré rty mi nevadí :D Když se nám začnou dělat rampouchy v podpaží, končíme a jdeme se sušit. Pokračujeme v naší krasojízdě přes Notodden a dřevěný kostel Heddal do Rjukanu – mého oblíbeného městečka. Kempíme u strašidelného jezera Tinnsjå, které se řadí mezi jedno z nejhlubších v Evropě, díky své hloubce až 460 m. Nadšení rybáři nahazují své udičky, ale jezero je asi tak hluboké, že o rybu nezavadíš. Sedíme na břehu a hrajeme deskové hry, které dovezla Klárka a jakožto zkušená vysvětlovatelka pravidel nás zasvětí i do těch nejpodivnějších her. Třeba ta, jak běháš kanály a sbíráš obludky podle tvaru, barvy a vzoru je fakt masakr. To je taková ta hra jak si třeba ani neškrtneš, protože tvůj mozek není schopen něco tak rychle vyhodnotit, natož na to ukázat prstem. Neurony v mozku někomu lítají jako blesk, jinému se zase sunou jako šneček co se teprve učí plazit. Já se ze začátku vůbec nechytám, ale velice rychle ze svých šneků vyrábím blesky a po chvíli se dostávám na vedoucí pozice. Modrá obluda, skočí do kanálu, vyleze tady, je pruhovaná, tady se změní na flekatou, pak proleze kanálem sem a skončí…. TADY! Ufff. J Smějeme se na celé kolo a hrajeme, dokud se nám nekouří z hlav. DEN 5 Y RJUKAN Ráno vyrážíme za kulturou a historií. O Rjukanu už sem vám tu psala dva roky zpět při našem norském gravelovém dobrodružství s Karlem, takže to tu nebudu rozpitvávat, ale mrkněte se na film Heroes Of Telemark (1965) a pochopíte o co jde. Pro Nory velmi důležité místo z války, možná i jeden z aktů, který upevnil norský patriotismus v srdcích severského lidu. S naší bandou jsme navštívili muzeum těžké vody, prošli si městečko, omrkli unikátní systém zrcadel, které se tyčí na vrcholu údolí nad městem a pomáhají obyvatelům zachytit paprsky slunce, které se v zimě do údolí přirozenou cestou nedostanou. Nechyběla procházka kolem dělnických domků, také jsme si přečetli pár zajímavostí o dobách slávy, kdy byl Rjukan jedním z top moderních měst Norska. Od mé minulé návštěvy muzeum rozšířili o novou budovou s velice zajímavou expozicí, jinak vše při starém. Milďa si tu v jednom sportu kupuje svůj první prut v životě. Když všichni rybaří, musí taky, to je jasný. Kupuje nejlevnější prut, co mají. Stojí asi 400,-, k tomu pár návnad a je to. Nač utrácet miliony, že jo?! Hehe. DEN 6 | GEILO Začínáme naši šňůru několika bajkových dní v horském středisku Geilo. Od dob kdy jsem tu byla naposled se tu hodně změnilo. Tohle místo jsem zvolila, aby moji „účastníci zájezdu“ poznali typický norský ski resort, který začal šlapat i do letního provozu. U lanovky mají krásnou skill zónu s asfaltovým pumptrackem, dřevěnými překážkami a jump zónou. Za mě si troufám říct, že něco takového nám doma chybí. Zóna se skoky je perfektně postavená pro všechny, kdo se chtějí naučit skákat bezpečně a poctivě. Z leva do prava se lajny skoků postupně zvětšují od boulí, přes malé lavice, větší lavice, dirty a větší dirty. Všechny odrazy skoků jsou postavené podle jedné šablony, co se rádiusu týče. To znamená, že si naskáčeš menší lajnu a až se cítíš jistě, stoupneš si jen na rozjezd o dva metry vedle, o metr výš, pustíš to úplně stejně, odrazíš se stejně a pokud nejsi lama, tak si tam i s veškerou grácií. Žádná loterie, což je v dnešní době, kdy se biking v téhle hravější podobě stává masovkou, velice důležité – udělat ho trošku bezpečnějším. Díky stejnému rádiusu se nemusíš bát co to s tebou udělá a můžeš se směle pustit do lítání a takhle postupuješ až úplně doprava, kde jsou skoky největší. Pecka, bomba! U nás máš skoky buďto tak malé, že tam nikdo nejezdí, páč to skočíš hned a pak je to nuda, nebo tak velké a těžké, že je dává jen pár vyvolených. Traily pod lanem jsou machine-build. Úplně jiné než v Arendalu, kde jsme začínali. Široké, šterkové flow lajny s lavicemi, klopkami a boulemi. Zajímavé je, že v Norsku nepoužívají na finální povrch trailů vápenec jako u nás, takže jsou traily šedivé, sypké a tím pádem i poměrně kluzké. Nevím, zda je to tím, že v Norsku nemají vápenec, ale skoro to tak vypadá. Troufám si říct, že v těch machine-build trailech jsme na tom u nás podstatně lépe a naopak, v přírodním stavění jsou na tom lépe seveřani. DEN 7 | TISLEIDALEN, LEIRA Posouváme se dál do jedné zarostlé arény, kde je ježdění takové drncavější a vlastně celkem zvláštní. Malý svah, snadno vyšlapeš nahoru, z rozjezdu tě čekají kořenové šlapavé úseky, občas něco, co vede do nikam, jako třeba dřevěná lávka zakončená dropem s červeným nápisem na hraně „no turn back“, tak to tam pošleš, když tam píšou… Zatočíš hrabankovou zatáčkou a najednou to zaboříš do křoví, protože trail dál nepokračuje. Prostě zmizí. Nevim, jestli jsem neřekla heslo pro trolí kouzelné dveře, nebo co, ale prostě nic, konec, šlus. Koukám jak puk a křičim na ostatní, ať stojí. Asi prostě „bejvávalo“, no. Nicméně trail, který jedeme k autu je celkem pěkný, skýtá různé překážky od kořenů, mokřadů, přes wallride, nějaké dropy a schody, vždycky se ty překážky objeví jak blesk z čistého nebe. Výhledy jsou krásné a nechybí jezero, kam se po ježdění jedeme na kolech koupat, zatím co Patrik muškaří. Koupačka probíhá tak, že nazuju holiny, péřovku a kšiltovku a jedu k vodě. Musíš se totiž probrodit lehkým mokřadem. Ale, o to krásnější to koupání je. Dokonce, se tady koupou i ti, kteří doposud otáleli. Tenhle spot není na celodenní ježdění, spíš tak jako kratší protažení špejlí v losím terénu a pak hurá dál na další pěkné místo. Leira. Jezero, nad nímž se tyčí nespočet trailů. Všechno šlapeš za své, ale dá se to v pohodě vyjet, není potřeba tlačit. Vůbec vlastně, v této oblasti je spousta možností na ježdění, my jsme projeli jen jeden trail, protože jsme byli unavení a také proto, že jsme potřebovali popojet dál do hor, abychom se vyhli přicházejícímu špatnému počasí. Každopádně, tahle oblast je celkově super, pokud chceš zůstat déle a pobajkovat za svý. Za mě je to, ale s takovými spíše běžnými evropskými výhledy a myslim, že jsou v Norsku zajímavější místa co do krajiny. Na druhé straně, tady si opravdu zabajkuje každý a hodně, bez větší námahy. Já jsem nám tady vybrala jeden krásný středně těžký lišejníkový trail s pohodlným výšlapem po cestách. V tohle odpoledne, kdy vyrážíme na kolo jsme já a můj parťák Tomáš celkem vyflusaní. Doléhá na nás vše, co předcházelo odjezdu i samotné cestě a suneme se na kopec tak, že i šnek by nás předjel jako, když BMW na dálnici ve 180 ti předjíždí trabanta. No jo, ne každý den je posvícení, ale to neznamená, že budeme sedět doma. Na vrcholku kopce se snažíme ze sebe oklepat únavu a spouštíme se s celou bandičkou dolů. Začínáme zlehka, v otevřené krajině plné lišejníků a postupně přitvrzujeme, terén začne víc klesat, podél vodopádů, přibudou stromy a lišejník zůstává nic, co by nikdo z naší skupiny nezvládl s radostí a úsměvem. Všechno přírodní, žádná dálnice. Občas vykoukne pár kamenů, nebo lehká skalka. Nenudíš se ani metr. Paráda. Je sucho, takže nic neklouže. Lišejník ti křupe pod koly a my si to valíme dolů, do údolí. Všichni živí, ačkoli Tomáš si málem utrhl vedení přehazky, protože chytil nějakou větev zespod. Klárka přidala taky jednoho tučňáka přes řídítka, ale naštěstí, dobrý. O kousek níže přibývají i kořeny a objevuje se občas lehký náznak nerytmiky. Hlavně neztratit rychlost a rytmus. Trail nás od potoka vyflusne do jedné z ulic městečka Fagernes. Vzhledem k tomu, že už je asi osm večer a jsme všici líní vařit, míříme si to z trailu rovnou do Burger Kingu na hambáč. Taková norská rarita. Ale, vypadá to, že Burger King expanduje už i sem na sever. Jindy bychom nadávali, ale dneska spokojeně mlčíme, dělaj se nám boule za ušima a pak se spokojeně přesouváme do našich domečků na kolečkách plni nových dojmů z další bajkové lokality. DEN 8 | BEITOSTØLEN Sem jsem se moooc těšila, protože tady je ježdění hodně specifické, oproti tomu českému a taky proto, že tady nás čekala i pěší tůra. Zdejší oblast Valdres je náhorní plošina bez stromů. Rozlehlá, nekonečná, ale jako vážně NE-KO-NEČ-NÁ a naprosto fascinující. Když máš štígro, potkáš stádo sobů, kteří vykousávají lišejníky a když máš fantazii, vidíš i troly v dálce, jak se zdvihají z úpatí hory a dávají si k večeři trochu kamení. Sem jet na kolo vyžaduje trochu techniky a taky vytrvalosti. Je to totiž plato, takže se na něj musíš vyškrábat a pak se vlníš nahoru a dolu po kamenných polích a nejrůznějších skalních útvarech. Stromeček nevidíš, kam až oko dohlédne! Jakmile ztratíš flow, začneš trpět. Nestíháš kormidlovat, protože pořád někde čučíš okolo, takže se často zapícháváš o trčící špičaté kameny, nebo ztrácíš rychlost, protože s kolem málo pracuješ. Ale, za mě, v tomhle se skrývá kouzlo této lokality. To si prostě u nás nesjedeš. Fouká silný vítr, takže se člověk nesmí někde mrcasit na hraně a nesmí na moc dlouho zastavovat. Za zády nás straší obrovský ošklivý mrak, který se drží u vyšších vrcholů opodál, modlíme se, aby to kopce nepustili k nám. Odměnou po celé té technické houpavé šlapačce je ti navíc závěrečný sjezd z náhorní plošiny zpět směrem k autům, který je technický, ale přitom rychlý a díky absenci stromů stále plný úchvatných panoramat. DEN 9 | KNUTSHØE Ano, přijeli jsme sem na kolo, ale tahle tůra… Na tu jsem se těšila jako deváťák na poslední školní den. Máme kliku a část z nás vidí stádo sobů. Sedíme ve vřesu a tiše pozorujeme skupinku sobů. Tyhle chvíle se popsat nedají, nemá cenu se o to ani pokoušet. Hike je v půlce našeho výletu a je úchvatný. Kopec ve tvaru hřbetu Stegosaura leží nedaleko jedné z nejvíc profláklých turistických cest. Takže, všichni jsou tam, jen my a Norové jsme na dinosaurovi. Jedná se o (na norské poměry) lehký hike, ale na evropské poměry si troufám říct, že to není nic pro děti. Nástup ke hřebenu je jednoduchý. Jdeš pěšinkou ve vřesu, ale jakmile se dotkneš pravěkého zvířete, čekají tě lezecké pasáže, což pro někoho, kdo nemá rád výšky, je celkem nepříjemné, protože tady žádné jištění jako jsou kramle, nebo řetězy nenajdeš. Tohle je norská stezka. Tady se musíš chovat rozumně, s respektem a musíš vědět na co máš a na co už ne. Třeba já, kdybych tu byla se svým Karlem, tak ležím naplácnutá na stěnu a říkám mu, že už asi dál nemůžu jít. Ale, vzhledem k tomu, že jsem tu v roli vůdce, nemohla jsem si dovolit se vysrabit a tak hraju hrdinku, poctivě lezu všechny pasáže, usmívám se a strach úspěšně polykám. J No, jo. Já i v závodě uměla těžší věci než v tréninku J Tahle norská tůra nám dala nahlédnout do toho, jak typické místní výlety vypadají. Že lezeš bez jištění, že vrchol, který vidíš, je jen jeden z mnoha předvrcholů, že je fajn si před startem preventivně olepit paty, že musíš mít oblečení na aprílové počasí, že muchničky koušou přes všechno, co není pořádná vlna, že bez dobrých bot jsi v háji, že nemáš chodit na okraje skal a že bez batohu s veškerým nutným vybavením a obří svačinou s mňamkami v podobě tyčinek Cerea jako bys nebyl, protože na bufety můžeš zapomenout. Krása. Odměnou ti jsou úchvatné výhledy na ledovcové pohoří Jotunheimen, kde leží i nejvyšší hora Galdhøppingen (2469 m.n.m.) a také vidíš odkud kam jsi dolezl a nechce se ti věřit. Po sedmi hodinách všichni šlapeme už jen ze zvyku, na chvíli máčíme nohy v křišťálově průzračné řece, ke které jsme slezli z dinosauřího hřbetu. Pokračujeme dál a s úspěchem zakopáváme o každý třetí kámen. Jediné, co většinu posádky drží nad vodou je pomyšlení na vychlazené pivko v obytňáku a zásoby balzámu na nohy od Weledy. Počasí bylo celý den fantastické, což by se určitě o den později nepovedlo, měli jsme kliku a veškeré plánování se nám v tomto směru zadařilo, zatím na výbornou. Přespáváme vedle Stegosaura a ráno se přesouváme na fjordové ježdění, které by mělo být vrcholem našeho putování. Výhoda letního putování po Norsku je ta, že v červenci tam slunce téměř nezapadá, takže člověk může ráno začít fungovat brzy a pokud na to má sílu, není problém sportovat i do pozdních večerních hodin. DEN 10 - 11 | SOGNDAL Konečne, se dostáváme na místa, která budou perličkou celého kempu. Fjordové ježdění je sice náročné na výšlapy – často nejedeš, ale tlačíš, ovšem za to se ti dostane naprosto fantastického zážitku při sjezdu zpět k fjordu. Vystřídáš různé podnebné pásy, krajina se ti mění pod koly a ty nevíš zda máš spíš koukat shora do fjordu, nebo raději na to čím projíždíš. Do toho to na kormidlování není nic pro děti, takže je potřeba být ve střehu a soustředěný. Většinou jedeš z nějakých 1 500 – 1 600 m.n.m. do NULY! To si asi nedokážeš představit, dokud to nezažiješ. Člověk je z toho mnohem víc unavený, protože během putování po Norsku ty výškové metry lítají nahoru a dolu. Někdy za den ujedeme na kole jen třeba 12 km, ale cítíme se jak kdybychom jeli 40 v kopcích. Prostě jiná krajina, jiný styl, k tomu ta cesta, starání se o jídlo… Ono se to nasčítá. Možná i proto tady tolik frčí elektro endurová kola. Norské vzdálenosti jsou přeci jen na jiném levelu, a když chceš objet kus hor, a přitom si dát pěkné enduro pasáže, za své je to leckdy téměř nemožné. Třeba na trail, který si jedeme dát do Sogndalu jsme si poladili obytky tak, aby nám jedna zůstala dole u konce trailu a druhá pod kopcem z druhé strany odkud vyrážíme na kolech, protože šlapat to zpátky fakt nechceš. Spíme zase na pěkném místě s ovcemi, stranou hluku a shonu všedních dní. Vyrážíme na několika hodinovou tlačenku směrem k vrcholu kopce, který má něco přes 1100 m.n.m., odkud se budeme spouštět na druhou stranu do vesničky Marifjøra. Tohle místo je naprosto výjimečné svou tyrkysově modrou vodou a malinkou roztomilou kavárnou, což je v Norsku celkem ojedinělý úkaz. Kavárna s výběrovou kávou, místo klasické vylouhované fusekle. To si musíme užít. Předpověď počasí nám, bohužel, hlásí přicházející déšť a zrovna na tomhle trailu nechci být v mokru. Na to se mám celkem ráda. Snažím se všechny večer před startem připravit na to, že si musíme přivstat a stihnout to dřív, než dešťové mraky ze zasněžených hor dorazí k fjordům. Vyrážíme v 8.00, cesta nahoru se opravdu z 94,5% nedá vyšlapat a tak všichni poctivě tlačíme. Čeká nás asi 500 výškových metrů od parkoviště. Věděla jsem kam až jdeme, takže jsem byla připravená na velkou tlačenici, ale nakonec to nebylo tak hrozné, vlastně mi to přišlo úplně v pohodě. Tohle jsou ty chvilky, kdy ty natlačené kilometry se sjezďákem z dřívějška člověk zúročí. Dole v lese sice vládly otravné mouchy a mušky, ale Mons Royale merino mě celkem chránilo. Navíc jsem šla s Tomášem a všechny mouchy seděly na něm, takže pohoda. Tomáš ten den trpěl. Zánět nervu v lokti, k tomu z předchozí tůry sedřené paty, no není o co stát. Vidim na něm, jak je mu na houby, ale není to žádná bačkora, a tak poctivě jde krok za krokem a trpí jen v duchu. Myslím, že každý z celé bandy měl den, kdy nebyl úplně v kondici a je to úplně v pohodě. V jednom místě je potřeba kolo vzít na záda a vylézt přes takovou skalku. V momentě, kdy se chystám svého Stumjumpera hodit na rameno, přichází Vojta a říká: „Ukaž, dej mi to, já ti to vezmu.“ Vypadávají mi oči z důlků, padá čelist a koktám něco v duchu jako: „To je v pohodě, dík“. Vojta se nenechá a bere mi kolo se slovy: „Když už jsem tady, tak nepůjdu s prázdnou“, že prý by mu Klárka vynadala. J Ta už má kolo vynesené a je tak hodná, že myslela i na mě a poprosila Vojtu, aby mi šel taky pomoct. Na to já nejsem zvyklá, celý život si tahám kolo sama, protože tak jsem naučená. Nedávnou jsem se o tom bavila s kamarádkou, že vlastně ti chlapi vedle nás už nemají ani kousek prostoru, když si všechno zastaneme i zaplatíme samy a tak je potřeba si někdy prostě nechat pomoct s radostí a jít si jako královna, nebo nevytahovat peněženku při každém placení jako první. Hehe, budu se to učit, nebojte :D Plazím se po skále bez kola a nevim co mám dělat, když se o něj nemůžu opřít. J Nahoře, ale zjišťuji, že mi tím Vojta vlastně ušetřil fakt dost sil. Takže, děkuji! Když asi po 2 hodinách dojdeme nahoru, počasí už se pomalu, ale jistě začíná kazit. Nahoře fouká, celkem Sibiř, stromečky nikde a mraky se kupí. Jen kamení a nenápadný lišejník. Dáváme svačinu, kocháme se. Z jedné strany vidíme pohoří zahalené sněhem, které je třeba jen o 200 výškových metrů vyšší, ale dalo by se tam krásně lyžovat. Hory bílého třpytivého sněhu. Z ostatních tří stran nás obklopují fjordy a jejich tyrkysově zářící voda. V dálce na druhé straně fjordu vidíme pod horami obrovský vodopád. A za zády dole jede malý trajekt. Jeden fjord nemá tyrkysovou vodu, ale temně modrou. Krásný pohled. Zima nás začíná týrat a tak, je na čase se rozjet. Zprvu trošku hledáme tu správnou trasu, ale nakonec ji chytneme a vydáváme se přes malé sněhové pole dál po pěšině. Přejíždíme zelené mechy s mokrými kytkami, zátiší, které vypadá jak paludária v showroomu Aquascape u mého bráchy na Břevnově. Stromy stále nikde, jen kamení. Postupně se začíná objevovat i tráva a vřes, dostáváme se na takový jako alpský hřebínek, pod námi stále vidíme fjordy, čeká nás technický prudký sjezd po jednom hřebínku, přibývá kamenů schovaných v trávě, objevují se první kleče a vzápětí jehličnaté stromy s trochou zakrslých bříz. Z tundry se dostáváme do alpského lesíku, začínají technické krátké sjezdové pasáže a objevují se i kořeny (logicky, když začnou stromy, že jo?!), počasí stále drží a už jsme o něco níž, začíná nám být podstatně tepleji. Kluci zastavují před sjezdovými úseky, hledají společně stopy a zkouší to. Většinou úspěšně. V jednom, nebo dvou místech musíme dokonce kola snést, ale jen o pár metrů. Člověk by to asi dal, být doma, ale tady nic řešit nechceš. Sem pro tebe nikdo nepřijde. Ego musí stranou. I to je umění. Navíc, nejsme ještě ani v polovině. Sjíždíme dál kolem borůvčí, přibývají listnaté stromy jako jeřabiny, a projíždíme nádherným lesem s moustacheovníky (stromy hojně ověšené lišejníky co vypadají jako kníry). Při další zastávce kvičím radostí a říkám ostatním: „Viděli jste ty moustacheovníky? Ty byly hustýýý.“, ostatní na mě koukají, jak na magora se slovy „Ne, to jsme neviděli.“ No, jo. Vidíte? Vám to říkám pořád, že takovej čumgum vás může připravit o spoustu krásných věcí v okolí. Prostě, musíte ten pohled občas od té přední gumy zvednout. No. Každopádně, za mě to bylo nejkrásnější místo na trailu. Zrovna to tam bylo i takové jako v hrabance s pár kořeny, že si člověk mohl dovolit lelkovat a koukat po houbách a stromech. Les se na jedné mýtině rozestupuje a my opět vidíme fjordy. Jsme v půlce kopce. Pokračujeme dál, zajíždíme do maliníků a řídítky brousíme zelená křoví plná malin. Přibývá na intenzitě kamenů, skalek, prudkých zatáček a nechybí ani řádné switchbacky. Často situace houstne a někdy je potřeba se vrátit a něco dát znovu, nebo si odšlápnout, protože teď začíná úzká, technická sjezdová pasáž, kde není čas na hrdinství a je potřeba se plně věnovat terénu a každý sám sobě. Někdo jede, někdo jde. Záleží, jak kdo se cítí. Já se do toho zprvu nemůžu nějak dostat, pořád přemýšlím nad tím, jak to kdo zvládne, aby si nikdo neublížil a nesoustředím se na svou jízdu. Takhle by to nešlo, Terezko! Vypínám své pečovatelské instinkty a po chvilce už mám svůj závodní režim, ve kterém jedu a zvládám všechno v pohodě. Konečně mi to začíná chutnat a začínám si to užívat. Už máme za sebou pěkný kus trailu a únava je znát. Začíná se zatahovat, vyjíždíme z nejtěžších úseků v lese, dojíždíme na otevřené louky a pěšinky mezi rozesetými domečky ve svahu nad vesničkou. Spočítáme se, zda nám někdo někde nezůstal a jedem dál. Po pár minutách sjíždíme do přístavu na molo. Symbolicky máčíme prsty v tyrkysové vodě. Trail máme za sebou a světe div se, začíná krápat! Jsme nadšení, vstřebáváme své dojmy, vyklepáváme unavené ruce z posledních těžkých pasáží a obdivujeme krásu fjordu. Je čas na odměnu v podobě kafíčka a domácí vafle. Vafle s marmeládou z brusinek, nebo morušky jsou norská tradice. Všude kam přijdeš mají kávu a vafli. V tu chvíli se z krápání stává slejvák a my si radostně tleskáme, že jsme to zvládli suchou nohou. Nádherný dlouhý sjezd, na kterém nechyběl snad žádný zábavný prvek. Všechno přírodní. Famózní. Počasí se kazí přesně tak, jak vyhrožovala předpověď, a tak se jedeme na noc uchýlit do kempu v Kaupangeru. Malý zapadlý kemp v takovém boho stylu. Jednoduché zázemí, lednice s lokálními produkty, kam hodíš penízky do kasičky a vezmeš si co se ti líbí. Travnatý plac, na kterém rozděláváme naše depo je hned u fjordu. Snažíme se chytat ryby, ale nic zásadního se neděje. Je odliv, co se dá dělat. Déšť neustává, a tak si dáváme chill v kempu. Už jsme 11. den na cestě a pořád jsme nechytili nic, co by se dalo hodit na gril. Zatím jen samé malé čudly. Safra. Jsem o tom všem básnila, jak se to v Norsku chytá úplně samo, až je to trapný a teď? Ani ťuk! Ostuda. Začínám podléhat lehké depresi. Milďa se svým novým prutem z „Decathlonu“ (ty v Norsku nemají, ale mají něco na ten způsob taky) neponechává nic náhodě a neúnavně nahazuje z mola pořád dokola. DEN 12 | KAUPANGER Další den ráno je počasí pořád takové jako hodně zamračené, střídá se aprílové počasí pořád dokola. Chvíli teplo, občas paprsek, pak zima, déšť a tak pořád dokola, asi stokrát za den. Dle předpovědi to odpoledne bude horší. Proto vyrážíme na kolo opět ráno, abychom stihli i něco pojezdit, než to začne být mordořinec. Zrovna tady jsou to samé oslizlé anakondy a na ty nechceš za mokra. Volím proto trail, který se dá zmáknout pěkně z kempu a není k němu nutné popojíždět. Vybírám ho proto, abychom měli zase úplně jiný druh ježdění. Tentokrát nám dobře známou hrabanku s kořínky. Takové jako rytmičtější Blinduro style. Šlapeme nahoru pohodlně po cestách. Nikde nikdo, jen obří houby a hlasití krkavci co vydávají strašidelné hrdelní zvuky. Občas borůvky a všude jehličí. Po hodince jsme na vrcholu kopce nad kempem. Pod námi je fjord, kde jezdí elektrický trajekt, kterým jsme sem přijeli a kterým opět odjedeme dál, směrem na Bergen. Dáváme sváču, počasí je zatím úplně ideální, občas pokrápe, ale není kosa. Vyrážíme na trail. Hrabanka, zatáčky, občas kamenná skalka. Moc pěkný. Hravé, středně rychlé, ve většině času to má i rytmus. Kořeny jsou mokré tak, akorát. Užíváme si to, hrajeme si s tím, hrabanka voní všude kolem. Přejíždíme k další sekci lesní cestou, ta je mnohem rovnější, často se musíš trefit mezi úzké stromky, krajina je pořád stejná, krásný čistý lesíček s borůvčím. Jsme na další cestě a čeká nás rychlá palba borůvčím s pár zatáčkami po hrabance, s malými kořínky a spoustou malých šišek. Jsem už celkem ztahaná, že i zmuchlanej sáček od chipsů je v lepší kondici než já, a tak si říkám, že pojedu poslední a že to sjedu klidně v sedě, protože se mi už nechce stát. V tom na mě houkne Sam: “Můžu jet za tebou? Bych se chtěl podívat jakou jedeš stopu.“ Ty volééé. „Tak jooo.“ Zacvakávám se do pedálů a rozšlapávám se z cesty do trailu. Celkem to pálíme a já Samovi ukazuju takovou jako závodní stopu – přímou, rychlou a stranou od těch největších roletek a děr. Únava je v tu ránu pryč a já se bavim „jako za mlada“. Dojíždíme na asfaltku pod trailem. Sam nadšenej, že takhle by ho to nenapadlo jet, já spokojená, že to stálo za to se ždímnout. Trošku se rozpršelo, ale je teplo. Skupina se rozděluje na ty, kteří si to jedou dát ještě jednou a na ty, kteří už toho, jako já, mají plné kecky. Tenhle trail se všem moc líbil. Všichni si to děsně moc užili. Nebylo na něm nic zákeřného, ale přitom nebyl nudný. Skvělý. Tady bychom také vydrželi ještě pár dní, ale naše dovolená se pomalu chýlí ke konci a nemůžeme se déle zdržet. DEN 13-14 | BERGEN A JIH Později balíme cajky a vyrážíme zpět na cestu, tentokrát pod Bergen, k jednomu molu u fjordu, kde se konečně pokusíme zlomit rybářskou smůlu. Z Kaupangeru se musíme nalodit na elektrický trajekt, který je opravdu úplně green. Zvuk nevydává vůbec žádný. A dokáže za den zvládnout 37 jízd mezi břehz fjordu. Jedna cesta trvá asi 15 minut. Během 10-15 minut, kdy trajekt stojí v přístavu a naloďuje/vyloďuje své pasažéry, se díky své vlastní malé hydroelektrárničce dokáže dobít. Neuvěřitelné. Opravdu soběstačná loď. Společnost Norled tuhle technologii používá díky spolupráci se Siemens. Po jízdě na téhle zázračné plťce nás čeká průjezd nejdelším tunelem v Evropě, který měří asi 24 km! Strašidelný, nekonečný, ale díky barevně osvětleným odpočívadlům uvnitř tunelu si člověk nepřipadá tak nicotně. Po pár hodinách přijíždíme pod Bergen, do malé vesničky s muzeem námořnictví, kde je takové malé zapadlé molo, na kterém se dá parkovat a člověk může nahodit udičku, takřka z okénka. Moje posádka sem přijíždí jako první. Já jdu studovat mapy a předpovědi na další dny, Tom upravuje fotky a Milďa jde nadšeně lovit. Déšť nám bubnuje do střechy obytňáku. Kopce kolem se válí v mlžném oparu. Milďa to nevzdává a ačkoli neberou, stále neztrácí naději a entusiasmus. Čučim do mapy, když najednou Tomáš pronese: „Milan asi něco chytil…“. Kouknu ven a tam Milan s ohnutým prutem směrem k vodní hladině poskakuje sem a tam a očividně neví, co s tím. Běžíme mu pomoct, v pantoflích, bundy neřešíme, protože tohle je emergency code. Tomáš pomáhá Milanovi dostat rybu na břeh a já to natáčím :D Makrela. Krásná, obtloustlá makrela. Konečně! Po vylovení na kamenných schodech, Milan drží rybu v rukách, svítí mu oči plné adrenalinu, zatímco mu Tomáš hledá šutr, aby se mohl Milďa pasovat mezi rybáře zabitím a vykucháním své první ryby. Bum! Bum! A je po všem. Oko se nehýbe, povedlo se. Rybu hodí do kýble a jde se opět nahazovat. I Tom vytahuje svůj starý prut, který si před cestou vyzvedl ve svém starém pokojíčku u táty. Naposled na něj chytal, když mu bylo 15. Kvalitní materiál. Kluci oba nahazují. Během minutky, dvou, chytají další makrely. Neuvěřitelný. Konečně, takhle to má vypadat. Tomáš mi půjčuje prut, ať si jdu taky jednu chytit. Dobře. Zkusím to, jen tak z nostalgie. Během dalších pár minut se mi prut ohýbá a já tahám další makrelu. Nevěříme tomu. Tomáš mi běží pomoct, sbíhá schodky do moře, nahýbá se za vlascem, když v tom… Žbluňk! Mobil, co mu vypadl z kapsy se nenávratně noří do hlubin moře. Tomáš po mě hodí pohled, který jasně říká: „Co teď? Ryba, nebo mobil?“ Rychle sahá pod vodu a tahá zmáčený mobil, v mžiku ho hodí na molo a jde se věnovat vlasci s rybou. Tomu se říká nasazení! Máme další makrelu zrovna ve chvíli, kdy dojíždí další posádka. Nevěřícně koukají. Vypadáme, jak kdybychom to na ně narafičili. A za moment už lovíme všichni. Tomáš se snaží osušit telefon, do toho rozděláváme gril a čerstvé rybky rovnou hážeme na mřížku. Už teď je jasné, že vše nesníme. Některé putují i do mrazáku. Po čtvrt hodince už baštíme rybky z alobalu a užíváme si zaslouženou odměnu. Ryby normálně nejím, ale tohle chutná i mě. Skvělý bajkování a ještě rybářský úspěch. To je den! Spát jdeme spokojeni a plni dojmů. Ráno vyrážíme za kulturou a historií do Bergenu. Dáváme si rozchod, ať si každý projde, co ho zajímá a sraz si dáváme až na večer, v oblasti Telemark, kousek od městečka Morgedal, kolébky lyžování. Bergen je krásné město s historickým centrem. Pokoupíš tu nějaké suvenýry, dáš si dobré mořské potvůrky, prošmejdíš hanzovní část v přístavu, a tak nějak ze sebe na chvíli uděláš člověka. Cestou z Bergenu míjíme spoustu vodopádů, obdivujeme ledovcové splazy, zastavujeme se na náhorní plošině Haukeliseter, míjíme ne jedno lyžařské centrum, ale více méně se snažíme popojet co nejblíž směrem k trajektu, protože další večer už se naloďujeme, což si nechceme nikdo připustit. DEN 15-16 | CHILL A CESTA DOM Poslední den zasvětíme odpočinku a přípravě na návrat. Dokoupit mňamky, odpočinout si, zapinkat si s balonem. Odpoledne trávíme na pláži a opět se koupeme s medúzami, naštěstí už jsme ostřílení, a tak nás to vůbec neznervózňuje. Po několika dnech, kdy nám počasí ukázalo i studenější čísla na teploměru se znovu navlékáme do plavek, tílek a kraťásků a snažíme se nakumulovat co nejvíce tepla. Kolem osmé najíždíme na trajekt. Je to zase ten stejný. Safra. Tomáš je přímo nadšenej a s chutí do sebe háže prášek proti mořské nemoci. Mňam. Stojíme na slunečné palubě, loď odráží od břehu a mě začíná docházet, že se náš kemp chýlí ke konci. Uteklo to jako voda. Nikdo si nic neulomil, obytky nám dobře sloužily, měli jsme snové počasí, výborné jídlo, skvělou náladu a viděli jsme vše, co jsem mojí partičce chtěla ukázat. Teď už se jen dokodrcat zpět do té naší malé a roztomilé zemičky. Ano, bylo to náročné, ale na snadné věci si člověk za pár let ani nevzpomene. Byl to pilot a byl skvělý. Už vím, co udělat příští rok třeba jinak, kam vyrazit, aby to nebylo stejné, a tak vůbec. Díky téhle zkušenosti jsem zase o krok dál. Jsem neposeda a tak, termín na příští rok už mám, stejně jako itinerář cesty. Takže, polaď okénko v kalendáři, založ prasátko a začni se těšit se mnou, ať si splníš svůj sen i ty! Děkuji všem lidem, kteří mi k realizaci tohohle výletu pomohli. Karlovi, mému příteli. Tomovi, mému parťákovi. Tomovi Marvanovi za kontakt na super člověka ze CCM Rent, který nám sehnal luxusní nová auta, takže jsem nemusela trnout, kdy nám něco upadne. Mamce, že nám připravila s sebou jídlo, abychom nemuseli jíst 14 dní párky. Partnerům jako jsou Weleda, Cerea, Specialized a Misfit za vybavení nejen na kolo, ale i za krásné dárky pro všechny zúčastněné. A hlavně všem, kteří se tohohle výletu zúčastnili, protože bez nich by to nebylo! Jak někdo moudrý jednou řekl: Žij svůj život tak, abys ho mohla jednou vyprávět. A já jsem klidná, protože vím, že rozhodně před tou svou obytnou dodávkou někde u oceánu, budu mít jednou rozhodně co vyprávět! #livenowsharelater Téra

Web: KOLONA KEMP | Vystřel svou jízdu na kole do vesmíru!
Aktualizace: 3.4.2024

projít na článek

Jaké to bylo letos na kempu v Norsku? Plná verze

Konečně to vyšlo! Report z Kempu Kácov 2021

Stále kempujeme

Jaké si letos vyberete plavky?

Foto z prvního letošního kempu

Masopustní veselí v Podlesí