Půl roku doma: Jaké to je být zpátky v „normálu“ aneb Další výzva před námi

Dnešním dnem je to přesně půl roku od chvíle, co jsme se vrátili z naše výletu po zeměkouli. Pamatuji si to jako včera. Píše se 11. listopad 2017, svátek má Martin, teploměr ukazuje 5 °C, je zataženo a občas mrholí. Do té kosy venku se nám ani trochu nechce. Nacházíme se v Německu v bytě mojí maminky a od našeho českého domova už nás dělí posledních 450 km. Loučíme se s mamkou a jedeme vstříc České Republice. Valíme to po dálnici, je nám zima a už se vidíme doma v teple. Ve svých vlastních postelích jsme nespali přesně 560 nocí. Prag um die Ecke / Praha za rohem S přibývajícími kilometry nastupuje větší a větší euforie, a když se konečně na dálničním ukazateli zjeví nápis Prag, naše srdce vesele zaplesají. Po asi dvou hodinách jízdy konečně přijíždíme k hraničnímu přechodu Rozvadov, kde už na nás čeká náš na kost zmrzlý kamarád Láďa na svém bávu. Naposledy jsme ho viděli před několika měsíci v Peru, kde si s přítelkyní Ivetou půjčili motorku a pár dní s námi brázdili místní cesty necesty. Byl to také on, který nás první den naší cesty v konvoji dalších kamarádů motorkářů doprovodil na polské hranice. A je to on, kterému jedinému jsme dali vědět, že jsme na cestě zpět. Výjezd byl pompézní, příjezd chceme mít spíše poklidný, v rodinném kruhu. Náš malý osobní konvoj My a Láďa jsme široko daleko vůbec jediní motorkáři, kteří v téhle zimě ještě vyjeli na silnice. Většina „normálních“ motonadšenců už své stroje dávno zazimovala. Pár kilometrů před barákem však u krajnice stojí další motorka. Zpomalujeme. Je to Fandův táta. Jsme tak zmrzlí, že ani neslézáme z motorek. Jen se přátelsky poplácáme po zádech a na chlapech je znát, že i přes jejich statná mužná těla pod helmami jen tak tak zadržují slzy štěstí. Emotivní setkání necháváme za sebou na odpočívadle a mizíme v dáli, teď už v „konvoji“ o třech motorkách. Dort, pivo, A co bude dál? V odpoledních hodinách konečně přijíždíme k domu Fandovo rodičů. Za plotem ozdobeným balónky už na nás vesele mává rodina a pár přátel. Ve sklepě se chladí pivo, na stole se kromě spousty dalších pochutin vyjímá dort tvaru kružnice s mapou světa z marcipánu a naší ujetou trasou. Vskutku milé uvítání. Víc jak jedno pivo ale nedávám. Jsem utahaná jako kotě. Loučím se tedy se všemi, nechávám Fandu na pospas pivu a kořalce, a vydávám se do říše snové. I přes veškerou únavu však nemůžu zabrat. V hlavě mi straší jedna jediná, vcelku vtíravá myšlenka: „A co teď bude dál?“ Musím se smát, ačkoli je to vlastně úsměv plný hořkosti. Přesně to, před čím jsme před rokem a půl zdrhali, tady máme jak na stříbrném podnosu znovu. Tenkrát jsme byli po studiích, skončila nám brigáda ve Švýcarsku a my se rozhodovali, co dál dělat. Řešili jsme, zda zůstaneme na nějaký čas žít v zahraničí nebo se vrátíme do Čech, zda si budeme hledat byt, či se časem pustíme do výstavby domu, a jakou práci vůbec chceme v životě vykonávat… Tváří v tvář všem těmto dilematům se tenkrát zdálo jednodušší vzít veškeré naspořené peníze, sbalit si saky paky a vyrazit na cesty. Teď, s odstupem půldruhého roku, jsme nuceni si tyto otázky klást znovu. Nezmizely, jen se na nějakou dobu utišily, a teď se ozývají zas a s přibývajícím věkem jsou snad ještě hlasitější než kdy dřív. Deprese po návratu z cest nejsou ničím neobvyklým Po dlouhé chvíli převalování se mi nakonec přeci jen daří usnout. Druhý den ráno však pochyby přichází znovu. Je mi jasný, že návrat do reality nebude zas takový med. Kdysi jsem četla článek od jednoho cestovatele, který popisoval, jak se po roce na cestách vrátil domů z cest a propadl depresím. Tenkrát jsem si pomyslela, že tohle se mi nikdy nemůže stát. Jsem přece tak akční člověk, že se po návratu domů vždycky nějak zabavím a je přece jedno, jestli je člověk doma nebo na cestách. Jenže to jsem se setsakramentsky mýlila. Návrat do reality je pro mě o dost těžší, než se původně zdálo. Nejen hlava, už i tělo stávkuje Do toho všeho začíná stagnovat moje tělo. Celý rok a půl v kuse jsem jela jako křeček v kolečku, chvílemi mě možná nesla setrvačnost, každopádně dokud jsem cestovala, únavu jsem si nepřipouštěla. Teprve doma to na mě padlo a já si uvědomila, jak nesmírně vyčerpaná vlastně jsem. Znám spoustu lidí, kteří jedou na týdenní dovolenou, a další týden se z toho pak následně dostávají. Teď si zkuste představit, že ta dovolená trvá rok a půl v kuse. A tak si ordinuji klid na lůžku. Podvědomě vím, že minimálně až do Nového roku nebudu schopná „normálního“ fungování. Zaujímám polohu ležmo a až do Silvestra ji neopouštím. Z postele mě dostane jenom hlad, případně se občas pro změnu přesunu do vany. Ničeho jinýho zkrátka nejsem schopná. Fanda Superman Na rozdíl ode mě je Fanda pln energie. Ukázalo se, že jízda na motorce ho nabíjí, a že je tedy zákonitě po tom roce a půl v sedle naší Brambory nabitej až na půdu. Začíná se tedy shánět po práci a světe div se, nabídky se jen hrnou, takže nakonec je v pozici, kdy si může vybírat, který job přijme. Tedy zatímco já 1. ledna konečně vstávám z postele a stelu, on už si pomalu žehlí košile, protože brzy nastupuje do nové práce. Nutno říci, že před Fandou vážně smekám. Oficiálně sice nejsme svoji, ale jak se při uzavírání manželského slibu říká „v dobrém i ve zlém“, tak mi věřte, že on si za tu krátkou chvíli doma se mnou musel projít neskutečným peklem. Nevěděla jsem, co si se sebou počít, a tak jsem si veškerá svá traumata, únavu a zlost vylívala na něm. Když jsem se ho s odstupem času zeptala, jak to se mnou mohl vydržet, odvětil zkrátka: „Tenkrát jsi na tom byla špatně, to se může jednou za čas stát každýmu. Příště to můžu být já. Ale věř mi, bylo to s tebou vážně na budku,“ uzavřel s úsměvem sobě vlastním. Chtěla bych mu tímto za tu jeho výdrž, kterou se mnou v těch zlých časech měl, poděkovat. Díky Fando, jsi vážně super man. Brno je zlatá loď? Je půlka ledna a Fanda začíná pracovat. Ačkoli už se cítím líp, nejsem ještě psychicky ani fyzicky připravená začlenit se do pracovního procesu. Navíc Fandova nová práce obnáší desetitýdenní školení na druhém konci republiky. Na cestách jsme si na sebe tolik zvykli, že mi teď přijde nemyslitelné vídat se po dobu víc jak tří měsíců jen o víkendech. A tak do Brna často jezdím s ním. V Brně se dostávám do jakéhosi schizofrenního stádia. Buď chce hlava a tělo nemůže, nebo tomu je obráceně. Na jednu stranu se mi například chce obout si boty, odevzdat klíč na recepci a toulat se městem až do večera, na druhou stranu jsem stále tak vyčerpaná, že jsem reálně schopná tak maximálně zajít za roh do obchoďáku a nakoupit čerstvé pečivo. Jindy by zase energie byla, jenže mě opět popadne pocit trudomyslnosti a na nějaké chození po městě nemám ani pomyšlení. Většinu času v Brně tak nakonec trávím mezi čtyřmi stěnami hotelového pokoje. Aspoň, že tu je celkem fajn výhled na město. Příčina je mnohem hlouběji V hotelu mám spousty času na přemýšlení. Přemítám o životě a snažím se přijít na to, co mi vlastně chybí ke spokojenosti. Vždyť logicky vzato si nemám nač stěžovat. Jsem mladá, zdravá, mám střechu nad hlavou, partnera, se kterým jsem víc než spokojená, hlady taky neumírám, tak kde je sakra problém? Čím víc nad tím dumám, tím je mi to jasnější. Uvědomuji si, že moje trápení má mnohem hlubší kořeny a cestou, respektive návratem z cest, ve mně ten skrytý problém jen vykrystalizoval. Je to prosté, chybí mi domov. Kde domov můj? Když mi bylo 12, naši se rozvedli. Nemám jim to za zlé, ovšem pravdou je, že ačkoli spolu měli a dodnes mají přátelský vztah, rodinu (a s tím i pocit domova) to narušilo. Protože jsem se tenkrát nechtěla smířit s faktem, že odteď budu vyrůstat jen u jednoho z rodičů a toho druhého že uvidím jen občas o víkendech, vydupala jsem si na našich střídavou péči. Jeden měsíc u taťky, druhý měsíc u mamky. Splnilo to svůj účel, ale po nějakém čase to začalo být celkem unavující. Asi si umíte představit, kolik toho takový puberťák k životu potřebuje. A tak se balení na konci měsíce a vybalování na začátku měsíce následujícího časem stalo celkem otravným. Přes letní prázdniny situace vždy ještě vygradovala. Protože jsem byla celkem akční dítě, v létě jsem se doma prakticky neohřála. Každé léto jsem si naplánovala tolik aktivit, že jsem se doma vždy jen otočila, strčila mámě vyprat špinavé prádlo, do kufru místo toho zabalila něco čistého a zase frčela dál. Už tenkrát mě táhly dálky a dobrodružství. Jakmile jsem pak dovršila dospělosti, začala jsem přes léto jezdit do zahraničí na brigády a to už mě pak doma dlouhé měsíce vůbec nikdo neviděl. Po střední škole jsem vystřídala množství bydlení. Bydlela jsem na koleji, ve studentským bytě, u babičky, v jiným studentským bytě, přes léto na brigádách jsem bydlívala v karavanu, pak jsem se zase přesunula do jinýho studentskýho bytu… Stěhování se pro mě stalo rutinní záležitostí a také jsem si zvykla mít neustále zabalený batoh. Jednoho dne se mi maminka přestěhovala do Německa. Když jsem pak měla volný víkend, vždycky přede mnou stálo šílené dilema. Mám volné dny využít k návštěvě táty na Vysočině, sestry v Praze, mámy v Německu, babičky v Chomutově, druhé babičky v Podkrkonoší, nebo mám strávit víkend s mou drahou polovičkou v Brně, kde Fanda tou dobou pobýval, anebo mám raději vyrazit někam úplně jinam a udělat si výlet? Když se tak nad tím zamýšlím hlouběji, zjišťuji, že vlastně od nějakých 12 let neustále žiju se zabaleným kufrem. Všude jenom na návštěvě Rok a půl v kuse na cestách (ať už to byl jakkoliv příjemně strávený čas) mému pocitu vykořenění už jen zatloukl hřebík do rakvičky. Když jsme se pak vraceli domů, zastavili jsme se na pár nocí u mojí mamky v Německu. Byla jsem šťastná, že se po takové době vidíme, ale současně na mě dolehla tíseň. Věděla jsem, že jsem tam vždycky vítána, ale zároveň jsem si dobře uvědomila, že tohle není můj domov a že jsem tam jen na návštěvě. Když jsme pak dorazili do domu Fandových rodičů, měla jsem úplně ten samý pocit. A když jsem pak přijela na Vysočinu do bytu mýho táty, ani tam už to nebylo, co to bývalo. Třicítka na krku, chtělo by to zahnízdit Když pak Fanda přijal nabídku práce a já ho doprovázela na ono desetitýdenní školení do Brna, kde jsme pobývali v hotelu, nepřidalo mi to. Cítila jsem, že to jediné, co teď chci, je někde zahnízdit. Vybalit si konečně po patnácti letech kufr (ano, vím, vypadám na čtrnáct, ale realita je bohužel jinde – v říjnu oslavím 28. narozeniny) a vytvořit si společně s Fandou místo, kterému můžeme říkat domov, a kam se budeme rádi vracet z cest. Dlouhá léta jsem si vůbec nepřipouštěla, že mi to vlastně vadí, a nosila ten pocit schovaný někde hluboko v sobě. Teprve ta cesta to vykrystalizovala. A je to vlastně dobře. Aspoň tak mám možnost si tenhle problém v sobě vyřešit. Vyčistit ty zanícený rány, nechat je zhojit a žít vesele dál. Dobře si uvědomuju, že zdaleka nejsem jediná, komu se rozešli rodiče, nebo kdo v jednom kuse někam pendluje a taky tady ze sebe nechci dělat žádnou chudinku. Na druhou stranu se možná najde někdo, kdo se vyrovnává s podobnými pocity a tenhle článek mu pomůže je překonat. Proto jsem se také rozhodla jít s tímto tématem ven, ačkoli má tenhle blog být primárně o cestování. Škaredá středa, změna je třeba Je Škaredá středa a Fandovi dnes končí dlouhé školení. Po Velikonocích má začít oficiálně pracovat. Začíná nám tak nová životní kapitola. Konečně přestaneme pendlovat a začneme si tvořit domov. A tak zatímco naši vrstevníci staví domy a rodí děti, my pořizujeme štěně. V následujících dnech malujeme, a světe div se, časem dokonce pořizujeme takové vymoženosti, jakými jsou mikrovlnka a varná konvice. Vůbec poprvé v životě vlastníme taky pračku. Rovněž zakládáme zeleninový záhon. Když zabydlování, tak se vším všudy. Nápad se zrodil už v Mexiku Že máme novou pračku asi v dnešní době nikoho až tak nepřekvapí. Zastavme se tedy na chvíli u toho pejska. Rozhodnutí pořídit si štěně padlo už více jak před rokem, když jsme pobývali v Mexiku. Pouličních psů je tam pomalu víc jak tortill, a my jsme si tenkrát neohroženě hladili každýho, který projevil byť jen trochu náklonnosti k lidem. Zjistili jsme, že na cestách nám ani tak nechybí přátelé a rodina (přeci jen v dnešní době můžeme být díky moderním technologiím prakticky v dennodenním kontaktu), ale jsou to právě čtyřnozí mazlíčci, které postrádáme nejvíce. Po příjezdu domů jsme tedy začali sledovat snad všechny možné útulky v okolí a čekali, až nám nějaký pejsek padne do oka. Čas od času jsme projeli internet a mrkli se také na stránky oficiálních chovných stanic. Žádný pejsek nás ale neuchvátil natolik, abychom se zvedli z gauče a jeli si pro něj. Až jednoho dne kamarádka sdílela na Facebooku informaci o tom, že její teta neuhlídala svou fenku a narodilo se jim 12 malých kříženečků. Jakmile jsem viděla přiložené fotky, moje srdce se hlasitě rozbušilo a křičelo: „To je ono! To je ono!“ Spojili jsme se s paní a za pár týdnů už jsme si ze severní Moravy odváželi tu malou hnědou chlupatou kuličku. A protože její kožíšek připomíná barvu čokolády, během dlouhé cesty autem domů padlo rozhodnutí, že jí budeme říkat Deli. A tak teď máme tříměsíční zlobidlo a o zábavu postaráno. Cestovat budeme dál Někteří lidé si nás však dobírají a ptají se, jak to teď bude s cestováním, když jsme se uvázali na vodítko. „Nebojte se,“ odpovídáme vždycky, „kde je vůle, je i cesta.“ Na naší cestě jsme potkali spoustu lidí, kteří cestují se svým čtyřnohým miláčkem (a mnohdy ne jedním) a nevidíme v tom problém. Možná budeme muset změnit způsob dopravy, možná budeme muset naše výlety zkrátit, ale čert to vem. Naše věrná přítelkyně nám za to stojí. A jak to tedy bude s tím cestováním dál? Letos si od cestování dáme trošku oddych. Abychom vyrovnali misky vah, zaměříme se teď na domov, kamarády a rodinu. V létě patrně vyrazíme maximálně někam na vodu, možná si dopřejeme dovču v rámci Evropy, ale rozhodně nic velkýho. Na cestování jsme však nezanevřeli, ba naopak. Na naší cestě jsme zjistili, že svět je krásný místo s dobrým jídlem a fajnovými lidmi, kde je neustále co objevovat. Cestovat tak budeme i nadále, dokonce už se nám v hlavě rýsuje plán na příští rok. Další výlet už nám straší v hlavě Zatím vám detaily nepovím, už teď ale můžu prozradit, že to sice časově bude mnohem kratší, než byla naše cesta kolem světa, zato ale přinejmenším stejně dobrodružný a na mnohem více stylovém stroji (jakým směrem se budeme ubírat by mohla napovědět fotka, kdy jsme si od malování odběhli osedlat strýcovu motorku). A taky můžu říct, že se vydáme na místa, kde jsme ještě ani jeden z nás nebyl, a která se nenachází v Evropě. Víc už ale ani ťuk. Nechte se překvapit, budeme vás včas informovat. Moudro na konec Co mě tedy cesta naučila? Někdy je mnohem větší výzva žít „normálně“, než vyrazit na cestu kolem světa. A právě týhle výzvě se teď společně s Fandou chceme postavit. Zkusit chvíli žít úplně „obyčejným“ životem… A proč je v tomhle článku každé slovo „normální“ nebo „obyčejný“ v uvozovkách? Protože nic takovýho jako normalita nebo obyčejnost přece neexistuje. Člověk nemusí až na kraj světa, aby našel štěstí. Stačí se pozorně dívat kolem sebe a jít mu naproti. Mnohdy stačí třeba jen otevřít dveře a vyjít si na zahradu. Takže já si teď jdu v rámci své osobní terapie zalít záhonek a vyvenčit psa. Mějte se krásně, a třeba někdy někde na přednášce ahoj! The post Půl roku doma: Jaké to je být zpátky v „normálu“ aneb Další výzva před námi appeared first on WayAway: Na Bramboře kolem světa.

Web: WayAway - Na Bramboře kolem světa | Around the world motorcycle trip
Aktualizace: 17.2.2024

projít na článek

Půl roku doma: Jaké to je být zpátky v „normálu“ aneb Další výzva před námi

Polovina prázdnin je tu!

Okenní, tepelně izolační fólie udržte si teplo doma

Druhý díl podcastu ZPÁTKY DO ŽIVOTA je venku

Nikdo není doma prorokem

Mnohonásobná zlatá Slavice Lucie Bílá: Nebudu se držet zpátky!