I renomovaní tvůrci letos na karlovarský festival nepřivážejí zásadnější filmy. A litevských filmařů vám prostě musí být líto. Bulharští režiséři (a manželé) Kristina Grozevová a Petar Valčanov, kteří v uplynulých letech zaujali snímky Lekce a Sláva, přivezli na karlovarský festival svůj nejnovější film Otec (Bulharsko / Řecko, 2019). Jeho začátek je opravdu slibný: po pohřbu ženy Vasila a matky jeho syna Pavla se odehraje absurdní debata na esoterická témata, která skončí zpěvem písně z filmu o komunistických partyzánech, ve kterém hrála ona zesnulá žena. A je to doprovázeno hláškou, že kdo nevěří na esoterické věci, je komunista. Když Vasil mluvil se svou ženou naposledy telefonem před operací, která skončila její smrtí, chtěla mu cosi důležitého říci. Posedle se proto nyní snaží zjistit, co by to mohlo být, k čemuž mu má posloužit jakýsi šarlatán sídlící v bývalém komunistickém muzeu. A tato posedlost vytváří další a další situace, ve kterých nedokáže syn (hraje ho Ivan Barnev, který ztvárnil hlavní roli v Menzelově filmu Obsluhoval jsem anglického krále) od otce odjet, ačkoliv to ohrožuje jeho práci i partnerství. Jde o celkem příjemný film, ovšem diváka v něm čekají už jen dvě tři scény, které vypovídají o něčem podstatném a ilustrují nejen dosud neukončené vyrovnávání se s minulostí, ale i komplikovanost vztahů. Ve zbytku sledujeme Pavlovu snahu zachránit otce od sebedestruktivního chování. Ne že by tvůrci diváka nudili, ale vyplňují většinu času pseudodramatickými situacemi, které klouzají po povrchu. Skoro jako by tento bulharský film natočil nějaký průměrný český režisér, protože ti jsou na toto specialisté. Film Otec je ovšem mnohem lepší než jiný balkánský snímek rovněž s rodinnou tematikou Nevlastní sestry(režie Damjan Kozole, Slovinsko / Makedonie /Srbsko, 2019). Dvě sestry, které mají stejného otce a jiné matky a které se prakticky nestýkají, jsou najednou okolnostmi nuceny bydlet v jednom bytě. Jedna je drsnačka, druhá se celou dobu tváří tak umrle, že vůbec nevíme, coje vlastně zač a možná to netuší ani samotní scénáristé. Tenhle film snad nevynechá žádné klišé, které lze u snímku o rodinných poměrech využít. Drsná sestra je opravdu drsná ("jsem vlk samotář"), takže nemá ani partnera, aby snad nebylo toto drsňáctví nějak narušeno, otec se s druhou dcerou roky nestýkal, ale najednou je to jeho holčička, a partner, se kterým se tato sestra rozchází, je samozřejmě ukázkový debil. Roky trvající nenávisti dané tím, že otec odešel od jedné matky ke druhé, se po opakujících se - a ne moc přesvědčivých půtkách -, postupně rozplývají a film plyne k happy endu, protože jsou přece jedné krve. V realitě by to bylo pěkné, ve filmu je taková přehlídka instantních situací k nesnesení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autora těchto řádek dost mrzelo, že nezaujme ani černobílý mystifikační film Nova Lituania (režie Karolis Kaupinis, Litva, 2019), protože jeho námět je skvělý. Píše se rok 1938 a profesor geografie Feliksas Gruodis se snaží politikům předestřít svůj plán odstěhovat litevskou elitu do Afriky a tam vytvořit jakousi "záložní Litvu", kde se znovu vybuduje národní stát. To je skvělý výchozí nápad, na kterém by šlo vybudovat celý nový fikční svět, který by chytře využíval skutečných historických postav. Jenže tvůrci filmu ho nijak dále nerozvíjejí, takže o něm pouze nechají hlavního hrdinu mluvit a narážet na nepochopení. Zasazují sice všechny situace do dobového kontextu, ale je to spíše mechanická práce. Ano, Nova Lituania zprostředkovává zkušenost, kterou nemáme: zkušenost národa, který čekal, že ho nějaká velmoc spolkne, jen nebylo jasné, která to bude. Ale nic víc. Tedy: možná samotní Litevci v něm mohou nacházet třeba ironické narážky či dějinné výklady, které lidem neseznámenými s historií této země unikají. Škoda, ze scénáře je cítit, že byl důkladně promyšlen, ale zároveň je dílem jakéhosi národního autismu, který "cizáci" prostě nechápou a ani chápat nemohou. Do jisté míry lze něco podobného říci o filmu Zabíjení (režie Shinya Tsukamoto, Japonsko, 2018), ovšem v tomto případě jde o autismus mezinárodní, fanouškovský. Abyste totiž mohli tento film vychutnat, musíte být milovníci samurajských filmů a hysterického herectví (a v tomto případě i neustále se třepající kamery). Dočkáte se mnoha soubojů, nejprve klacky a pak i skutečnými meči, olizování prstů, tryskající krve a filozofického poselství, že první vražda je nejsložitější. To vše snímáno televizními kamerami v několika málo lokacích, takže natáčení jistě nezabralo příliš času. Autorovi těchto řádek nebyla tvorba tohoto autora nikdy blízká jako ostatně celý tento druh japonské kinematografie. Je to excentrická a přesto do sebe zahleděná tvorba, jejímž musíte být fanouškem a pak donekonečna můžete rozebírat drobné "posuny v poetice". Ale pokud její východiska nepřijmete, mohou vám sebevětší dramata prostě přijít legrační. Zlatý Kurosawa, tohle je jen odvar. A protože svět se globalizuje a fanouškovská základna se tím pádem rozrůstá, úspěch takových počinů je zaručený, ať se nám to líbí, či ne.
Na netradiční červencový termín přesouvají organizátoři Marienbad Film Festivalu letošní šestý ročník. Mezinárodní festival věnovaný experimentálním a nezávislým filmům se uskuteční v termínu od 8. do 11. července v mariánskolázeňském hotelu Lesní Mlýn. V
projít na článekCenu prezidenta MFF Karlovy Vary, jíž karlovarský festival každoročně oceňuje domácí filmové tvůrce, převezme na slavnostním zakončení 55. ročníku MFF KV režisér, držitel Oscara Jan Svěrák. Ve čtvrtek 26. srpna v 16 hodin také osobně uvede na slavnostním
projít na článekNěkdy to jednoduše nevyjde. Přestože byl na place skvělý režisér, štáb i talentovaní herci, výsledkem byl nejhorší film v dějinách české kinematografie. Komedie vyhrála dokonce ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku 2002.
projít na článekNová umělá inteligence pro tvorbu videa může změnit filmovou branži a zvýšit riziko dezinformací
Důvodem přerušení režisérky Kashcheevy nebyl čas, ale málo „zábavnosti“