Nezbylo nežobavy vysypatJako odpadkový koš To je jediné smetí,které příroda rozpouštíS láskou k soběKe mněK Tobě SedímNic nevím Horké nekonečné dusno I mrazivé prázdno Čekámdýchám To teďstačí Rozkošz hlubokéhonádechu Úleva výdechu Prázdno a tichoLéčí S karanténou se naše životy v mnohém obrátily naruby a tak nějak jsme se po svém snažili poradit se slavným rčením: když nemůžeš ven, jdi dovnitř. Po úvodním otřesu hodnot vzniklo zvláštní bezčasí, kdy se původně plné diáře staly pouhým těžítkem a náš slavný gregoriánský kalendář jakoby téměř přestal existovat. Z mužského chápání času, linearity a jasné osvětlené cesty za nějakým cílem a výkonem jsme se najednou ocitli v ženském principu neznáma, tmy a nevídané hloubky. V něčem jsme se od sebe navzájem oddálili, v něčem naopak přiblížili a propojili. Někdo využil bezčasí na extra množství duchovní praxe, jiní našli blaženost v péči o domácnost a zahradu, jiným šla hlava kolem z nekonečných úkolů homeschoolingu či péče o všeobecné blaho a na sebe neměli čas vůbec. Někteří byli schopni vrhnout se do pomáhání potřebným okolo, ale někdo si naopak potřeboval zalézt a respektovat to, že zrovna teď nemá energii na rozdávání a zkrátka maximum, co může dělat, je postarat se sám o sebe. Zažili jsme u sebe nejrůznější možnosti scénáře. Přestože na jisté úrovni jsme jedno, na jiné, té duální, jsme různé a velmi pestré lidské bytosti a všichni se snažíme tu zkušenost tady na zemi prozkoumat a zvládnout, jak nejlépe to zrovna jde. Navíc s ohledem na nastavení, kterého se nám dostalo se vstupem na tento svět. Přeci jen, minulost nás v mnohém ovlivňuje i v současném životě – uložená v podobě našich přesvědčení a životních operačních programů. Nejen v hlavě, ale i těle. A navíc často číhá někde ve stínu za nenápadným rohem naší psýché s nějakým překvapením – asi to můžeme nazvat i koření života. Nemyslím si, že existuje jeden návod a jedno správné řešení na cokoli, takže nemá smysl srovnávat se s tím, jakou cestu dovnitř či ven zažívá někdo jiný. Každý z nás jsme jedinečný kousek – doslova vesmírný shluk hmoty s přesahem. Vzhledem k obsahu vody v těle jsme vlastně takové okurky s bohatým vnitřním životem. Obvykle jsme velmi zaměstnaní, produktivní a snažíme se tvořit smysluplné hodnoty. Když ale přijde zajímavá situace, která nás zastaví, přijdou právě ty hodnoty na přetřes. A není náhoda, že mnohé se v takovém zastavení může změnit. A ledacos si o sobě můžeme uvědomit. Pokud si to dovolíme. Protože spirituální by-pass, který je v duchovním světě (i v tom jógovém) velmi častým únikovým mechanizmem, nás z utrpení a nepříjemností toho obyčejného, leč hlubokého života spodních čaker, rád vytahuje do výšek, které jsou pokládány za lepší a ctnostnější. Ale životní zkušenosti nás znovu a znovu vrací tam, kde je naše pozornost potřeba. Zejména pokud nemáme zrovna kam utéct. Voda je život V nastalém nenadálém prázdnu jsem ucítila potřebu být místo ve městě v přírodě a našla si práci v lese. Několik týdnů jsem hrála hru: najdi potok. A najdi zpět svou životní sílu. Asi ji hraju už léta, ale letos má zas jinou příchuť. Kromě své velmi jemné každodenní jógové praxe elementu země a vnitřní vody s kontinuum movement (na nic dynamického v transformačních časech nemívám kapacitu), jsem aplikovala při práci u potoka bezpočet zajímavých asán včetně hlubokých předklonů až na dno, rotací se zátěží a všelicos jiného. Též jsem si dovolila pořádně zanadávat. Z hloubky se totiž nořilo mnohé a ne vždy to bylo hladce ke strávení. Vrátila jsem se i ke psaní deníku mého vnitřního světa – protože ledacos prostě snese jen ten papír. I než se z něj stane ten recyklovaný toaletní. A hlavně, automatické psaní z člověka vytáhne i to, co si nechce přiznat. Tři strany denně. Někdy i pět. Pěkně do hloubky a upřímně. Jak se cítím a co cítím. Bez analýzy „jaká bych měla být“. Někdy je to jako vymačkávání akné. Akné duše. Naší rodinou prolétl slavný koroavirus, máma i brácha, kteří onemocněli, to ale nakonec zvládli docela dobře. Ovšem ve stejné době moje starší sestra bojovala o život i proti němu s těžkou posttraumatickou poruchou. A mě to mačkalo ta nejhlubší tlačítka, protože mnohé nastavení máme podobné, úměrné společné hutné náloži z raných období našich životů. A ze své praxe práce s traumatem vím, že ta linka mezi tím, co označujeme za příčetnost a normálnost a tím, že se psýché „rozloží“, protože už to nemůže unést, je velmi, velmi tenká. Po letech svých hlubokých cest do nitra, jehož zákoutí zdaleka nejsou jen světlé a líbivé, mám pro tyto procesy větší pochopení. Ale když trpí někdo blízký, je to najednou překvapivě těžké i tím, že opět ve spirále mám možnost zažít znovu starou bolest. Je to hodně osobní. Uvědomila jsem si i tu zvláštní gravitační sílu utrpení. Přitahuje intenzivně. Ať už jste před nebo za zdí psychiatrické léčebny. Jak v hezkých tak náročných životních situacích nacházím smysl ve spojení s přírodou. Tentokrát babrání se v bahně a uvolňování proudu zasypaného potůčku byla kvalitní paralela k uvolňování proudu života. S každým vytaženým nánosem, kousek blíže k tekutosti. Fyzická námaha i jako pomoc ke zprocesování hutné situace. Utéct nelze. Jen nechat to skrz sebe protéct. Udělat, co můžu. A respektovat, co už udělat nemůžu. (I když něco z mého vnitřního nastavení stále touží udělat víc a změnit chod věcí). Někdy nejdůležitější a také nejtěžší je najít, kde je moje místo a kde už není. A hlavně, kde si promítám kus svého příběhu na poskytnuté projekční plátno. Snaha strávit a (od)pustit, co už může odejít. Frčíme v tom všichni. Jako navlečené korálky. Pohyb jednoho ovlivňuje druhý. Když je někomu zle, vnímám(e) to také. Nemůžeš nikoho zapomenout, ale ani zachránit. Každý žije svoji zkušenost. Hutná zakalená voda se někdy zase postupně zprůzrační. Voda pomáhá. Uvnitř i vně. Odnáší (nejen) částečky smradlavých nánosů,které necítíš, dokud se nerozvíří Někdy to rozvíření je funkční součástí té hry I když je to někdy očistec Bublající zvuk potokaČistí mysl Bolest se postupně rozpouští Cesta do nitra Věčné hledání lásky a smyslu bytí tady na zemi Neboli Whats the point of human existence? Tušíš, že to máš najít v sobě Ale když se zastavíš, cítíš A tam, kde bys TO měl cítitJe možná díra, bolest, možná i nenávist, zmatek, vztek Srdce je někdy jako cedníkZ dětství, kdy se tam kódovalo, co je to láska a důvěra v život A často se to, moc nepovedlo Bolí to Chceš utéct k práci, záchraně světa, lidí, zvířat, přírody Neutečeš Jen zaplácneš tu díru v sobě, která křičí do prázdnaA ty ji v tom prázdnu slyšíš Když si to dovolíš Ale moc nechceš Nutkavý pocit: je potřeba něco dělat Starý byznys nakupování lásky a pozornosti tím být vždy užitečný Tak křičí víc nahlas. Musí. Něco bolí ještě víc ať už fyzicky nebo psychicky Zastavení. Období, které mění životy Nevyřeší všechny problémy, ale vynese na povrch, co odpočívalo v hloubce Ne-mocLze léčit pozorností nekritizující přítomností sám se sebou Teď jsme ho dostali nějak hromadně ten zvláštní čas Cítit není snadnéNeutíkat od těch pocitů není snadnéSnést sám sebe v celé ošklivosti a slabosti i kráse a sílenení snadné To naše srdce toho tolik zažiloPod tím vším těžkým, co na nás a v nás už dlouho sedí a brání nám volně dýchatJe ale něco nezkaženéhoNěco, co nebylo možné úplně zničit, znásilnit ani zabítMá to tuhý kořínek Je to život sám Semínko stromu se uchytí na skále a přežije i v naprosto nehostinných podmínkáchChce žít Práce s traumatem je neustálé rozhodování, kterým směrem se vydat: podporovat tu (sebe)destrukciNebo podporovat život Život není pořád sluníčková záležitostAle to teplo ve správné míře zahřívá vše živé A odráží barevnost uvnitř i vněCelá škála barev od nejtemnějších odstínů až po ty zářivéMáme vše Když hledám radost a lehkostNacházím ji nakonec v těch nejjednodušších věcechV živých věcech V živé příroděRašících listechSemínkáchZeleném mechuChvějících se korunách stromů v přicházející mlze a mracích I ve tmě pozorováním mrkajících hvězd A někdy přijde i nějaké to světlo, aby se nám rozsvítilo Něco nám dojde Před tmou se neschováš, ale můžeš jí projít Pomalu beze spěchu Vnímající pocestný Svou vlastní krajinou duše Autor: Dagmar Volfová www.simhayoga.cz Článek byl napsán pro časopis Jóga dnes. Sdílet lze jako celý článek přes tlačítko FB sdílet, pokud sdílíte pouze citace, pak s uvedením autorky. Článek Karanténní cesta do nitra se nejdříve objevil na SIMHAyoga.
Život v Indii s vnitřním dítětem. Trocha soukromého vhledu do vlastního dětského pokojíčku uvnitř. Článek, který jsem původně nazvala: Pojďte paní, budeme si hrát! A pod názvem Rišikéšské cesty do nitra spatřil světlo internetu skrz portál Jóga Dnes a pře
projít na článekJiří Vacek Cesta k Bohu nevede světem a zevními činnostmi, ale přesně opačně. Opuštěním světa a obratem do našeho nitra, kde v nás sídlí Bůh. Tam je nám nejblíže. Teprve když jej v sobě nalezneme a začneme s ním doslova chodit jako starozákonní Henoch,
projít na článekINFOTHERMA a AQUATHERM Nitra. Naším dlouhodobým cílem je, aby se o unikátní technologii BCG dozvědělo co nejvíce lidí. Proto s prezentací tekutého těsnění do topení, kotlů, potrubních rozvodů vody, kanalizace, plynu, solárních systémů a motorů aut a spotř
projít na článekV DOMOVĚ PRO SENIORY MARIE BYLA UKONČENA KARANTÉNNÍ OPATŘENÍ. PRO NÁVŠTĚVY KLIENTŮ NADÁLE PLATÍ V BUDOVĚ DS: POUŽÍVÁNÍ RERSPIRATORŮ A PŘI VSTUPU DO BUDOVY POUŽÍTÍ DEZINFEKCE RUKOU (K DISPOZICI U VSTUPNÍCH DVEŘÍ) DOPORUČENÝ ČAS NÁVŠTĚV V DOBĚ OD 9,00 HODI
projít na článekV DOMOVĚ PRO SENIORY MARIE BYLA UKONČENA KARANTÉNNÍ OPATŘENÍ. PRO NÁVŠTĚVY KLIENTŮ V BUDOVĚ DOMOVA PRO SENIORY MARIE NADÁLE PLATÍ: POUŽÍVÁNÍ RERSPIRATORŮ A PŘI VSTUPU DO BUDOVY POUŽÍTÍ DEZINFEKCE RUKOU (K DISPOZICI U VSTUPNÍCH DVEŘÍ) DOPORUČENÝ ČAS NÁVŠT
projít na článek