Co je, jak a proč vznikla iniciativa Udržitelný Palacký, kterou jste rozjel ještě za studií? Udržitelný Palacký je studentská iniciativa, která vznikla přibližně před pěti lety na Univerzitě Palackého. Jako studenti a studentky environmentálních studií jsme byli frustrovaní tím, že se o environmentální krizi a jejích řešeních učíme, nicméně samotná univerzita se řady základních principů udržitelnosti nedržela a ani se na toto téma koncentrovaně nezaměřovala. Naší vizí bylo udělat z naší univerzity příklad moderní udržitelné instituce, která by mohla jít příkladem jiným veřejným či soukromým institucím. Organizovali jsme osvětové akce, založili studentský Freeshop či komunitní zahradu nebo inovovali třídění odpadu na kolejích. Překvapilo nás, jak velké ohlasy naše akce měly a že se k nám rychle přidala řada studentů a studentek i z jiných oborů či fakult. Pokračuje pořád? Nebo má dokonce následovníky jinde? Ano, iniciativa pořád pokračuje. Ještě před tím, než jsem z Univerzity Palackého odešel, jsme se snažili univerzitu přimět k tomu, aby vytvořila pracovní místo koordinátora udržitelnosti. Tehdy nám bylo řečeno, že to není možné. Byli jsme zklamaní, nicméně ani ne dva roky nato taková pozice vznikla a byla jednou z prvních tohoto druhu v českém univerzitním prostředí. Myslím si, že od té doby se otázky ohledně environmentálních problémů a klimatické změny hodně posunuly. Za jistý druh pokračování můžeme považovat např. studentský spolek Univerzity za klima, který je zastoupen na univerzitách po celé České republice. Univerzity za klima jsou více politické, což je myslím vývoj dobrým směrem. Důkladně se zabýváte možnostmi nerůstové budoucnosti. Co to znamená? Ekonomický růst a neustálý tlak na zisk se stal organizačním principem naší společnosti. Bohužel, ekonomický model postavený na nekonečném růstu způsobuje obrovské nerovnosti a ničení přírody, ze kterého navíc těží jen malá část společnosti. Pokud by růst pokračoval stejnou rychlostí, do konce století by naše ekonomika byla desetinásobná. Už teď víme, že překračujeme šest z devíti planetárních mezí, a z výzkumů vychází, že růst se nám nedaří oddělit od jeho negativních dopadů na přírodu. Pokračování v růstu bude znamenat jistý kolaps naší civilizace. Navíc negativní ekologický dopad není zdaleka jediný problém našeho ekonomického systému. Zatímco pro běžné lidi je pořád náročnější naplnit svoje základní potřeby a zaplatit za bydlení či energii, nadnárodní korporace a nejbohatší elity se těší větším ziskům než kdykoliv předtím. I když si kapitalismus spojujeme s demokracií, současné demokratické procesy jsou značně pokřivené, protože ekonomická moc jde ruku v ruce s politickou. Na růstu je naše ekonomika ale závislá, pokud bychom ho zítra zastavili, dostali bychom se do ekonomické recese, lidi by ztráceli práci, což by vedlo k obrovské sociální krizi. Nerůst proto neříká jen: zastavme růst, ale spíš: pojďme přeorganizovat naši ekonomiku tak, abychom nebyli jeho otroky. Jak říká ekonomka Kate Raworth: „Současné ekonomika vyžaduje růst bez ohledu na to, jestli přispívá k naplnění našich potřeb. My však potřebujeme ekonomiku, která naplní naše potřeby, bez ohledu na to, jestli bude růst, nebo ne.“ Jinými slovy, potřebujeme dosáhnout růstové nezávislosti. Jaká politická rozhodnutí by jasný příklon k nerůstové ekonomice znamenal? Jak vytvořit nerůstovou ekonomiku je předmětem už dlouholetého akademického výzkumu. Pokud bych to měl zjednodušit, je potřeba změnit způsob, kterým funguje vlastnictví, práce a peněz, protože jejich současná organizace nás nutí pořád k většímu růstu. Komplexní politické návrhy v oblasti majetku zahrnují například politiku maximálních příjmů, progresivní zdanění, nepodmíněné základní služby či neziskové firmy. Co se týče práce, potřebujeme zkrátit pracovní dobu a zavést garantovaná pracovní místa, která by lidem dala jistotu, že při některých zanikajicích pozicích budou mít práci v sektorech, které nutně pro nerůstovou transformaci potřebujeme: zateplování domů, zavádění obnovitelných zdrojů energie, ekologické zemědělství či péče. Potřebujeme taky změnit způsob, kterým vznikají peníze: např. zavádět lokální měny nebo dosáhnout tzv. monetární suverenity, kdy možnost tvorby peněz bude odebrána soukromým bankám a bude podléhat demokratickému rozhodování. Tyto a některé další politiky by měly zabezpečit růstovou nezávislost, takže pak budeme moci zmenšovat sektory ekonomiky, které mají vysokou energetickou či materiálovou spotřebu a zároveň jsou nahraditelné, či nejsou nezbytné pro důstojný život. Konkrétně je to např. automobilový průmysl, masný průmysl, letecká doprava, rychlá móda. Jsou to všechno sektory, kde očekáváme jejich zdvojnásobení v následujících dekádách, což by znamenalo 100% kolaps naší planety. Jaký vliv by to mělo na náš život? Bohužel, lidi si často myslí, že nerůst je prakticky jen o omezování. Naopak, je to o emancipaci a osvobozování. Růstová společnost nás přesycuje materiálním nadbytkem (aby HDP rostlo), ale už opomíjí další formy chudoby – chudobu volného času, chudoby smyslu, či chudobu vztahů – a těmi dnes trpí i takzvaně bohatí. Ano, musíme obětovat časté lety na exotické dovolené, soukromé vlastnictví automobilů nebo desítky kusů nového oblečení ročně, nicméně díky tomu, že snížíme výrobu a spotřebu, můžeme větší část našich životu věnovat věcem, na kterých nám skutečně záleží a které zlepšují kvalitu našeho života: mezilidské vztahy, péči o své okolí a o sebe navzájem, koníčky. Tím, že by naplnění základních potřeb bylo lidským právem a segmenty ekonomiky, které jsou odpovědné za naplňování našich základních potřeb by nemohly neomezeně maximalizovat zisk, lidi by měli větší jistotu než dnes, kdy běžný člověk musí pracovat pořád víc, např. kvůli komodifikaci bydlení, jen aby naplnil svoje základní potřeby. Někdo by získaný čas investoval do vývoje low-tech nástrojů pro ekologické zemědělství, jiný do hry na kytaru či kultury a umění. Neustálý tlak na vyšší výkon a produktivitu, a teda i spotřebu, by byl nahrazen větším pocitem svobody a autonomie. Které jsou z vašeho pohledu hlavní překážky pro udržitelnější život společnosti? Myslím si, že jedním z největších bariér je depolitizace současných krizí. Klimatická změna, nerovnosti, krize mentálního zdraví, či klesající důvěra v demokratické procesy nejsou oddělené problémy. V kořenech všech těchto problémů je neustálý tlak na zisk úzké skupiny lidi, která z něj těží, zatímco zbytek společnosti trpí, přichází o důstojný život i vizi pozitivní budoucnosti. Přístupy udržitelného rozvoje či zeleného růstu tuto mocenskou nerovnost nejčastěji neregistrují a pokračují v technokratických řešení, která změní technologie, ale nezmění nerovné mocenské nastavení, které je zdrojem samotného problému. Podílel jste se například na metodice Lipky Poselství Velikonočního ostrova, na publikaci Klima se mění, a co my?, kterou vydalo Ministerstvo životního prostředí. Vidíte reálné možnosti klimatické výchovy a výchovy k udržitelnosti něco posunout? Určitě. Myslím si, že environmentální vzdělávání se často redukuje na ekologické vzdělávání či individuální spotřebu. Pokud chceme, aby současné vzdělávání opravdu přispívalo k výchově generace, která změní současný systém, potřebujeme, aby se studující učili rozkrývat mocenské vztahy, zcitlivovat se vůči nespravedlnosti, rozvíjet kreativitu a imaginaci, aby si dokázali představit udržitelný a spravedlivý svět a také by měli rozvíjet dovednosti pro kolektivní akci, kterou by mohli přispět ke změně. Ve vzdělávacím projektu Futuropolis: Škola emancipace jsme se snažili tento typ vzdělávání vyvíjet v spolupráci se šestnácti vyučujícími z různých koutů České republiky. Snažili jsme se hledat cesty, jak rozvíjet kritické a systémové myšlení. V praxi to znamená ptát se na otázky jako: Kdo ze současné situace těží? Kdo naopak nese její negativní důsledky? Koho hlasy nejsou slyšet? nebo Jak by to mohlo být jinak? Vzhledem k tomu, že hodně lidí si myslí, že vzdělávání by mělo být apolitické, environmentální programy často redukuje na individuální řešení typu třídění odpadu. Jinými slovy, to, čemu říkáme apolitické vzdělávání, je nejčastěji to, které podporuje status quo. Nicméně vzdělávání je ve své podstatě vždy politické – už jenom to, co vyučující tematizuje či netematizuje, je politický akt. Pokud má být škola skutečně institucí, která přispěje k transformaci, kterou jako společnost nutně potřebujeme, je potřeba si uvědomit, že všechno vzdělávání je nutně politické, a vědomě s tím pracovat. I když jednotlivec má možnost měnit vlastní chování (a měl by ji využít), ve vzdělávání bychom se měli posunout od pojmenovávání individuálních řešení typu třídění odpadu ke zkoumání systémových příčin a řešení. Nejde jen o politizaci, ale také uchopení komplexity. Pokud potřebujeme změnu tak obrovských rozměrů, ve studujících musíme rozvíjet kognitivní a afektivní dovednosti, které jim umožní uchopit komplexitu, nejistotu či paradoxy. To bohužel dnešní vzdělávací systém nedělá. Jak vypadají vaše kurzy či semináře? V NaZemi dbáme na to, aby naše semináře odpovídaly aktuálním a důležitým, často kontroverzním tématům. Nějaký čas jsme prozkoumávali přístupy systémového myšlení a transformativního vzdělávání a jak je metodicky uchopit. Teď tyto znalosti předáváme a snažíme se rozvíjet kritické porozumění, tedy budovat porozumění provázanosti individuálních a systémových problémů, či jít dokonce do úrovně předpokladů, ze kterých tyto problémy vyvstávají. Tím rozvíjíme tzv. metakognici, která je pro porozumění a proměnu dnešního světa klíčovou dovedností. Právě změna základních předpokladů je jedním z největších pákových bodů na změnu celého systému a jejich proměna by měla být právě rolí vzdělavatelů a vzdělavatelek. Taky klademe důraz na holistický přístup. Nepracujeme jenom s hlavou, ale taky s tělem, kreativitou, imaginací, emocemi. Věříme, že právě tato celistvost je pro zdravý rozvoj jednotlivce, kolektivu klíčová. Mají o to zájem učitelé? Samozřejmě, protože metody kritického a systémového myšlení je na pedagogických fakultách často nikdo neučil. Ze seminářů většinou odcházejí nadšení, se spoustou nových podnětů. Nutno také dodat, že po tom, co si na vlastní kůži vyzkouší dialogické vzdělávání, partnerský přístup a autonomii, jsou po seminářích také plní obav, jak nové metody a přístupy využít ve 45 minutách, ve třídě s lavicemi, často s 20 a více dětmi. Vytváříte k tomuto tématu vzdělávací metodické materiály, newsletter, lektorujete… Čemu věnujete nejvíc času v současné době? Velkou část věnuji popularizaci nerůstu ve veřejnosti a taky představování nerůstových tezí klíčovým aktérům, neziskovkám, byznysům, například teď budu mít i přednášku pro Ministerstvo životního prostředí. Vzhledem k tomu, že vzdělávání o nerůstu je na českých školách zatím výjimečné, jistý čas věnuji i přípravám Nerůstové akademie, půlročnímu vzdělávacímu programu, díky kterému se dvacet vybraných účastníků hlouběji seznamuje s různými částmi nerůstu tak, aby ho mohli šířit ve svých odvětvích. Teď jsme iniciovali žádost o velký evropský projekt s dalšími osmi partnery z různých zemí Evropské unie. Jeho hlavním cílem je přinášet nerůst do formálního i neformálního vzdělávání, hlavně na vysoké školy, kde je růstové paradigma pořád nezpochybněné (čest výjimkám). Např. ze studie v Holandsku se zjistilo, že jen 1 % ekonomie, která se učí, je ekologická ekonomie, která bere naši planetu jako základ našeho bohatství a kriticky přistupuje k růstu. V 87 % se učí neoklasická ekonomie, tedy ta, která vychází z principů a předpokladů formulovaných v 18. století. Tisíce absolventů a absolventek tak vychází z univerzit v domnění, že růst vyřeší všechny naše problémy. A to má obrovské důsledky. Posouvá se společenská diskuse o nerůstu a udržitelnosti, nebo dokonce realita, za dobu, co se tématu mu věnujete? O udržitelnosti se ve společnosti mluví už dlouho, bohužel často s předpokladem, že ochrana přírody je slučitelná s neustále narůstající výrobou, kterou se systém snaží ozelenit, ne zmenšit. A o nerůstu se tady mluvilo už před deseti lety hlavně díky Nadě Johanisové. Nicméně možná díky prohlubujícím se krizím a také našim aktivitám je debata o nerůstu ve společnosti větší. Např. v jedné prezidentské diskuzi se ptali na nerůst všech prezidentských kandidátů a kandidátky. I když v České republice se tomuto tématu bohužel věnuje málo lidí, v květnu Evropský parlament čeká velká konference právě o předchodu na post-růstovou ekonomiku, která má širokou podporu napříč politickým spektrem. Co konkrétně děláte vy jinak než mainstreamoví lidé? Myslím si, že se snažím vědomě pracovat s nejistotou. Antonio Gramsci jednou řekl: „Starý svět umírá a nový se ještě nenarodil.“ Často se držíme starých jistot, pohledů na svět, nebo je dokonce bráníme, i když někde hlouběji tušíme, že už pro dnešní dobu či naše životy nefungují. A to jen proto, že jsou nám známé a opustit je znamená velký krok do neznáma. Snažím se poslouchat svůj vnitřní hlas, experimentovat a jít tam, kam mě to táhne, i když jsou tyto cesty často neprobádané. Za odpovědi děkuje Hanka Kolářová Článek O odvaze nerůst se nejdříve objevil na Ekocentra.cz.
Už hodně dlouho se k tomuhle textu odhodlávám a stejně tak dlouho to odkládám. Ovšem řekl bych, že konečně dozrál čas. Hodlám Vám vyprávět můj příběh. Rád bych se ze všeho vypsal, ukončil jednu životní kapitolu a zároveň se podělil s lidmi, kterým se přih
projít na článek