Původně jsem pro vás měl připravené jiné téma, ale události posledních dnů vše změnily a mě napadlo, že to co najdete níže chci napsat již dlouho a teď se to bezvadně hodí.Poznali jsme se již před 33 lety jako spolužáci, měl jsem ji za moravskou selku a v prváku jsme spolu lehce bojovali, třeba když mě většina spolužáků volila za předsedu třídy (ona samozřejmě ne) a naše třídní se po zjištění výsledků na mě podívala a jen suše konstatovala, že buď budeme volbu opakovat nebo bude předsedkyní ona. Nakonec mě spolužáci nedali a tak byla alespoň místopředsedkyně. Další roky jsme si k sobě našli cestu jako kamarádi a tak jsme spolu s dalšími z naší party holdovali trempinku a s tím spojenými folkovým festivalům. Už tehdy jsem si říkal že je to bezva holka, ale protože jsem byl v té době co se týče bližších vztahů mezi mužem a ženou silně natvrdlý – bylo mi 17 a víc mě zajímalo lepení modelů letadel než holky, tak zůstalo jen u přátelství i když (jak jsem se později dozvěděl) ona si na mě myslela, což jsem teda vůbec nezaregistroval. Změnilo se to až po škole, když už jsme se vrátili do svých domovů, našli si práci a vzhledem k tomu, že jsme od sebe byli 250 km to vypadalo, že budeme nadále jen spolužáky a kamarády. Ale asi jsme si chyběli a tak jsme se smluvili, že spolu zas pojedeme na festival no a tam to pomalu vše začalo doopravdy. Já jsem si uvědomil že mi s ní je hezky a nechci aby to skončilo, ale samozřejmě jsem jí nic neřekl a tak alespoň následovalo dlouhé dopisování kdy jsem po několika měsících psaní a našlapování okolo nakonec sebral odvahu a napsal ji že ji miluju. A tak jsme si řekli, že spolu pojedeme stopem do Švédska což se povedlo a od té doby jsme partneři se vším všudy. Byla moje první, protože jak jsem již psal, já měl před ní zájmy úplně jiné než koukat po holkách, ale vybral jsem si hned napoprvé dobře a tak se rozjela jízda, které do dnes nelituji a užívám si ji a doufám a věřím že ještě dlouho budu. A proč vlastně? Protože ona je nejen krásná žena která mě inspiruje a stále po ní toužím i po 26 letech manželství, ale je i perfektní máma našich tří dětí, které vychovala tak že na ně dnes můžeme být pyšní (jen abych to nezakřik). Je to ona, kdo nám z domu dělá domov, kde se cítíme fajn a je nám tu dobře a doplnila ho i veškerou péčí o jeho správný chod, a nejen doma je její rukopis, ale také v práci, kde je spolehlivou, zodpovědnou ale především tvůrčí osobností a vytváří zde tak prostředí a atmosféru že vás to prostě baví do tý práce jít. A nejen do práce, mě s ní baví jít na nákup, pracovat na zahradě, pomáhat v kuchyni ( nepřeháním to ale když už se tam objevím tak si to s ní užiju) cestovat po světě, navštěvovat památky, zdolávat hory, užít si divadlo, něco tvořit, sportovat a spoustu dalšího a nebo jen tak sedět a povídat si či zalézt do postýlky je taky moc fajn a k tomu všemu zvládá mé adrenalinové choutky a další dobrodružství a bláznivé nápady které se mi honí hlavou. Prostě je mou manželkou, parťačkou, milenkou, manažerkou ale především láskou. Miluji tě Vraťko! No a protože za to všechno si zaslouží zahrnovat modrým z nebe, tak se snažím a vymýšlím, čím bych jí udělal radost, aby ten její krásný úsměv na tváři byl co nejčastěji a nejlépe na pořád. A tak jsem ji mimo jiné jednou k Vánocům, tuším že v roce 2013 pořídil jako dárek kurz stepu. Ona měla stepování moc ráda a vždy, když viděla v televizi Korna s Vondráčkovou posteskla si a řekla: „Tohle bych chtěla umět.” No a světe div se, umí, tento čtvrtek se stala, se svými spolutanečnicemi, vicemistryní České republiky ve stepu a tím se nominovala na mistrovství světa, kde bude reprezentovat naši zemi. Mám z toho moc velkou radost a dokonce si myslím a i hodnocení rozhodčích mi dalo za pravdu, že nebyly daleko od prvního místa. Mám radost i proto, že jak jsem psal výše, jak je úžasná, ona to totiž mnohdy tak nevidí, má třeba pocit, že nekreslí nábytek, tak jako někteří architekti (a to si přitom již několik zákazníků chtělo její nákresy zarámovat), nebo že neumí to či ono (třeba dobře anglicky, nebo malovat či hrát na hudební nástroje ani jedno není úplně pravda) že nestíhá to či ono a najednou ve stepu kde musíte zvládnout si zapamatovat choreografii, kroky, rytmus a ještě u toho krásně vypadat, je druhá v republice! A tak nějak si říkám že je krásné být u toho a že je to jen jedno ze spousty potvrzení, jak úžasnou holkou je, což vím od samého začátku a tak se těším čím nás potěší příště a znovu tak potvrdí, co již dlouho vím a to že ji miluji takovou jaká je, protože právě taková je pro mě, ve všem ta nejlepší na světě. No a protože se to hodí a taky jsem to sliboval napadlo mě, že pro vás, kteří máte ještě chuť číst, napíšu o tom, jak jsem ji žádal o ruku, protože to byla zase jedna z mých velkých jízd. POVÍDKA - Žádost o ruku Bylo mi kolem dvaceti a s Vraťkou jsme spolu chodili něco přes rok, no chodili, spíš jsme za sebou jezdili víkend co víkend jednou já za ní těch 250 km a potom zase ona za mnou. A protože nám spolu bylo moc fajn a ta cesta vlakem byla nic moc, domluvili jsme se, že spolu začneme bydlet. Tak jo, ale bylo ještě potřeba to jaksi oficiálně oznámit rodičům Vraťky. No v podstatě taková jakási žádost o ruku. Netušil jsem, v čem taková událost spočívá, ale jaksi jsem vytušil, že bude dobré shodit ze sebe mé oblíbené tričko, obléci si bílou košili, přeleštit boty a mamince – potenciální tchýni, koupit kytku. Vše jsem zvládl a tak jsem vyrazil směr Morava, do malé vísky Těmice, kde moje milá, bydlela s rodiči. Začátek celé akce vyšel vcelku dobře, sice jsem se po zazvonění u domu začal výrazněji potit a nemohl se tak zbavit stále upocených rukou, přestože jsem je neustále utíral do kalhot s vědomím, že nebude úplně košer potřásat si upocenou rukou na přivítání. Ale vše nějak proběhlo a kytku jsem předal a maminka se na mě dokonce usmála, což byl výrazný posun oproti našemu prvnímu setkání. To jsem se totiž vracel s Vraťkou z vandru a po 5 dnech strávených v přírodě v potrhaných maskáčích a vandráckým kloboukem, jsem nakráčel středem vesnice (byla neděle a obyvatelé malé moravské vísky se právě vraceli nastrojení z kostela) přímo domů, kde se maminka moji Vraťky s jistou nevolí dozvěděla, že toto podivné individum je nový kluk její dcery. Začátek jsem tedy zvládl a protože byla celá akce hlášena dopředu, byl už nachystán slavnostní oběd, knedlíčková polévka již byla v míse na stole a z trouby voněla kachynka. A protože vše se ještě dochystávalo a já jsem po dlouhe cestě cítil, že bych se potřeboval vyprázdnit, zamířil jsem na toaletu. V tom zrovna zaznělo „Tak pojďte ke stolu!“ Rychle jsem tedy zaplul na záchod a protože s tím nikdy nemám problém byl jsem si jistý, že budu hned hotov a stihnu se vrátit včas, aby ta slavnostní chvíle proběhla, jak má. V hlavě mi ještě probíhalo, jak konkrétně přednesu tu žádost o ruku, ale to už jsem seděl na míse a řešil první problém. Záchod totiž sousedil s kuchyní a přeci jen při velké potřebě může, jako vedlejší efekt, dojít i k jistým zvukům které by se asi úplně nehodily k charakteru celé události. A tak jsem to brzdil co se dalo a pomalu, ale jistě ze sebe dostával dnešní snídani, včerejší večeři a snad i oběd. Bylo to opravdu velké a dlouhé a jak to tak bývá, když spěcháte i docela mazlavé a tak spotřeba papíru nebrala konce. No nic čas utíkal a já už byl konečně hotov a tak jen spláchnout a jde se obědvat. Zatáhl jsem tedy za šňůrku splachovadla a zrovna se zděsil. Záchodová mísa, která byla již plná mého výtvoru a spousty toaletního papíru, se přívalem vody začala plnit ještě více a voda se zastavila tak 2 centimetry pod okrajem. Záchod neodtékal. Zděšeně jsem pozoroval směsici rozmočených papírů a mých velkých exkrementů, pohupujících se po hladině. A čas běžel a já se začal znovu potit. Co s tím? Běželo mi hlavou a v tom jsem si všiml, že voda pomalinku klesá. Nenapadlo mě nic jiného, než spláchnout znovu. Příval vody obsah mísy ještě více rozmíchal a zastavil se na úplném okraji. Uf ještě že to nepřeteklo, takhle to nepůjde. Rozhlédl jsem se po místnosti zda tu není něco co by mi pomohlo, třeba takový zvon by mě zachránil, ale nic tu nebylo, jen záchodová štětka. A jak už to tak bývá, v bezradných situacích jednáte zkratově a tak štětka zamířila do mísy a za její pomocí, jsem se snažil záchod prošťouchnout. Nejen že jsem obsah mísy dokonale rozmíchal a voda už měla barvu blátivé strouhy, ale také jsem záchod tím, jak jsem se ho snažil prošťouchnout dokonale ucpal a vše v něm utemoval a tím ještě výrazně zhoršil. Když jsem štětku na které byl zachycen všemožný obsah mísy vytahoval běželo mi hlavou co si asi říkají všichni zasednutí u stolu a čekající na mě. Co tam proboha dělá? A proč splachuje dvakrát a jak to že ještě nejde, když už spláchl. Voda se po mém zásahu štětkou zastavila zhruba v půlce mísy a už se nehla. Moje bílá košile pomalu prosakovala potem a já přemýšlel co dál. Přece to tak nemůžu nechat a riskovat že po mě půjde na záchod například tatínek moji budoucí nevěsty a první co uvidí, bude moje plavající…. A ještě ta úplně špinavá štětka, mající mezi štětinami opravdu nechutné pozůstatky na nesmyslný zásah. No a vlastně i mísa nevypadala vůbec vábně – do půlky plná kalné vody s plujícími pozůstatky mého trávení a zbylá půlka špinavá a oblepena cucky rozmočených toaletních papírů. Musím to nějak vyřešit, ale jak? Nabízelo se jen jediné řešení. A tak jsem si vyhrnul rukáv mé bílé košile až po rameno a zanořil ruku tam kam si to nikdo nepřeje. Narazil jsem na silnou bariéru jakoby jílovité stěny, ale bylo mně jasné že to, čím se mé prsty prodírají, s jistotou jíl není a to že jsem věděl o co jde mi v mé situaci nijak výrazně nepomáhalo, obzvláště když jsem se prodral dál a zjistil, že tam nejsou jen pozůstatky mého snažení ale patrně pozůstatky toalet celé rodiny mojí nastávající. Voda postupně začínala odtékat a na mé ruce tak ulpívaly zbytky rozmočených špinavých papírů od lokte až po zápěstí, ale povedlo se, to nejhorší odteklo. Tak teď už jen zahladit stopy. Nejdříve další spláchnutí na pročištění mísy, pak dlouhé čekání na napuštění nádržky, nedokážete si představit jak se to neskutečně vleče, obzvláště když na vás u slavnostně prostřeného stolu čeká celá budoucí rodina. Další nádržka na opláchnutí ruky, Hmm jedna nestačila a tak zase čekání a ještě jednou ruku až po loket do mísy a znovu spláchnout. Další nádržka na štětku, ale z ní to ne a ne dostat a tak k těm všem zvukům se ještě přidalo klepání štětkou o prkýnko, jak sem se snažil z ní vše setřást. No a konečně poslední nádržka, na smytí posledních pozůstatků. Pak už jen proklouznout s ještě né úplně čistou rukou schovanou za zády do koupelny, kde jsem se nějakou chvíli zbavoval všeho, co se mi dostalo i za nehty a mohl jsem zasednout za stůl. Nikdo nic neřekl, polévka už byla studená a tak jsem do strnulých pohledů rodičů Vraťky pronesl. „Tak vám oznamuji že si Vraťku odtud odvedu do Jaroměře“ pohledy obou rodičů se ještě více protáhly, vím asi to nebyla úplně nej žádost o ruku, ale já byl rád že to mám za sebou. No a jak se říká „Šlápneš li do hovna štěstí to znamená“ – já to pojal po svém a teď už můžu říct že se vyplatilo protože mi moje „šlápnutí“ respektive šláhnutí opravdu štěstí přineslo.
Jedna vysoce aktuální sci-fi povídka o AI, tedy umělých inteligencích.
projít na článekPovídka Scotta Alexandra, který se proslavil blogem Slate Star Codex, přeložená se svolením (samozřejmě) z originálu Idol Words.
projít na článekPředstavovali jste si někdy, že by mohlo být skvělé nechat se digitalizovat a zbavit se tak limitů fyzického těla? Sci-fi povídka Lena (pojmenovaná podle švédské modelky Lenny Forsén) vám tuto perspektivu možná trochu pokazí.
projít na článekWeb Putování za uměním rozšiřuje svůj obsah o seriál autorských povídek českých a slovenských autorů, či přesněji, v Česku a na Slovensku působících a píšících autorů. Jako dalšího představujeme novináře a spisovatele Ivana Černého a jeho povídku Stará lá
projít na článekJeden z největších zdravotních omylů pochází z nedostatku uvědomění si souvislostí o tom, kdo vlastně jsme.. Naše tělo se skládá z našich buněk a asi bilionu (ano opravdu tolik) mikrobů. Takže 90% buněk našeho fyzického JÁ , s kterým si běháme po světě,
projít na článek