Porod vol. 2

Alánek se narodil přesně na termín, neměla jsem tehdy žádné poslíčky, respektive nikdy to nebylo nic silného, ani pravidelného, a až den před jeho narozením začaly pravidelné stahy, které se postupně zkracovaly a zkracovaly, až z toho byl porod, o němž si můžete přečíst tady (klik) S Toničkou to bylo teda úplně něco jiného. Už nějakou dobu před termínem mi nebylo dobře, kleslo mi bříško a často jsem měla relativně silné poslíčky. Vždycky to ale byly spíš takové jemné křeče v podbřišku, než opravdové stahy, a tak mě to nechávalo klidnou. Však jsem měla všechno připraveno, a byla jsem tak nějak smířená s tím, že to přijde dřív. Asi dva dny před termínem jsem šla večer spát s pocitem, že se to v noci určitě rozběhne. Byla jsem ten den taková dost plačtivá, podrážděná, neměla jsem moc hlad, což bylo v té době u mě výjimečné, a tak celkově jsem prostě vykazovala všechny příznaky toho, že se brzy něco stane. Nestalo. V noci jsem se sice probudila, že mě trochu pobolívalo břicho, ale zase jsem usnula, a pak se probudila až ráno, celá a trochu zklamaná. Přeci jen, bříško už bylo velké, a já to chtěla mít brzy za sebou. Kdybych věděla, co všechno mě ještě čeká, zasmála bych se. A tak přišel den, kdy jsem měla termín, odešel, a nic. Jeden den, dva dny… Já že budu přenášet? No to jsem teda fakt nečekala. A začal každodenní kolotoč telefonátů a otázek: Jsi ještě celá? Tak co? Už? Měla jsem toho doslova plný kecky. Poslíčky, které jsem měla už v podstatě každý den, jsem už ignorovala, protože z nich nikdy nic nebylo. Dokonce jsem si jednou v noci stáhla aplikaci na měření kontrakcí, měřila jsem asi hodinu, než jsem usnula a samozřejmě jsem se opět ráno probudila, stále celá. S T jsme si každý den říkali, že to už určitě zítra nejpozději vypukne, no a nebo pozítří, že jo. A pak uběhl celý týden, a já byla stále dva v jednom. A když se blížil víkend týden po termínu, začala jsem mít fakt strach. To už jsem zjišťovala, co budu dělat v případě, že se jí na svět prostě chtít nebude, protože na další úterý jsem byla pozvaná na vyvolání. A to jsem samozřejmě nechtěla. Takže jsme s T začali zkoušet všechny babské i jiné „zaručené“ rady, jak pomoci miminku ven. Dlouhé procházky, sex, vana, stimulace bradavek a já nevím co všechno ještě. Nepomáhalo nic. A pak přišla sobota týden po termínu, a já se nějak vnitřně rozhodla, že už na to kašlu. Pokud si sama nevybere, kdy se chce narodit, holt prostě bude vyvolávaná, však se to taky nezblázní. A tak jsme dopoledne vyrazili na krátkou procházku, protože byla docela zima, a jen co jsme vyšli ven, začala jsem něco cítit. Bylo to trochu jiné, než co jsem do té doby zatím měla, ale rozhodně bych to ještě nenazvala kontrakcemi. Spíš takové lehké pulzování v břiše, které ale mělo formu stažení a pak uvolnění. A tak jsme začali stopovat. Jen tak zhruba, podle času, zatím žádnou aplikaci, ale abychom věděli, jestli to bude mít nějaký vývoj. A nemělo. Jednou byly stahy po deseti minutách, pak po pěti, a následně po patnácti, normálně jsem chodila, nezaměstnávaly plně mou pozornost, a když jsme se vrátili domů, úplně přestaly. Tak jsme si dali oběd, a já s Alánkem jsme šli spát. Když jsem se probudila, poslala jsem T na nákup, že mám chuť na lososa, ale jen co odjel, zase jsem začala něco cítit. A tentokrát už to byly zřetelné stahy, které začínaly a končily a doba mezi nimi byla konzistentní. Stále jsem ale nechtěla nic zakřiknout, protože už jsem tentokrát tolikrát myslela, že už, a nakonec z toho nic nebylo. A tak se T vrátil, začal dělat večeři, já si hrála s Alánkem a postupně mi začalo docházet, že se ty pauzy opravdu zkracují, a asi v šest už byly po osmi minutách. Lososa jsem si už nedala. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a poprvé jsem tu a tam musela nějakou kontrakci prodýchat. A tak jsem asi v půl sedmé zavolala svojí porodní asistence, popsala jsem jí situaci, a domluvily jsme se, že radši odvezeme Alánka k babičce, kdybychom náhodou v noci vyjeli, tak ať to nemusíme pak řešit. V tu chvíli jsem pocítila obrovský nával smutku a nejistoty. Poprvé jsem měla opustit Alánka na noc, možná rovnou na několik, najednou mi přišel tak velký a rozumný, až mě to prostě složilo a já jsem se rozbrečela. On chudák nechápal, co se děje, ale byl zlatej, zabalil si svůj batůžek a nechal se odvézt k babičce, dal mi pusu na rozloučenou a já na chvíli osaměla. A bylo mi tak smutno. Chvíli jsem brečela, ale pak se stahy opět začaly zkracovat, a já si řekla, že se musím začít soustředit na miminko, na sebe, a na to, co se právě děje, což mi dodalo sílu do dalších minut. Pustila jsem si Snatam Kaur, protahovala jsem se na balónu, pila jsem maliník a snažila jsem se vnitřně naladit na Toničku. Asi za půl hodiny se T vrátil, chvíli jsme jen tak pobyli spolu, zapálili si svíčky, a povídali jsme si, pak mi napustil vanu a ta tomu všemu dodala na intenzitě, takže jsme kolem deváté věděli, že zanedlouho pojedeme. Kontrakce se zkrátily na pět minut, trvaly minutu, ale byly relativně nebolestivé a příjemné. Doufala jsem, po všech těch příbězích, že druhý porod je rychlejší a méně bolestivý, že tomu tak bude i u nás, a tak jsem byla plna optimismu a nadšení, a vlastně jsem se strašně těšila, že za chvíli tu holčička bude s námi. Před desátou jsme po poradě s PA vyrazili do Neratovic. Cesta byla, v sobotu takhle pozdě večer, příjemná a rychlá, v autě jsem sice občas už trochu skuhrala, a kontrakce se zkrátily na tři minuty, pořád to ale nebylo nic hrozného. V půl jedenácté jsme dorazily, ubytovali se, natočili mi monitor a vyšetřila mě doktorka. A přesně v tu chvíli se to všechno zastavilo. A pak přišel verdikt, na který jsem absolutně nebyla připravená – byla jsem totiž otevřená jen na 1 cm! A mě se zhroutil svět. Čekala jsem, že to bude mít rychlý průběh, a teď jsem vlastně ani nevěděla, jestli má cenu tam vůbec zůstávat nebo ne. Bála jsem se, že nás pošlou domů, že se to celý stoplo, že budeme muset přijet jindy, chudák Alánek, co budeme dělat… No prostě stres. Moje PA ale byla úžasná, navrhla nám, ať si vlezu do teplé vany, a že uvidíme, co to udělá. S radostí jsem souhlasila, ačkoli první chvíle ve vaně byly dost krušné. Brečela jsem T na rameno, že to nedám, že mě vlastně čeká celý porod, ačkoli jsem myslela, že už jsem aspoň ve třetině, ne-li v půlce, že to nezvládnu, a hlavně, že se to vůbec nerozjede a my budeme stejně nakonec za pár hodin muset domů. Naštěstí se ale po chvíli kontrakce znovu ozvaly. A tentokrát jsem děkovala vesmíru za každou z nich, a dalo by se říct, že jsem si je užívala. Byla jsem ve vaně, T seděl u ní, drželi jsme se za ruce, občas se políbili, bylo tam příjemné přítmí a já se snažila soustředit se na sebe, na svoje tělo a na to, že pokud mu to dovolím, brzy se nám holčička narodí. A jak jsem se uklidnila, začalo moje tělo znovu pracovat. Neměli jsme u sebe ani mobil, ani hodinky, takže jsem nevěděla, jak často ani jak dlouhé jsou kontrakce, ale cítila jsem, že se jejich intenzita prudce zvyšuje a během nějaké doby už jsem je musela hodně prodýchávat. PA se na nás tu a tam přišla podívat, ale když viděla, že je nám spolu dobře, nechala nás vždycky zase samotné, a za to jsem jí byla strašně vděčná, protože ty první chvíle byly opravdu klidné, harmonické, láskyplné a příjemné. Jenže pak jsem musela na lehátko na monitor a v tu chvíli jsem měla první opravdu silnou kontrakci, kterou jsem už dost nahlas prohučela. Vůbec bylo celé to natáčení příšerně nepohodlný a já už se těšila zpátky do vany. Jenže pak mě ještě vyšetřila a řekla nám, že jsem otevřená na 3 cm. A to pro mě byla zase rána (ačkoli pro ní to byla pozitivní zpráva, že se to všechno krásně rozbíhá). Chtěla jsem být už třeba na sedm, byly dvě ráno a mě docházely síly. Od oběda jsem nejedla (ale hlad jsem v tu chvíli samozřejmě neměla, protože mi bylo špatně od žaludku), byla jsem už strašně unavená, vyčerpaná a v tuhle chvíli i smutná. Všichni říkali, že to bude rychlé a já jsem teprve na tři Vrátili jsme se s T do vany, a začal kolotoč silných stahů, které jsem už pomalu nedokázala snášet. Jediné, co mi pomáhalo, bylo dechové cvičení, které jsem se naučila, kdy jsem se každou kontrakci s nádechem snažila přivést co nejvíc nahoru, a pak s výdechem stáhnout dolů a jakoby ven. Takhle jsem se soustředila na každý jeden stah a vždycky jsem si říkala, že pak přijde těch pár chvil úlevy, a že za chvíli už tu bude naše holčička. A to mi strašně pomáhalo se z toho nezbláznit a vytrvat, koncentrovat se na to, co se právě děje a proč. Jenže čas běžel a já už prostě neměla sílu. Mezi kontrakcemi jsme s T oba usínali, já měla občas úplný mikrospánek, ale stah mě vždycky zase probudil, nakonec jsem už ty konce kontrakcí nezvládala a měla pocit, že jsou nekonečné, že už je ani neprodýchám, že to prostě nedám. To byly chvíle, kdy jsem byla opravdu vděčná za to, že jsme tam s T sami, že nás nikdo neotravuje a že se můžu koncentrovat jen sama na sebe. Měla jsem pocit, že už to nezvládnu, a zároveň jsem se snažila vnímat jen to, že stah vždycky přijde a odejde, a na nic jiného že nemusím myslet. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem měla několik kontrakcí tak rychle za sebou, že už jsem nedokázala pomalu ani vydechnout a uvolnit se a přišla další a já poslala T pro naši PA, aby přišla a pomohla mi, že už fakt nevím jak dál. A ona byla úžasná. Přišla, řekla, že slyší, že už na konci každé kontrakce mručím, jako by se mi chtělo tlačit, a že se teda podíváme, jak jsem na tom. Vyšetřila mě a zbýval poslední ani ne centimetr. Sedla jsem si tedy na lehátko, že natočíme monitor, ale v jeho průběhu jsem najednou pocítila silný pocit na tlačení, a tak jsem si lehla na bok a tlačila. Musím říct, že to byly nejhorší okamžiky, které jsem zažila. Nedokázala jsem se moc soustředit, a i když jsem se snažila dýchat tak, jak jsem se to naučila, ne vždy to šlo a ta nesnesitelná bolest mě ochromovala. Na chvilku jsem dostala panický záchvat, že ji prostě ven nedostanu, ale pak přišel stah a já se řídila slovy PA, která mi pomáhala vnímat to, co se právě dělo, a tak jsem tlačila, tlačila, a pak už moje tělo vlastně tlačilo samo a na tři, nebo čtyři kontrakce byla venku hlavička, a já prostě věděla, že ten zbytek už dám a za malou chvilku byla venku, a já si ji chytila a položila na břicho a rozbrečela jsem se. Ten pocit euforie, který jsem v tu chvíli měla, se nedá srovnat s ničím jiným, co jsem v životě zažila. Byla tak krásná a vlasatá, brečeli jsme s T oba, šťastní, že je tady s námi. Tak krásně voněla. Chvíli jsme jen tak leželi, načež jsme se přesunuli na sál, kde mě vyšetřila (s Toničkou na břiše) doktorka, která mi oznámila tu nejlepší možnou zprávu – byla jsem bez poranění. Bylo to pro mě jako sen. Pak jsme se mazlili, bondingovali, Tonička se krásně přisála hned na sále a všechno by vlastně bylo dokonalý, kdyby se mi po chvíli neudělalo špatně. Bohužel to byla asi kombinace mnoha faktorů dohromady, ztráta krve, vyčerpání (bylo šest hodin ráno), hlad, emoce… byla jsem úplně bílá, měla jsem strašně slabý tlak, a tak mi dali kapačku s výživou, obklady, Toničku si vzal na tělo T, a já se snažila se z toho nějak dostat. Už to vypadalo nadějně, kapačka dokapala, já chytla barvu, tak jsme se chtěli přesunout na pokoj, ale bohužel jsem asi ještě nebyla úplně v pohodě a cestou jsem (naštěstí na tom nemocničním vozítku) omdlela. Když jsem se probudila, vůbec jsem chvilku nevěděla, kde jsem a co se děje, než mi za pár sekund došlo, co se stalo a strašně jsem se lekla. Hlavně toho, že mi budou chtít pak Toničku vzít, protože bych mohla omdlít třeba s ní v ruce. Naštěstí to ale bylo brzy ráno a já se za ten celý den dala nějak do kupy, a i krevní obraz nakonec vyšel úplně v pořádku. Najedla jsem se, napila, osprchovala a večer už jsem se cítila dobře. Tak mě vlastně trochu mrzí, že jsem měla takovou černou tečku za jinak bezchybným porodem, který jsme prožili s T spolu, v podstatě sami, v takové zvláštní krásné a zároveň intenzivní atmosféře, a že na konci tam s námi byl někdo, komu jsem důvěřovala, jehož hlas a rady mi dodaly sílu a kdo mi strašně přirostl k srdci, a na koho už navždy budu vzpomínat s láskou, protože právě on mi pomohl přivést na svět naší Toničku, přirozeně, bez poranění a v úžasné atmosféře, kterou bych se nebála přirovnat k domácímu prostředí. The post Porod vol. 2 appeared first on One Day One Life.

Web: One Day One Life – Hlavní stránka
Aktualizace: 13.10.2023

projít na článek

Porod vol. 2

Dotazník Aniball

Příprava na porod: Cesta k zázraku života

To je nadělení – očekáváme příchod dvojčat

PŘEDPORODNÍ PŘÍPRAVA

Pánevní dno v těhotenství