Myslíte si občas, že jste jediní, kterým se něco nedaří? Že když na vás sedne smůla, tak to stojí za to? Že tohle se může stát jedině vám? Tak to vás možná za chvilku vyvedu z omylu. Občas na nás všechny sedne smůla, mne nevyjímaje Máte-li chuť, zvu vás pod pokličku naší dobrodružné cesty, na kterou jen tak nezapomenu a ukážu vám, že když se na „špatné“ věci zkusíme podívat jinak, tak se nám zvládají o mnoho lépe Nejprve vás stručně uvedu do situace: píše se neděle a my máme vyrážet s celou rodinou na Family freeride camp (lyžovací akce pro celé rodiny, kde se učí pořádně lyžovat a to hlavně mimo sjezdovky a dozvíte se i další důležité a užitečné informace spojené se sněhem, lyžováním, lavinami atd.) Jelikož je to v Alpách, bude to chvilku trvat. Dle navigace má cesta autem trvat okolo 5 hodin. Vyrážíme v 10:30, což je na naše organizační schopnosti výborný čas. Zastavujeme pouze párkrát na čůrání, tankování, zdržení prakticky nula. Ale ejhle, někde v Praze na nás padá kamínek od kolemjedoucího náklaďáku, je to docela šlupka, ale sklo je v pohodě, uff. To máme štěstí! Jenže….. kousek před Budějovicemi druhé kolo, kamínek z kolemjedoucího osobáku a šup, je to tam! Začíná to oděrkou, za chvíli se tvoří rýha a jede statečně dál. Takže si to shrneme: Je něco kolem jedné (13h) Jsme na cestě do Rakouska (kde nějaký ten prohřešek na skle rozhodně neukecáme). Máme za sebou cca 2,5 hodiny jízdy, vzadu spící mimino a jednoho ukecaného školáka, co tu pusu prostě nezavře. Stojíme na benzínce v Budějovicích a řešíme, co dál. Připomínám, že je neděle, a snažíme se kdekoli sehnat kohokoli v této republice, kdo nám v neděli odpoledne vymění čelní sklo Gúglím, co to dá, volám, kam se dá, až se nám nakonec podaří najít jeden servis, který je otevřený 24/7 a kde mají naše sklo, to nám vymění a můžeme jet dál. A kde je? V Praze 2. Takže otočka a s jedním spícím a druhým pořád mluvícím dítětem jedeme zpátky do Prahy, cca 2 hodiny cesty. Manžel nadává a já se snažím, jak je mi vlastní (a mému muži otravné), hledat nějaké, jakékoli pozitivum. Jelikož to ze začátku nejde, povídám synkovi: „Zkusme se těšit na to, co zajímavého nám to přinese :-)“ (manžel zvedá oči v sloup a syn se marně snaží vyškrabat nápad…..ale nevzdáváme se). Mezitím ještě řešíme, zda tam dnes vůbec dojedeme, zda přespíme v Praze u známých, nebo jedeme úplně domů a v noci si dáme druhý pokus, abychom stihli první lekci ráno. Servis je kousek od místa, kde jsme kdysi bydleli, víme, že je to kousek od parku, tak třeba to půjde V Praze se potkáváme s milým servisákem, který nám oznamuje, že to bude trvat cca 2 hodiny, ať přijdeme v šest. A tak bereme pár základních věcí a jdeme na procházku do Grébovky, kam jsem chodila kdysi s malinkým Tadeáškem. U každého patníku se ho chudáčka ptáme, jestli si to tam pamatuje a zahrnujeme ho historkami o tom, jak jsme sem chodili a co jsme tu dělali, jak tady jezdil na odrážedle a tady házel kamínky do vody…. Nevím, co mu běželo hlavou, ale bral to statečně. Až nakonec přicházíme na hřiště, kde jsem s ním trávila někdy i několik hodin denně a když vidím ty davy, jímá mě hrůza. V duchu si říkám, jak jsem šťastná, že jsme se před pěti lety rozhodli přestěhovat, protože to, čemu u nás na malém městě říkám hodně lidí na hřišti, je tady značně podlimitní. Jelikož si Táďa hřiště vůbec nepamatuje, užívá si spoustu zajímavých atrakcí (které tehdy také miloval), Máťa si užívá, že je na hřišti a s bráchou a my rodičové jsme rádi, že nemusíme ty dvě hodiny trávit v okolí autoservisu. Kolem půl šesté se pomalu obracíme, abychom stihli auto vyzvednout včas. Během cesty zpět vidíme opravdu krásný západ Slunce, to je úplná pastva pro oči. Tak to máme asi za odměnu, abychom si alespoň trochu užili to čekání Když manžel volá do servisu, tam mu oznamují, že to bude až v sedm, protože musí ještě zaschnout lepidlo. Inu dobrá, co naděláme Po cestě jsme viděli hospůdku, že? Tak do ní rovnou kráčíme na večeři, protože tu v campu rozhodně nestíháme. Je těsně pod Nuselskými schody a je skvělá. Skvělá obsluha, snesou děti a mají tam pro ně moc dobrý řízek. Když se dívám, co bych si dala já, vidím Ratatouille. Znáte tu pohádku? Vždycky jsem to chtěla ochutnat, loni dokonce i uvařit a tady to mají! No super! Takže v tomto památném dni poprvé ochutnávám Ratatouille a nelituju. Je super! … V sedm (19:00) přicházíme do servisu, kde už na nás čeká moc milá asistentka, platíme sklo a uff, odjíždíme na druhý pokus do Rakouska. Tentokráte snad dojedeme. Abych to zkrátila, náš dojezdový čas byl 0:33. Měli jsme to měli to štěstí, že pro nás a naše věci přijel na skútru sám nejvyšší (tedy funkcí) Robin. Když naši kluci zjistili, že pojedeme na skútru, rázem byli probraní a nemohli se dočkat. Když to shrnu suma sumárum: jo, dobře, jedno rozbité, vyměněné a příšerně drahé sklo (jako drahé bylo normálně, ale je to ranec, zvlášť, když jedete zrovna na dovolenou) ano, cesta netrvala hodin 5, ale 13 ale zato jsme zažili nostalgický výlet do Grébovky, do míst, kde jsme před lety strávili tolik času s naším malým Tádíkem a kde jsme zažili i spoustu společných i jiných chvil (já jsem tam například před třemi lety fotila s Katkou fotky na web, nebo pomáhala chystat svatbu Denise) viděli jsme krásný západ slunce nad Prahou dali jsme si skvělou rodinnou večeři v příjemné hospůdce (kde nad vámi visí kola s křídly) měla jsem svoje první Ratatouille zažili jsme půlnoční jízdu na sněžném skútru – zážitek pro celou rodinu Pokud jste dočetli až sem, gratuluji vám k vaší trpělivosti a na závěr mám pro vás jedno moudro, na které jste stejně zřejmě přišli už během čtení: My jsme ti, kdo si vybírají, jakou reakci budeme mít na události, které se nám v životě dějí. Ano, někdy je to „vopruz“ (slušnější slovo mě nenapadlo ), ale VŽDYCKY MÁME SVOBODU SE ROZHODNOUT, jak zareagujeme, jak se budeme cítit a jakým směrem se budou ubírat naše myšlenky, slova i činy. Vždycky je to o nás, o našem nastavení a o tom, jaký životní příběh chceme psát. Pokud chcete začít dělat věci jinak, ráda vám s tím pomůžu. Třeba pomocí mých online programů, knih a ebooků, včetně nového ebooku Životní příběh. Přeji vám krásný den, s láskou Lucie Jsem psycholožka, lektorka a autorka knihy a projektu Čekala jsem miminko. Spolu s mými klienty hledáme tu cestu v jejich životě, na které se budou cítit spokojení, sebe-vědomí a naplnění. Článek Všechno zlé je pro něco dobré se nejdříve objevil na Lucie Lebdušková.
Všechno na světě se vyvíjí a mění. A také se tu neustále něco nové rodí a něco staré zaniká, aby to tomu novému uvolnilo místo. A to, co tu nezanechá aspoň nějaký pomyslný otisk, zaniká jednou provždy. Mizí to a upadá v zapomnění. A když nechceme, aby byl
Film Nikdy neříkej nikdy ukazuje, že všechno zlé opravdu může být pro něco dobré. Příspěvek Nikdy neříkej nikdy pochází z POUKARdesign
Jestliže lidé mají z něčeho určitou obavu, pak je to lešení a jeho stavba. Pro mnohé je lešením skládačkou. Ve výsledku se o takovou skládačku opravdu jedná. Je ale potřeba, abyste něco takového postavili dobře a to proto, aby se nestalo, že by lešení neb
Vše je v naprostém pořádku Nejlepší scénář, který může nastat. Zavolal si vás majitel či nájemce na revizi, vy dojedete a zjistíte, že je vše v pořádku. Všechno těsní, jak má. Všechno se ventiluje, jak má. Všechno proudí tam, kde má. Uděláte tedy zprávu,
Každý si touží doma něco nazdobit, protože vždycky je potřeba, když někdo rád zdobí. Protože pokud známe člověka, který prostě nerad něco zdobí, a jemu úplně jedno, jak to doma vypadá, tak to je špatně. Rozhodně je vždycky potřeba pořádně začít fungovat a