Jste doktorem katolické teologie a zároveň jste studoval islám v Káhiře a Římě. Co mají oba směry společného a kde jsou zásadní odlišnosti? Otec Abraham stál u zrodu všech tří monoteistických náboženství, ne? Na to nelze zjednodušeně odpovědět a je otázka, koho mají muslimové na mysli, když zmiňují Abrahama. Muslimové mají celou řadu figur ze Starého i Nového zákona. Mojžíše i Ježíše. Ale vnímají je úplně jinak, jejich příběhy jsou tak nějak „pomotané“, protože je sepsali v jiném kontextu a mířili k jiné pointě. Náš křesťanský kánon být „pomotaný“ nemůže? Když znáte Starý zákon, a potom si otevřete Korán, který vznikl o tisíc let později, zjistíte, že obsahuje příběhy smotané ze dvou starozákonních postav Mojžíše a Abraháma – buď představují Mojžíše, nebo Abraháma. O pomotanosti hovořím jen z úhlu pohledu židovství či křesťanství. Islám to vnímá jinak, napsali to jinak, kvůli jinému účelu. Asi jediná zásadní věc, která nás spojuje, je to, že věříme, že existuje Bůh, který je Stvořitel. Na tom se shodneme. Sice mluvíme o tzv. monoteistických náboženstvích, ale každé monoteismus vnímá jinak. Jsou si, ale například velmi blízká v tom, že v Koránu i v Bibli je silný narativ, aby člověk pracoval na své etice. Pokud vedle sebe postavím křesťanství a židovství, pak mohu říci, že křesťané jsou vlastně „upgradovaní židé“ – o židech křesťané mluví jako o svých starších bratrech. Islám naopak vystupuje jako „napravovatel“ předchozích náboženství. Je nejmladší, přichází až v 7. století n. l., má tendenci sám sebe vnímat jako nejdokonalejší náboženství, protože přišlo nejpozději. Vnímá se tak, že napravuje vše, co bylo předtím, protože to bylo nějak „pomotáno“. Není to i způsob vidění světa křesťanů? Ano, určitě, všechna tato tři monoteistická náboženství si nárokují pravdu. Jsou si tedy velmi blízká, i velmi vzdálená. Egypťan Nagíb Mahfúz (z. 2006), nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal krásnou novelu (Awlád harátiná, v překladu Děti z naší čtvrti), kde popisuje vztahy tří bratrů – postavy charakterizují křesťanství, židovství a islám. Je tam nevraživost, touha po moci, ovládnutí toho druhého nebo nějakého území… Podobně jako v reálném světě v minulosti i dnes. Mahfúz měl po vydání novely veliké problémy, protože příliš zlidštil náboženskou vizi. Když mluvíme o násilném ovládnutí cizího území – a teď mám na mysli radikální islamizaci – není násilná evangelizace světa podobná myšlenka? Křesťané i muslimové a jejich náboženská idea je universalistická a misionářská. Chtějí expandovat do celého světa. Chtějí obrátit celý svět na svoji cestu – z jednoho prostého důvodu, jde jim o spásu (záchranu) všech! U židů je ta problematika trochu jiná – oni se cítí být vyvoleným národem, skrze něž přichází záchrana, a je velmi těžké se stát židem. Podle halachy (židovského náboženského práva) se příslušnost k tomuto náboženství dědí po matce (matrilineárně), konverze je sice možná (tzv. gijur), ale ne tak častá. Naproti tomu islám i křesťanství chce jít za hranice na sám konec světa, do každého koutu země a lidi obracet na „správnou“ víru. Studoval jste v Káhiře – máte přátele mezi muslimy? Jako teolog jste schopen mezináboženského dialogu? Mám řadu přátel mezi muslimy, nejen Egypťany, ale i Tunisana, Syřana, Bosňačku, včetně mnoha českých konvertitů a konvertitek, které považuji za osobní přátele. K druhé části otázky: klíčové je, co si představujeme pod pojmem mezináboženský dialog. Tak jak ho vnímám já – začíná v každodenním životě. Když jsem se tam učil arabštinu, moji učitelé byli muslimové a se spoustou z nich jsem se skamarádil. Stejně jako se svým muslimským kuchařem. Začalo to úplně normálně, ve školních škamnách, později u šíšy (vodní dýmky) nebo u kafe. Tam začíná setkání, nějaké porozumění, schopnost druhého vyslechnout, schopnost vnímat druhý hlas. Co si budeme povídat, v každodenním životě moc o tu víru nejde, že? Nikdy jsem se nedostal do nějakého vážného teologického sporu se svým kamarádem. Protože prostě řešíme úplně jiné věci. Ale někdy jsem k takové diskuzi chtěně dostal. Například v Braníku v jedné skvělé hospůdce, kam jsem pozval české konvertity k islámu a zároveň křesťanské studenty z HTF UK. Konvertité jsou lidé vychovaní v naší kultuře, jsou vzdělaní, někteří jsou mí žáci i na univerzitě. Jsme schopni se bavit na určité teologické úrovni. Nevydáme deklarace, jen se pokoušíme vzájemně pochopit. Problémy jsou na obou stranách – mezi křesťany i mezi muslimy. Konvertita – takový člověk už hloubá a hledá… Přesně tak, už přemýšlí a reflektuje. Pokud má dojít k porozumění na světové úrovni, pak je klíčové začít zespoda, z každodennosti, ze sousedství, z přátelství. Mluví o tom třeba Jakub Szantó ve své knize o Izraeli a Palestině – ukazuje, že problémy jsou na obou stranách. A stejné je to mezi křesťany a muslimy. Žijeme v křesťanské kultuře, křesťanský otisk je v nás ať chceme, nebo nechceme. Vaše studium teologie je výsledkem niterné potřeby? Ano, je výsledkem niterného hledání, reflexe vlastního života, hledání odpovědí na otázky… Řekl jsem si, proč ne. Již jsem pracoval, měl jsem po maturitě. Celkem mě to nadchlo a bavilo mě to. Jste křtěný katolík? Ano. Přihlásil jsem se ke katolictví těsně před studiem, bylo to logické vyústění. Rodinné zázemí bylo sice katolické, ale nepraktikující. Rodiče ani prarodiče nechodili do kostela, ale byli katolíky. Vztah s Bohem asi není jen o návštěvě kostela… je to intimní, niterná záležitost, dialog, cítění, prožívání? Ano, chtěl jsem se stát i katolickým knězem – tedy věnovat se Bohu cele. Od těchto idejí jsem ale odešel. Stále ve mne zůstává velmi niterný, intenzivní vztah. Je to nepředatelné. Je to vztah k Tvůrci. Tím, co dělám, tak se vlastně zabývám jen určitou praktickou stránkou téhož. Z této pozice pak mohu mnohem lépe chápat třeba muslimskou víru, která je v lecčem podobná – v niterném ukotvení v Bohu, v každodenní praxi povinných modliteb: to často může vypadat jako pokrytectví, ale leckdy jde o opravdu niterný výraz vztahu k Tvůrci, k Alláhovi. I v křesťanství můžeme leckdy vnímat pokrytectví. Samozřejmě, nesčetněkrát. A v katolictví obzvlášť, ale nejen zde. Koneckonců proto jsem i opustil myšlenku stát se knězem a odešel jsem a nenechal se vysvětit. Nevydržel jsem tu atmosféru duchovní formace – možná snad spíše deformace – v semináři, která se podobá spíše infantilnosti, zglajchšaltování. Niternost se proměňuje na dodržování příkazů a zákazů, jste vedeni k formálnosti, k plytkosti, ke stejnokroji. Normální život mi je mnohem přirozenější. Žiju normální život, ale zároveň, jak tomu říkají čeští básníci nebo beletristi, jsem zakotven v Nebi. V Transcendentále, ve Vertikále. Nežít jenom tu horizontálu – pachtit se jen po prachách, babách, po moci…, ale být zakotven nahoře. To je setsakra těžké, ale nutné. Jste ženatý? Budu parafrázovat krásný český film Jak dostat tatínka do polepšovny: je nová doba, mám dvě děti (Eduarda a Theodora) a teprve chystáme svatbu. Vraťme se ještě k té různosti v praktikování. Pokud je islám i křesťanství postaveno na vztahu k jedinému Bohu, Otci, Alláhu – nejsou ty jednotliviny (nedělní bohoslužba, modlitební řád v islámu, různost modliteb…) pouhým detailem? Základem je různý obraz Boha. Pro křesťany se Bůh stal člověkem. V Ježíši sestoupil na Zem. Vzal na sebe lidství, lidské tělo i duši, lidský příběh, žil tady 33 let a pro křesťany to byl Boží syn. To jeho tvář hovoří ke křesťanům o Bohu, jako o Otci. Z toho vyplývá tajemství třech božích osob Nejsvětější trojice. Pro muslimy je toto přílišná profanace. Nicméně i oni uznávají, že se Alláh sklonil k Zemi a věří ve „vknižnění“, kdy se Alláh vtišťuje do Koránu. Což je základní rozdíl a problém. Islám inklinuje k rigiditě psaného Koránu – je sepsán v arabštině 7. stol., obsah je vtěsnán do této formy a interpretace je oříškem pro islámskou postmodernu. Právě zde tkví, dle mého soudu, klíč k pochopení problémů současného islámského světa. Je třeba najít klíč k tomu, jak pracovat s posvátným textem. My křesťané jsme to také neuměli. V 15., 16. století katolická církev odmítala přeložit Bibli z hebrejštiny a řečtiny – to všechno byly svaté jazyky. Natož řešit, zda prvních pět knih Mojžíšových opravdu napsal Mojžíš… Postupně se zjistilo, i když to hodně bolelo, že v Bibli existují literární druhy, že se text redigoval mnohdy staletí, že se tedy zákonitě vyvíjel. Starozákonní text je zapsaná tradice, která se předávala z generace na generaci. To stejné logicky muselo probíhat v islámu. V době, kdy prorok Muhammad žil (570-632), neexistovala psaná forma arabštiny. Recitoval něco, co prožíval, co slyšel shůry. Zapsáno to ale bylo až asi po 20 letech po jeho smrti. Učení se předávalo tradiční orální formou a ti, co si hodně pamatovali a pamatovali si i tu původní Muhammadovu recitaci, tak si řekli, bylo by dobré to sjednotit. Tak se zrodil původní text Koránu, který je od té doby nezměněný. Proč ne, takto se to vyvíjelo, ale je potřeba si uvědomit, že tam jsou a musí zákonitě být historické nánosy ze 7. a leckdy i 8. století. Alláhovo slovo na sebe bere háv lidských arabských slov. Tuto větu by muslimové asi nepřijali, ale zdá se mi, že tudy vede cesta k osvobození od litery zákona (od terorismu). Nacházím-li ducha textu vidím alegorii významů, mnoha významů. Není tam určitá paralela s judaismem? Ta oddanost posvátnému textu? Ano, ale v judaismu existuje tradice talmudu – interpretace textu odpovídá dobovému kontextu. Ve většinovém sunnitském islámu se vyskytují pouze komentáře (tafsír). Jinak to je u šíitů, kteří se zabývají interpretací (ta´wíl) velmi hlubokou, mystickou, esoterickou. V sunnismu existují kvanta knih komentářů, ale vesměs komentují gramatiku textu, nebo si vymýšlejí, kdy a proč byl ten který verš Muhammadovi zjeven. Komentář, který vám pomáhá ozřejmit životopis Muhammada, ale odpověď na můj konkrétní problém, z mého konkrétního života, to se tam nachází jen velmi zřídka, a to muslim opravdu musí chtít a hledat. A navíc komentáře vznikají až v 8. či 9. stol., prameny, které vedou až k Muhammadovi, nemáme. Celé 7. století je pokrývá mlha. Zmínil jste Ježíše – Božího Syna, který figuruje v křesťanství. Nicméně v modlitbě Otče náš se rovněž vztahujeme k Otci, Abba, Alláhu… Zde se propojujeme s jediným Bohem. Modlitbu Otče náš nás naučil Ježíš. To jsou Ježíšova slova. Chce, abychom to dělali jako on. V Novém zákoně je mnoho míst, kde se Ježíš odchází někam o samotě modlit. Když jde na smrt, prosí, aby ho kalich smrti minul, ale vítězí dovětek „ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“. Křesťan má vstupovat do modlitby, do vztahu k Otci, právě v tomto Ježíšově příběhu. V jeho lidském příběhu – co učil, jak učil, co říkal… Islámu toto chybí, chybí jim tam Boží osoba, která svým životem dosvědčí, že Bůh je láska. Muhammad je skvělý vzor víry a zbožnosti, ale na obrazu Alláha to nic nemění. Vezměme to na příkladu modlitby: jejich modlitba je povinná, jde o Alláhův příkaz - 5x denně se pomodlit. Slova této modlitby jsou verše z Koránu. Musí sice před začátkem vzbudit správnou touhu (níja), ale osobní niterná modlitba (tzv. duá´) není součást této povinnosti. Pomodlit se za své děti nebo za mír ve světě není předepsáno. Čímž netvrdím, že se za to muslimové nemodlí. Jen chci říci, že křesťané se modlí, tak jak je Boží syn sám naučil, muslimové, tak jak jim Alláh přikázal. V islámu není součást povinné modlitby nějaký výraz intimního vztahu s Alláhem. To je velký rozdíl mezi muslimy a křesťany. U křesťana je modlitba výrazem srdce a intimní niternosti s Bohem. V katolickém prostředí, které znám, často dělají lidi v kostelech v podstatě to stejné. Vnější forma bez obsahu. Odrecitují Otčenáš, Zdrávas, vyslechnou evangelium, kázání kněze, ale hlava je v „pejru…“. Co ekumenický dialog? Rozhovor mezi rozdělenými křesťanskými církvemi. Od druhé poloviny 20. století je zde velká snaha se sblížit, uznat se navzájem, slavit svátky ve stejný termín..., ale je to běh na dlouhou trať. Není to o tom, že se za rok sejdeme u jedněch Vánoc a Velikonoc. Je tam spousta zla a spousta zel, které je třeba překonat. Katolická církev se o to snaží, také protestantské a reformované církve. Řada pravoslavných také, ale některé jsou striktnější… Katolický kostel bývá plný soch, obrazů a vyobrazení svatých a Boha, zatímco pravoslaví zobrazuje pouze ikony. Je jakékoliv klanění obrazu modloslužbou? Mohu Boha zobrazit? Zobrazím i nezobrazím… když se klaním ikoně, neklaním se obrazu, ale klaním se tomu, kdo je zobrazen. Ikonologie hovoří o tom, že je to okno do nebe, k Bohu. Nicméně to může vést k povrchnímu zbožťování. Ano, vadí mi třeba růžové Panny Marie a přimodralí Ježíšové, ano to jsou vlastně modloslužby. Ale vztah k ikoně – políbit, poklonit, to může být velmi hluboké. Mnoho jsem toho zažil v Káhiře u Koptů. Možná je to příliš, ale je to živá a žitá (prožívaná) spiritualita doteku nebe. Z venku, ze západu, povrchně to není možno soudit. Kódování událostí a prožitků písmem, popisy, zařazení, ratio, teologie… to vše má určitou hranici, ve finále jde o prožitek. Nevím, jestli jde o prožitek, ale chápu, co chcete říci. Průšvih nastane ve chvíli, když si někdo myslí, že v těch svých definicích může být plně a pravdivě obsáhnout a popsat Transcendenci. Pak se stane, že tato lidská definice je vnucena ostatním k přijetí, a pokud ji nepřijmou, pak „anathema sit“ (budiž vyobcován). Abych tedy pravověrně věřil, musím přijmout lidské slova, se kterými se přece nemusím shodnout, protože to vnímám, cítím, zažívám a prožívám, poznávám zcela jinak. Vždyť jde o Transcendentálu, která je již ze své povahy neuchopitelná. Žel to se děje ve všech velkých církvích, ve všech třech monoteistických náboženstvích, a nejen v nich. Pochybujete vy sám o něčem? Souhlasíte s každou doktrínou, která je vám předkládána? Samozřejmě, že mám obrovské pochybnosti téměř o všem. Ale pochybnosti naprosto jednoznačně do víry patří. Cítím se být křesťan, nejen katolík, imponují mi valdenští, kalvinisti, nestoriáni i bratři husité. A jako křesťan studuji islám. Z toho důvodu si dnes a denně kladu otázku, co vlastně o tom Bohu my víme. Není to všechno jen naše představa, jen náš obraz? Nejde jen o aplikaci skvostných myšlenek Ludwiga Feuerbacha (z. 1872), ale i o otázky skvělých českých ateistů (Milan Machovec z. 2003; Vítězslav Gardavský z. 1978), nejnověji a skvostně pak myšlenky francouzského myslitele André Comte-Sponville. Z toho mi pak pramení drtivá podotázka, nenárokujeme si něco, na co vlastně nemáme vůbec žádný nárok? S katolickou věroukou mám problém hlavně s praktickými aplikacemi na rodinný život, na soukromý život, na etiku, na postoj k homosexuálům… ve všem tom plně pochybuji a sám si žiji po svým. Co se týče obsahu víry, pak považuji za skandální např. v dějinách křesťanství ničivé debaty o povaze přebývání Krista v proměněné eucharistii, nebo o tom, zdali jen jíst chleba, nebo i pít víno, za přímo ostudné. Pak se nedivím své partnerce Agnese (ateistce), že vše v kostele považuje za magii. Pochybnost naprosto jednoznačně do víry patří. Pro někoho je přijímání eucharistie proměna do jiného stavu bytí… a to velmi silná proměna. Ano. Můžete tomu věřit a nemusíte. To žádná definice prostě nepojme. Ve všech náboženstvích jsou mudrci, kteří chtějí tajemství definovat. Chtějí ho dát do škatulek s tím, že pokud tu definici člověk nepřijme nebo se podle ní nebude chovat, tak je „out“. A to je špatně. To už jsme u modloslužebnictví. Co otázka dobra a zla? Křesťanství je často vytýkáno, že díky snaze být dobrý, plný lásky vytěsňujeme stínové aspekty naší psychiky (dle jungovského pojetí). Pokud je stín vytěsněn, pak je nutná projekce na někoho jiného… Má Otec v sobě obsažen oba póly? Jako jin a jang, shiva a bhakti? Na druhou stranu v Bibli stojí, že Bůh stvořil svět a bylo to dobré… Křesťanství mluví o tom, že když Bůh tvořil, tak na začátku nestvořil zlo. Stvořil vše, jako dobré. Ve všech monoteistických náboženstvích Bůh všechno, co tvoří, tak to tvoří dobré. To neznamená, že všechno bude bez chyby. To znamená, že všechno má dobrou hodnotu a v tu se všechno může obrátit. Zlo přichází až s dějinami, svobodným úkonem subjektu… člověka i andělů. Můžou se i protivit božímu plánu. V Koránu je krásná pasáž (např. K 17,61) – andělé jsou již vytvořeni a Bůh stvořil prvního člověka Adama – dokonalé dílo. Chce, aby se všichni andělé Adamovi poklonili, tak se všichni poklonili, jen Iblís, což je ten náš satan, jak ho známe z křesťanství, ten se poklonit nechce, odmítne to. Nechce se poklonit ničemu, co je stvořené. Chce se klanět pouze Alláhovi. Do teď Iblís argumentuje v rámci „muslimských dogmat“, ovšem opomíjí to klíčové - příkaz Alláha: „pokloňte se!“ Iblís je tedy pravověrný, ale opomíjí, že má poslouchat více Boha, než svůj rozum. Následně je sám vypuzen z ráje, protože zpychl. V důsledku této své pýchy začíná konat zlé skutky. Zpět k otázce, v dnešní podobě je tento Iblís, nebo satan, pokušitelem, který v nitru člověka nabádá, aby sešel ze správné cesty. Aby škodil, záviděl, nepřál druhým… opět nauka, která je podobná v křesťanství i v islámu. Co satan a covid? Jak na něj nahlížíte? Když je Bůh dobrý, proč tedy pandemie? To by nemohla být zemětřesení a další pohromy. Bůh dává naprostou svobodu každému z nás. Stvořil svět s jeho vlastními zákonitostmi a přírodními zákony. Nechává evoluční procesy v přírodě plynout, aniž by do nich vstupoval. To znamená, že vznikají určitá slepá ramena, zvířata, která vymírají…a člověka, který se třeba i sám zabije ve jménu svobody. Znáte skvělý francouzský animovaný film z 50. let Stvoření světa? Satan možná má prsty v covidu, ale křesťanská nauka zní nadějeplně: tam kde se rozmohl hřích, se stonásobně vrátí milost a požehnání. Tak uvidíme! Znám „eticky hodné, čisté lidi“, ale v Boha nevěří, protože argumentují přesně tímto – kdy byl nějaký Bůh, pak by nedopustil… To není můj pohled – můj pohled je ten, že Bůh nám dává naprostou svobodu. Dopustí to a je to pro nás výzvou, abychom se zastavili a uvědomili si, co je špatně. Každý jeden z nás. Společnost se změní, když se změní každý z nás. Covid podle mě není žádný trest, není to útok na naši civilizaci, je to určitá krize, do které jsme se dostali, z nějakého důvodu, kvůli možná nedbalosti v nějaké laboratoři a souhře náhod. Ale to vše pro mě není důležitý. Důležité je pro mě pomáhat a zodpovědně se chovat. Každého z nás se to dotýká jiným způsobem. Ráda bych se zeptala na modlitbu. Například prosebná modlitba – moje osobnost něco chce… chci, aby pršelo, ale možná má být z nějakého důvodu bez deště. Na druhou stranu mi moje ego říká, holka, všechno si musíš udělat sama, ani Bůh ti nepomůže… Jaké je zdravé uchopení modlitby? To je otázka pro mystika, a ne pro mne hříšníka. Inu, modlitba je každodenní a celoživotní vztah s transcendentnem. Napojení na vertikálu. Někdo mu říká Bůh, někdo, Otec, někdo Alláh… pro mě je modlitba dlouhodobý rozhovor s Otcem. Podotýkám můj táta, Zdeněk Eda Nosek (z. 2014) oblastní malíř a spisovatel, mi již zemřel. Tedy modlitba je pro mne rozhovor s Tvůrcem, s Řídícím – jak říkával můj táta. A je důležité, aby tenhle rozhovor byl dlouhodobý a pravidelný. Není to o tom 8x denně odříkat růženec. Pro mě je důležité stále hovořit a stále naslouchat. Neustále dávat sám sebe, úplně kompletního. Ne povinný Otče náš a Zdrávas Maria. Dám tam sebe, svou situaci, svůj kontext, to, co potřebuji, to za co děkuju, co mne trápí, co a kdo mne „sere“. Mám tu zkušenost, že když se za něco modlím, když něco potřebuji, tak mi to Bůh nedá. On mně v modlitbě pomáhá pochopit, že to co chci, je kravina. Že chce, abych sám chtěl něco víc, něco lepšího. Když jsem se modlil za svou nemocnou babičku Lidmilu, aby se uzdravila, postupně mi Bůh vkládal do úst prosbu: „děj se vůle tvá“. Vedle toho: nemůžeme se modlit pouze s prosbou. Musí tam být také zahrnuta modlitba ticha, kdy jen mlčíme, vzlykáme, jsme na Něho nasrdění, nebo pouze chvála… chvála Boha… A pak se mi zdá, že se stáváme modlitbou a vysíláme do svého okolí lásku. I ve chvíli, kdy jsme naštvaní na Tvůrce, kdy nám umírají blízcí, kdy nás nikdo nechápe, kdy sejeme dobrotu a sklízíme pomluvy. Už ve Starém zákoně je úžasně znázorněná existenciální krize u Joba, kdy se hádá s Bohem – i to je důkaz lásky. I v této naštvanosti musíme jít do modlitby, dát tam emoce a všechno Tvůrci vpálit! To úžasné napojení na Vertikálu je alfa a omega všeho. Jak vnímáte nás Čechy co se týče spirituality? Nejsme moc stádový typ, organizované náboženství se u nás úplně nenosí… No, to je celosvětová záležitost, respektive otázka Západu. Náboženské instituce v Evropě např. jdou „do háje“. Ty za pár let nahradí malé skupinky, bez velkého vztahu k organizované hierarchii. A musím dodat: díky Bohu! Potřebujeme vůbec na naší duchovní cestě instituce? Potřebujeme církve? Dobrá otázka. Otázkou je, co je církev. Když si představíme, že církev je ta instituce, ten moloch, tak to nepotřebujeme. Potřebujeme ale církev, která je společenstvím „normálních“ lidí, kteří věří stejně, nebo podobně. Křesťané hovoří o tom, že církev je mystické tělo Kristovo. Mezi těmi, kde jsou dva, tři, tam je sám Ježíš. A to je církev. Takové společenství my potřebujeme, ale to je tak všechno. My nepotřebujeme kostely, instituce… Myslím, že v dnešní době organizované náboženství nutné není, ba naopak, spíše škodí. Instituce přežije tehdy, když bude mytická a sama tajemstvím. Možná se můžeme bavit, zda je nutný křest, nebo zda je nutné věřit v Boha, ale instituce mi v tom nepomůže. Instituce zemře a zetleje, jako mé kosti v hrobě. Je tedy křest nutný? Začnu geniálním Janem Kalvínem (z. 1564), který ve své Instituci hovoří mistrovsky, že Bůh nezavrhuje nepokřtěné, že tedy křest není nezbytně nutný. Vedle Kalvína je dobré říci, že křest nemusí být nutně jen vodou a v kostele. Křest může proběhnout i pouhou touhou být pokřtěn, nebo tím, že dělám dobré skutky, nebo tím, že položím život za druhé. V české společnosti se rozmáhá na jedné straně úpadek velkých církví, ale na druhé straně obliba esoteriky. Lidé u nás zkrátka nejsou ateističtí… jen se ve statistikách prohlásí za nezařazené (unaffiliated). Pro tyto lidi – jak říká prof. Halík „něcisty“ – existuje k Vertikále jen jediná cesta, a tou je právě esoterika. Tedy rozhodně bych vše nezavrhoval. Problém je, když se z toho začne dělat byznys. Můj učitel na základce Bohouš Skalický, semilský bard a učitel na turnovské šperkařské škole, nám vždy říkával – obdarováni zázračnými schopnostmi jsou mnozí, ale tento dar mnozí ztrácí ve chvíli, kdy si na tom chtějí postavit živnost. Jsou to prachobyčejní překupníci, kteří sami postrádají napojení na vertikálu. Jen psychologicky radí zraněným, ale sami jsou bez osy, bez Ukotvení. Pak raději věrné ateisty! Utěšujeme se myšlenkou reinkarnace… Reinkarnační nauky jsou někdy zvráceně interpretované – znovu se narodit a dál si užívat života… což je totální nepochopení fantastické indické moudrosti: vyjít z koloběhu rození a zanikání. Tady přece nejde o to, abychom dostali další šanci na život, ale naopak, jak se z toho kola strasti vymanit. Dalším problémem z mého pohledu je, že stoupenci reinkarnací odmítají tělo. Vnímají vše jen jako putování duše. Jednou jsem byl muž, jednou kámen, pak slon, pak žena… V křesťanském, židovském i muslimském úhlu pohledu je tělo součástí člověka. Tyto náboženství se shodují na tom, že dojde na konci světa ke vzkříšení našich těl. Tedy i v nebi budu chlap, vy žena. Transsexuál bude tím, kým ho Bůh, Otec, Alláh ve skutečnosti chtěl, dokonce se shodují i na tom, že pokud člověk přijde v životě o ruku, tak v nebi tu ruku znovu bude mít. Zkrátka tělo a tělesnost je pro monoteisty dobrou hodnotou, která nám zde na Zemi občas sice tropí velké zlořády, ale je to vlastně jediný prostředník ke světu, jediný prostředník mého srdce, abych mohl vyznat lásku, nebo abych někoho mohl poslat do Prčic! A to není málo! Co je naším cílem? Lze dosáhnout spojení s Bohem už tady na Zemi? Největší mystérium, ale myslím, že ano, ano, ano. Právě ve chvílích, kdy se „propadám“ do Vertikality, kdy poprvé někoho chytnu za ruku, kdy poprvé někoho políbím, kdy potkám lásku, kdy cítím klid a mír, kdy se poctivě modlím z plného srdce, kdy vím, že nyní je to „Bůh, kdo je ve mne a nade mnou“, jak řekl sv. Augustin (z. 430), kdy vím, že „jsem Pravdou“, jak řekl muslimský mystik al-Halládž (z. 922). To jsou ty momentky boží, paprsky veškerenstva, to je to království Boží… a důležité je, že to není „místo“, kde jsem já sám, ale že tam je i Tvůrce... a hlavně moji kámoši… Lidi, kteří mi pomohli, které mám rád, které jsem v životě potkal jen jednou, a přesto jsem si je zamiloval atd. Tedy dětská představa ráje po smrti je lichá? Představa ráje, i přes veškerou tuctovou obraznost, má něco do sebe. Ale popořadě: smrt je nejvyšší akt spravedlnosti – musí jí projít každý. Smrt je nutná. Ale není důležitý obraz ráje, o kterém nikdo nic pořádně neví. Mnohem důležitější je tento život – dnes a teď. Inspirativní ateisté, o kterých jsem již mluvil, si cení Ježíše, jako učitele etiky. Proč jim v tom bránit? Velká muslimská mystička Rábi´a al-Adawíja (z. 801) opakovala, abychom Boha nemilovali kvůli nebi, ale abychom ho milovali nezištně. Pro nic. Je to jako v lásce, budu-li někoho milovat pro slávu a moc, pak to není láska. Proto navrhuji: milujme a dělejme proto vše co chceme, což řekl již sv. Augustin. Smrt přijde kdykoliv, je třeba být připraven. Nebýt zapšklý, plný zášti, ale být usmířený a zamilovaný. Tedy neustálé očišťování a psychohygiena u zpovědi? Přesně tak, zbavovat se nánosu, zpověď je úžasná, pokud k tomu přistupuji dobře. Je to velmi zajímavá záležitost. Například v protestantské Americe, kde je katolická církev v menšině, jsou velmi žádané psychoanalýzy! Vyřknout své špíny je velmi očistné! Ale neříkám, všichni choďme do kostela, o zpovědnice. Pravou očistou, může být i kamarád, kamarádka, někdo, s kým lze retrospektivně probrat svůj život, zanadávat si, pobrečet si. K nám do domečku v Uhlířských Janovicích pravidelně jednou měsíčně jezdí kamarád katolický kněz. A to je jízda! Alkohol, nadávky, smutek, emoce. Nejde o klasikou zpověď, ale o očistu. Nánosy jdou ven! Tedy hledání vztahu s Bohem může být v rámci církve i mimo ní? Samozřejmě! Katolický 2. vatikánský koncil v 60. letech zmínil, že ateismus je i dílem katolíků, kteří tak moc ukazovali, co je Bůh, až ho tím tak zkarikaturovali, že v takové pozlátko obyčejní poctiví lidé nechtěli ani uvěřit. A pokud je dnes na církev naštvaných spousta lidí a nechodí do kostela, tak to není otázka jejich vztahu k Bohu, ale spíš problém církve a její vizáže - už aby vzala ta její současná podoba za své! Jsem přesvědčen, že i mimo církve lze dojít k Bohu, i do nebe.
Začal jsem mít rád cestování vlakem, pak jsem se na České dráhy naštval, což jsem chtěl popsat v tomto článku. Při psaní jsem však zjistil, že článek je dost o ničem, tak jsem z něj vytvořil alespoň anketu s delší legendou.
projít na článekDoužívala jsem vaše esence na míru a jsem příjemně potěšena, protože jsem zaznamenala několik pozitivních změn. Spojila jsem esence i se svým záměrem a koncentrovala jsem se na to, abych si ujasnila, co v životě chci – jaký projekt bych mohla realizovat,
projít na článekVe středu 5.1. jsem měla, co se týče energie, úplně děsnej den.. vlastně jsem se cítila totálně na dně. Byla jsem smutná, zmatená a fakt deprimovaná. Vůbec jsem nechápala, co se to sakra v tom mém světě po pravdě děje. Jen jsem prožívala vnitřní třes a to
projít na článekDnešní střelecká zábava a test "výrobku z Ruska". Na tuto pistoli jsem narazil, když jsem se nudil a brouzdal jsem po e-shopu prodejce Balistas.cz. A protože již delší dobu jsem chtěl pistoli na blbnutí, ale také na přesnou terčovou střelbu, tak jsem nev
projít na článekLukáš Pítra letos na jaře slaví dvě výročí. 40 let na světě a 12 let na volné noze. Gratulujeme! Při té příležitosti se v článku podělil o myšlenky a zkušenosti, které za tu dobu nasbíral. „Mladšímu já bych poradil zpomalit a víc si tu cestu užít. Nechal
projít na článek