To se tak někdy stane, že si čtenář ukousne větší sousto, než zvládne. U mne to byly naposledy Knihy Jakubovy, opus magnum polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. S odvahou jsem se zakousla do těch 850 stran, číslovaných pozpátku (kdo to kdy viděl), ale už po pár stranách jsem se zakuckávala a kolem strany 570 jsem se začala dusit přemírou postav a míst natolik, že jsem se rozhodla příběh sepsaný podle skutečných osudů představitelů židovské sekty frankistů odložit. Tou dobou už jsem byla za stranou 702, která začíná slovy: „Vzal jsem si k srdci to, co nás učil Isochar. Říkával, že existují čtyři druhy čtenářů. Čtenář houba, čtenář nálevka, čtenář cedník a čtenář síto. Houba pohlcuje všechno, jak to leží a běží; je jasné, že si pak hodně zapamatuje, ale nedokáže si vytáhnout to nejdůležitější. Nálevka zas jedním koncem přijímá a druhým všechno, co přečte, vypouští. Cedník propouští víno a zadržuje vinné usazeniny; ten by vůbec neměl číst, bylo by lepší, kdyby se začal zajímat o řemeslo. Síto zase odděluje plevy, aby získal nejlepší zrno. – Chtěl bych, abyste byli jako síto a nezadržovali to, co je nedobré a nudné…“ Netvrdím, že jsou Knihy Jakubovy nedobré a nudné, román má naveskrz kladné recenze a vysoká hodnocení. Jen jsme se já a kniha nepotkaly vyladěny na stejnou tóninu. Jednou z postav románu je kněz Chmielowski, první polský encyklopedista, a jeho korespondence s Elżbietou Drużbackou, polskou básnířkou, pro mne byla v těch učtených kapitolách nejpoutavější. V jednom z listů se vymezuje vůči adresátce a obhajuje svoje opisování z děl jiných autorů: „Obdivuji Tě, Milostivá Paní, za to, jak sama ze sebe stáčíš poesii jako pivo ze sudu. Kde se to v Tobě všechno bere, ty hezké věty a nápady? Má práce, Jemnostpaní, je úplně jiného rázu. Já si nic nevymýšlím, dávám dohromady quinte esenci několika set autorů, které jsem sám od začátku do konce přečetl. Ty, Drahá Paní, jsi svobodná v tom, co píšeš, já zase čerpám z toho, co již napsáno bylo. Ty pracuješ s představivostí a se srdcem, saháš do svých citů a dojmů jako do peněženky. Rozhazuješ kolem zlaté mince, blýskáš jimi a lákáš na ně havěť. Já ze sebe nedávám nic, pouze kompiluji a cituji. Zdroje však svědomitě zaznamenávám, proto všude umisťuji to teste čili zkontroluj, čtenáři, nebo si sám vezmi knihu matku a uvidíš, jak se poznání od nepaměti zaplétá a proplétá. Takto, když opisujeme a citujeme, budujeme stavbu poznání a rozmnožujeme ji jako já svou zeleninu nebo jabloňky. Přepisování je jako štěpování stromů; citování jako vysévání semen. Pak není nic hrozného na požárech knihoven, švédské potopě, Chmelnického ohni. Každá kniha je štěpem nového poznání, jež by mělo býti užitečné a snadno dostupné. Všichni by měli míti základy nezbytných nauk, tedy i medicíny a zeměpisu, ale také přírodní magie. Měli bychom to i tamto věděti o cizích náboženstvích a národech. Měli bychom znáti hlavní pojmy a míti je v hlavě uspořádané, protože et quo modo possum intelligere, si non aliquis ostenderit mihi? (Jak mohu rozumět, když mi to nikdo nevysvětil?) Můj čtenář by musel pročítati tlusté svazky a skupovati knihovny, avšak tu díky mé práci máš, Paní Velkomožná, bez multi scienda (velké námahy)…“ O tom, co patří k základům nezbytných nauk, co je součástí všeobecného vzdělání, co utváří kulturní identitu jedinců i celých národů, by se dalo dlouho debatovat a rozjet by se taková rozprava mohla snadno z hojně sdíleného videa s výkonem jednoho z kandidátů nadcházejících prezidentských voleb před tabulí. O frankistech na Moravě jsem se něco dočetla v bakalářské práci Petry Čtvrtníčkové a víc vědět nechci a nepotřebuji. Jaká to krása nemuset znát všechno. Jaká to svoboda, moci vzít a číst, moci zavřít a odložit. Jaká to zodpovědnost volit, z kterých pramenů poznání čerpat. Ocenit tu krásu, vážit si té svobody a dostát té zodpovědnosti je možná tím nejzásadnějším, co by se mělo na školách učit a v dospělosti dále kultivovat. Protože poznání samo o sobě ještě nevede automaticky k dobru, jak víme z Knihy knih, a běda mu, nepromění-li se v lásku. Poznání lásky je tím nejdůležitějším a Vánoce jsou nápovědou, kterou by bylo škoda přehlédnout. Chci nám všem tedy popřát nejen bystrý úsudek, ale především vnímavé srdce. A připojuji ještě jeden citát z románu polské autorky, z dopisu datovaného do Vánoc 1752 a putujícího tentokrát opačným směrem, od básnířky ke knězi: „Nejjasnější, Milostivý Důstojný pane, nastává ta velká příležitost, abych Ti v době narození Pána našeho Spasitele popřála všechno nejlepší a kromě toho i ochranu Tvého zdraví a dobré rozpoložení, protože jsme přece tak křehcí, že nás může cokoli přemoci. Nechť se Ti ve všem daří a nechť laskavost Děťátka Ježíše je Ti nekonečně nakloněna.“ Tokarczuk, Olga: Knihy Jakubovy. Překlad Petr Vidlák. Host 2016. #knihy #Vánoce
Odborně řečeno maso označujeme kosterní svalovinu zvířat. Svaly jsou potřeba k pohybu zvířete. Ty, které jsou využívány více, bývají tužší. Naopak méně využívané svalstvo bývá zpravidla křehčí.
projít na článekMaso naložené v marinádě je křehčí, vláčnější a šťavnatější. Na přípravu marinád se většinou používá olej, ocet nebo případně i víno, koření a bylinky, někdy základ tvoří bílý jogurt nebo kefír a přidává se i citronová šťáva.
projít na článekDvě spojené hodiny dějepisu? To se přece musí využít. Taková byla naše myšlenka, když jsme se ve čtvrtek 18. 5. 2023 rozhodli zblízka prozkoumat, proč se našemu městu přezdívá „město klobouků“ a jakou má vlastně historii. A kam jinam se kvůli tomu vydat n
projít na článekNěkteré části vepřového masa bývají hůře stravitelné a mají například proti hovězímu masu vyšší obsah tuku a vyšší energetickou hodnotu. Vepřové maso je však křehčí než maso hovězí, méně tučné a libové vepřové je pak i lépe stravitelné. Chuť masa je závis
projít na článekJe zcela jasné, že doba luxusu, v němž jsme si po mnoho let žili, je u konce. Ten luxus jsme měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jsme nehorázně drancovali jen a jen pro naše pohodlí a přepych. Byli jsme na sebe nadmíru pyšní, jak nám vše vychází
projít na článek